thevalheru

Procházka rýžovým sadem

Sobotní ráno nikterak nevybízelo k aktivitě. Mimo mrholení a starostí o Jitku Dvořákovic, která se kamsi zatoulala a nebyla k nalezení, odrazoval od outdoorových radovánek ještě gekon, přes noc se objevivší v útrobách mojí mozkovny. Na snídani jsem přišel v poslední chvíli a nechal si naservírovat míchaná kuchařova vejce a presso olbřímích rozměrů, jež jsem ještě dochutil sedmi na různých cestách nakradenými cukry a Sářiným psím mlékem.Po snídani se z lesů vynořila Jituna, mokrá jak patnáctka po prvním orgasmu, vítězoslavně ryčící, že „Lysá dneska padne, já to cejtím v Géčku!“.

Utvořili jsme dvě skupiny, ta naivnější se vypravila na Lysou Horu (tuším šestnáct kiláků vzduchem), my realisti jsme zvolili dosažitelnější cíl – dřevěný kostelík asi dvěstě metrů od Prašivé, s tím, že pak se uvidí. Tady musím bohužel vynechat poutnickou historii lysé skupiny harcovníků,neboť nebylo v silách ani jednoho z přeživších vzpomínat na strasti pouti.

„Vpřed, chásko“, zavelel jsem a štěněcí spřežení roztáhlo můj povoz nepříjemnou rychlostí vstříc chatrné stavbě. Ostatní nás následovali s rozšafným švitořením „kurva, mám tady ještě pívo“(Selyn) a „tak já to dojedu cestou“(Lemken). Mimo již zmíněných bezzemků se v grupě vyskytoval ještě Jouňas a Mimi Mícha(míša?),kteří ke konci utvořili nerozlučný fekální pár, ale o tom později.

Kostelíka jsme dosáhli ani ne po půlhodině odříkání a zatím coněkteří zběsile brousili spouště lentilkových Kodaků, já jsem rozložil rybářskou stoličku a jal se obdivovat panorama zahradního výčepu chaty Prašivé.

Slunce ještě nezapadalo, proto jsme se rozhodli, že výrostkům z první skupiny ukážeme,zač je v Pardubicích perník a vydáme se do provokativně pojmenované vesničky Rypička, vzdálené cirka šest kiláků po hřebenu. Kilometry naskakovaly, alpou mazané podkolenní jamky odolávaly křečím a Lemkenův půllitr se stále urputněji dožadoval zrzavého monzunu. Hřeben jsem si představoval jako mírně se vlnící relativně rovnou cestičku s překrásnou viditelností na obě strany, realita ovšem spočívala ve strmých výšlapech pro horskou kozu a neméně příkrých sešupech pro freestylového snowboardistu. Není divu,že jsme po cestě na mýtince ztratili štěně, kterou už ani převaha běhů nedokázala motivovat k dalšímu pohybu. Přivázali jsme ji za levou zadní na železné lano,které tam zbylo po svážení dřeva z lesa a i s půllitrem jsme ji zanechali k pozdějšímu vyzvednutí.

Po (údajně) cirka pětikilácích jsme dorazili do prvního záchytného bodu – horské hospody v údolí. Pívo a fazolačka byly nutností, kofola pro mimino charitativní akcí pro zaškrtnutí okénka dobrého skutku v Modrém životě. Pěnivé moky byly pozvednuty k degustaci a po smočení licousů v zrzavé dešťovce zase odloženy pro nepoživatelnost. Následně byly nepožívány až ke zdárnému vyprázdnění. Polévka vypadala o trochu lépe, ovšem jen do chvíle, kdy jsem se zakousl do kosti velikosti jelení lopatky. Na kost jsem chlebem vyryl jména účastníků zájezdu a po cestě jsem ji zahrabal, aby i pozdější generace měly ke komu vzhlížet.

Po svolání sjezdu strany jsem jednohlasně rozhodl, že se obracíme k Rypičce zády a prvnímu družstvu nakecáme, že jsme tam byli, páč nám stejně nic nedokážou. Na mýtině jsme dokonce našli i kňučící štěně, jež si uhryzalo obě zadní nohy, aby si levou vysvobodilo z kovové struny, uvázané epesní mašličkou. Půllitr opodál byl až po okraj naplněn ostružinami, takže jsme štěněti odpustili lenost a s příslibem pravidelného venčení jsme vytáhli oplakávané vodítko.Cestu zpátky kořenily moje litanie z knihy žalmů a jouňasovy fekální historky pátera knoxe, v nichž se vyžívala především mimi míša,která nabízela každý husarský kousek zrekonstruovat a s každým dalším odmítnutím jí koutky o kousek spadly, až je táhla po zemi jako olbřímí makadla druhohorního humra.

Po návratu na Prašivou jsme několik hodin čekali na návrat družstva mladých sokolů a den jsme zakončili podobně jako ten předešlý, s připojením grilování Wabiho Daňka a etudy na city v podání přifařivšího se jezevčíka,který se snažil obšťastnit všechny přítomné dámy, než ho pro sebe urvala mimi míša a přinutila ho zběsile přirážet zezadu s poněkud chabou výhovorkou,že potřebuje poškrábat na zádech.

Severní točna se s námi rozloučila s přívětivostí emeritní prostitutky, nedělní ráno se topilo v mateřském mléce a krokodýlí slzy dštily z nízko položených výtvorů stratosféry. Dal jsem všem nově nalezeným kamarádům poslední pomazánía i přes nářky davů jsem zatroubil k návratu do velkoměsta...