Jeden celkem pěkný a do jisté míry a okamžiku obvyklý večer mi převrátil život na ruby…
 Usínal jsem po krásném večeru stráveným s přáteli. Byl jsem trošku opilý, ale jinak, v ten okamžik, spokojený – byl jsem přece už ve své postýlce.Vždycky jsem chtěl, abych nemusel absolvovat tu cestu nočními ulicemi. Halekání nezletilých opilců, motavá chůze stálých štamgastů… na lavičce v malém parčíku zamilovaný páreček:
 „ …koukej, jak sem se dneska vodřel“
 „ A co si prosim tě dělal ?…. Ukaž…“
 Spravoval jsem si to svoje kolo,víš který? No a jak je ta přehazovačko, tam dole, tak když jsem nandaval řetěz…“
 „ Měl si být opravářem…“

 Pak jdu dál. Na jednom už prověřeném místě se dívám v mírném záklonu na nebe a čůrám při tom. No a potom mě už čeká jenom nepříjemná a opravdu dlouhá rovná ulice. Podél chodníku stojí auto za autem.… Začínám hledat klíče – po kapsách, v baťohu….Konečně doma…
 Asi nic vyjmečného, ale tento večer… ten sen, který se mi zdál : Nevím kde a kdy se odehrával, vlastně jsem viděl jen stránky nějaké knížky. Stejně tak jako když otevřete jakoukoliv knížku z knihovničky. Viděl jsem odstavce, formát textu: Nebyly to stránky mlhavých písmenek, ale ostré řádky, které jsem mohl v klidu číst. Mohl jsem klidně přeskočit pár řádků, nebo se vrátit k předchozímu odstavci. Podivný statický sen, že ? bez jakékoli kontinuity. Vůbec nic se v něm nedělo, jenom jsem mohl do zblbnutí číst dvě stránky nějakého textu. Říkám nějakého,protože jsem ho nečetl – moc se mi nechtělo, i když vlastně nakonec mi to nedalo. Zprvu jsem jen tak létal očima a text si prohlížel. Když jsem se začetl, sen skončil. stačil jsem toho přečíst jen trochu. V podstatě to, že se uchlastal k smrti, že nevěřil v reinkarační cyklus. A cosi se slečnou s malou pihou…
 Přiznávám, že silně pod vlivem A. Bretona jsem se začal obávat, že jde o můj život. Řekl jsem si, že začnu něco dělat, že se změním….
 Ráno jsem tedy poprvé vstával jako vegetarián věřící v reinkarnaci. Pak jsem přestal pít – teda jenom před lidmi. Doma, když jsem byl sám, jsem si vesele popíjel a někdy se fakt dost zhulákal…
 Slečnu s malou pihou jsem znal dost dobře, chodili jsme spolu, ale poté co mě poznala, se se mnou na prosluněné lavičce rozešla.
 Začal jsem být čím dále více chlastající abstinent. Pěkně doma jsem usrkával lihoviny, zatímco s kamarádama v hospodě jsem popíjel džusy, kterých jsem dokázal za večer zvládnout i osmnáct.
 Jednou jsem to ale přehnal. Byl jsem doma zavřený již dobrý půlrok. Půlrok pořád opilý.Potácel jsem se u sporáku a mikrovlnky a ptal se, proč musím jíst, když mě to nebaví.Bylo mi fakt zle. Zpomaleným krokem a hlasem zpocených prstů jsem zavolal sanitku. Slyšel jsem všechno příjemně zpomaleně. Houkačku, slova sanitářů i ten šrumec v nemocnici.
 Probral jsem v posteli páchnoucí desinfekčním nemocniční prostředkem, ale hned jsem zase usnul, protože jsem byl snad ještě opilý. Když jsem se probral podruhý, měl jsem strašnou chuť na cigáro a párek v rohlíku. Taky jsem si všiml, že vedle mě stojí paní doktorka. Usmívala se na mě. Byla to slečna s malou pihou,
 „Tys nakonec vystudovala medinu ?“
 „Jo vystudovala. A ty ? Co jsi vlastně dělal ?“
 „Vlastně jsem nic nedělal – nechal jsem věci plynout.“
 „To je chyba.“
 „Už jsem takový.“
 Otevřely se dveře a vešla sestřička s doktorem.
 „Kolegové ?“
 „Né, já nepracuju tady.“
 Mladičká sestřička cosi zmateně vysvětlovala doktorovi a rozhazovala rukama. Doktor ji pohladil po ramenu a odešli.
 „No jó, tady se o člověka fakt postaraj !“
 Slečna s malou pihou si sedla ke mně na postel a zeptala se:
 „Kolik máš hodin ?“
 „Za osm minut půl jedenáctý.“
 „Tak to jsi už hodinu a 22 minut mrtvý. Já jsem mrtvá 22 minut, zabila jsem se, když jsem se to dozvěděla.“

Malý chlapec se zeptal maminky:
„Proč pláčeš?"
„Protože jsem žena,"
„Nerozumím!"
Jeho máma ho jen objala a řekla.....,, a nikdy ani neporozumíš."

..... chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.....

.... zvolal Bohu a zeptal se:
„Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
„Stvořil jsem ženu tak, aby byla vyjímečná.

Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa,
ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.

Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí.

Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu,
i když se všichni ostatní vzdávají.

Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností,
dokonce i tehdy, když ji hluboce zraní.

Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami
a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila JEHO srdce.

Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu,
ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj.

A nakonec jsem jí dal SLZU, která je jen a jen její,
aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat.
NEZAPOMÍNEJ....
... že krása ženy je jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci,
místu, kde sídlí láska.

To znamená mít rád a strašně o něj stát. Nenechat si o něm nic namlouvat, i to nejdražší mu dát, to vše znamená milovat. Milovat můžeš jednoho, jen jemu srdce dát, jen pro něho vše udělat, všechno, co máš mu darovat. Darovat srdce, úsměv, život svůj, jenom svému milému a stát s ním stůj co stůj.....

Když víš že je to nejlepší co máš...

Když ví že na něj vzpomínáš...

Když zakřičí, že bude mít o tebe strach...

Když zná těžkou tíhu těchto váh...

Když s láskou bude tě objímat...

Když se naučí,tě srdcem milovat...

Když projeví, že pro něj seš jediná...

Když promluví i když se ho to netýká...

Když tě potěší od něj darovaný květ...

Když pro něj budeš znamenat celý svět...

Když i v nějhorším bude při tobě stát...

Když je to nejvíc, co ti dokáže dát...

Když odpustí, cos způsobyla sama...

Když dar je jeho osobytá jáma...

Když ví vždy kde tě má hledat...

Když nadherně se k tobě umí chovat...

příjmi ho a věř tomu protože je ´´fakt´´, že tenhle človek tě bude, navždy a opravdu milovat....

Vždy když někam budete odházet nezapomínejte s sebou vzít i srdce

Osoba která hraje v mím životě velkou roli...jen s ním se citím že něco znamenám...a když ho nemám u sebe cítím se bezvýznamě...on je to nekrasnější co me v životě potkalo...a co me dokaže nevíc potešit... nenajdu slova který by se mohly jen trošku přirovnat k tomu jak moc pro mě znamená...pokračování...v srdci..

