It_Is_Me.

 Milý deníčku, jelikož jsem tě poslední dobou zanedbávala rozhodla jsem se nyní svěřit se Ti s událostmi posledních měsíců a dnů.

Já vím, že tohle je asi to nejsušší sdělení co jste čekali, já vím že 90% z vás se těší na story typu drogy sex a alkohol ale to nečekejte, napsala jsem to jako nadpis abyste si tenhle článek všichni přečetli :-D hold novinářský fígle jsou novánřský fígle

Takže - dokončili jsme rekonstrukci baráku. Dnes poprvé po třech měsících spím na posteli jež není pokryta vrstvou prachu a nemusím se bát že mi na halvu spadne suť nebo že mi do pokohje vleze "veselý dělník" s dotazem typu "nemáš voheň? a veselou hláškou "páč potřebuju rozpálit". Víte, když víte, že budete mít velkou postel a vlastní počítač přetrpíte mnohé, ale když se vám ráno v 6 hodin nahrne do baráku 12 ukrajinců zběsile začnou běhat po baráku s vrtačkami a s dotazem " slečno neruší vás to vrtání?" (ne, Josife, v 6 ráno, metr od postele opravdu ne) člověka to nutí k přehodnocení, jestli by radši nespal ve sklepě než hostit v baráku bandu induividuí.

Když jsem jednoho dne našla ve svém pokoji řádit maniaka s frézou který za sebou nechal torzo podobající se mému původnímu pokoji a na posteli vzkaz v podobě cihel a malty myslela jsem, že budu brečet. Ale ještěže stále existují lidé, co dokáží pomoct a utěšit. Jako například pan stavbyvedoucí "nebojte slečno, jen co to tady vyfrézujem a položíme ten sádrokarton, můžete se znova nastěhovat, já tomu dávam.. tak tři měsíce, co řikáš Volodó? tak jsem se s "klidným svědomím" přestěhovala do koupelny.

Naštěstí jsem dítě odkojené v tvrdých podmínkách zálesáckých táborů a spaní pod širákem, takže matrace metr dvacet a u ucha kapající kohoutek mě nerozhodí.

S Voloďou ostatně byla docela sranda. Jako jednoho dne, kdy jsem měla být za hodinu v práci a  na hlavě jsem měla vrabčí hnízdo obalené maltou a prachem jsem se šla umýt. To, že neteče voda jsem zjistila až ve vaně tudíž jsme byla nucena obléknout se a dojít za naším expertem  s trapným dotazem:

"Prosím vás.. mam takovej problém, neteče voda, stalo se něco?"

"Nestalo"

"aha.. a proč neteče?"

"Vyplul jsem jí"

"aha, a byl byste tak hodný a zapnul jí?"

"(po hodině uvažování) jo."

---------------------------------------(následuje asi půlhodinová odmlka co jsem se znovu svlékla a ve vaně zjistila, že teče jenom studená) následuje proces osušení obléknutí a následný výlet za tim debilem (s prominutim)

"prosím vás.. teče jenom studená"

"já vim"¨

"aha.. a proč teče jenom studená?"

"zapnul jsem jenom studenou"

...............................(následuje douhé ticho provázené snahou o sebevovládání)

"aha.. víte, já jdu za chvilku do práce (z hlavy mi spadl kamínek), byl byste tak hodný a zapnul i teplou vodu?"

"jo"

----------po pěti minutách ve sprše s teplu vodou překopává Volodá omylem vodovodní potrubí.

 Nakonec jsem ale ráda, že jsme to podstoupili´. Sice jsem přišla pozdě do práce a skoro každé ráno pozdě do školy, moje vlasy potřebují nyní dvopjnásobek kondicionéru a moje duše pořádnou psychoterapii, ale můžu v klidu odeslat tento článek a nebude to trvat půlhodiny. Jsem ráda že mám kam dát svých dvěstě knížek a naušnic. Jenom,.. nemám tu vysněnou velkou postel. V pohodě Josife, já pochopim že i mistr tesař se někdy utne, pochopím, že sis spletl decimetry s centimetry ale seknout se o metr a půl je docela pruda nemyslíš? takže mám místo postele nudli o šířce asi 70 cm a mám jí v pokoji nakřivo, jelikož by se tam jinak nevešla. Nebot´ "no co, sme nepočítali s tim, že chcete mít v pokoji psací stůl". Ale tak.. mohu být spokojená, rozloučila bych se tedy slovy pana stavbyvedoucího po němž se mi bude opravdu stýskat "No tak co slečno, vždyt pořádně zaskotačit  si můžete i na malý posteli vid´te"... ano a já myslím, zabít někoho se dá i malým šroubovákem  pááááá :-* :-*

