It_Is_Me.

Asi založím klub.. ano, klub, který bude nést název KOS aneb Klub Opovrhovaných Singlů a všichni, kteří se nám budou smát umlátíme kosou..
Nebojte, jsem mírumilovný člověk, ale tohle mě napadlo zrovna předevčírem, když jsem jela cestou domů s Víťou. Jen tak pro upřesnění. Je to můj spolužák. Je to moc hodný a chytrý a ještě jsem s ním neměla žádný závažnější konflikt.. Víťa celý život patřil do skupinky lidí v naší třídě, kterým slovo "vztah" koresponduje spíše se slovy jako "učebnice a sešit" více, než třeba "kluk a holka". Nicméňe před nedávnem si našel holku.. aby bylo jasno, má z toho radost a fakt jim to přeju, ale jeho pohled na svět se prostě změnil.. Už na zastávce mi pokládal otázky typu "jaké to je nikoho nemít??" ale vygradovalo to až v trolejbuse.. Když mi svým pronikavým hlasem radí při testech, je to super, když tímto hlasem prohlašuje v nacpaném troleji věty typu "Jaktože ty si Evi pořád nedokžeš najít kluka.." nebo "A jak sis užila Valentýna?" jaký je to být sama?, neštve tě to? jako někoho bych Ti dohodil.. (jé, díky Víto, na to jsem celou dobu čekala,), "ale promiň Evi, všichni co teď znam někoho maj.." (to jsem ráda, že to vim :-/)..prostě když tohle prohlašuje nahlas před celym trolejem, mam chuť ho zabít (umlátit kosou).
Víte, tohle není stížnost. není to nadávání ani žádná sebellítost.. já na ní totiž vůbec nemám právo, jsem se svým životem mooc spokojená (když opominu těch 250 tisíc výhrad :-), prostě je to jen hořké konstatování současného stavu, navíc si myslim, že psát o tom, jak jsem "se svým milčkem strávila víkend" by byla pěkná nuda...ale příště napšu něco veselého.. (a pro ty, kteří ode mě očekávají nějaký sebekritický literární skvost na téma Valentýn musím zklamat, toto téma je pro mne natolik zdrcující, že se mu velikým obloukem vyhnu), pá