Postřehy a komentáře.

25.Červen 2007

Pálavská sedmdesátka(?), aneb co je pod pět štychů se nepočítá.

Příjezd na místo byl ve znamení dezinterpretace pokynů a nezvedání telefonů, takže jsme se motali od jednoho konce Pasohlávek kdruhýmu, než jsme se dovolali a bylo nám sděleno, že se máme vyskytovat v kempu Merkur asi o tři km dál po proudu.
Masáž otylých těl velrybím tukem proběhla bez větších komplikací, lečn epotopitelnost jsme vyhlíželi marně a ani v plaveckých šponkách mistrně ukrytý bójka, vydávaná za ztopořené ohanbí, nám nebyla přiznána,takže dva kiláky plavmo probíhaly za spoluúčasti doprovodných plavidel a našli se i tací, kteří se po vylodění museli rozloučit se snídaní.

 

Cyklistická a běžecká část se obešla bez veselejších příhod,protože měl každý dost práce s udržením asketického výrazu "co je pod pět štychů se nepočítá". Snad jen malá etuda na srdíčkov podání přítele uglypersonality, který asi čtyři kiláky pronásledoval lepou prdélku jedné místní děvy, aby ji cirka dvěstě metrů před finišem přesprintoval a dosáhl tak kýženého  dvacátého místa, což si dotyčná vzalazřejmě příliš osobně a místo, aby byla ráda,že si může dopřát, sice kratší, nicméně podobně pseudoestetický zážitek, urazila se a ani nabídka dělby prasete a zuřivé slovní pře o kvalitě plzeňského piva ji neobměkčila, milý uglytedy zůstal na ocet. Nicméně jeho konzumace měla profil stejný, jako kdyby byli nejmíň oba, z čehož soudím,že je to samostatný člověk, který si poradí v každé situaci a když už ni reální, ni virtuální přátelé nemají tendence k družbě, zastoupí je přátelé imaginární.

 

Z teď už neznámých příčin jsme se rozhodli, že sportu bylo ještě málo a že vyjedeme brázdit vody Novomlýnských nádrží na šlapadle. Tatáž zákeřná myšlenka byla ještě zdokonalena tím, že jsme volili šlapadlo bezmotorové s naivní představou, že jsme, sakra, nějací sportovci a těch pár temp navíc nás nezlomí.Poctivě jsme vyhýbali windsurferům i ostatním bláznům v tristně se pohybujících vorech, až jsme dorazili na volné "moře", kde, jak jsme zjistili, se zvedají vlny větší než u pobřeží Chorvatska, které nám přišly líbezně roztomilé jen do chvíle, než jsme se jali náš koráb obrátit k slunci zádí a vrátit se na výchozí kótu přístaviště. Poctivé střídání se všech čtyřech účastníků zájezdu bylo nakonec korunováno úspěchem, po hodině lopocení jsme se dostali na dohled známým břehům, jali jsme se tedy jásat tak upřímně, až se nám povedlo milé šlapadlo zvrhnout a v hlubokých a kalných vodách zanechat dvě trička, jednu tenisku, dvě horalky, tři kovové dvacetikoruny a památeční spínací špendlík s beruškou (můj). Po dosažení břehu jsme navíc zjistili, že se podobáme čerstvě připraveným krevetám, čehož následky cítím doteď a nedivil bych se, kdyby mi slezla z obličeje odumřelé kůže rovnou celá krusta, kterou bych mohl později vydávat za posmrtnou mastku faraóna Chamurapiho.

 

Zlatým hřebem večera se ovšem měla stát závěrečná párty na Ponnyranči, kde krom z názvu plynoucích čtyřkopytnatců pobíhala sem a tam taky jedna lama a po přilehlých skalách divoká koza s rohy jak točeňák. A pak cirka čtyřicet čuňat. Prvním šokem byla absence nealkoholických iontových drinků a s tímspojená výprava k benzínce pro zásobu oxidem sycených nápojů pro opravdové sportovce(rozuměj pro mně). Po návratu jsem zjistil, že první fázi a sice uzeného pečeného kozla jsem promeškal a zbyla už jen hrst lízátek s tetováním, kterou jsem samozřejmě okamžitě sbalil a se zalíbením pak pozoroval naříkání místníhopotěru, kterýmu byly cukrovinky přislíbeny po jídle.Nicméně vyčerpán celodenním šílenstvím, neuvědomil jsem si dopad zkrášlený rozličných partií tetováním ze žvýkaček a po přistižení a prozření jsem byl malými spratky satanovy proháněn sem a tam s rykem tlupy Hurónských válečníků, vyzbrojených nejmíň pastí na medvěda. Naštěstí drobotina nebyla v takové formě, aby mě mohla ohrozit a nechala se tedy snadno podplatit příslibem, že je naučím střílet z luku. A dvackou pro každého. Pak se znenadání rozpršlo, načež slunce vyhnalo na nebe duhu, kterou jsme pozorovali ze skol, obklopujících náš ranč.Na cestu dolů jsme zvolili snazší cestu kolem pole s obilím a krom nemalého množství této plodiny jsme si s sebou přinesli i půlmetráku bláta na každé křusce.

 

Nastal soumrak a nadešel čas závěrečného usmíření si pohanských bohů všehomíra. Na plac po sobě nastoupilo několik skupin,z nichž každá následující překonávala tu předešlou hlasitostí a dekadencí projevu. Což nám však nemohlo zabránit v bujarém křepčení v rytmu vířících bubnů, tamburín,falešného hoboje a sjetého baskyratisty, marně se domáhajícího smyčce na svůj nástroj.Obzvlášť moje imitace pohanských tanců byla nadmíru zdařilá, vyhlásil jsem se tedy proto dodatečně králem oslavy a marně se domáhal své  královny na spících manželkách a přítelkyních přítomných sportsmenů.
V rozverné parodii na tanec deště, vlnil jsem boky, rameny a obzvlášť kedlubnou se zápalem řeholníka v celibátu,jemuž se skýtá pohled na roztažená stehna sedlákovy dcery, což muselo nutně vyústit v dnešní zatuhlost oblasti hlavohrudi (teď bych přivítal nabídkuna masáž ). Kolem půlnoci hudba náhle skončila,zřejmě všechny kapely stihly za ty tři hodiny vypráskat veškerý svůj muzicírní arzenál. Nebo došla nafta na zesáky, to nemůžu tvrdit s určitostí.A křepčící banda přízraků se pomalu rozešla do svých obšancovaných příbytků v rámci jedné místnosti, usoudil jsem tedy, že je ten nejvyšší čas na návrat do své skromné zemljanky,nastartoval své spřežení a s vítězným pištěním písku v kotoučích jsem ukončil účinkování na letošním ročníku Pálavské sedmdesátky, nebo kam jsem se to vlastně přifařil.

komentáře (0):

Přidej komentář

<< Domů