Amo seu cheiro,Amo seu jeito

A cada segundo tesinto cada vez mais

Te quero bempero vem me traza tua paz.

Se padisse minha ida eu te daria sorrindo.

Se pedir que eu vá embora para sempre...

Pois jamais te esquecerei...

Te AMo muito Te AMo+ que tudo nesse mundo..

Eu te amo muito....Amor sempre estarei ao seu lado! Por toda a minha vida...

Láska je nejkrásnější trápení, které tkví v ponížení lidské hrdosti...

Zraněnou lásku může vyléčit jen ten, kdo jí způsobil.

Láska je jako slza. Rodí se v oku a padá k srdci.

 Nabídnout přátelství tomu,kdo chce lásku,je jak dát chudému chléb,když umírá žízní.

Bylo mi 19. Měla jsem ten den obzvlášť dobrou náladu a měla jsem chuť užívat života. Šla jsem na net. Chvíli jsem tam hledala tapety na PC,ale pak jsem se tam nudila tak jsem šla na chat. Když sem tam dorazila tak sem si říkala,nojo, nic. Pořád stejná nuda. Řekla jsem si: Teď jsem přišla tak těch 30 min tu budu a pak pujdu. Po 20 minutách mi napsal jeden kluk. Bylo mu 20. Nejdřív jsme kecali a pak mi řekl o foto. A pak už to šlo. Dali jsme si sraz. Byli jsme totiž ze stejného města. Hned jsme si padli do oka. Následoval krásný měsíc. Po měsíci jsem tomu klukovi zavolala. V telefonu se ozvalo: "Halo? Tady Patrik. Kdo je tam?" A já odpověděla. "To jsem já miláčku♥". A tam se ozvalo. "Cože????"-" No já. Andrea". Ozvalo se: "Já žádnou Andreu neznám. Nashledanou." A položil. Mě to zlomilo srdce ♥ Tolik jsme se milovali a on řekne tohle. Kamarád jeho mi řekl po tom rozhovoru,že mě zná,ale chce se mě zbavit. S každou holkou jde na měsíc a pak prej KONEC. Přestěhovala jsem se daleko. Pryč. On si uvědomil,že mě miluje a začal mě hledat. Ale já si změnila všechno. Mail,telefon,ICQ. Úplně vše. Jen kvůli jemu. Žila jsem šťastně v Coloradu. Nakonec mě našel. Když mě našel u mě doma,měla jsem podřezané žíly. Viděla jsem totiž jak přijíždí s autem a měla jsem na sobě papírek s nápisem. JSI NA ŘADĚ. Něvěděl co to znamená. Moje nejlepší kamarádka které jsem se svěřovala a které jsem řekla JSI NA ŘADĚ PLATIT PATRIKU,věděla o čem je řeč a řekla mu,že je na řadě platit. Chtěla jsem ať trpí. Ale druhý den ho našli mrtvého. Také si podřezal žíly. A na ruce měl vzřezáno: PLATÍM. Miloval mě tak že se zabil.

Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.

Líbila se mi už dávno před tím, než jsem ji získal. Měla krásné tmavé oči, které když se na mě podívali zářily spokojeností. Její úsměv mě uměl zahřát na srdci a rozveselit. Byli jsme spolu šťastni. Každý den, který to šlo jsem něco podnikali. Ať to bylo venku, v kině nebo v hospodě. Měl jsem ji hodně rád u sebe. Neuměl jsem bez ní být už ani chviličku. Když jsme nebyli spolu, neustále jsem si volali nebo psali. Ona měla moje tričko a já jejího psa. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle společný chvíle někdy skončí.

Jednoho dne jsme rozhodli jít ven. Šli jsme se projít do parku a tam si sedli na lavičku. Povídali si, smáli se, zlobili jsme se navzájem a líbali se. Bylo nám moc krásně. Kdybych věděl, co se mělo poté stát, nechtěl bych, aby ten den skončil. Bylo pozdě večer. Šli jsem na zastávku. Vždy mě chodila vyprovodit. Autobus dlouho nejel. Bylo mi to divný. Nechtěl jsem, aby se mnou déle čekala. Tak jsem ji políbil dlouhým vášnivým polibkem a ona šla domů. Zastavila se u přechodu, ještě mi zamávala a vkročila na přechod. V tu chvíli se vyřítilo ze zatáčky auto a než jsem se rozeběhnul, její tělo bylo sraženo k zemi. Auto hned odjelo. Běžel jsem k ní. Její tělo leželo bezvládně na silnici a já jsem pochopil, že je konec. Konec těch krásných chvil s ní. Nechtěl jsem si to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a z mých očích padali slzy až na její tělo. Pootevřela oči, podíval jsem se do nich a měl jsem radost, že je mohu ještě vidět. Byly plné bolesti a vyděšení. Její ústa se pootevřeli, ale nic neříkaly. Nemohla dobře dýchat a její tělo se ani nehnulo. Poprvé a bohužel naposledy jsem ji řekl: "MILUJU TĚ." Ale od ní jsem to už neslyšel. Jen se ji trochu rozzářily oči a poté se zavřely. Ještě jsem ji k sobě přitiskl a dotkl se jejích rtů, naposledy jsem ji políbil.

Dodnes lituji toho, že když mi řekla, že mě miluje jen jsem se pousmál a byl jsem rád, ale nic jsem jí na to neřekl. Stihl jsem jí to říct až, když mi v náručích umírala. Neustále na ní myslím a chodím na místa, která jsem spolu navštívili. Občas mi stékají slzy po tvářích, ale srdce mi krvácí pořád. Rád bych ji znovu políbil, pohladil po tvářích a ukryl ji ve své náruči.

Ještě před pár hodinami byla venku s nejlepšíma kámoškama a se skvělýma klukama a skvěle se bavila. Teď ale sedí v pokoji, bloudí po netu a píše těm jediným dvou lidem, kteří jsou zrovna na icq. Vzpomíná na chvíle, kdy si psali. S tim bezvadnym klukem, s kterym si tak rozuměla. Co když ho viděla už naposledy??? Co když se už nikdy neozve??? Ale proč??? Vždyť si přece tak rozuměli, tak proč jí přestal psát??? Proč si vymazal její číslo z mobilu??? Kde je chyba??? Takový a spousty dalších otázek jí vrtá hlavou. Ale už se rozhodla.

Je kolem jedenácté hodiny večer a její rodiče šli spát. Do batohu sbalila pár věcí, ještě v rychlosti napsala rodičům dopis, aby o ní neměli strach, že se brzy vrátí a že je v bezpečí, otevřela okno a vyhlídla ven. Podívala se na oblohu, na které nebyla vidět jediná hvězda. Vylezla z okna ven a vydala se na místo, kde ho naposledy viděla, kde s nim naposledy mluvila. Byla to pouze lavička. Ale teď už nebyla v tom krásnym, sluncem prosvícenym parku. Byla schovaná ve tmě. Nikde nikdo nebyl. Sedla si na ní a v hlavě se jí vybavovalo všechno co před několika hodinami tady prožili. Jak se všichni smáli. Vybavovalo se jí každý slovo. Každej pohled.Najednou začalo pršet. Schoulila se do klubíčka a studené kapky vody, které byly stejně smutné jako ona na ní lehce dopadávali. Po chvíli pršet přestalo a obloha byla celá posetá hvězdami. Oblečení měla uplně promočené od deště a oči zaplavené slzami a bolestí. Začali se jí pomalu zavírat a usnula.