Ležím v posteli a měla bych už asi spát...jenže přes hordy myšlenek mi nejde usnout...myslím na něj....už několik dni, několik nocí.... nemužu spát ,protože umíram nedočkavostí až zas budu s ním...protože moje láska k němu je veliká a tak silná že by rozbila i tu nejtvrdší skálu...Je to už jen pár dní k mé touze a vášni... ale pár težkých dní... i když každá hodina má 60minut a den 24 hodin ,pro mě to věčností... Neustále myslím na zážitky a chvíle co sme spolu zažili a veřím že jich ještě hodně zažijem...být s ním je pro mě splněný sen,když ho mám u sebe,mám vše a nic mi nechybí...Ty seš pro mě vše Tomášku a chvíle s tebou sou nenahraditelný,věř že vše píšu upřímně a vždy i má láska k tobě bude upřímná.. Nadevše te miluju

Je noc, a já sedím na posteli,
s hlavou zdvihlou k oknu ve střeše,
a poslouchám jak prší...
A prší stále víc,
kapky dopadají na okno čím dál hlasitěji,
a já stále sedím, a pohledem upřeným sleduji okno,
které čelí tomu náporu deště,
tak jako člověk, který čelí den co den tomu,
co mu život přináší.Kapky po okně stékají, jako slzy po mé tváři,
a až stečou až k samému kraji,
odkud padají volným pádem dolů ze střechy,
tak jako moje slzy, které stečou mi z očí až k bradě, odkud padají mi na polštář.
Se slzami v očích sleduju kapky stékající po okně,
vzpomínám, a myšlenky na běžícím pásu honí se mi hlavou,
ale žádná není úplná, jen okamžiky...
V hlavě mám chaoz, ale přitom je klid,
je to podivné, je tma, sedím tu na posteli,
a pláču si na polštář tak, jak příroda pláče a její slzy vtěleny do kapek deště, stále tlučou na mé okno,
jakoby chtěli zkrze něj mi sdělit,
že sdílí se mnou můj smutek.
Nepláču sam, i příroda pláče, ptám se jí,
mě ublížil člověk, a kdo ublížil tobě?

Dobrou noc bych ti chtěla přát,
při tom se tě na něco ptát.
Jestli mě stále v lásce máš,
zda-li ti nevadí,když se mnou posnídáš.
Jestli tvé srdce ještě láska zahřívá,
moc ráda vidím když se na mě usmíváš.
Ještě pár otázek mám na mysli,
život je samá otázka,když se nad tím člověk zamyslí.
Ty další otázky znějí,
zda mně tvá ústa ještě líbat chtějí.
Zda-li milovat se se mnou máš ještě chuť,
pak také chtěla bych ti říct,lásko navždy se mnou buď.
Také,chtěla bych ti přát krásné snění,
miluji tě a to se nikdy nezmění!

Hádám se s každým, hádám se s rodinou,
ztratila jsem přátele, kámošku jedinou.
Proč jako by všechno špatné bylo?
Vždyť dřív se mi tak krásně žilo.
Já nechci, nechci tou nejhorší být!
Divoká jak vlk, na měsíc výt!
Proč nejsem jak pták volná?
Už pár měsíců jsem smolná…

Tak mě pochopte, nechci..já nechci…!
Jste zlí, však přesto vás mám v srdci.
Dejte mi šanci, teď snad už poslední.
Honem! Už zvoní zvony polední…
Ztrácím pojem o reálu a snu,
splývá mi čas noci a dnu…
Proč jsem vlastně taková? Povězte! Proč?!
Zas ten zlý hlas navádí, skoč…jen skoč!

Bylo jednou slepé děvče, které nenávidělo sebe a celý svět za to, že nemůže nic vidět. Měla vrozenou vadu očí a nikdy nic a nikoho neviděla. Každého nesnášela, až na svého chlapce. On byl stále s ní, ve všem jí ochotně pomáhal. Jednou mu řekla, že kdyby někdy mohla vidět, hned by se za něho vdala. Stalo se jednoho dne, že se konečně, po dlouhé době našel dárce, který jí mohl dát nemocnou část očí. A tak se těšila, že konečně uvidí svět a taky svého přítele. Chlapec se jí hned po operaci přišel zeptat, jestli si ho vezme. Dívka se usmála, ale když otevřela své "nové" oči a uviděla ho, byla v šoku. I on byl slepý. Začala přemýšlet o svém životě a nakonec slepého chlapce odmítla. Ten smutně odešel, z očí mu tekly slzy. Po pár dnech jí přišel dopis. Byl od něho. Chlapec jí děkoval za všechny krásné chvíle, které spolu prožili. Na konci dopisu stálo "A dej prosím pozor na moje oči".....

Díky tvým očím,

slunce září.

Díky tvému srdci,

ledy tají.

Díky tvému úsměvu,

bortí se zdi.

Díky tvé lásce,

kvetou louky.

Díky tvé osobě,

se lidská srdce smějí....

Čas od času,

vše kolem mě ztrácí smysl.

Připadám si

jako oceán bez vody,

jako poušť bez písku.

Jen má touha drží mě teď

nad vodou a nedovolí

mi klesnou tam odkud

je těžká cesta zpět.

Vše kolem ztrácí smysl...

čas od času...

Je noc a já nemohu spát,

protože tě nemám vedle sebe,

ty už spíš někde jinde…

Snažím se si tě představit

abych mohla klidně spát,

ale nejde to,

představy tě nemohou nahradit,

nemohou mě obejmout a políbit,

Nepromluví na mě…

Necítím teplo ani bezpečí,

ležím v chladné posteli

a vedle prázdné místo

zbytečně čekající na Tebe…

Křičím.

Tak nekřič.

Křičím, protože chci.

Tak křič.

Říkal jsi, ať nekřičím.

Ale ty chceš. Tak křič.

Křičím, ale nevím co.

Tak křič, že křičíš.

Křičím, ale nikdo mě neslyší.

Křič dál.

Křičím.

Už nekřič.

Proč nemám křičet?

Protože jsi mrtvá!!!

Sedím ve tmě,vůbec nic nevnímám

Jen bolest ve mě,celou mě rozžírá

Do ticha zní jen slzy co padají

To štěstí mizí a sny umírají

Přišel den,děkuju děkuju

Dal si mi křídla,Dal si mi vše

Poslouchám naše dilema

poslední naděje naše

Tolik vzpomínek na první polibek

Musím hrát silnou aspon navenek

Tolik slov říkal si jak máš mě rád

myslela sem že je to napořád

Každý den já dýchala pro tebe

Každý den děkovala tiše

Teď prostě neumím žít bez tebe

moje srdce vzpomínky píše....
S tebou sem žila

S tebou sem snila

s tebou sem se milovala

za každý den děkovala

Ted sem tu sama a vzpomínám

Viím že bez tebe umírám

Nejsem žádný EMO ani jiný shit

Jen sem tvůj prcek a bez tebe nemůžu žít...

