Neděle

Neděle probíhala zhruba ve stejným rytmu jako sobota, až na jeden, docela podstatnej detail, a tím bylo to, že se mi odpoledne, právě když jsem usínala, vybavila sekvence z mýho posledního snu, řekla bych krásná sekvence, ta příjemná část, chvíli na to jsem usnula, nezdál se mi ten samej sen, nezdálo se mi tuším nic, nevím, každopádně pak, když jsem se odpoledne probudila, no řekněme navečer, věděla jsem, co budu malovat.

Takže neděle pro mě byla jistou inspirací. Nebo né neděle, ale ten sen, ten co se mi zdál v sobotu, ale já jsem si ho vybavila až v neděli, …. Proboha!!..už zase, naprosto zbytečný vysvětlování, já nevím po kom já tohle mám??!..zřejmě po nikom, tohle bude nějakej můj zlozvyk z poslední doby, nebo nevím, každopádně, dost už, neděle byla přínosná a tečka.

Pondělí

Sakra, nějak si nemůžu úplně přesně vybavit jak probíhalo pondělí, zato si vybavuju vcelku přesně jakej průběh měl úterek, ale to pondělí, to pondělí mi dělá problém, teď..co s tím? Mám dvě možnosti, buďto to nechám jakože pondělí bylo nějaký a tečka, a nebo si na průběh toho dne vzpomenu psaním o něčem jiným, no? Těžká volba, pondělí bylo..nějaký nijaký, už to mám, pondělí bylo hlavně malování, né celej den, ovšemže, ale převážnou část dopoledne jsem strávila v ateliéru, přes poledne jsem se šla realizovat do kuchyně, jakože realizovat vařením, dostala jsem krásný kotlety, tak jsem je připravila jako plněný špenátem a sýrem a k tomu brambory, opečený brambůrky a smetanovo-bylinkovej dip, bylo to skvostně dobrý, no a pak jsem byla chvíli na netu, ale to už jsem byla lehce, no lehce, lehce víc v útlumu, jakože ve spánkvým útlumu, přičemž ale když jsem se pak natáhla, tak nic.

Unavená, ale spánek ne a ne přijít, sakra, nesnáším tyhlety stavy, ale, ale, řekla jsem si, že ještě počkám, no prostě nechtěla jsem si brát prášky na spaní, ptž jsem chtěla druhej den malovat, né se válet v posteli unavená a přešlá, tak jsem si pustila nějaký dývko a pondělí bylo pryč.

Úterý

Probudila jsem se někdy kolem třetí ráno, venku bílo, já jsem sice byla prospaná, ale na malování to nebylo, čekala jsem než se rozední a zatím se mi hlavou motaly vzpomínky, na první sníh, na první vločky, na…

Dost!

Prostě úterý začalo příliš brzy a zhruba někdy kolem poledního  jsem sklízela první „ovocné plody“ svýho spánkový deficitu, přitom ale nic nenaznačovalo, že by se jakože něco mělo stát, nebo tak. Prostě jsem si šla udělat kafíčko a nesla jsem si ho do ateliéru, myslela jsem na to, jak jsem šikovná, hele, to je dobrý, no já jsem fakt trubka, ale jakože jsem fakt myslela na to, jak jsem šikovná, ptž se mi během dopoledne podařilo namalovat dva menší obrázky pastelem, takový, který jsem chtěla zahrnout k tý kolekci co teď maluju a jak jsem si tak kráčela, tak jsem zakopla o rohožku a…ano, sekla jsem sebou, ALE!..zakopla jsem tím nemocným palcem, kdyby to byl zdravej prst, pravděpodobně bych jen rozlila kafčo, možná ani to ne, hlavně ale bych se nesnažila balancovat a nespadnout, což bylo naprosto zbytečný a sice jsem zachránila od poškození velkej obraz, ale odnesly to oba pastely, kafe a hrníček a ještě jsem při tom svým marným pokusu narazila do dveří, čili mám teď na těle pár slušivých modřin, no každopádně…..tohle fakt nebylo na pochvalu, seděla jsem na zemi, krátce jsem si poplakala, hlavně kvůli tomu prstu, to byla úděsná bolest, jsem zvědavá, když jsem takový kopyto, jestli se mi ten nehet vůbec!!.. někdy zahojí, no a pak když jsem viděla tu spoušť, tak jsem, prostě v první chvíli jsem měla chuť ještě navíc něco rozbít…takovej ten pocit zlosti nad něčím, a dávat průchod emocím se prý má, nicméně, raději jsem to spolkla, nakonec, poničeno bylo už dostatečně hodně věcí, pouklízela jsem to, docela mi to trvalo, byla jsem jak zpomalenej film, aspoň jsem si tak přišla, no a pak, tuším že jsem měla „bezva“ nápad jít na net, kde ale nebylo komu si postěžovat, tak jsem tam někoho setřela, achjo, já vím, jsem děsná, když já zato prostě nemůžu, no a pak, jsem se odvalila na sedačku s fajn plánem spát, ptž únava, to teda byla a pořádná, ale, ALE, zase jsem neusnula, sice jsem ležela, ale nespala, jenže bylo mi to jedno, ani jsem neměla sílu na to, abych si donesla ty pitomý prášky na spaní a sklenici s vodou a tak jsem se pár hodin válela, bez efektu, později jsem něco málo snědla a pokračovala v imitaci spánkový činnosti, kterou jsem pak převedla k úspěšnýmu spánku, naštěstí.