Probudil jí až známí hlas. Otevřela oči a uviděla toho kluka. Ptal se jí, co tam dělá, ale ona mu neodpověděla. Sbalila si do batohu deku a chystala se beze slova odejít. Chytil jí za ruku a začal: "Já…vždycky ses mi hrozně líbila a už od prvního okamžiku jsem se do tebe zamiloval, ale včera…" . Vzpomněla si na včerejšek, jak flirtoval s její nejlepší kamarádkou a ona mu to pohledy oplácela. Rozeběhla se pryč. Nevěděla kam běží, ale ten kluk běžel stále za ní. Chtěla běžet přes koleje, než však stihl říct "STŮJ" , vlak jí srazil k zemi. Držel jí v náruči a slzy padaly na její mrtvé tělo. Poprvé a naposledy políbil její úzké rty. Chvíli před tím jí chtěl říct, že včera s tou její kámoškou to nebylo myšleno vážně. Chtěl jí všechno vysvětlit, ale bylo pozdě. Nikdy jí neřekne "MILUJU TĚ" , stejně jako ona to neřekne jemu.

Další den ráno toho kluka našli mrtvého na kolejích, kde zemřela ona. Miloval jí tak moc, že bez ní nedokázal dál žít…

Bylo, nebylo...
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění... a kromě ostatních různých pocitů i láska.


Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova.
Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.


Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."


Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já Tě, lásko, nemůžu vzít..." Odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď!"


Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, "řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."


Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.


Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď lásko, já Tě vezmu."
Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.


Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.


"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
Vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."

Nevim co se poslední dobou děje,nechápu tví chování a pořád se hrozně bojím co mi řekneš.Ráda bych věděla co se ti tak motá v hlavě..pomalu už nerozumím ani sama sobě.. Každopádně když to bude zlí rači bych to ani nechtěla vědět , ale na druhou stanu bude asi lepší když se konečně dozvím pravdu . Vubec nevím co si mám o všem myslet,kdyby to vše nebylo tak zapletený a těžký. Začínám si uvědomovat že muj sen nikdy nevyjde ,koneckoncu jako všechny ostatní.Nemužu zapomenout na chvíle s tebou nemužu zapomenout na věci co sme prožily a nemužu zapomenout na tebe ..protože ani zapomenout nechci..

!!!NECHCI TĚ ZTRATIT!!!

Tohle si lidi bohužel uvědomují moooc pozdě

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné modré oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila. Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. " Tome néééééé!!! Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím! Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho velké modré oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! Miluji tě, Tome! Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomylela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

*Osud nám nemuže vzít nic z toho,co nám dříve nedal

*Veselému človeku připadá veselý celý svět

*Je lepší zemřít pro něco ,než žít pro nic

Když v noci jdu ulicí tmou,
srdce se mi svírá najednou.
Kdybych viděla tvou tvář,
zdálo by se mi, že vidím zář.
Když nade mnou letí pták,
věřím na zázrak,
že jednou se mi vrátíš zpět,
třeba až za sto let.
Věčně tě v srdci budu mít
a o vzpomínkách budu snít.

Bylo to krásné, když vedl jsi
mě za ruku letní nocí.
Bylo to krásné, byli jsme jak
očarovaní vyšší mocí.
Bylo to krásné, když poprvé
jsi mne políbil.
Bylo to krásné, už dávno ses
mi zalíbil.
Bylo to smutné, to naše
loučení.
Bylo to smutné, horší než
mučení.
Jak ráda bych vše vrátila zpět,
teď, teď hned.
Mé vzpomínky na Tebe
zůstanou,
zůstanou v mém srdci...
Navždy....

Tak tohle wwwčko je pro všechny co si píchaj Heroin!!!

http://youtube.com/watch?v=LOi5B5FGGHE

http://alsace.blog.cz/0706/fota-drogy

Všechno to začalo před pul rokem,kdy sem začala depkovat a uvažovat nad svou nedokonalostí a vubec nad životen.Vždycky sem byla děsnej nervák a i když se nezdálo tak hodně zranitelnáa většinou mě každá blbost dokázala rozhodit.Na venek sem se prezantovala jako velká drsnačka a pro rodinu sem byla prolhaná mrcha.Ale uvnitř mě byl naprostej opak.Nikdo nepoznal moje vnitřní já,protože sem ho vždy skrývala a prostě se přetvařovala.Mé psychycké deprese vzrustali a já už nad nimi přestávala mít naprostou kontrolu.Pocity bezmoci,nepochopení a odmítání mě doháněli k šílenství.Nekteří lidé se mi snažili pomoct, ale bylo to marné.Až jednou sem se zamilovala snad do nejužasnějšího kluka na světě který ve mě měl naprosté pochopení a díky jeho lásce sem se vyhrabala ze všech depresí.Ukázal mi krásy a smysl života.Hluboko v mém sdrci si vybudoval své místo a já v jeho také.Byla sem s ním nesmírně štastní.Znamenal pro mě všechno a byl mi vzácnější než muj vlastní život.Po pěti měsících mě však porazil nečekaný šok a s ním to nejhorší...

Probudím se na nepohodlném lužku,všude kolom je tma.Místnost v které se nacházím mi není niak známá.Okno přímo na proti mě je zabezpečeno tlustýma mřížema.Zdi sou oloupané a v prostoru se line vlhký vzduch.Není zde stůl,řidle,skřín ani žádný jiný nábytek.Cítím se jak čersvě vymačkanej pomeranč.Hlavou mi běhají děsivé myšlenky a bolí mě jak kdybych v ní měla zabodnutých tisíce střepu.Ze zimy se mi dělá husina a strachy mě přebýhá mráz po zádech.CHvíli se snažím soustředit a přijít na to co se stalo a proč sem na neznámém méstě. A pak mi to všechno dojde... Začnu ječet!!!

*Když sem se dozvěděla že mám rakovinu,nedokázala sem s tím smířit,měla sem chut vzít si život než čekat,trápit se a přitom doufat že mám ještě hodně času.a tak sem sáhla na prášky abych se jimi předávkovala.*

Po chvíli se rozletí dveře a vyděšeně ke mě přiběhne paní středního věku s blond vlasy seplé v culíku a vysačkou se jménem:Marta. Po minutce se uklidnim.Ona se na mě zachmuřele zadívá a starostlivím hlasem řekne: ASI BYS MĚLA NĚCO VĚDĚT! Já se na ni něchápavě zadívám,ona jen sklopí oči a z kapsy vytáhne dopis a podá mi ho k přečtení.Já ho uchopím a pomalu otevřu.Nadechnu se a vpíjím se do písmenek co mi mají oznámit zprávu.Když ho dočtu ,nemužu uvěřit vlasním očím.Zděšeně se podívám na sestřičku co mi sedí u nohou na kraji postele.Vhrnou se mi slzy do očí a nevěřícně kývám hlavou.Ona mě jen pohladí a odejde.Já ještě dlouho sedím a hyptnotizuju dopis jehož omývaj moje slzy a pořát tomu nemohu uvěřit...

V dopise je napsáno že prášky které sem spolykala mi zpusobyli těžké poškození mozku a zítra budu převezena do psychyatrické léčebny.A ke vší hruze přidáno,že muj milovaný přítelse dozvěděl že sem se předávkovala a tak se zamnou rozjel do nemocnice.Cestou ho srazil automobil který řídil opilý řidič a že nehodu nepřežil...