Odpusť mi...chyby, kterých jsem se dopustila!!!Odpusť mi...chvíle ticha, přitom tolik slov mě do jazyka píchá!!!Odpusť mi...zvyky, které občas mívám!!!Odpusť mi...za dny, kdy se mračím, ale v skutku to tak nemyslím!!!Odpusť mi...za slabé chvíle mého já, protože strašně se bojím konce, který snadno uvadá!!!Odpusť mi...za náhle změny, které z nejistoty přikráčely!!!Odpusť mi... mé noční snění, vřdyť ty jsi terčem k mému přemýšlení!!!Odpusť mi...motýlky v mém břiše, když dotkneš se mě tiše!!!Odpusť mi...jen o tohle tě prosím, protože v srdci svém tě stále nosím!!!

Potkal rozum srdce a ptal se: "Ty krvácíš?" a ono."..Ne to jsou slzy života.."

Každý den se musíme rozumem bránit citům a citem bránit rozumu.

čokoláda je sladká ale sex nekazí zuby

Chceme-li porozumět nějaké osobě, musíme prožívat její pocity, trpět jejími bolestmi a užívat si její radosti.

Milování je jediná dřina, která stojí za to...

Láska je světlo, láska je zář. Jsi pro mě všechno, tvoříme pár.Láska je obzor, láska je med. Dej si proto pozor, ať ji potkáš hned.Láska je krásná, láska je sen. Kdo ji však pozná, nechce už ven. Každýs ní stůně, už našla i nás.

Láska dokáže být nekonečně dlouhá, jako nit, ale dá se i lehce přetrhnout.

Moje srdíčko je jako slávistický dres. Sešívané šrámy od lásky.

člověk asi jednou musí být uplně sám, aby všechno pochopil

_Smrt se směje našim starostem_

PROJEV MI LÁSKU A STOKRÁT TI JÍ VRÁTÍM....UBLIŽ MI A ZABIJJU TĚ!!!!!!

Chlapec sedí u stolu s adventním věncem a pozoruje zářící svíce.

První svíčka VÍRA povídá:

"Já zhasnu. Víra nikde není. Dnes už nikdo nevěří."

A zhasla. Po krátké chvíli se ozvala i druhá svíčka LÁSKA

"Já také zhasnu. Mezi lidmi už není láska. Jsou jen samé války."

A zhasla. Poté promluvila třetí svíčka POKOJ :

"Ani já nebudu dále svítit. Všude je jen rámus a nepořádek,

nikdo nechce pokoj a klid."

A zhasla.

Chlapec se smutně dívá na to, jak věnec pomalu zhasíná a po očích mu stékají slzy.

Všechny tři svíčky se pak podívali na svíci poslední, která stále svítila.

"Ty nezhasneš? Proč?"

Ona odpověděla:

"Ne, já nezhasnu, protože jsem NADĚJE. Dokud budu svítit,může vás ode mě někdo zapálit.

Dokud máme naději, nemusíme se ničeho bát.

Pak budeme mít lásku, víru i pokoj.

Jednoho dne Ti budu chybět tak jako jsi Ty chyběl mně. Jednoho dne pro mě budeš plakat jako já plakala pro Tebe. Jednoho dne mě budeš potřebovat jako já jsem potřebovala Tebe. Jednoho dne mě budeš milovat, ale já Tebe už ne

Ty jsi zklamal, ona ti věřila. Ty jsi se smál, ona plakala. Nikdy není hrdina ten, co zklamal a opustil, ale kdo byl zklamán a odpustil. Važ si každého okamžikku, kdy jsi s osobou, kterou miluješ, protože nikdy nevíš, která chvíle je ta poslední.

život je jako plavba kánoí po řece plné sraček bez pádel.....a někdy i bez kánoe.

Nepamatuju si kdy naposled byl můj úsměv upřímný, jediné co vím je, že to bylo když jsem ještě byla s tebou...

Ti, které milujeme nás nikdy neopustí. Vždycky je najdeme. Tady..

video:já a Tomášek

http://youtube.com/watch?v=zV1YDHvE6Lg

***Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slách je síla. Tak jdi a žij...**

často na tebe myslím,protože ty mi chybíš,

často o tobě sním,častěji než ty si myslíš.

Sním o tom jak jsem s tebou,

Zjišťuji jak moc tě miluji,

už se mi chce spát a já ležím sama v posteli.

Tvá přítomnost mi chybí,bez tebe zastaví se čas,

mé srdce láskou trpí,chci tě vidět zas.

Nikde nehřeje mě tvá ruka,

poznávám jak silná je láska.

Myslím na tebe každou noc a každý den,

do tebe zamilovaná jsem moc a o tobě sním jen.

Myslím jen na to jak uvidím tě zas,chytnu tě za ruku,

pro mě zastaví se čas a už nikdy tě nepustím.

_//Miluju tě//_

Kocourku Věř mi to,
v tomhle já neumím lhát,
řeknu ti jen jedno,
lásku já neumím předstírat

Chybíš mi....

Život je jak obrovská past,
do které chytá všechny z nás.
Můj život je bez tebe jako Země bez nebe.

Nemohu už bez tebe dál žít,
chtěla bych tě až nadosmrti mít.
A tak když řekneš: "NE!",
můj život bude zas jak Země bez nebe.

Vím, nejsi tam,
už nechceš tam být,
byl to jen pouhý klam,
jen jiskra z očí,
chce se mi klít,
po jediném slovu pátrám,
po jediné slze,
cítím jak sama v sobě chátrám,
dívám se z okna, skrze,
vidím jen pár květů seschlých, 
   bylo to několik dnů lesklých,

můj hlas říkal veď mě,
pak přišlo prázdné nech mě,
bylo to horší než do zad nůž,
mně zastavil se dech,
nechci tě vidět ani znát už..

Nechci brečet,já chci se smát

A ne vlastní srdce nenávidět a s myšlenkami se prát.

Proč je všechno tak divně jiné a tak kruté

Mé oči nutí to býti smutné.

Já chci jen lásku znát

A ne hádky a bolest muset brát.

Cítím smutek,cítím bolest

Jako by duši mojí někdo unes.

Já cítím touhu po ostrém kraji

Ten jen slaboši znají.

Já sem slabá,přiznávám

A že bych to neměla znova udělat uznávám.

Ale když v tom cítím útěchu…

Jak když někoho táhne touha k úspěchu.

Sliby se však mají plnit

Já nechci už nic na něm měnit.

Budu se držet a budu se prát

A své slabosti se jen smát.

Bolí mě láska,bolí mě fakt,

Že stává se znova srdcem mého vrah.

Proč bolí mě tak každá hádka k tobě

Kvůli ní chci teď zase ublížit sobě!

Proč ztrácím tvůj usměv a tvé štěstí

Proč cítím blízko smutek a neštěstí.

Proč chci tebe,ale ty tak daleko jsi teď

Proč nenávidím tak sebe a můj svět?!:-(((

Plakalo srdíčko, plakalo moc...
To druhé mu chybělo tak strašně moc...
Plakalo srdíčko, plakalo dlouze...
Kdepak je konec dnes, wzájemné touze?
Plakalo srdíčko, wzpomínky se wrací...
Pročpak se láska wždy, tak rychle ztrátí?
Pláče tu srdíčko a žalem puká...
Snad se mu nabídne pomocná ruka...

