Celé včerejší odpoledne bylo pro mě hodně unavené, původně blesková návštěva lékaře za účelem získání léků, vzhledem k mým zdravotním komplikacím, se protáhla na pár hodin, ale bylo mi líp, jenže únava přetrvávala a po návratu jsem si přála spát, co nejvíc, trochu jsem se bála toho, že když usnu hned, probudím se nad ránem a co pak?

Řekla jsem si, že vydržím vzhůru do devíti.

Mluvila jsem s Tlamičkou, to mě potěšilo, sice jen chviličku, ale i to mi udělalo radost, on mi udělal radost.

Únava mě dost zmáhala, puštěná TV, typická kulisa..a pak, koukám na záběry, válka v Gruzii, Gruzie..a je tam Šmudlík, myslím na něj, poslouchám a najednou zpráva, že vojenské, nebo polovojenské? prostě jednotky napadly české reportéry.

To mě "probudilo", jenže nic víc v TV neřekli, projela jsem další kanály, nic a já..měla jsem strach, co když byl také ve skupince napadaných, a je v pořádku? Prosím!, ať je v pořádku.

Musela jsem vědět, že je v pořádku, ale jak? No oukej, napsala jsem mu, jenže..výpis nepřišel a mě se zmocňoval neklid a nervozita a ta má únava...a tak jsem napsala Honzíkovi, je to jeho kamarád..normálně pochopitelně nevypisuji kamarádům a nezjišťuji co s kým je, ale tohle nebyla normální situace, byla to mimořádná situace a prostě..jen jsem chtěla vědět, že je Šmudlík v pořádku. Nic víc, nic míň. Jenže, Honzík nic nevěděl..a ještě jsem mohla napsat jednomu, ale..a najednou, přišel výpis, doručeno. Trochu mě to uklidnilo a následně chvilku na to, zavrněl mobil, a............. Šmudlík mi napsal, že je v pořádku.

.......................................obrovská úleva.

Nepředstavitelná úleva, myšlenky na to, co všechno tam je, co všechno tam je k vidění, k prožití...tyhle myšlenky jsem utopila, a usnula jsem.

To co se děje v Gruzii mi připomnělo můj týden v poušti, první červnový týden mě hodně ovlivnil, utrpení které jsem viděla a s kterým jsem nemohla nic dělat, spousta trpících lidí, strach, každodenní strach, zvuk letadel, ozbrojených vozidel, střelba, nebezpečí téměř všude, výbuchy, sirény, krev..hodně krve....nemocní, ranění, umírající, mrtví, bez vyjímky, ženy, muži, děti............pohled na děti byl pro mě surově umocňující vše. země zbídačená válkou.

Skutečnost je taková, že navzdory jakémusi mírnému zlepšení bezpečností situace v některých oblastech, stále pokračuje násilí. Lidé jsou vražděni, zraněným není poskytnuta dostatečná zdravotní péče a alarmující je i nedostatek nezávadné vody.

Tohle všechno a mnohem, mnohem víc.........lidé kteří tím projdou, nebo se toho jen "dotknou" jsou ovlivněni.

Nechci na to myslet. Mám vzpomínky, ty které mi nedovolí zapomenout.