Cítím se beznadějně,NESNÁŠÍM ŽIVOT!! Volám o pomoc i když vím že mě nikdo neslyší,nevzdávám to a křičím dál.Není nad to se pořádně vyřvat.Vlastně by mě stejně nikdo nemohl pochopit,protože ani já sama se v sobě nedokážu vyznat.Po chvíli blbího zírání z okna a přemýšlení jestli to má vubec cenu a nebude lepší z něj rovnou vyskočit, moje oči zaostří zvláštního muže.Jeho zachmuřelý výraz mě až vyděsil.Chtěla bych znát příčiny jeho zármutku a pomoct mu od bolesti.Zaujme mě tak že uplně zapomenu proč sem ještě před chvílí stála u okna. Sedí na lavečce a bezmocně se vpíjí do pronikavéh svitu lamp. Je mě ho až líto,ten člověk musel prožít něco mooc zlého pomyslím si.Pochvíli se rozhodnu přiblížit svou vzdálenost k tomu muži a z vyhřátého paneláku vyjdu ven..Váhám!! a proto ještě chvíli posedávám na schodech a sleduj jak se potápí do hořkého zármutku..nakonec se odhodlám ho oslovit.Přistoupím k němu a přesvědčím ho že mi muže naprosto duvěřovat.Chvíli si vyměnujem své pocity a pak se na mě hluboce zadívá a rozechvělím hlasem mě začne vyprávět to co se mu přihodilo..Bylo to jak z horroru jenže rozdíl byl v tom že tohle byla skutečnost!!!!Jeho rodina byla brutálně zavražděna!!!Jeho matka ležela na chodbě ,její obličej zdobila krev hlava byla prostřelená a všude kolem ní krvave utržky masa! Otce našel obvěšeného v obývacím pokoji , jeho kočku Sherre zavešenou v koupelně za světlo a naprosto stažená z kuže a v kuchyni byl jeho bratr s useklou hlavou která byla v hrnci ozdobena ovocem ,ledem a samozdřejmě krví a jako přídavek byl na hrnci přilepený papír s tučným nápisem: PAPEJ!!! Všude se mísily obrovytánské louže krve a po zdích byla rozetřená krev se vzkazem  : NAJDEM SI TĚ, ALE BUDEŠ TRPĚT MNOHEM VÍC!! Ted tu sedí a modlí se k bohu at je to jen sen ale bohužel to sen není...ještě dlouho sedíme na lavičce já s naprosto vyraženým dechem od brutální zprávy a muž s vyděšeným výrazem a proudem slz na obličeji!!! Najednou sebou škubne ,rychle se zvedne zadívá se k vysokému mostu a rozběhne se. Naprostým okamžekem se mi hlavou myhne to co míní zpáchat!! proto se rozběhnu za ním abych mu mohla zabránit v sebevraždě!! on však skáče!! Já se jen stihnu rychle chytit jeho ruky A PADÁM S NÍM.....

Stojímnahoře na mostě nad vlakovým nádražím. Stojím tu už po druhé za tenhlerok. Už podruhé nemám pro co žít. Už po druhé si chci vzít život.
Dnesmě ale nikdo nezachrání, dnes tu není ani živáček. Tentokrát mi nikdonepomůže. Ale já stejně doufám, že se vrátí, že zase přijde a podá miruku jako tenkrát. Je to ale jen sen, jako to všecko co mi zbylo, všese rozplynulo v jediný okamžik. Ještě před pár hodinami jsem bylašťastná.
Chtěla by jsem se vrátit přesně o třičtvrtě roku zpátky v čase, to jsem tu tenkrát stála poprvé.
Onšel tenkrát okolo, viděl mě tu a snažil se mi pomoc. Říkal že nemá cenuskákat, že vždy je pro co žít, že mám celý život před sebou, aťneblbnu, prosil mě ať to všechno ještě zvážím. Poslechla jsem ho, jakoovečka jsem poslušně přelezla zpátky na pevnou zem a chytla se jehonabízené ruky.
Pak jsme spolu dlouho seděli na zaplivaném a špinavém chodníku a povídali si o životě.
Najednoujsem měla pro co žít, když mi tenkrát podal tu ruku, věděla jsem že sejí už nepustím a taky že ne. Vzal si mě k sobě, ukázal mi že život jekrásnej a že každou chviličku si musíme užít, že sebevraždou nicnevyřeším vůbec nic. Byla jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Všechno bylotak strašně dokonalý, až na jeden detail, jen jeden. Nechtěl se mnouspát, ze začátku jsem si myslela že nechce na mě tlačit, ale pak mi tozačalo být dost divný. Častokrát jsem se ho na to ptala, pokaždé mělvýmluvu. Až jednou mému naléhání podlehl. V pláči se zhroutil na postela mezi vzlyky mi začal vyprávět.....
Byl HIV pozitivní, nakazila hojeho bývalá holka. Nevěděla jsem co říct, jen jsem ho objímala akonejšila. Usnuli jsme až k ránu v obětí. Když jsem se probudila nebylvedle mě, nebyl ani v kuchyni, nebyl nikde. Jen na stole ležel dopis.Měla jsem strach co v něm bude napsáno. Ruce se mi třásly když jsem hozvedala a četla... Jen pár slov a vět co mi změnilo život...

,,Kdyžjsem tě tenkrát viděl na tom mostě nemohl jsem tě nechat skočit. Kdyžjsem ti podával ruku neměl jsem v úmyslu se do tebe zamilovat. Stalose. Promiň. Jsi mladá, krásná, máš život před sebou... já ne... Chciabys začala zase žít, ale beze mě, nechci abys mě viděla umírat, chciaby jsi si mě uchovala v paměti s úsměvem na tváři. A ne jako trosku.Proto mě prosím nehledej. Miluju tě...

A prosím... nezapomeň na mě... "

Dopismi z ruky vyklouzl a padal pomalu k zemi... A mé slzy za ním... Ze dnena den se mi zhroutil svět...Ani nevím jak, ale ocitla jsem se zpátkyna mostě, tam kde to všechno začalo. Stála jsem tam a tajně doufala, žesemi to jen zdálo, že určitě přijde, že mě nenechá skočit. Ale stejněvím že to jsou jen sny a přání, nepřijde i kdyby chtěl, už ne...
Přemýšlímjestli skočit a nebo žít. Nevím, váhám, jednou nohou nakročím vpřed.Ale najednou se ve mně něco zepře a já přelezu zpátky na pevnou zem. Ikdyž vím, že dnes mi nikdo pomocnou ruku nepodá. A že tu pomocnou rukuby jsem měla podat já. Já jemu, i když si to nepřeje. Stojím zase natom zaplyvaném a špinavém chodníku, tentokrát si ale nesednu, tentokrátne, jdu za ním, protože to on mě naučil, že každý den by se měl užívatjako by byl ten poslední a já chci aby si ty poslední chvíle užil.
Ikdyž to pak možná bude pro mě bolestivější, ale sem na ten zaplivanýchodník se můžu vrátit kdykoliv. Já bych totiž nemohla žít s vědomím žeposlední jeho chvíle jsem neztrávila s ním..... Já ho prostě miluju ipřes to všechno...

Přátelství ženy k muži je slepá ulička, do které je vehnalo zklamání v lásce.

_!!AnDěLé milují ráj,ZVířAtA milují háj.pTáCi milují nebe a Já miluji TeBe!!_

Dívka se zeptala chlapce jestli je pěkná a on řekl ne.Dívka se zeptala chlapce jestli ji má rád a on řekl ne.Dívka se zeptala chlapce jestli by plakal kdyby odešla a on opět řekl ne.Dívce stekla po obličeji slza.Chlapec řekl dívce:Ty nejsi pěkná ty jsi krásná,nemám tě rád já tě miluju a kdyby si odešla neplakal bych al e umřel.