 Milý deníčku, píšu Ti po dlouhé době další zdrcující zprávu. Netýká se školy, netýká se ani kluků, ale týká se jen a výhradně mě. Tak tedy řeknu ti to.. mám rovnátka.............. (pár vteřin na vzpamatování se z počátečního šoku) a vypadam (překvapivě) jak debil................... pár vteřin na to, abyste se dostatečně dosmáli). Ano, jsou sice průhledný a mám je jen na pár měsíců, ale přesto je to velice ponižující a to nejen proto, že mi za týden bude 17, tudíž věk, kdy se má začít konečně správně teenagerovsky žít. Sice si můžu dovolit žádat na Kamenčáku dětské vstupné, nicměně ve Floridě už mi asi nenajelejou. Krom toho, že až mi je sundaj budu nejhezčí na světě, má to i spoustu nevýhod: tak zaprvé, neusmívam se: Ano, věc, která se v mém případě zdála zcela nemožná, se stala skutečností. Ano, neumsívám se, jelikož kdybych se usmála, začali by se smát i ti druzí, což je sice super, nicméně  na to jeste nejsem dostatečně psychicky připravená. Kromě toho, že tedy nebudu mít žádně kamarády, jelikož se ze mě stal nudný suchar tak.. nemůžu jíst. Tyhle dve slova píšu poněkud s třesoucíma se rukama, nebot jsme si vzpomela na ten řízek, co leží v lednici a je mi do breku. Vzpomínám na všechna jídla, která jsem odmítla, nechala ležet, nebo si nekoupila. Blaženě se usmívám při pomyslšní na pistáciové oříšky, které jsem před nekolika týdny nemohla ani vidět a téměř nenávistně probodávám různé "jogurtové drinky", které jsou ted jedinou možností, jak nakrmit moje kručící bříško. A má to ještě jeden, neopomenutelný zádrhel a to: šišlám. A to hodně. "ono to za pár dní bude dobrýi" byla slova doktorky, kterou nenávidím. Ne, neni to dobrý. Neumim říct pořádně polovinu slov a to při obsluhování v Pepe Lopez fakt neni dobrý. Mám dojem, že si polovina lidí v Pepe myslí, jak jsou tam hodní, že zaměstnávají retarda. Takže lidi jsou spokojený, šéf je spokojenej, ale já ne. Ale považte, když k vám někdo přijde se slovy "Šo si dáťe k pití" nejedno srdce by se ustrnulo.

 Za ty čtyři dny jsem poznala spoustu věcí. tak třeba kdo je opravdový kamarád (Soňo a Terezo :-/) (a dospěla jsem ke zdrcujícímu závěru, že nikdo), jelikož jsem se zatím nesetkala s člověkem, který by se mému šišlání nesmál (Petře je fajn, že děláš, že sis toho nevšiml, ale ty tvoje cukající se koutky mluví za vše). Za druhé jsem zhubla asi o 4 kila, což je ted v létě velice chvályhodné, nicméně za krutou dan což jest nenávistné pobíhání kolem lednice. A i když jsem teď pro cizí lidi pěkný suchar a pro kamarády terčem posměchu, stejnak vás miluju. No a pořád myslim na ten řízek.. víte, je tam v lednici vedle jogurtů uplně sám.. a je urcitě smutnej, že ho nikdo nejí.. zkusim si ho rozmixovat, držte mi palce.. no a mějte se krásně! pá :o)

