Otázka kterou si klade každý průměrný čech v období Vánoc. Ale napadlo Vás taky o čem Vánoce vlastně jsou. Existují lidé, kteří preferují rozdávání dárků za každou cenu a pak existují lidé, pro které Vánoce znamenají daleko více než jen rozdávání dárků. Nechci tím říct, že dárky k Vánocům nepatří, ale všeho s mírou.

Jaký dárek koupit?

Už samotná otázka je špatně položená. V každém člověku se skrývá trochu té lidskosti i v lidech o kterých si myslíte, že nemají cit a působí na Vás chladně. O Vánocích jako by se z nich stal obrovský kus ledovce, který najednou roztaje. A i tito lidé přemýšlí o tom jak udělat radost ostatním. Ne vždy se to povede, o to více to pak zamrzí, ale určitá snaha je tam patrná.

Při otázce jaký dárek zvolit existuje několik variant. Nejprve je potřeba si uvědomit komu je dárek určen. Pokud je určen dětem není vůbec na ostudu koupit nějakou pěknou účelnou hračku. Asi není nic lepšího než koupit něco prověřeného a zručnější lidé dokáží vyrobit hračku sami ručně, o to cennější charakter dárek má. A pokud jsou děti vychovávány správným směrem pak si jistě někdy v dospělosti uvědomí, že to je vlastně od někoho z lásky a od srdce. Od někoho kdo do toho dal svoje nadšení a lásku. Od někoho kdo dokázal něco vytvořit sám. A ať už se to povede či nikoliv je to dárek od srdce ručně vyrobený a nad ten není žádná výrobní linka levných čínských nebo amarických nesmyslů z nepřírodních materiálů.

Další kategorií jsou dospělí. U nich je to s výběrem dárku trochu složitější. Protože už mají větší rozhled a zkušenosti je samozřejmě logicky větší i jejich spektrum dárků, které by rádi viděli pod stromečkem. Posuzovat se při výběru toho pravého dárku musí vzít v potaz samotný člověk. Pokud vím, že má rád např. golf asi mu neudělám radost basketbalovým míčem. Ale pozor, neuděláte mu radost ani sadou golfových holí. A v tom je právě ten háček. Lidé si totiž často myslí, že se tím přesně trefují do vkusu obdarovávané osoby, ale to je hluboký lidský omyl.

Takoví lidé vesměs čekají daleko jiné dárky, ale na to si už musíte přijít sami, a jen Vaše srdce a Váš rozum jsou Vaši nejlepší rádci při nákupu dárků.

 Stručně si povíme co je vlastně advent a které dny byste měli znát

Slovo advent latinsky znamená "příchod" - v křesťanství se užívá specielně pro příchod Ježíše Krista, přesněji přípravy na církevní svátky - Vánoce. Tyto přípravy se ustálily na čtyři týdny před Štědrým dnem. V tomto období se pradávné obyčeje proplétají s církevními - křesťanskými tradicemi. Zmíníme se o některých zvycích, které toto období provází.

Na svatého Ondřeje - 30. listopadu se svobodné dívky táží, jestli se do roka provdají. O půlnoci dívka šla na dvůr, jestli se z kurníku ozval kohout, děvče se vdá, když se ozvala slepice, musí ještě se svatbou počkat.

Na sv. Barboru  - 4.prosince se trhají "barborky"- větvičky ze stromů a keřů. Když před vánocemi pěkně vykvetou, je to dobré znamení, že dívka se provdá do roka.


Na Jitku - 5.prosince - Chodí čerti, mikuláš a anděl, pořádají se mikulášské besídky.

Den svatého Mikuláše - 6.prosince je vám všem dětem známý i dnes. Kdo byl svatý Mikuláš, znáte asi už méně. Sv. Mikuláš byl skutečný člověk, který se narodil v roce 250 v rodině zámožných křesťanů. Pomáhal potřebným a rozdal svůj majetek. Nechtěl za to od lidí ani vděčnost. Vydal se jako poutník na cestu do Palestiny. Byl taky ve vězení, protože za římského císaře Diokleciána byli křesťané pronásledováni. Mikuláš se stal biskupem. Je uctíván od 13. století. Pověsti mu přisuzují různé vlastnosti. Původně chránil rybáře a námořníky, pak jako ochránce dětí před nemocemi, symbol štědrosti a víry v bohatství. V tento den bývaly průvody a Mikulášské trhy.