Třeseš se strachy v koutě
a vzpomínky štvou tě!
Proč? Proč jen se pořád vracejí?
To jim nedochází, že čas ztrácejí,
nerozesmějí ani nerozpláčí
dívku, co sama životem pomalu kráčí.
Když život nabral plné obrátky
už se nemohla vrátit zpátky.

Teď se náhle zastavil
a jí už se nechce pokračovat dál..

Ještě chvilku zadrž slzy
A naposled se usměj.
Skončilo to příliš brzy,
Co bylo…nebylo pro něj.

Srdce mu zmizelo
S oblakem kouře
Mě to moc bolelo.
To jemu bylo dobře.

Chtěla jsem s andělem do nebe,
Jenže on křídla neměl.
Tak sem si lehla u tebe,
U Satana, co mě ani nechtěl.

Můj pobyt na zemi už končí, moje duše se se všemi loučí.

Už tu dále nechci žít a do svého těla neustále bít.

Život už mě nebaví, nic nového do cesty mi nestaví.

Jen energii mi bere a pravda na povrch se dere..

Mocnej večer moooc sem si ho užila...snad ty nej Vánoce co sem kdy měla...děkuju všem bylo to s váma supertřeba mě dostalo Fílípkovo zakončení-zpívání koled...ale B52 neeej že Verunko???

Sou Vánoce a já u sebe nemám svího miláčka :-( hrozně ráda bych s ním byla...ale je moooc daleko :-( byt s ním by byl ten nejkrásnější dáreček co bych mohla dostat...hold budu muset na něj ještě něakej čas počkat...ale už ho cu mít vedle sebe moooc mi chybí :'( já toho kluka prostě zbožnuju :-*

Nejky lidi ze school

_Ti Amo_

Mám vás moc ráda

...Miluju tě a ty to víš...

Říkají mi, že mám všechno...

Co chci víc?...

ale já vím, když nemám tebe....

tak nemám vůbec nic.....

chjooo loučení je strašně těžký..hlavně když víte že tu osobu strašně dlouho neuvidíte...ještě před pul hodinou sme se na sebe smáli a ted mě to upe podkopává nohy když vím že se zase dlouho neuvidíme...proč je tak těžký loučit se

Proč sou na sebe lidi tak zlíí...bolí mě to za ně pže vím jak to mezi nima bylo dřív a ted je to ulně jinakhrozně mě to mrzí necu aby to takhle bylo!! chtěla bych aby všechno bylo jako dřív..vždyt to bylo vše super tak proč se vše tak zkaziloProč veci nejdou napravit??chtěla bych toho mooc změnit .. udělala sem hrozně moc chyb kterých strašně lituju.. když sem to posrala já nechcu aby to posrali i ostatní...nechcu aby se všechno tak pokazilo chtěla bych vrátit čas..aby bylo vše jak dřív...necu ztratit lidi na kterých mi záležímám vás všechny hrozně ráda...necu o vás přijít

HROZNĚ MOC MI CHYBÍŠ

**_Miluju tě_**

Lásku si člověk ze srdce nevytrhne, to není bolavý zub.

Proč lhát, když stačí mluvit pravdu, aby se nám nevěřilo.

Někdy stačí malá chvilka na to, abychom si někoho oblíbili, ale nestačí celý život, abychom na něj

zapomněli.

Nejvíc bolí rány od lidí, kteří nosí masku přátelství

Smějete se mi, že jsem jiná....a já se směju vám, protože jste všichni tak stejní.

Ženě stačí poznat jednoho muže,aby pochopila všechny ostatní.

Muž může poznat všechny ženy a přesto nepochopí ani jednu.

A po tvářích jí tekly slzy. Byla zrovna zima. Z její jemné ručky vyklouzly klíče a spadly rovnou do kanálu. Otřela si tvář, pohlédla do žlutého světla rozsvícené lampy a kráčela temnou ulicí dál. Její telefon neustále zvonil a na displeji se objevovalo Broučínek. Její uplakané oči se podívaly na displej a spustily pár slz. Telefon nezvedla a pokračovala ulicí. Tou temnou ulicí, kde každý opilec ji zastavil a ona se na něho ani nepodívala.

Došla až k metru, sestoupila na nástupiště a vyčkala na vlak. Na ten poslední vlak, který vyjíždí o půlnoci a doveze ji do centra města. Nastoupila, oči měla neustále sklopené a sedla si k okénku. Vlak se rozjel a ona naposledy pohlédla na nástupiště, kde prožila tolik krásných chvil. Kde každé ráno čekala na vlak a každé odpoledne tu vystupovala. Nikdy nezapomene na tu krásnou stanici, kterou měla tolik ráda. Po cestě se loučila s každou stanicí, až dojela na tu svou. Tam vystoupila a rozeběhla se ke schodům. Zdolala schody a vyšla na nádraží. Tam si zakoupila lístek, který ji odveze z tohohle města do jiného.

Nastoupila do vlaku a rozloučila se se svým rodným městem. Když se vlak rozjel, plakala. K hrudi si tiskla svůj malý batůžek, který nosívala do školy. Cesta se ji zdála být věčná, nemohla ani na chvilku usnout, nemohla si ani číst. Telefon ji neustále zvonil, bylo to pro ni těžké opustit rodiče, svého přítele a rodné město. Věděla však, že je to nutné. Že se s nimi už nechce vidět. Vzpomínala na to, co provedla.

Se svým přítelem byla šťastná do té chvíle než se pohádali. Zjistila, že to byla její vina, ale věděla, že se ji nevzdá. Také věděla, že když budou spolu, tak to bude neustále stejné. Neustále se budou hádat. Nechtěla mu ubližovat a tak se rozhodla odjet.

Vlak dojel do města. Vystoupila a pohlédla na oblohu. Sedla si na lavičku a čekala, kdy bude ráno. Telefon ji neustále zvonil a chodily jí zprávy od přítele. Se slzami v očích vypnula vyzvánění a telefon hodila do nejbližšího koše. Teď už ho potřebovat nebude. Vzala si batoh a dala ho na lavičku tak, aby ji dělal dobrý polštář. Vzpomínala na ty krásné chvíle, které prožila a po tvářích jí tekly slzy. Začala ji být zima. Schoulila se do klubíčka, že se zahřeje, ale zima ji byla neustále. Po chvíli usnula. Usnula navěky. Zmrzla a po tvářích měla zmrzlé slzy.

Byla jedna dívka...A byl jeden chlapec...Bydleli nedaleko od sebe a tak se často vídali na procházce se svými pejsky....Ani jednoho ale nikdy nenapadlo na toho druhého promluvit...

Dívka nikoho neměla...Rodinu,její blizcí všichni do jednoho umřeli při autonehodě..Bydlela se svou tetou,mimochodem s tetou,se kterou už od malička citově strádala a už ji bylo skoro 18.let.Myslela si,že pro ni život nemá smysl...Až do dne,dokud nepotkala JEHO!