  Ráda bych vás seznámila s mými kamarádkami. Nejsou z této planety a proto je jejich IQ velice zanedbatelné. Ale všechny jsou velice krásné a veselé a to je přece důležitější. Jsou to prototypy bárbínek a sami si nechávají říkat "Bárbí gang" . Svým charakterem si mě dokázaly získat natolik, že jsem je zařadila i do svého klubu jménem Šmoulaland. Šmoulaland společně s Bárbí gangem zažívá nesčetná dobrodružství. Chodíme na výlety (exkurse po nákupních centrech), navštěvujeme spoustu kulturních akcí (jako například vyhlášení soutěže Jirkovská paleta, kde kupodivu vyhrála  Tereska (mezi dětmi v rozmezí cca 5-10 let) dále chodíme do přírody (park, nebo jakékoli kryté místo kde není vidět cigaretový kouř) a také se chodíme bavit (zvracecí sál). Slavíme spolu narozeniny i svátky na které si někteří pamatují pouze do doby než znečistily půlku chodníku (v zájmu dobrých vztahů neřeknu, že se jedná o Terezku). Miluji je i když z 50% je jejich konverzace o ničem a z dalších 50% o chlapech (takže opět o ničem) a miluji je přesto, že se se mnou chtějí na plese líbat a druhý den dělají, že si to nepamatují (Terezo). A s nimi já trávím čas. Já, která jsem si ještě před rokem myslela, že ,,P" na obalu videokazety znamená "průměrný film" a která jsem nevěděla jaký je rozdíl mězi šlukováním a tím druhým (sakra, uvědomuji si, že to nevím dodnes). Holky mě prostě a jednoduše kazí, je ze mě rebelka a drsňačka. A budu ještě větší, o to se

   Jujanka (nejlepší novinářka, spolu budem balit na fakultě ty největší frajery)

 Jeli (kterou miluju od tý doby co jsem viděla její puntíkatý kecky)  

blondýna Bary (která balí kluky stylem "řekni mu že ho chci")

a nakonec Tereska prasátko (která má zapalovač se štětkou)   určitě postarají.

Takže jestli mě někdy uvidíte s pivem v jedné a s cigaretou v druhé ruce bude to jejich vina.  Je prostě strašně moc důvodů, proč bych je MOHLA milovat.. ale je pouze jeden důvod, proč je doopravdy MILUJU.( ale ten vám neřeknu ) .

(a nakonec jeden lásku vyznávající verš do Jujaniný sbírky)

:Miluju Jujanu, hlavně když je v županu,

Miluju Jeli, i když nejí zelí,

miluju Bary (Petru) i v tom modrym svetru

a Terezu nemiluju.

(inteligence klesá úměrně s okolím, ve kterém trávíte volný čas) mějtě se skvěle, pá

 Když jsem byla malá vždycky jsem si říkala, že se nikdy nikdy nezamiluju. Moje předsevzetí ovšem vzalo zasvé když jsem v první třídě usedla do školní lavice s Pavlíkem. Málem jsem umřela z jeho zelených očí ze kterých byla v extázi určitě i paní učitelka a se světlými vlásky vypadal jako andílek. Sice neuměl číst a 5 plus 5 pro něj znamenal konec světa ale mě stačilo se na něj jenom dívat. Když mi dal první pusu kamsi na oko (jelikož Evička samým rozrušením ucukla) a vyznal mi lásku slovy "vezmeš si mě za ženu?" jsem věděla že naše láska nikdy neskončí. Skončila. Skončila v momentě, kdy mi vypadly dva přední zuby a milý Pavlík se ode mě distancoval se slovy že "ošklivou šprtku ne" (ten kariérista .. už v tý době neuměl skousnout po svém boku inteligentnější ženu :-/) a odsedl si k Janičce (byla blbá jak Vánoce ale zuby měla všechny). Krutá rána kterou mi zasadil se ale definitivně smazala před několika měsíci. Stál na zastávce (ehem, vůbec si mě nevšiml) s botama od Nugget a trikem replay  vypadal jak bůh a jeho Bárbí  (jejíž kabelka má větší cenu než já) vypadala jak Claudia Shiffer. Hezkej pohled, ale chlad z nich sálal na sto metrů. Z Pavlíka je prostě a definitivně ten největší suchar co znám. A v tom omanžiku jsem si vzpomněla na Tomáška. Seděl o lavici přede mnou, nosil pletený svetry zastrčený do kalhot a křiltovku s nápisem "Adibas" ale uměl se krásně smát a nebyl by strom, na kterej by nevylez. Vždycky když jsme si hráli na schovávanou jako jedinou z 20 holek mě nidky nenašel (i když byl vždycky první, kdo věděl, kde jsem) a  když mi vypadly zuby přinesl mi svoje vlastní, za které mu už dávno vyrostly nové. Měl mě rád. Ještě pár týdnů jsem ho zavalovala nářky na Pavlíka až se jednoho dne odstěhoval a nidky víc jsem ho neviděla. Tohle je vážně bláznivěj svět. Ale garantuju vám že od těď budu mít oči pořádně otevřený a až nějakýho toho Tomáška zase potkám, rovnou si ho vezmu a nenechám si ho utéct mezi prsty (a kdyby došlo na líbačku, neuhnu ani náhodou :o)