I will be very optimistic :o)
Když jsem byla malá vždycky jsem si říkala, že se nikdy nikdy nezamiluju. Moje předsevzetí ovšem vzalo zasvé když jsem v první třídě usedla do školní lavice s Pavlíkem. Málem jsem umřela z jeho zelených očí ze kterých byla v extázi určitě i paní učitelka a se světlými vlásky vypadal jako andílek. Sice neuměl číst a 5 plus 5 pro něj znamenal konec světa ale mě stačilo se na něj jenom dívat. Když mi dal první pusu kamsi na oko (jelikož Evička samým rozrušením ucukla) a vyznal mi lásku slovy "vezmeš si mě za ženu?" jsem věděla že naše láska nikdy neskončí. Skončila. Skončila v momentě, kdy mi vypadly dva přední zuby a milý Pavlík se ode mě distancoval se slovy že "ošklivou šprtku ne" (ten kariérista .. už v tý době neuměl skousnout po svém boku inteligentnější ženu :-/) a odsedl si k Janičce (byla blbá jak Vánoce ale zuby měla všechny). Krutá rána kterou mi zasadil se ale definitivně smazala před několika měsíci. Stál na zastávce (ehem, vůbec si mě nevšiml) s botama od Nugget a trikem replay vypadal jak bůh a jeho Bárbí (jejíž kabelka má větší cenu než já) vypadala jak Claudia Shiffer. Hezkej pohled, ale chlad z nich sálal na sto metrů. Z Pavlíka je prostě a definitivně ten největší suchar co znám. A v tom omanžiku jsem si vzpomněla na Tomáška. Seděl o lavici přede mnou, nosil pletený svetry zastrčený do kalhot a křiltovku s nápisem "Adibas" ale uměl se krásně smát a nebyl by strom, na kterej by nevylez. Vždycky když jsme si hráli na schovávanou jako jedinou z 20 holek mě nidky nenašel (i když byl vždycky první, kdo věděl, kde jsem) a když mi vypadly zuby přinesl mi svoje vlastní, za které mu už dávno vyrostly nové. Měl mě rád. Ještě pár týdnů jsem ho zavalovala nářky na Pavlíka až se jednoho dne odstěhoval a nidky víc jsem ho neviděla. Tohle je vážně bláznivěj svět. Ale garantuju vám že od těď budu mít oči pořádně otevřený a až nějakýho toho Tomáška zase potkám, rovnou si ho vezmu a nenechám si ho utéct mezi prsty (a kdyby došlo na líbačku, neuhnu ani náhodou :o)