thevalheru

Přítel Akvarius, vášnivý štikotah a síťomil, nabídl mi jednoho překrásného dne, abych se zúčastnil loveckého tažení na dravce na nádrže poblíž místního obchoďáku. Nenechal jsem se dlouho přemlouvat, sbalil svůj erární rolák z polyvinilkontejneru, svépomocí vyrobené kalhoty s maskáčovým vzorem a nůž zabiják, rybičku, neboli žabikuch (přišlo mi to stylové).
 
Netrvalo dlouho a dokodrcali jsme se na místo. Vodní hladina byla jako zrcadlo, ptáci zpívali a rybáři kleli, když jsem začal rozverně skřehotat hymnu léta "Vlajka vzhůru letí". Nakonec jsem pochopil vzkazy plachtících šutráků a s koncertem jsem přestal, abych měl dost dechu na vztyčení prutů, založení vatry a nachytání žoužele.
 
Uběhlo pár hodin, pár krabiček cigaret a ryby stále bojkotovaly náš bohulibý záměr snížení stavů. Pomalu se začalo smrákat, jak jsem se tedy navléknout extra tučnou žížalu, kterou jsem si šetřil na domácí hodování a s posledním polibkem na stranu, kde jsem tušil hlavu, odeslal jsem milou zlatou směrem doprostřed louže.
 
Chvíli se nic nedělo, vzdálil jsem se tedy zpátky k vatře s předtuchou fatálního neúspěchu. Když najednou policajt dostal epileptický záchvat, škubal se na motouzu jako patnáctka při prvním orgasmu! Skočil jsem s vyceněným chrupem udici vstříc a poté, co jsem ji zachránil před utonutím, vítězoslavně jsem uškubl kus drnu, nepatřičně mi zabloudivšího do dutiny ústní. S rozjařeným rykem jsem začal tančit po břehu s udicí v ruce a až kolem kotníků obmotaný silon ukončil moji ódu na radost nešetrným stiskem a málem i nechtěnou koupelí, ačkoliv ještě nepřišel ten správný měsíc.
 
Ihned jsem se vztyčil do celé své velkolepé 160cm výšky a jal se tahat úlovek z hlubin. Vzdoroval, usoudil jsem tedy, že jsem lapil nejméně dvoumetrovou štiku o stu liber. Prut se ohábal, svaly se mi napínaly pod chorobně šedivou pokožkou, klouby vrzaly jak na přehlídce dřevěných maňásků, podpatky v zemi vyrývaly předčasné hroby. Nakonec jsem zběsilým přítahem a za pomocí bahenních plynů z mých útrob vyrval úlovek z poseidonovy náruče. A šok!
 
Z bouřící se vody se vynořila hlava, která s vytouženou štikou měla společné snad jen to označení. Vyceněné bezzubé dásně, mžikající zákeřná očka, prehistorické rysy rozeného aristokrata... ulovil jsem korytnačku! Mrcha začla pokašlávat, zřejmě se jí nelíbil pocit propíchnutých útrob. Výjmutí háčku byla operace, který, být zdokumentovaná, by jistě vešla do dějin novodobé chirurgie. Hubu uměle rozevřenou krabičkou zápalek... po důkladném přepočítání jsem však s úlevou zjistil, že mi prsty zbyly všechny.
 
Vypustili jsme želvu na travnatý podklad a mysleli jsme, že nám poděkuje a s máváním odpluje do kukuřičného pole, ale ona ne! Vrhla se na nás jako furie. Zakousla se mi do palce a jedním pohybem uškubla třetinu epesní křusky z šůsrtóru. Strčili jsme milou kajmanku do nádoby s návnadou, což byla chyba, protože zhýralá bestie vyzobala všechny žížaly a nechala jen otruby, které dravce nelákají. Chvíli jsme uvažovali, že bychom za návnadu nabodli ji, ale ani jeden z nás si netroufl dotknout se satanova dílka holou rukou.
  
Příběh skončil nevinně, na břehu nádrže, u plápolající vatry, nad plameny vesele bublal kotlík a milá želva byla hned o trošku sladší...