To je furt ta samá pohádka

Tiše jde od svíčky stín.
Vrtám se v mé večeři
a usilovně přemýšlím,
proč nám nikdo nevěří ?
A co uděláme my s tím ?

Jako já a bůh ve mě,
oba se cítíme temně.

Jako zvíře v díře.

Začarované něčím
něčím silně nehezkým
nevím kdo je s kým !
A komu za to vděčím.

Vlastně všechno je jedno
a jestli je jen jedno, je dno?
Podle duchovních zákonů.
By to tak býti mělo.
Jen nerozumím tomu,
proč tak nízké cíle
musí mít mé tělo.
Vždy se cítím provinile.

Chápu ještě nejsem osvícený.
Škoda, že Vás tu víc není.


© 1999-2017 henryhill©copyright 28.1.2017