Slunce zapadá a barví oblohu. Město stále ještě žije svým přirozeným tepem, který se pomalu ale jistě zastavuje. Jsem na střeše jedné slavné budovy ve městě. Stojím na okraji a váhám. Váhám nad tím, jestli mám ukončit své trápení nebo žít dál s tou bolestí. Bolestí, kterou způsobil on. Přehrávám si pořád dokola tu dnešní scénu _^... Byla jsem u seb doma. Seděla jsem na pohovce a v ruce jsem držela jeho fotku. Pohladila jsem ho po tváři, letmo políbila a opatrně ji vrátila do stolku. Najednou někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře. Byl to on. Rozbušilo se mi srdce. Pozvala jsem ho dál. Začal mluvit o tom, že se dozvěděl od ostatních, že jsem do něj šíleně zamilovaná. Řekl, že mě nemiluje, ale prý můžeme být přátelé. Vyhodila jsem ho z bytu. Byla jsem zoufalá. Nasedla jsem do auta a projížděla městem. Celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Zajela jsem ke slavné prosklené budově. Byla hodně vysoká a já na samém dně. Zablýsklo se mi před očima a vyjela jsem až nahoru. A co dál??? ... Říkám si: "Jsem tu, Bože. Vezmi si mě k sobě." Sbírám odvahu ke skoku. Slyším za sebou šramot. Ohlédnu se. Je to on. Říká, ať to nedělám. Obloha se zatahuje. Najednou se mi zvrtne noha a já padám dolů. Nic nevidím, neslyším ani necítím. Otevírám oči. Sklání se nade mnou a prosí, abych neumírala. Slyším houkat sanitku. Prší. Kapky deště padají na mé tělo, vlasy i tvář. Naposledy se na něj usměju. Ptá se, proč jsem to udělala. Ráda bych odpověděla: "Bez tebe už mě nebaví žít," ale už nemám sílu. Je konec

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou

• Nic není ztraceno,až na naději
• Nejhorší je dát lásku někomu,kdo o ni nestojí...ale ještě horší je,když to poznáte až když ztratíte někoho,kdo o ni stál...
• Osud nikdy nevrací to,co si vzal .Vrací jen vzpomínky,bolest,smutek a žal.
• Když někdo mlčí,ještě to neznamená že netrpí
• Pro někoho je láska všechno,proto když ji ztratí,ztratí kus sám sebe i sílu žít.
• Je zbytečné milovat toho, o kom víme, že nás nikdy milovat nebude,Vysvětlete to prosím mému srdci.

^{Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………}

Miluj toho, koho máš ráda a neboj se zrady, drž se svého srdce a ne cizí rady!"

Říkáš : " Miluju květiny "
a trháš je .
Říkáš : " Miluju stromy "
a kácíš je .
Říkáš : " Miluju zvířata "
a jíš je .
A teď dostávám strach ,
když tě slyším říkat
" MILUJU TĚ "

NEdívej se na to!!!

MYslím to SMrtelně vážně........

A NEdělám si legraci

FAkt!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

NEdívej se na to!!!!!!!!!!!

NEdívEj se na to, jestli NEchceš CHcípnout!!!!!!!!!!!!!!


HLavně se na to NEdívej...................



NEposouvej kolečko myši


HEjj, ty HO POosouváš !!!!!


NeeeeeEEEEEeeeeee!!!!!



NEdělej to, PRosím!!!!!!!!!!



STále ho POsouváš!!!!!!!



PřEstaň!



NEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!





ALe teď už to myslím vážně









NEch toho!!!!!!!!!!!!!!!










TO mi vážně tak NEvěříš?


Vždyť já to MYslím vážně!






Už DOst!!!!





NEposouvej to....



NEdívěj se dolů!!!!!!!!!!!!!!!!








NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!



.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.

.

.

.

.

.

.

.

TKa vidíš! Viděl jsi to a co z TOho máš?

Tiché zvonení mobilu se tlumene ozvalo do tmy. Jednou, podruhé, potretí. Pak se rozsvítila lampicka a císi ruka vyndala prístroj z kabelky.
"Tome, jsou ctyri ráno..." ozval se rozespalý hlas.
Ve sluchátku bylo ticho.
"Tome? Jsi tam?""Ano...," i v jeho hlase znela únava, "ano, jsme tady, Jenny."
"No? Tak...tak proc voláš?"
Chvíli byl slyšet jen jeho tichý dech, jak šumí do ticha. Pak se ozval znovu.
"Víš, Jenny, já jsem premýšlel. Celou noc... dlouho, už od rána."
Mlcela.

