thevalheru

Putování do neznáma

Víkend mezi desátým a dvanáctým srpnem léta mně 2007 stal se býti vyhrazeným pro vysokohorské radovánky na dalekém severu. Účast byla přislíbena v kvalitě, která přilákala nakonec i mně, přístavního povaleče, pecivála a pomocného mlynáře.Nabalil jsem si tedy své oblíbené strakaté kamaše, žluté holínky s vysokým šněrováním a maskáčový podvazkový pás a vydal se se svými koňmi cestou necestou vstříc dobrodružství.

Vyzbrojen nejnovější navigační technologií, kterou přikládali zdarma v Mountfieldu ke květináčům, byl jsem přesvědčen o správném směru cesty a to i přes to, že místo cedulí se směrem Olomouc jsem míjel postupně Devět křížů, Jihlavu a nakonec se ze smogu zjevila sama Matička stověžatá.

Předstíraje záměr ve svém pátrání, nelenil jsem nakoupit zepár suvenýrů v podobě figurek orloje a v army shopu zaručeně pravou goebblesovu buzolu, která, jak jsem doufal, by mi měla ukázat cestu i ve tmě a to především díky fosforeskující zaručeně pravé goebblesově sňůrce kolem krku.

Rychlokurzem navigace jsem prošel na výbornou a vyzbrojen brožurkou o významu světových stran, otočil jsem stosedmdesátispřeží na severovýchod, azimut 17. Druhý pokus navigaci svědčil o poznání více, možná to bylo dáno i tím, že, jak jsem zjistil, že při pokusu prvním hned za barákem sekla a ukazovala pořád mapu centra Brna...

Cesta až k Ostravě proběhla bez komplikací, pak však upoutala moji pozornost hroší samice, která mě předjela na svém výkonném kozím dechu a jejíž zadnici by neobeplul ani Kolumbus.Nalákán vyhlídkou sladkých příslibů,nehledě už na řitní vlnění v bažinatém tanci očekávané přílivové vlny, až se hráze neudrží, byl jsem hypnotizován tak, až jsem přejel můj sjezd. Nevadí, říkal jsem si.Navigace, povzbuzena skandováním „ty kundo, kde to zas sme“, nemůže zklamat.

Když v tom místo dálnice a přilehlých vesniček vidím na displeji lesy, louky a taktéž jedno jezero, zřejmě cosi prehistorického původu, v současnosti naleziště trilobitů! Na prvním sjezdu jsem vystřihl ukázkový drift, kterým jsem se dostal ze stihomamu časů dávno ztracených a přesunul jsem se zpátky do přítomnosti, vyznačující se silnicemi, hospodami a vyholenými klíny.

Nakonec jsem rezignoval na neustálé hádky s čubou, kdákající na mně z  mikrofónu pokyny k jízdě a bez dalších komplikací jsem se z mlhy vynořil až před cílem výpravy – chatou Prašivou.