Čas plynul a nic se nedělo...Dívce to trhalo srdce,chlapci to trhalo srdce...

Dívka už nemohla dál čekat..Nemohla už bez něho žít.Cítila to...Cítila,že i on ji miluje.Cítila že to vyjde a oni budou moci být konečně spolu..

Vyšla v obvyklou dobu se svým psem ven,aby ho potkala na onom místě,kde se pravidelně setkávali.

Uviděla ho.Zastavila se,naokamžik zaváhala a pustila se za ním.

Podivně se na ní podíval,zarazil se...V dívce hrklo....On se zamračil....Ale ona šla dál...Říkala si,že teď už to nemůže vzdát.

Přišla k němu...Pozdravila ho...On mlčel..Pozdravila ho znovu...Zamračil se na ní a hrubě ji poslal k čertu....Do očí ji vyhrkly slzy.Nehleděl na to,otočil se a už byl pryč...

Dívka se strašně rozplakala a rozběhla se domů.

Doma vzala kus papíru,tužku..A napsala dopis..Dlouhý,plakala..Ale napsala ho tak,aby vyjádřila všechno co cítí a na nic nezapomněla...Dopis dala do obálky,zalepila...

Rozběhla se k jeho domu,dopis hodila do schránky a došla s brekem v očích a pocitem úzkosti domů...

Šla pro lékárničku...Našla nejobsáhlejší plato tabletek,přečetla nápis,aby se ujistila,že to neni žádný vitamín nebo celaskon a šla pro sklenici vody..

Posadila se na postel.Do ruky vzala JEHO fotku,kterou už dlouho vlastnila a rozplakala se.Pomyslela si,že pláče nejspíš naposledy....Poslední pohled věnovala vpíjením se do jeho krásných čokoládových očí,naplnila si 2 hrsti prášků a.....polkla....zapila,lehla si do klubíčka...Už se neprobudí...nikdy...

Druhý den:

Chlapec přijde domů.....Chce vyzvednout poštu a uvidí obálku se svým jménem...

Vezme ji zvědavě do ruky a začte se hned u schránky...Rozpláče se hned při prvních řádcích...

Rozběhne se k jejímu domu.Zazvoní.Otevře teta.Zeptá se ho,co potřebuje...Vyřkne své přání,načež mu žena v slzách v očích oznámí,že dívka zemřela na předávkování prášky...Důvod neznám...

Chlapec se podruhé rozpláče...Důvod zná.....Běží domů,otevře dveře a se slzami v očích vlepí svému jednoveječnému dvojčeti pořádnou facku....Ukáže mu dopis od dívky...Bratr pochopí...Padnou si kolem krku.....Je jim to jasné...V den,kdy šla dívka říct svému milému,co k němu cítí,byl venku zrovna venčit jeho na chlup stejný bratr....

Láska bolí jen toho, kdo opravdu miluje..

Tohle video je o všech lidech co hrají roli v mém životě a kterých si moc vážím...MÁM VÁS RÁDA

http://www.youtube.com/watch?v=TOzqmKvrzyA

tak tohle je moje video pro johanku...

http://www.youtube.com/watch?v=X7DUK9hWHjs

Jsi usmev, ktery nemam, Jsi neha, kterou hledam, jsi laska, co mi schazi, jsi stesti, co me doprovazi.

Chybi mi Tve laskave slovicko, prala bych si ho jen malicko. Chybi mi drzeni se za ruce a polibek z Tveho srdce ...

Miluji Te - silene a nekonecne. Miluji Te - blaznive a uprimne. Miluji Te - z celeho srdce a navzdy...

Chlapec a dívka jeli na motorce rychlostí přes 120km/h

D: Spomal, nebo sletím!

CH: Ale nesletíš, pevně se mě drž!

D: Spomal prosím, já se bojím.

CH: Ne, je to zábava!

D: To teda není , prosím spomal!

Ch: Fajn, tak jo, když mi řekneš že mě miluješ.

D: Miluju tě, spomal už...

CH: Teď mě prosím obejmi, jako by to bylo naposled.

Dívka ho obejme....

D: Spomalíš už konečně?!

CH: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si jí?? Překáží mi...

Druhý den v novinách

Motorka narazila do budovy kvůli selhání brzd. Byli na ní dva lidé, ale jenom jeden přežil.

Pravdou je, že chlapec v půlce kopce zjistilt, že mu vypověděli brzdy, ale nechtěl, aby to jeho přítelkyně věděla. Místo toho chtěl, aby mu řekla, že ho opravdu miluje, naposledy ho obejmula a potom jí dal svou helmu, i když věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít...

Kdysi v jedné dnes již zapomenuté zahradě rostly bílé růže. Neznaly přetvářku, zklamání ani lež. Rostly tiše, bez povšimnutí. Nikdo je nezaléval ani o ně nikdo nepečoval. V zahradě bydlela dívka. Byla zamilovaná do chlapce, který jí ublížil a rozešel se s ní. Ona ho však přes to všechno stále milovala, dávno mu už odpustila. On jí ale zpátky nechtěl, nedokázal uznat svou chybu. Ona nevěděla co dál dělat, moc se trápila, plakala tiše a zoufale bez naděje na nový začátek. Neměla nikoho kdo by jí pomohl. Nejedla, nepila. Jediný kdo o tom věděl byly divoké bílé růže. Dívka utrápená a vyčerpaná k smrti k nim přišla a řekla, že si jich sice celý svůj život nevšímala, že jí to moc mrzí a že už je pozdě tohle všechno vrátit. Utrhla jeden ostrý trn a vyryla do své kůže slova I´m sorry, I can´t be perfect…jenom krev a slzy stékaly na zem. Poté řekla růžím sbohem a opustila tento svět navždy. Růže nechtěly aby někdo spatřil všechen ten smutek, který dívka prožila a tak slzy s krví vypily. Z krásných, nevinných a bílých růží se staly růže rudé. Když šel chlapec okolo zahrady a spatřil mrtvou dívku uvědomil si, jak moc ji miloval a co všechno jí způsobil. Konečně přiznal svou vinnu a pochopil…dívku vzal do náruče a políbil ji. Se slzami v očích pohřbil dívku u tajemných růží. Na náhrobní kámen napsal jenom I´ll never turn back time but you were, you are and you´ll always be in my mind! I chlapec jednou zemřel jen růže si pamatovaly všechno co se stalo, zčernaly a ukryly toto tajemství navždy

Je temná,chladná noc,všichni už šli spát...
jen já sem venku ,uprostřed cesty,kterou osvětlují zářící lampy.
Dívám se na krásně temné nebe pokryté malími svítícímy hvězdy.
Dnes je uplněk...
Přemýšlím a chci vrátit chvíle...kdy sme byli my dva uprostřed té krásné tmy spolu.
Ted tu stojím sama,po tváři se mi kutálejí slané a bolestné slzy.
Bolí mě srdíčko a hořký pláč nemužu zastavit.
Vzpomínky na to co bylo a už nikdy nebude mě nutí abych plakala ještě víc.
Posadím se na lavečku,přesně na tu kde sme před pár měsíci sedeli.
Složím obličej do dlaní a prosím aby si tu zas seděl semnou..
ale ty mě neslyšíš.
Necítíš mou bolest,
nevidíš můj pláč.
Zapomínáš....zapomínáš na osobu která tě tolik miluje.
Já jen brečím a přeju si aby se vrátil čas a bylo vše jak dřív.
chtěla bych zase cítit tvé objetí.
Je mi zima,ale ještě chvíli tu chcu být a vzpomínat...
Nikdo mi mé vzpomínky nevezme...
_VŽDY TĚ BUDU MILOVAT_