"Premýšlel jsem o nás dvou..."
"Ano, lásko, ale... nemuže to ted pockat? Jsou dve v noci a já..."
"Ne," znelo to mírne, i presto se však kdesi hluboko v jeho hlase cosi zachvelo. Netrpelivost... nebo zloba, "ne, tohle je duležité, Jenny."
Posadila se na posteli a lehce zakroutila hlavou: "No dobre. Tak co máš na srdci?"
"Miluju te, Jenny. Víš to?"
"Vím. A já tebe taky. Ale to už jsme si prece rekli tolikrát."
"Rekni to znovu."
"Co?"
"Že me miluješ."
Tiše povzdechla a zopakovala: "Miluju te, Tome."
Chvíli bylo ticho. Pak se ve sluchátku ozval jeho tichý smích. Táhlý, zoufalý smích. "Pamatuješ, Jenny, jak jsme se potkali?"
Pomalu si pritáhla prikrývku k telu. Nekde v žaludku se ozvala nevolnost. Ten smích ji zneklidnil - vždyt tímhle zpusobem se nikdy nesmál. Neco se stalo.
"Jak-jak bych mohla zapomenout, Tome. Tam v parku, kam - "
"- jsi chodívala každý den vencit psa. Toho rozkošného malého pudlíka. A tam jsem te i poprvé zahlédl."
Tiše povzdechl.
"Trvalo mi zatracene dlouho, než jsem se te odhodlal oslovit. A když už jsem se do toho konecne dal, rekl jsem nejvetší pitomost, jaká me mohla napadnout... Pamatuješ, co to tenkrát bylo?"
"Eh... Tome, já nevím. A nebylo by vhodnejší nechat to na zít-"
"Rekl jsem: "Pardon, slecno, nevíte, kolik je hodin?" A ty jsi mi to s úsmevem rekla. No, a - to bylo všechno, pamatuješ. Odešel jsem a na nic víc jsem se nezmohl... Jaký jsem to byl ale šašek."
Cosi jí ríkalo, at zavesí. Poslouchala však dál.
"A pak, jednoho dne, ti ten tvuj pudlík utekl. A byl jsem to já, kdo ho našel, jak ocuchával popelnice na kraji parku. Okamžite jsem ho poznal, vždyt jsem ho s tebou tolikrát videl. A pak, když jsem te spatril, jak ho bezradne hledáš všude možne, vedel jsem, že tohle je moje šance. Bud ted anebo nikdy. A tak jsem k tobe pristoupil a jako tvuj hrdina ti predal tvého roztomilého malého milácka. A odted to už znáš... vid že ano?"
Chvíli neodpovedela. Pak tiše zašeptala:
"Proc mi to celé ríkáš?"
"Víš, Jenny, lásko moje, proklínal jsem sám sebe. Dlouho, moc dlouho. A nemysli si, opravdu jsem si víc než jednou rekl, že jsem asi blázen. Že jsem jen príliš podezrívavý. Co jsem mel, no co? Jen pár stupidních drobností... cizí vune z tvojí košilky... pár nocí za sebou, kdy jsi se trochu zpozdila... Samé malickosti, hlouposti. Jenže já jsem proste takový, víš. Vždyt me znáš. A tak jsem se jednoho dne rozhodl zbavit se toho hloupého pocitu. Ujistit se, že se nemám ceho obávat. Že jsem pro moji krásnou Jenny stále vším tím, co je pro me i ona. Proste jsem musel mít jistotu, víš..."
Tiše vydechla.
"A tak jsem si dodal odvahu... vzal auto a - sledoval te vecer do mesta."
A znovu bylo ticho. Dlouhé, dusivé a nesnesitelné ticho. Když se pak opet ozval, jeho hlas již nebyl klidný. Trásl se neovladatelným žalem.
"Nemusel jsem ani vystoupit z auta, abych te videl ho objímat a líbat. Vlastne jsem nemusel ani vejít do toho motelu, abych ho spatril, jak te odvádí do svého pokoje. Nemusel jsem sejít do zahrady a podívat se dovnitr oknem, jak -," jeho hlas se zlomil. Chvíli mlcel a marne se pokoušel zadusit své vzlyky, "- ale já to udelal. A videl jsem všechno... úplne všechno..."
"Ne..." zašeptala tiše, zatímco studená slaná kapka sjela po její levé tvári, "...Tome, proc..."
"Ano, spravne, Jenny. Proc...," jeho rozrušený dech šumel ve sluchátku stále rychleji. V zármutku se ozval hnev. "Tolikrát jsem se toho vecera ptal sám sebe. Proc? Cím jsem byl pro tebe špatný, že jsi mi to musela udelat? Cím jsem byl pro tebe tak hrozným manželem, že jsi mi musela lhát a ponižovat me tím...? Proc! Proc jsi musela být taková?"
"Prosím... Tome, prosím prestan... já ti to vysvetlím -."
"Nedíval jsem se na vás dlouho, Jenny. Ale ta chvíle mi stacila. Šel jsem zpet do svého auta, zatímco jsi ty dál zranovala moje srdce... a znovu... a znovu. Celý svet se mi té noci zhroutil, víš. Celý svet spadl do prázdnoty a mne zbyla už jen jedna jediná vec... - víš jaká vec to byla, Jenny?"
Ale ona neodpovedela. Plác zoufalosti se dral z jejího nitra.
"Ach, Jenny, kdybys vedela... kdybys jenom vedela. Ta vec - ta strašlivá vec... kterou ted držím v ruce. Co myslíš, že ceká tam uvnitr, na konci hlavne? ... Spasení? Peklo? Nebo snad nebe? Kdo ví, Jenny, kdo ví... A tak jsem tam sedel a hledel jsem prímo do té šílené zbrane, dál a dál a auta mezitím projíždela, déšt padal a já premýšlel. Hodne jsem premýšlel... tak jako dnes."
"Ne - Tome... nedelej to, prosím," prodralo se z jejích úst mezi vzlyky. Jenže on se jenom zasmál.
"Ale, ale, Jenny... má sladká Jenny. Neudelal jsem to tehdy... a neudelám to ani ted. Premýšlel jsem totiž strašne dlouho a o strašne mnoha vecech. O mne, o tobe. O nem. A neudelal jsem to - ale ne kvuli tomu, že bych nemel odvahu... to ani v nejmenší. Neco jsem si totiž uvedomil. Neco, co mi dodalo nadeji... neco, co mi vnuklo tu šílenou myšlenku. Koneckoncu, nebyl jsem to prece já, kdo podvádel..."
Její vzlyky se ve vterine zarazily. Strašlivá predtucha sevrela její srdce strachem. A on se znovu zasmál. Zlovestne, nenávistne.
"A tak jsem si pockal, až vyjdeš ven, nasedneš a odjedeš. Pak jsem vystoupil z auta, prešel pomalu ulici a vešel do motelu. Štestí mi prálo a on za sebou nezavrel dvere. Mohl jsem to tedy provést pekne rychle a potichu."
A znovu se do nocní tmy vloudilo ticho, prerušované jen trhaným dechem. Tentokrát však nemelo dlouhé trvaní.
"Mela jsi videt ten výraz v jeho tvári, když jsem namíril tu zasranou hlaven do jeho xichtu. Mela jsi videt, jak se celej rozklepal, jako malej smrad co kradl v kuchyni. Mela jsi videt, jak se mu podlomily kolena, když jsem se mu predstavil. Ale já to nechtel hned skoncit... ne, to ne. Ani v nejmenším. Místo toho jsem si tam sednul a pak jsem si... - povídali. Dlouho do noci. Byl jsem k nemu milý, pozorný a trpelivý, jako k príteli. A víš ty co? On mi ani nebyl schopen odpovedet na tu jedinou prostinkou otázku - otázku "Proc?". Zvláštní, že ano..."
Pousmál se a pokýval hlavou. A jeho výraz se znovu zmenil.
"Ale pak me omrzel. Ale ješte jsem to nechtel skoncit, ne, ješte nebyla ta správná chvíle. To muselo mít lepší konec, ne jen jeden hloupý výstrel v spícím motelu. A tak jsem mu nejdrív rozbil hubu, až ztratil vedomí. No... a pak - pak jsem ho donesl do kufru, zamknul zámek a odjel... Dal jsem ti vedet, že budu celý den v práci. A od té doby, drahá Jenny, premýšlím..."
Stála uprostred pokoje a slzy jí bezmocne stékaly po tvárích.
"Tome...Tome, lásko, prosím... Neudelej nic... ne..-"
"Probudil jsem ho pred chvíli... sotva se hýbal. Asi ztratil hodne krve, víš. Je mi to líto. Vždycky jsem ale chtel být spravedlivý a pozorný k ostatním, a tak i jemu dám to, co si zaslouží... co ty na to, Franku? Rekneš Jenny, jak moc ji miluješ?"
Její ztuhlé prsty sevrely krecovite sluchátko telefonu. Vzápetí se kdesi na druhé strane ozval zvuk strhávané náplasti a tiché zasténaní.
"Jenny...," kdosi tiše zašeptal, "Jenny, pomoz mi."
"Franku....!"
Tupá rána zaznela tichem.
"Rekni jí to. Rekni jí to, Franku."
"Miluju te, Jenny...," jeho hlas slábl a sílil, jakoby sbíral všechny síly, které mu ješte zbývaly.
"Vidíš?" v Tomove hlase se ozvala ironie. Zvuk nabíjené pistole.
"Tome! Ne!" vykrikla rozechvele.
"Ale proc, Jenny? Proc? Ptám se ted i tebe, i když vím, že mi nedáš žádnou odpoved. Stejne jako on, i když jsem se ho ptal tak dlouho a usilovne. Místo toho se trásl pri pohledu do hlavne zbrane, do které já hledel tak dlouho bez mrknutí oka. Nikdo z vás mi nedá odpoved a mne tak nezbývá než udelat tu jedinou vec! Tu jedinou vec, která ješte zbývá..."
Cosi zašustilo a tlumené sténání vyšlo z Frankových úst.
"Rekni sbohem, Franku."
"Jenny... nenech ho..."
"Tome!"
"Rekni sbohem, príteli..."
Desivá rána prerušila nocní ticho. Vykrikla a ten výkrik byl pln vší té hruzy, která jí zbavovala rozumu. A on se smál.
"Ach, Jenny, mela bys ho videt. Co je z nej ted... Vážne, vážne je to ješte vetší troska než byl predtím...," nová vlna neovladatelného smíchu zachvátila jeho hrdlo. A ona plakala, plakala dlouho a zoufale, vedoma si své strašlivé viny. Viny, která se mísila s nenávistí a bezmocí, s šokem a zlobou. A ve sluchátku bylo znovu ticho.
"Je mi to líto, Jenny..." Jeho hlas byl opet klidný a tichý. "Je mi líto, že to muselo skoncit takhle. Reknu už jen jedno. Jsi bájecná žena a udelala jsi mne štastným."
Její hysterický plác témer prehlušil jeho slova.
"Byla jsi pro mne vším. A mne se svírá srdce pri pomyšlení, že již nic nebude jako drív... Prosím te o odpuštení, Jenny. Má lásko."
Zaznel druhý výstrel a... pak již nepromluvil...

Tak zachvílu jedu do Prahy....budete mě děcka chybět...a hlavně ty Johy...ale aspon se tam odreaguju ,pročistím hlavu a přejdu na jiný myšlenky...v Brně je moooc vzpomínek a už mě to zas tahá k zemi....ale díky že mi pomáháte ste zlatíí

Nemilovat a předstírat je horší, než milovat a zradit.

NESNÁŠÍM ŽIVOT...

Já nechci už ŽÍÍÍÍÍÍT

* Jednu Itálii prosím..

- co prosím??

* že prosím jednu Itálii..!

-  prosím???

* ne já prosím !

- Itálii??

* ano , Itálii!!

- dělátesi legraci?!

