Šel jsem si pro pití do kuchyně. Jak se tak vracím zpátky, otevřu si flašku, přiložím jí k puse a v tu chvíli se strašně praštím do ramene o vypínač. Pití jsem samozřejmě vylil na koberec a chytil si rameno. Takhle moc mě nebolelo už dlouho nic. Jsem to ale debil. Proč jsem se praštil? Vždyť přeci o tom vypínači na té stěně vím. Chodím kolem toho vypínače již skoro 18 let. Asi jsem nad něčím přemýšlel. Vrtá mi hlavou, co dělám špatně. Pokaždý, když se něco pokazí, tak mi přijde, že za to můžu já, nebo je mi to tak řečeno. Jenže nejhorší na tom je to, že já opravdu nevím, co dělám špatně. Moc se ptám? Vždyť ptát se musí každý člověk, když ho něco zajímá. Co když se ale ptám opravdu hodně? Asi jsem zvědavý... jenže na druhou stranu nevím, co je tak těžkýho odpovědět na normální otázku "co budeš dělat ve městě?". Ach joo... tak jsem to prostě zase udělal špatně. Rád bych, aby se mi splnil ten sen se školou v Brně. Mám na to už jen něco málo přes týden a půl a ten čas hrozně utíká. A já pořád jen sedím v Praze a ne a ne s tím hnout. Jenže jak? Já chtěl, aby se mi na tu školu šel podívat miláček. Ale když asi nechce... uběhlo už pět dní a pořád nic. Ten čas utíká a já si tam potřebuju dát přihlášku. Čím dřív, tím líp. Jen, ať o mě ví. Bude to dobře. Když to nevyjde, budu se pořád trápit zde v Praze. S prominutím, ale to já nechci. Já tu nechci být, chci pryč. Problém je v tom, že já mám v životě takovou smůlu, že to vidím bledě, když to takhle půjde dál. Tak rád bych pro to něco udělal... tak hrozně moc... ale já nevím jak a nevím co. Dneska jsem byl ve škole a dali mi na výběr - buď škola, nebo práce. "Práce" říkám, tak mi dali na výběr dál. "Vyrazíme tě, nebo odejdeš dobrovolně?" S otevřenou pusou jsem na ně civěl a přemýšlel, co se stalo, že mi to říkají. Vždyť jsem se přeci domlouval, že tam potřebuju být vedený, jinak z práce poletím. Aha, babička to zařídila. Takže ukončuju studium s tím, že nebudu student a budu chodit do práce. Hahaha, to jsme se zasmáli. Nebudu chodit do práce. Proč se ptáte proč? Vždyť už nejsem student. Nemám potvrzení ze školy... ach joo, ach joo. Já si myslel, že už to horší být nemůže. Proč se ve všem tak mýlím a proč jsem asi tak moc naivní? Závidím těm lidem, co nemusí mít takové starosti. Už bych chtěl, aby to bylo všechno pryč. Abych začal nový život někde úplně jinde, s někým, koho miluju. S někým, kdo mi nebude říkat, co je na mě špatnýho, s někým, kdo si mě bude aspoň trochu vážit. S někým, kdo mi dá najevo, že mě miluje tak moc, jako ještě nikoho předtím. S někým, kdo nebude chtít všechno platit a komu nebude vadit, že ne vždycky mám peníze. S někým, kdo mi utře slzy, až mi bude smutno a s někým, kdo na mě nebude ošklivý. S někým, kdo se jmenuje Alžběta Slámová. Připadám si všude jak černá ovečka, co si žije svůj vlastní život a myslí si, že je správný. Třeba ten život takový má být. Jenže já bych chtěl jiný. Lepší... takový, jaký to má miláček, víte? Nevíte. Nemůžete to vědět. Jen já to vím a vím, co tím myslím a co z toho cítím. Cítím z toho to slovíčko "domov", víte? Tak to má vypadat doma, v rodině. Tam, kam by se každý rád vracel. Když se vracím domů já, připadám si, jako bych vcházel do pekla. Nedokážu to posoudit, ale jestli tomuhle říkají, že se o mě starají, tak... tak já nevím. Třeba to myslí dobře. Třeba, teda asi určitě je chyba zase ve mě, jak to znám, ale... pryč. Chci pryč... chtěl bych vidět, jaké to je, když se někdo dostane do nebe. Chtěl bych vidět, jak by se chovali lidé, kdybych je opustil. Rád bych se z toho mého mráčku díval dolů, na zem, na ten náš svět, jak by to vypadalo. Myslíte, že bych někomu chyběl?