Otevřeným oknem vnikal do místnosti chladný vzduch. V místnosti byl slyšet zvuk deště a tiché vzlykání. Alice seděla na posteli a po tvářích jí tekly horké slzy které jí kapaly na bílé tričko. U okna stál muž. Chlapec měl krásné černé vlasy které mu padaly přes jeho smaragdové oči . Koukl se na město, v hlavě mu hýřily myšlenky, ale nijak moc je nevnímal. Kdykoli chtěl nějakou zachytit ztratila se. Záclony které byly na okně se tiše vznášely a připomínaly tančící dívku. Patrick se zhluboka nadechl a podíval se na Alici. Je tak krásná a nevinná pomyslel si a přistoupil blíž k posteli.Alice stále seděla a tiše vzlykala. Byla předkloněná a přes ramena jí padaly dlouhé, vlnité vlasy. Tak krásná... Doznívalo Patrickovi v hlavě. Klekl si k posteli a chytil jí za ruku. Alice pozvedla hlavu a koukla se na něj čokoládovýma očima. Alici se honila hlavou jen jediná otázka a to Proč? Patrick jí stiskl ruku o něco víc a druhou rukou jí dal vlasy z obličeje. Dívka měla v očích strach a když k jejímu obličeji přitáhl ruku trhla sebou. ,, Zůstaň tu se mnou. Prosím!" špitla Alice a hluboko se zadívala do Patrickových očí. Ten se lehce pousmál a odvrátil hlavu aby se nemusel dívce dívat do očí až jí bude muset odpověďet na její prosbu. ,, Nemůžu, je mi to líto ale.." nestačil ani doříct odpověď když ho Alice přerušila. ,, Proč?" zeptala se a rozbrečela se ještě víc. ,, Musím odejít, je mi to líto ale já prostě musím." řekl Patrik a díval se na svou ruku která držela Alicinu. ,, To není odpověď na mou otázku, ptala jsem se proč?" řekla trochu hlasitěji a snažila se, aby se nerozbrečela ještě víc. Patrick slabě zavrtěl hlavou a podíval se Alici do očí ,, Je to hodně důležité, závisí na tom všechno." Alice znovu sklopila hlavu a do očí se jí znovu začaly drát slzy. Rychle se jí kutálely po tvářích a pak jedna z nich přistála na její ruce kterou stále Patrick pevně svíral. ,, Já se tu ale sama bojím, co když zase přijdou." řekla přiškrceným hlasem a dívala se na své nehty. (erný lak byl místy oprýskaný)Proč mě musíš tahle týrat? Proč tu nemůže zůstat? Proč mě všichni opouští? Jsem tak sama. Tak strašně sama. Pomyslela si Alice. Patrick se na Alici vážně podíval a lehce jí chytl za bradu aby se mohl Alici podívat do očí. Alice zvedla hlavu a podívala se na Patricka. V jejích očích byl vidět strach a prosba, prosba aby s ní zůstal. Patrik se jí chvíli díval do očí a pak jí políbil. ,, Je to jen výplod tvé fantazie. Ty stíny a všechno možné co vidíš, tak to není pravda. Všechno se to stává tady, ve tvé hlavě." řekl a prstem jí ukázal na hlavu. ,, Jen ty.." už nevěděl jak má dál pokračovat. Zase se zhluboka nadechl a pak tiše pokračoval ,, Jen ty to můžeš ovlivnit. S tím ti já nepomůžu." Alici po tvářích tekly proudy slz, tiše vzlykala a pak se snažila promluvit ale jako kdyby zapomněla mluvit. Nemohla si vzpomenou na nic. Patrick toho využil a dál pokračoval ,, Musíš s tím bojovat, nepomůžu ti ani já, ani žádný doktor jak si myslela tvoje matka. Všechno je jen a jen na tobě." Alice se znovu snažila promluvit ale její hlas zněl strašně tiše a chraplavě a proto k jejím ústům Patrick naklonil blíž svou hlavu. ,, Všechno se to zhoršuje, jak s tím mám bojovat když kamkoli se podívám tak je vidím. Možná.. Možná že kdybys tu byl se mnou tak by časem zmizeli." Patrick se na ní vyděšeně podíval ,, Jak se to zhoršuje?" Alice zamrkala a přiškrceným hlasem pronesla ,, Vidím je stále častěji, ty zvuky a ty stíny.. Děsí mě to! Když se podívám do zrcadla tak ji vidím. Když jsem přišla k ní domů, ležela tam na zemi, měla znetvořený obličej a ten já vídám v zrcadle.." Patrick koukal na Alici udiveně. Musela toho tolik zažít. Věděl že před pár měsíci někdo brutálně zabil její kamarádku. Alice byla ta, která ji našla. Před okny se ozvalo zatroubení. ,, Taxi už je tady, za pár dnů jsem tu, neboj. Slibuju že už pak nikam nepojedu a budu jen s tebou." Naposled Alici políbil, popadl svůj kufr který ležel vedle postele šel ke dveřím. Za chvíli byl pryč. Alice začala strašně nahlas brečet. To co v sobě poslední dvě hodiny dusila bylo teď venku. Brečela dlouho, potom si lehla na postel a vyčerpáním usnula. Zdál se jí krásný sen. Patrick nikam neodjel. Zůstal s ní... Alici probral strašný výkřik. S trhnutím se posadila na posteli a začala se rozhlížet po pokoji. Co to bylo? tiše se dívala na tmu před sebou a přemýšlela co to bylo za zvuk. Já jsem ale blbá, je to jen v mé hlavě? Ale co když ne? Co když se někomu něco stalo? Rukama šmátrala ve tmě a hledala vypínač od lampičky kterou měla položenou na stole. Konečně ho našla. Místnost zalilo slabé světlo. Vstala a přešla k oknu. Dívala se ven ale na ulici nikdo nebyl. Co to sakra bylo? Chvíli se ještě dívala na ulici jesli neuvidí něco podezřelého a pak se pomalu otočila a koukla se na stěnu na které bylo velké ozdobné zrcadlo. ,, Ne! Ne!" Začala opakovat a rychle dýchala. Tváře se jí zalila slzami. V zrcadle vedle sebe viděla postavu. Byla to dívka s blond vlasy, obličej měla celý pořezaný a na bílé noční košilce měla krvavé skvrny. Byla to Karina. Její nejlepší kamarádka. Já nejsem blázen! Nejsem blázen! Postavě v zrcadle se začaly pomalu pohybovat rty. ,, Pomoz mi, prosím. Alice! Proč jsi mi nepomohla. Já nechtěla umřít. Alice! Prosím!" Postava začala křičet. Alice nemohla popadnout dech. Propukla v hysterický pláč a dlaněmi si zakryla uši. ,, Ne, to není pravda! Ty jseš mrtvá! Je to jen v mé hlavě! Ty jseš mrtvá! Patricku kde jsi? Kde jsi když tě potřebuju! Je to jen v mojí hlavě, musím tě z ní dostat! Jseš mrtvá! Ty neexistuješ!" nejistými kroky přišla k zrcadlu a pokračovala ,, Ty jseš mrtvá! Nech mě být!" rozmáchla se rukou a zrcadlo rozbila ale ve střepech byl stále vidět Karinin obličej. ,, Nech mě být! Já se nedám!!" vykřikla a popadla jeden střep. ,, Udělej to Alice, ty víš že to tak chceš! Na co čekáš? Udělej to! Slyšíš? Toužíš po tom! No tak, dělala jsi to už mockrát tak proč se dneska tak bojíš?" Ozývalo se pokojem, Alice se posadila na postel a dívala se na střep. Mám nebo ne? Rozmýšlela se, nakonec se podívala na svoje zápěstí které hyzdilo pár nepatrných jizev. Přiložila k němu střep a zatlačila. ,, Au, to bolí. Já nechtěla, takhle jsem to přece nechtěla.." vzlykala Alice a přiložila si ruku k břichu. Její bílé tryčko se začalo zalívat krásnou rudou tekutinou. ,, Takhle to nemělo dopadnout, takhle ne!" vzlykala. Její tělo bylo těžké, teď už s tím nemohla nic dělat. Pomalu otočila hlavu a zadívala se na zeď kde visela fotografie usmívajcího se Patricka. ,, Miluju tě! Promiň.." šeptla a položila se na postel. Povlečení kolem ní se začalo taky zbarvovat do ruda. V uších jí začal znít Patrickův hlas Taxi už je tady, za pár dnů jsem tu, neboj. Slibuju že už pak nikam nepojedu a budu jen s tebou. Budu jenom s tebou. Jenom s tebou. Alice se lehce pousmála ,, Budeš jen se mnou? Dobře, tak já na tebe počkám. Budu čekat tady a pak už tě nikam nepustím lásko. Moc tě miluju jen lituju toho že už ti to nikdy nebudu moct říci. Promiň Patricku, promiň. Sbohem.." Na tváři jí zůstal lehký úsměv ale už nic nevnímala. Byla tam kde už dávno měla být..