* ne...měla bych?? vypadám snad na to že bych ftípkovala?!

- Ne..

* Tak vidíte..

To znamená mít rád a strašně o něj stát. Nenechat si o něm nic namlouvat, i to nejdražší mu dát, to vše znamená milovat. Milovat můžeš jednoho jen jemu srdce dát, jen pro něho všechno udělat, vše, co máš, mu darovat. Darovat srdce, úsměv, život svůj jenom svému milému a stát s ním stůj co stůj...

Byli jednou dva muži, obavážně nemocní, v malém pokoji velké nemocnice. Pokojík měl jedno okno, vyhlížející do světa.
Jeden z mužů měl jako součást léčby povoleno jednu hodinu odpoledne sedět na posteli (souviselo to s odtokem tekutin z plic).
Postel měl hned u okna. Druhý muž, ale musel strávit celou dobu ležením na zádech.

Každé odpoledne, když muže u okna na hodinu zvedli do sedu, krátil si čas tím, že popisoval, co vidí venku. Okno se zřejmě nacházelo nad parkem, kde bylo jezero.
Na jezeře plavaly kachny a labutě, děti jim chodily házet chleba a pouštěly na něm lodičky. Mladí milenci se drželi za ruce a procházeli pod stromy, rostly tam květiny a na travnatých paloučcích se hrál softbal. A vzadu za hradbou stromů, se rýsovalo krásné panorama města.
Člověk na zádech poslouchal všechna líčení sedícího a velice se jimi těšil. Slyšel, jak nějaké děcko málem spadlo do jezera a jak krásná děvčata chhodí v letních šatech. Jeho přítel uměl vše popsat tak, že ležící téměř viděl, co se venku děje.

Pak ho jednoho krásného odpoledne napadla myšlenka: Proč by všechna rozkoš vidět, co se děje, měla patřit jen muži u okna? Proč by to neměl zažít i on?
Zastyděl se, ale čím víc se snažil na to nemyslet, tím víc po tom toužil. Udělal by pro to cokoliv!

Jedné noci, když zíral do stropu, se druhý muž najednou probudil, rozkašlal se a začal se dusit, rukama šmátral po zvonku, po jehož zazvonění měla přiběhnout sestra.
První muž to sledoval bez hnutí - i když zvuk dýchání ustal.

Ráno sestra našla druhého muže mrtvého a tiše tělo odvezla. Jakmile se to zdálo vhodné, požádal muž, jestli by se nemohl přestěhovat na postel u okna.
A tak ho přestěhovali a pěkně přikryli, aby se cítil pohodlně. Ve chvíli, kdy všichni odešli, napřímil se bolestivě a pracně na loktech a podíval se z okna,
naproti němu byla holá zeď.

A jetu zase ta půlnoc. Sakra. A to jsem si řek, že nejpozději v 10 hodin si půjdu lehnout. A zase nic. Někdo by si šel lehnout teď, dokud je čas, ale já ne. Musím dodělat ty zatracené papír. Zas hazarduji ze svým životem. Mám toho moc. Pokaždé je to tak a já se nikdy nepoučím.

Asi bych měl jít rozsvítit velké světlo, proto že malá lampička na stole mi určitě nebude stačit. Pomalu se zvedám ze židle a jdu k vypínači, který je u dveří a v tom...

... zhasla lampička na stole s já slyším ten dětský smích. Něco malého kolem mě proběhlo a já se rychle otočil. Byl jsem na půli cesty k vypínači. Jen dva metry mi scházely. Musel jsem se rychle rozhodnout jestli se vrátit ke stolu a rozsvítit malou lampičku a nebo velké světlo. A znova ten smích. Rozběh jsem se ke dveřím. Mačkám vypínač ale nic. Nereaguje. Znova kolem mě něco proběhlo. V místnosti je jen lehce vidět. Mám strach. Zkouším vzít za kliku, ale dveře nejdou otevřít. Slyším smích, dětský smích. Otočil jsem se do místnosti a kolem mě zase něco proběhlo. Vypadalo to jako malé dítě. Lomcuji dveřmi co to jde. Začínám křičet snad mě někdo uslyší, ale nic.

Snažím se uklidnit a jasně myslet. Jde to těžko. Ještě je možnost, ano ještě je. Ve stole mám přece ještě baterku. Rozhlédnu se po místnosti a ve tmě se snažím zachytit kde to stvoření právě je. Nic nevidím. Stůl je ode mě 4 metry. Rozbíhám se. Ale v půli cesty jsem se o něco zakop. Ležím na zemi a slyším jak mi kolem hlavy proběhly dětské nohy. Pomalu se zvedám a pokračuji ke stolu. Otevírám zásuvku jak nejrychleji to jde a hledám baterku, ale není tu. Jsem zoufalí. Otevírám další zásuvku a pořád nic. Snad leží na stole. Ano, tam přece musí bít, kam jinam by se poděla. Hmatem prohledávám stůl, ale nic. V tom jsem si vzpomněl, že si jí půjčovala včera moje žena. To je konec.

Náhle můj pohled zaujme okno. Ano okno cesta ven. Za zády slyším znovu ten smích. Musím se rychle rozhodnout co teď. Zůstat tady a zemřít, nebo risknout a skočit z okna. Slyším za sebou těžké kroky jak dopadají na podlahu. Pomalu se přibližují. Nemám na vybranou musím vyskočit. Rozbíhám se k oknu. Najednou se na mé tváři vytvořil zděšený výraz, když v okenní tabulce vidím tvář toho kdo mě pronásleduje. Z hrůzou proskakuje okenní tabulí a padá...

Druhý den rána.

Policejní auto přijíždí k domu. Nad branou je nápis Pohřební ústav.

"Od té doby co mu umřela žena tvrdil, že ho něco pronásleduje." Řekl první policajt, když přijížděli k domu, kde stálo několik lidí.

"Tvrdil že to co ho pronásleduje, že mu zabilo rodinu."

"Jo, on sám je zabil." řekl hořce druhý policista.

Auto zastavilo a oba muži vystoupili. Na chodníku před domem leželo pořád jeho tělo. A jeho oči byly zděšené a stále jako by hleděli na někoho kdo tam stál, ale nikdo jiní ho nevyděl.

Tak to sem já a JohanKA....tuhle holčí já upe zbožnuju...je to moje zlatí co mi moooc pomáha...skuste jí někdo ublížit a zabiju vás!! ...Beru nevím co bych bez tebe dělala ...seš jediná co mě rozumí a pomáhá...a já ti taky naprosto ve všem duvěřuju a vím že se ti mužu s čímkoliv svěřit!! Joo, kolik sme už toho nablbli že beru :) to je prostě nezapomenutelný!! nikdy nechci aby naše přátelství zkončilo... protože to bych stratila jednu z nejcenějších lidí co na světě mám... Mám tě hrozně moooc ráda...a to prostě navždy , to ti slibuju!! 

A nezapomen!!! VŠE SPOLU!!!

Jen my dvě víme co to znamená!! a já náš slib dodržím!!

vše krásný zkončilo , ale já to tak nechtěla

ani nevíš kolik nocí sem kuli tobě probděla

hrozně tě miluju a ty to víš

chci jen tebe tak proč mi nevěříš

sem jak spoutaná bolestí ,když nemám tu tebe

každou noc se dívám na to zářivé nebe

chybíš mi jako nikdy víc

já bez tebe prostě nejsem vubec nic..

Pevně v rukou svírám dýku tajemnou,
teď usínám nad vteřinou jedinou...
Ostří dýky mě do dlaně bodá,
však já cítím pouze Tvoje slova...

Slova, jenž budou pro mne záhadou,
procházím se nad rozkvetlou zahradou...
Zahradou, jenž bude mím hrobem,
budu spát pod rozkvetlým stromem.