Svatá Lucie - 13. prosince je provázena mnoha pověstmi a zvyky. Říká se "Svatá Lucie, noci upije a dne nepřidá"- toto pořekadlo se zachovalo ještě z dob, kdy platil Juliánský kalendář a slunovrat podle něho připadl na tento den (Od roku 1582 platí Gregoriánský kalendář, který zavedl papež Řehoř.)
Představa Lucie je žena bíle oděná s bílým obličejem jako symbol čistoty a ochránkyně přadlen. Na její svátek se nesmělo příst, každou přadlenu, která v tento den předla, Lucie přísně potrestala. "Lucky" dívky oděné v bílém, s pomoučeným obličejem a maskou s čapím nosem, chodily po domácnostech, bílily stěny, zametaly v koutech místností a obdarovávaly děti.

Štědrý den - 24.prosince Provází také množství pověstí, zvyků a pověr. Je to den půstu. Rodiče slibují dětem že uvidí zlaté prasátko za to, když nebudou jíst . Taky Perchta - bílá paní trestala děti za nestřídmost.
Večer však všechny čekala bohatá večeře, která se měla skládat z devatera jídel. Nesměly chybět houby v polévce, nebo v černém Kubovi (jídlo z hub modráků a krup), ryby a ovoce.

Boží Hod - 25.prosince 1. svátek vánoční je svátkem klidu a pohody. Nesmělo se pracovat, dokonce ani stlát postel!

Sv. Štěpán - 26.prosinec "Říká se: "Na Štěpána, není pána", znamená to - každý sám svým pánem. Konají se zábavy, chodí se na koledy.

Silvestr 31.prosinec Pro nás představuje konec starého a začátek nového roku. V řeči vánoc znamení, že třeba děkovat za staré a prosit o nové. Přejeme si štěstí a zdraví. (Svatý Silvestr se narodil v Římě ve třetím století. Roku 311 byl zvolen papežem. Císař Konstantin už povolil křesťanství.)

Tři Králové 6.prosinec - Doba vánoční končí definitivně dnem Tří králů. V tento den chodí chlapci, převlečení za tři krále koledovat po domech, a jsou obdarováváni pečivem, cukrovím i penězi. Příbytky označovali a ještě označují křídou písmeny K+M+B a letopočtem. (Kašpar, Melichar, Baltazar jsou jména tří králů). Zpívá se tříkrálová koleda.

Po stéblu trávy stéká moje slza,
a smutná vráska lemuje křížem krážem moji tvář.
Ta dívka bývala tak drzá
a tvářila se jako když má svatozář.

Potkal jsem jí na louce za svitu měsíce,
skláněla jemnou tvář do lesní tůně,
a tak jako dohořel knot u svíce,
i moje srdce tmou stůně.

Ranila mé srdce když zabodla do něj závistí nůž,
Upletla ze svých pocitů sít,
tvář andělskou obklopovala jemná růž
děsil jsem se toho, co bude se dál dít.

Jak byla hrdá a povýšená,
nepřála nikomu nic dobrého,
její oči byli jako ohněm voda uhašená,
netuším zda milovala stejně i někoho jiného.

Její nahá ňadra za závojem krásy mě sváděly k hříchu,
v očích láska mé srdce rozbušila,
potlačil jsem v sobě hrdost a pýchu,
ta nymfa ve mě vášeň probudila.

Přestal jsem vnímat - zatočil se se mnou svět,
Celý nesvůj vydal jsem se k ní,
položil jsem ruce na její ňadra - začali se chvět,
ta vášeň rozpálila i jí.

Pak najednou nastala chvíle ticha,
a slyšeti jen její rychlý dech,
dívka čím dál tím rychleji dýchá...
pak už je krátký slastný vzdech.

Najednou rychle oblékla si šaty
a utekla mi z dohledu jak srna,
v životě nastanou nejrůznější zvraty,
a po vražedné ráně vždy vražedná skvrna.

Zabila mou naději před mými zraky,
i druhá kapka slzy po stéblu trávy stéká,
nad zklamanou duší stahují se temné mraky,
krev v srdci proudí jako dravá řeka.

Smutek i vztek zvyšují mi tep,
nejraději za krkem bych jí chytil,
ze zrcadla naší lásky zbyl mi jen ostrý střep,
můj obraz se už nezatřpytil.

I třetí kapka z mých slz stéká na stéblo trávy,
držím se za hlavu která tolik mě bolí,
už nepláču, brek mě snad zadáví,
pocit je jak rána naložená v soli.

Na mou mysl připadly vražedné myšlenky,
v kapse rozevřel se nabroušený nůž,
tma a ticho jsou teď moje milenky,
tebe nepotřebuji už.