Není nic horšího než nabízet lásku někomu,kdo o ni nestojí.

Milovat znamena trpet, touzit a predstirat!!! Trpet ze stesti druheho, touzit po tom, kdo nikdy nebude nas a predstirat smich, kdyz srdce krvaci!!

Láska je to, čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.

V životě jsou momenty, kdy ti někdo tak strašně chybí, že ho chceš unést ze svého snu, abys ho mohl obejmout.

Sbohem lásko!!! Byly to krásné chvíle s Tebou, jen škoda, že tak rychle uprchly. Usměj se lásko!!! Pak celý svět roztaje ti u nohou pod tím návalem krásy, tak jako já. Neplač lásko!!! Já vím, nebudeš. To jen já pláču, víš, mě to bolí. Žij šťastně lásko!!! Alespoň Ty, když ne já. Nemrač se, lásko!!! To Ti nesluší, já pravdu mám. Ty nechceš se mnou kráčet světu vstříc, jdi teda sám. Vzpomínej lásko!!! Na krásné chvíle, které jsme prožili, které ztratili jsme, které už nenalezneme. Utop se lásko!!! V mých slzách bolestných, jež po nocích jsem vyplakala. Až obejme Tě jejich tíha a žal, tak snad poznáš, že jsem Tě milovala, a miluji dál...♥

V životě každého z nás je spousta věcí, které nedávají smysl, mezi nimi je například láska a zlomená srdce.
Spousta lidí tvrdí, že mají zlomené srdce, ale pravda je taková, že kdo má zlomené srdce, ten o tom nemluví, protože je citově a psychicky na dně a nemá na to sílu. Teprve díky síle a pomoci nejbližších se z toho člověk za dlouhý čas dostane, jsou i případy, kdy to přetrvává napořád, to ale jen dokazuje, jak silný ten cit býval, člověk který nám zlomí srdce, nebo mi jemu často končí jako nepřítel nebo jako, člověk kterého radši nepotkáme, to vše z důvodu, aby nás za srdce znovu nechytl a znovu nám neublížil, jen málo lidí dokáže veřejně mluvit o takových věcech, říkají to jen svým nejbližším, nebo to v sobě dusí, až je to jednou zlomí, ale je i pár jedinců, kteří nikdy nezapomenou na své city, ale přesto udržují kontakt s někým, kdo jim ublížil a to jen proto, že když nemůžou být s ním, chtějí mu být alespoň nablízku.
Někdo tvrdí, že nemůže žít bez toho druhého, ale pravý význam této fráze je jen důkaz toho, že když se dva lidé navzájem milují, tak si nedovedou představit, že by najednou žili bez toho druhého, všichni si na to zvykli a nechce se jim dělat něco jiného, když člověk přijde o jakoukoliv milovanou bytost, je mu do pláče, vše ho dojme, cokoliv, co mu připomene toho blízkého, ho dále zraňuje, nechce žít, nechce nic dělat, protože vše mu připomíná stále jednu věc, že je sám, nemá se o koho opřít a nemá koho milovat natolik, aby mu to vynahradilo tu bolest. Na milovanou bytost, která s námi již není, bychom měli vzpomínat v dobrém, připomínat si jen to hezké, protože s tím špatným si budeme říkat, co by se stalo, kdyby jsme to udělali jinak, musíme si připomínat společné okamžiky, kdy nám připadalo, že láska existuje a důsledky toho všeho nám ukáží, jak na to nikdy nezapomenout.
Proto se spousta lidí nemůže srovnat s tím, že o někoho přišla, protože bylo srdce raněno až příliš a ta osoba se bojí, že když se znovu někomu otevře, tak bude jen zneužita, bude jí ublíženo ještě víc a taková "poslední rána" by mohla i ze skvělého člověka udělat člověka bez srdce, člověka, kterému bylo ublíženo a má poté strach ze všeho - z flirtu, z románku, z lásky, ale na druhou stranu potřebuje mít pocit, že ho někdo má rád a že někomu na něm záleží, člověk nesmí mít nikdy pocit, že je sám, jinak ze sebe ztrácí všechno, o co tak dlouho usiloval, nic ho nebaví, už není takový, jaký býval. V dnešní době je velmi těžké najít osobu, která nás bude mít ráda jen proto, jací jsme, většině lidí zaleží na určitých věcech, na vzhledu, na penězích, na popularitě, ale málokdo vidí to důležité, což je to, jací jsme doopravdy, málokdo nás přesvědčí o tom, že není tolik zapotřebí mít strach z lásky, každý z nás potřebuje někoho, kdo mu bude říkat, že jsme hezcí, hodní, že nás mají rádi, někoho, kdo nás vyslechne a bude nám oporou v jakékoliv situaci, ale kdo nám bude také říkat o našich chybách. A když se najde někdo takový, tak ho nesmíme pustit, ale držet si ho u sebe, protože ať cokoliv a kdykoliv skončí, tak jen takoví lidé budou s námi. Nesmíme přitom myslet na takové věci, jako že když se něco začne, tak se zničí přátelství, protože tím necháme zmizet něco skutečného, co každý z nás potřebuje.
Na Zlomené srdce je jediný lék - milující osoba a lidé, kteří za námi budou stát!