Dýku v rukou natočím k tělu,
celá se přitom, ale chvěju...
Naposled podívám se na ten krásný svět,
který opustím co nevidět...

Pak zavřu oči a dýkou bodnu,
na kolena přitom padnu...
Bolest je veliká, však já cítím svobodu,
světlo zhasíná a já jdu do hrobu...

Do hrobu ráje nad vyprahlou loukou,
ucítím radost vteřinu pouhou...
Pak už jen tma a pocit štěstí v duši...
Vždyť spánek všem jenom sluší...

Prosím

wrať se mi zpátky,

bez tebe se bojím,

čekám na twou zpráwu,

den ode dne slábnu,

wrať se mi zpátky,

prosím

Ti dva se milovali,ona však netušila..

že jeho lásku ztratila..ale proč jí ted' uráží?!

tolikrát se mu omluvila,svůj žiwot malem položila..

ted'jinak chová se takhle ho nezná..kde jsou ta slova něžná..

Jsem smutná
nikdo to nespraví
myšlenka cudná
nejde mi z hlavy
žiletky ostré
tepny mi hladí
prý je to dobré
všechno to spraví
krev moje sytí
žiletky chladné
a na hrob kvítí
brzo mi spadne
kdyby mne potkala
nádherná chvíle
už bych neplakala
bylo by mi mile
však ty chvíle milé
už nejsou tu
došla jsem do cíle
dám sbohem životu
proč se mnou zůstává
smutný okamžik
život můj ustává
místo sbohem, řeknu dík.

Neděkuji slunci,že září,
že se rozvaluje po mé tváři,
neděkuji mechu a kapradí,
neděkuji-a myslím,že to nevadí

Neděkuji milosrdným lžím,
nikoho se o ně neprosím,
neděkuji,že se nesměji,
neděkuji za ztracenou naději.

Nechci slyšet křik,štěstí,smích,
nechci vidět bělostný sníh,
nechci věhlas,nechci slávu,
však nechci splynout v davu.

Já nechci bdít či spát,
být ticho nebo řvát,
nechci jíst,já nechci pít,
neděkuji za možnost tu být.

Neděkuji za to,že cítím lítost,
neděkuji,že jsem lidská bytost,
nevěřím,že si to tu zamiluji,
občas nechci a neděkuji

Láska, samota, víra a zlost!
Chlad, žár!
Krev!
Zoufalost!

Nic není horší, něž slyšet ta slova,
bušící do lebky znova a znova.
Dlaně a nehty rozedrané do krve,
kdo nepoznal tu bolest, pozná ji teprve.

V probdělých nocích nemít klid,
poslouchat slova, jež nedají snít.
Štván svou myslí jako zvěř,
pronásledován dokud nepadneš.

Proklínáš nebe a ptáš se sama sebe.

PROČ!

Jak dlouho ještě vydržíš,
kam až poneseš ten kříž?

PROČ!

Musíš být,
proč musíš vůbec žít?

A ta slova…

Láska, samota, víra a zlost!
Chlad žár!
Krev!

DOST!!!

• Staneš na úpatí nejvyšší skály.
  Zrak topící se v hlubinné dáli.
  Vše končí, už není cesty zpět.
  Stačí jen jediný krok vpřed..
• Zrazená láska!! to je odpověd!!!!

Láska bolí a hodně

Je lepší zemřít pro něco než žít pro nic.

Nic nemá na světě takovou cenu, abychom se kvůli tomu mohli odvrátit od toho, co milujeme.

Láska a alkohol jsou dvě možnosti,jedna trhá srdce a druhá vnitřnosti…♥

Láska je jako slza. Rodí se v očích a padá k srdci.♥

Až potkáš věrného muže, požádej ho o autogram.

Lásku si člověk ze srdce nevytrhne, to není bolavý zub.

I když vichr venku vane,

I když slunce půdu spase,

I když smrt mě někdy najde,

Věř, že láska má neuhasne.

Odcházím se slzou na víčku,
a pomalu zhasínám svíčku,
v hlavě mám jen tebe,
proč daleko to jest do sedmého nebe?

Jen zklamání a nešťastná láska,
na čele přibyla mi další vráska,
ptám se proč to tak musí vše být,
proč nemůžeme spolu šťastně žít?

Nemohu zapomenout krásných chvil,
proč nepřibývá pohádkových víl,
mocných a čarovných, co přejou lásce,
vždyť to se nedá vyhrát v sázce.

Skončily dny, kdy šťastná jsem byla,
vždyť jsem se v slzách utopila.
v slzách z nešťastné a nenaplněné lásky,
co dělala mi jen vrásky.

Až se mě jednou zeptáš

jestli mám radši tebe nebo svůj život

já ti odpovim, že svůj život

a ty odejdeš aniž bys věděl že můj život jsi ty...

 Bojím se že mě opustíš..

 Bojím se že mě už nikdy nepolíbíš...

 Bojím se že už nechceš být semnou...

 Bojím se že mé sny uhasnou...

 Bojím se že už mě nemiluješ...

 Bojím se že už mě nikdy neobejméš...

 Bojím se žě něco nás navždy odlučí...

Bojím se že naše láska skončí...

,,Co se Ti stalo, že se tak smutně díváš??'' ,,Nedívám se smutně...já smutná jsem...'' ,,Proč?'' ,,Protože se bojím...'' ,,A když Tě chytím za ruku......pořád se bojíš?'' ,,Teď, ješt víc...že mě pustíš...

 jako řádky bez písmen,

 jako zatoulaný sen,

 jako touha zlomená

 jako láska bez jména,

 jako mraky bez nebe

 cítím se já bez tebe..

Dívám se na ty projíždějící auta kolem a říkám si, jaké by bylo, kdyby...

Kdybych vešla do cesty a auto už nestihlo zabrzdit...

Kdyby mě srazilo... Kdybych byla šťastná...

Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochten zemřít.

Nikdy nepoznáš co si teď neprožiješ...

Život je jako náklaďák, ale nevím, jestli je lepší se jím nechat přejet, nebo ho nechat minout...

Nauč se smát se slzami v očích.Pomalu jít,když pospícháš.

Nauč se,pohladit se zaťatou pěstí.Jedině tak poznáš jak krásný je život!

Sny jsou kásné ,ale bolest je skutečnost

Je mnoho míst kde můžete potkat spoustu lidí,

 ale pouze na jednom se jednou setkáme úplně všichni.

Nikdo neví, co je smrt a přece se jí všichni bojí.

Třeba je pro člověka největším dobrem.

Smrt může být přítěží, smrt může být vysvobození. Neproklínej ji, smiř se s ní...

nejdřív láska, ale ještě jedno je naší součástí...

nikdo z nás se jí nevyhne...je všude kolem nás...smrt

Přátelství je setkání mezi těmi,

kteří se hledali,

aniž by o tom věděli,

protože jeden druhého potřebovali.

Přátelé jsou jako hvězdy.

I když je nevidíme,

tak víme že existují...

Sním a vidím jenom tebe,

sama peklo,

s tebou-nebe.

Sním a ty jsi sen,

sama-bolest,s tebou-láska jen.

Sním a nechci poznat ráno,

sama nic,s tebou-co je zakázáno!

Miluju Tvůj sladký úsměv,

vše,co se Tě týká,

budu milovat na věčné časy.

Jsi můj úžasný pocit krásy,

jsi ten co zbožňuje mé vlasy.

Jsi muj nejmilovanejší

jsi můj celý svět.

Jsi most do země lásky,

jsi zlobidlo,co mi dělá vrásky.

Jsi plný slaďóučké vůně,

patří Ti mé srdce,které láskou stůně.

Jsi nejhezčí životní dar,

nedovolím nikomu,aby mi Tě vzal!

Důvody proč tě tak miluju....