Poslední kapku stéci já nenechám,
její nahé tělo jímám v náručí,
zůstal jsem s mrtvolou docela sám,
kdo však vrahovi přestat poručí.

Odcházím a vzdaluji se tiše,
snad nikdo neobjeví mé zoufalé činy,
její srdce ještě v kaluži krve tiše dýše,
a já se cítím za její smrt být plný vinny.

Plný vzteku a zlosti se vracím zpět k ní,
tupným nožem ji vyříznu do hrdla naději,
přeji si být hlupákem co jen tak si sní,
v tuhle chvíli zemřel bych raději.

Utekl bych daleko do krásné pustiny,
kde nebude mě pronásledovat můj hřích,
Tam kde i vinni zůstávají bez vinny,
tam kde smrt předčí jen chladnokrevný smích.

Vstupuji nahý do toho jezera,
krev na rukou i na nohou mám,
v hlavě vzpomínky z předešlého večera,
těm oklikou se vyhýbám.

Smyju ze sebe zbytky vraždy,
snad i morálně mě to trošku očistí,
Vrahem stejně budu já navždy,
kdo nedočte do konce pravdu však nezjistí.

Kolem víří se rudé krvavé kruhy,
pod hladinou slyším jen vodní svět,
v odrazu vidím paprsky ranní duhy,
co včera se stalo raděj nechtějte vyprávět.

Nadešel nový den a za svitu jitřenky,
doufám že vzpomínky pomalu zmizí,
odraz v tváři sudičky - nebohé stařenky,
k zapomenutí však nevybízí.

Prokletí padlo na mou černou duši,
Ze spárů zla se již dostat ven nejde,
prožiju trýzeň o které málokdo tuší,
jen kruté peklo z mého činu vzejde.

Nedojdu ráje nedojdu vykoupení,
nepoznám prožitky nadzemského života,
trocha krve pro mne je jako pro jiné zlata uloupení,
je ze mě nic netušící lakota.

Stíny té kletby padají do mých snů,
Mé tělo unáší ve víru tance,
utrpení vnesou do mých příštích dnů
na únik je pozdě, není už šance.

Listí barevné ze stromů letí,
ostrý vítr se do těch listů opírá,
z podzimní krásy radují se děti,
kdo více kaštánků nasbírá?

Na konci provázku klátí se ve větru,
z papíru střižený lítající drak,
s čepicí, šálou a taky ve svetru,
utíkám na kopec za barák.

Krása těch barev - nejedna vzpomínka,
červené tvářičky od mrazů mám,
do krbu přidávám dvě dřevěná polínka,
na kožíšku z ovečky usínám.

Ranní třpytící se lístky podzimu,
šeptají si tiše ve větru s vločkami,
o tom, že podzim připraven je na zimu,
a děti sněhových radovánek se dočkají.

Barvičky pomalu z podzimních lístků vymizí,
děti už se těší k vánočnímu stromečku,
zima už tolik barev nenabízí,
o to více snad bude dárečků.

Světla vrhají stín na prázdné stěny,
slyšeti je jen tichý hluk.
Žádné silné nářeky a steny,
nálada jak poboji má mrtvý pluk.

To čemu lidé po staletí říkají čas,
mění se teď jen velmi zřídka.
Další minuty, vteřiny budou tu zas,
a měčeká dnes dlouhá hlídka.

Jedinné co opravdu na srdci cítím,
jak venku vane čerstvý vzduch,
jak zelené louky rozkvétají čerstvým kvítím,
já cítím jen ze vzdechlin úděsný puch !

Snad chápati myslí člověk by měl,
že válka tohle místo navěky změnila.
Ale i kdyby tisíckrát chtěl,
jeho duše ho dýkou již zabila !

I nadále trpí, však tichý má brek,
jeho slzy viděti nelze.
Násilí, mdloba, agrese a vztek,
a jeho rovněž viděti nelze.

Pomoci není, odkud by šla?
Kdo by mohl pomoci ve tmě?
Tahle budova je plná zla,
a moje duše navždy sní spjala mě.

A kde vlastně trpím, co jsem zač?
Kdo má pro mě soucitu trochu?
Jsem zavřený, jenže nač?
Dal bych si alespoń sklenici dobrého moku.

Před očima přemítám tisíce snů,
a není to náhoda neb sny jsou chtěnné,
Vzpomínám na mnoho slunných dnů,
vzpomínám na chvíle světlem vysněnné.

Nikdy se ale nevrátím a budu uvržen zde,
hledati mě nikdo nebude moc,
ani neví koho hledati maj a kde,
a do mého dne vstupuje temná noc !