...SVĚT nemá smysl...

...ŽIVOT nemá smysl...

!!!...ale SMRT ho bude mít...!!!

Slzy mi tekly proudem. Jak sem mohla být tak tupá? Měla jsem to tušit už od začátku. Měla jsem vědět, že mě nemiluje. A já si připadala tak blbě na tom večírku. Řekl mi, že mě má rád, ale to byla jen sprostá lež. Až na tom večírku mi to došlo. Začínám se hroutit. Moje srdce puká nad neopětovanou láskou. Ještě teď si pamatuji jeho slova. Zabodávají se mi do hrudi a trhají mé sebevědomí na kusy. Mám strach, že se už nikdy nepostavím na nohy a nezapomenu nikdy na něj. Ale já musím. Musím se zbavit jeho tváře, jeho hlubokých očí, jeho něžných slov, které mi říkával. Nikdy na něj nezapomenu to už dobře vím. Když se podívám do zrcadla vidím jen oči zalité slzami a krví. Krví jeho jedovatých slov, jenž mě pohltily jako oceán vzpomínek, které nemůžu vyhnat z hlavy. Jak jsme se procházeli po parku, jak jsme seděli na lavičce a barevné listí padalo ze stromu. Jak mně poprvé řekl že mě miluje. Jeho slova zazněly jako líbezná píseň, která mi proběhla celým mým srdcem. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Zlomil se ve mně strach, lži začaly odcházet někam daleko a v ten moment existoval jen on a já. Vychutnávala jsem si každou chvíli s ním, protože jsem si myslela že to je jen nádherný sen, který se zanedlouho rozplyne. A měla jsem pravdu. Uměl jen lhát a podvádět. Každé jeho slovo bylo jako jed, který mi každý okamžik pouštěl do těla. Proto jsem udělala to co jsem musela. Krev, která se roztéká po podlaze mě zahaluje smutkem a přitom radostí. Věděla jsem co jsem udělala. Zabila jsem ho. Zabila jsem ho i jeho vzpomínky, už nikdy nikomu neublíží. Už nikomu nebude rvát srdce jako mně. Vzala jsem velký střep skla, který se válel na podlaze. Nastavila jsem levou ruku a podřízla si žíly. Sklo projelo masem jako nůž máslem. Připadala jsem si tak lehounká. Padla jsem k zemi. Dívala jsem se na strop. Jako by mi říkal: udělala jsi dobře, všechno bude jako dřív. Už zase se ponořím do snu s ním. Vím co si lidi pomyslí. Že jsem blázen, ale ne, všechno to totiž špatně pochopí. Oni neví co moje srdce muselo unést než takhle skončilo. Umřela jsem šťastně. Naše dvě duše umřely vedle sebe. Já a on budem zase jedno tělo, jedna duše. Sbohem světe, čekají mě šťastnější chvíle než byly tyhle. Sbohem a nezapomeňte, že láska si vybírá různé konce.

Vzpomínáš... kolikrát denně mobil zapípal,
jak u srdce v tu chvíli hřálo,
a každý z nás věděl, že není sám,
štěstí nám přálo.

Vpomínáš... jak nás strašně bavil svět,
tys byl mým sluncem a já nebe,
nechtěli jsme vůbec dospět,
stačilo, že měli jsme navzájem sebe.

Vzpomínáš... na ten polibek poslední,
jak z tváře nám slzy padaly,
něco sme si slíbyli
tak proč je vše jinak než sme chteli

Vzpomínám... bolí to snad ještě víc,
po tom všem nestačí, že lituji,
krom tvé lásky nechci nic,
snad abys věděl... STÁLE TĚ MILUJI!

Jsem chladná jako hlubina
co ve tvých očích usíná
a zkouší rozplést tvoje ráno
když řekne "ne",tak říká "ano".

Jsem němá jako Tvoje touha
jsem strach co nikdy neodmlouvá,
když líbáš svoje zvadlé řasy
jsem v tobě plná slepé krásy.

Jsem Tvůj sen co jen tak plyne
vzpomínka,že je to jiné.
Až probudíš se do klamu
tak já už nikdy nevstanu.............

za určitý lidi co mám moc ráda bych dala i ruku do ohně...

ale v poslední době zjištuju že oni by neudělali to stejné....

Po schodech do nebe tichounce kráčím,

ze zdola řvou na mne ať vrátit se ráčím.

Já ale na Zemi nemám už poslání,

proč myslí, že mi v mém útěku zabrání?

Zoufale žádám, prosím Vás, pusťte mě!

A moje tělo pak uložte do země.

Nééé, nechci už v tom pekle na světě být!

Vrazi mí, prosím Vás, nechte mě jít!

S polámanými křídly neletí,

s prasklou touhou nežije.

Ví, co je její prokletí,

tak se prostě zabije... 

Život má dvě strany mince

Někdy padne orel, jindy panna

Ty vybíráš si cestu sám

Jednou jdeš sem a jindy tam

Ona nikdy není přesně daná

Když cítíš se mizerně

A třeba ještě hůř Ti bude

Ber to jako špatný období

Časem to přejde a bude líp

Říkej si prostě – to půjde…

Zase se cítíš mizerně?

Máš se dívat lidem do očí

Za život se musíš prát

Možná nevyjde to kolikrát

Ale jednou, se karta otočí…

SNAD!!

Hlavu má zvrácenou, zmáčené vlasy,

za dveřmi slyší ty zmatené hlasy,

je pozdě spílat jí, prosit a křičet,

teď už vám zbyde jen nad hrobem brečet...

Vzala si poslední kapičku života,

nad jejím tělem se světýlko mihotá...

Nechala po sobě poslední psaní,

je hrozně nešťastná pohleďte na ní...

V listě co nechala bylo jen psáno,

to co se stalo prý bylo už dáno..

Strašně se trápila nemohla dál,

někdo jí naději na štěstí vzal.

Ten kdo to způsobil, vůbec nic netuší,

Sladce si usíná, spánek nic neruší...

Ona je v rakvi na prsou hlínu,

kdo za to může, kdo nese tu vinu???

Byla tak šťastná když prvně s ním tančila,

pak vzala si život a všechno tím skončila...

Řekl, že lásku jí nemůže dát,

pokaždé přišel si na chvíli hrát.

Vždycky, když odešel v slzách se topila,

když cítila samotu, tak vínem se opila...

NESNÁŠÍM VÁS!!!!

I když nám osud v setkání brání,

 lásce nám nikdy nezabrání.

Já myslím jen na tebe ,chybíš mi moc,

den smutný je bez tebe,večer i noc...

AMOR ETERNO