Už poprvé když jsi mi napsal

věděla jsem v hlouby srdce

 že si ten pravý a jedinecny kluk

na ktereho sem tak dlouho čekala...

když tě vidím omdlívám.....

když cítím tvé ruce třesu se štěstím....

když mě líbáš a dáváš pusinky

 sou to ty nejkrásnější

na světe protože sou z lásky

když sme spolu citím že je to

to nejkrásnější co může být...

.na celem svete a to jsi TY!!!!!!!!

miluju tvé,ruce,usta,krk,....

miluju tve cele tělo...a duši....

také tě miluju protože-

-si upřímný

-si mily...

-laskavý

a protože mě miluješ.....:-) a já miluju tebe

a tak chci říct ža si nejlepsi kluk na svete

 a vzdycky budes....:-*

navždy tě budu MILOVAT ...

a nikdy nepřestanu...

Viděl její smutnou tvář,

kterou smýval pláč.

Viděl její oči uplakané,

její vlasy krásně rozcuchané.

Viděl její třesoucí se ruce,

cítil,jak ji bolí srdce.

Netušil, že takhle bolí láska, 

                   nevěřil, že tohle je ta kráska.             

      A přece odjel...     

Vstala a chtěla jít,

nebavilo ji už na světě být.

Slzy pálily ji moc,

plakala dlouho, celou noc.

Chtěla být jen s ním,

líbat jeho tváře,

srdce neosvítila jí záře.

Vzpomíná na časy, kdy spolu byli,

lásku mezi sebou si zaslíbili.

To ona, zkřížila jí plány,

nikdy už nebude nežné milování.

Milovala ho moc,

víc než sebe,

víc než oblohu,

víc než jasně modré nebe.

Už nemohla, byl konec všeho,

neprobudí se už nikdy vedle něho.

Stála tam na mostu,

dívala se dolů,

už chtěla skoncovat

s představou: spolu!

Houkání sanitek, pištění kol,

nikdo nevyléčil její světabol

                     Miluju tě    

¨

Nikdy neopouštěj někoho, koho miluješ, pro toho, kdo se ti líbí, protože ten, co se ti líbí, tě opustí pro toho, koho miluje...!!

MILUJI TĚ

Chci,abys věděl že miluji tebe,

stejně jak Slunce miluje nebe.

Chci, abys věděl,že miluji tě moc,

stejně jak Měsíc miluje noc.

Chci, abys věděl, že miluji tvé vlasy,

stejně jak moře miluje řasy.

na který myslím den co den....

jujky já s berunkou .... njn Itálie

1. kdo, co

2. koho, čeho

3. komu, čemu

4. koho, co

5. oslovujeme, voláme

6. kom, čem

7. kým, čím

8. kdo z koho

9. koho, jak

10. koho, kam

11. kdo, koho

12. jak na koho

13. komu, co

14. co za co

15. jak komu

16. koho s kým

17. co na co

Zase je tu noc a já jdu snít,
alespoň v mých snech s Tebou chci být.
Měsíček se usmívá a hvězdy zdobí nebe,
spinkej sladce, miláčku - MILUJI JEN TEBE!!!!!

*kde je ta krabička??

§nevim ale tady ji hodil

*ale tady není

§já ji najdu

*ne já ji najdu

§to tady celí prohrabem,ji prostě musíme najít,musíííme

*no to jo

§au.. já sem celá popíchaná od toho debilního keře...já se na to snad vyseru....

*jj taky sem celá popíchaná dívej na moje ruce...

§ne ,ale nemužem se na to vysrat. musíme ji najít!!

*tak to dem ječe prohledávat

§jo prostě tady musí být...

*hele deštník a baterka...lol

§chjooo...hej ne jako já vím že vypadáme jako píče ale tak aspon někoho pobavíme

*to jo kdyby nás někdo sledoval to muže vypadat hodně zajímavě

§no to jo

Kuju vám moc za krásnej den zlatíška..Tome dekuju za vše a hlavně žes dojel taky za nazdobení naší zastávky!!!bez té výzdoby už by to nebylo ončo tak doufám že to tam dlouho zustane  njn je na co vzpomínat... Lovuju vás

Kam odcházíš? Prosím stůj. Berunko, ještě neodcházej, jestli ty, tak i já...VZPOMÍNÁŠ?...
Jak dlouho?
Slíbila jsi mi to...Prý až umřeme, tak ty budeš můj andílek a já tvůj...ale já nechci..nahoře je spousta andělů, co když tě ztratím? Ale tady je jen jeden - TY..

CHY :jako chyba, že jsme rozděleni,
     B :jako bplest stesk a utrpení,
       I :jako intuice,že se snad shledáme,
      S :coby štestí, které my nemáme.
   MI :jako milovat, každý má právoa já tě miluju víc, než je zdrávo.

dneska byl ve school zewl....po škole sme jeli s kikinou do města si dělala piers do ucha (do chrupavky) ....pak sme byli v cybe tam si nás nikdo nevšímal...a asi někdo neumí ani pozdravit ...tak sme jeli na vincky a šli na hřiště ...hde sme zewlili až do večera!!!

• "Proc tay bulis a nepomuzesh postavit Pepovi ten stan?"

"Kdyz me je ho lito, ze vshecko musi delat sam.."

• "Pepa me furt pomlouva!"

"Do toho mi nic neni!"

"Ale on pomlouva i tebe.."

"Do toho nic neni tobe!"

• "Pepo, proc se nenaucish plavat?"

"Na to uz je pozde.."

"Ale, nigdy neni pozdee.."

"Mno, vidish, tak to mam eshte hafec casu"

*Leží v nemocnici a dívá se na ten bílej strop a přemýšlí co se vlastně stalo, co udělala špatně...

*nedokázala se ani pohnout ,vše pro ni bylo hrozně úmorný!

* asi ve 3 odpoledne se k jejímu nemocničnímu lůžku přiřítí osoba

*má v očích slzy a jen co ji spatří rozbrečí se ještě víc.....

*****************************************************************

" proooč ,proč si to udělala.....sama si slíbila že se o nic nepokusíš...

"já musela ...chtěla sem mít už vše zasebou....

" a to si na mě nemyslela::??...

"Myslela...

"tak proč si to sakra udělala!!

" už sem nedokázala ustát takový život....

"tak proč si mě nezavolala? ja přijela bych zatebou..

"vše se seběhlo moc rychle

" rychle?? rychle???...to nemyslíš vážně..

"ale jo ...je to tak...

"něco sme si přece slíbili!!!

"ano já vím ...VŠE SPOLU!!...

"tak proč si mě tu chtěla nechat samotnou!!!ted tu budu stebou!!´po celou dobu dokud tě nepustijou! a ani na chvíli neodejdu!

"slibuješ???

"slibuju...

"dobrá...

****************************************************************

*5 dní byla v nemocnici u lužka a na vše dávala pozor

* po pěti dnech musela na hodinu odejít....

to však netušila co se za tu krákou chvíli stane!!!

*****************************************************************

když došla do jejího pokoje byla tam....ale už nebyla jak když od ní odcházela...

okno bylo dokořán ....pohlédla se z něj ven a pak uviděla něco s čím se nedokázala smířit..

na stole byl dopis .....napsala ho pro ni předtím než dokončila sovoje poslední rozhodnutí ....

však dívka si dopis nepřečetla .....roztrhala jej....

přiblířila se k oknu a naposled zakřičela to co obě spojovalo!! VŠE SPOLU!!

a skočila za ní....

******************************************************************

tak obě dvě dívky ukončili svuj život....

to co bylo v dopise se už nikdo nedověděl....

ale to co došlo všem....bylo to že pouto mezi jimy bylo velké ....

velké tak že je od sebe nic nedokázalo oddělit.....ANI SMRT

Vzpoměň si ještě jednou než půjdeš spát že po světě bloudí ten. Kdo má Te moc rád. Mé oči pláčou čím dál víc, mluji Tě- to jediné Ti můžu říct.