Takže úterý bylo výživný, pro mě především ve ztrátách.

Středa

Probudila jsem se opět časně ráno, nemůžu říct, že bych byla vyspaná, ale rozhodně jsem se cítila líp než v průběhu úterka, takže…takže co dělat jinýho než čekat, než se trochu víc rozední a v mezičase si většinou čtu, nebo si někdy zapnu net, projíždím stránky a hledám to, co potřebuju a že toho potřebuju dost jsem si uvědomila v tu středu ráno, ale než jsem se dostala na net, tak jsem měla krátký, ovšem zato nesmírně „výživný“ hovor s mamkou, přičemž jeho výživnost spočívala zejména ve faktu, že mi bylo kladeno na srdce, abych se přestala chovat jako rozmazlený dítě, který si dupne nožičkou a trvá na nějakým svým nesmyslu. Nechtěla jsem na mamku křičet ani nějak jinak být protivná, především ale, jsem nevěděla, proč, nebo co je pointou jejího sdělení, k tomuhle, docela důležitýmu bodu, se mamka dostala až v závěru hovoru a tak jak jsem se bránila tomu na ni ječet, tak bránit se a ovládat je jedna věc, a zvládnout to, věc druhá, já jsem to nezvládla, tudíž jsme na sebe krátce ječely obě dvě. Fakt fajn začátek dne. Nastartovalo mě to a rozhodnutá nekoukat na brzkou ranní hodinu jsem vyrazila napříč bytem k původci toho nedorozumění, ale …ALE…před prosklenou stěnou jsem si to rozmyslela a šla vztekle funět do jídelny, a jakože vzteklá jsem byla hodně a dlouho, než jsem trochu vychladla a vrhla se na net a zapisovala si všechny věci, především objemný knihy, které budu potřebovat.

Prosklená stěna…nesmírná výhoda prosklených stěn je to, že propouští světlo a zároveň poskytují určitý soukromí, mám na mysli prosklený nějak zabarvený stěny, né prosklený čirý, tam je snad každýmu jasný, že soukromí není, no, to jen tak, na vysvětlenou, na krátkou, a pravděpodobně naprosto zbytečnou, vysvětlenou. Tomáš má takovou ve svým pokojí, nebo v pokoji, prostě jedna stěna z jeho ložnice je prosklená a zároveň posuvná, a já jsem přes ni viděla stíny, obrysy dvou postav, v naprosto jasný poloze, to by snad nebylo jasný jen slepýmu, no takže, vlítnout k němu zrovna když si to tam dával s nějakou………..milion teček, sakra, naštval mě, úplně maximálně mě vytočil ten hovor s mamkou a on, ON ten ………..opět tečky, sakra, sakra, sakra, on byl původcem toho, že hovor probíhal tak jak probíhal, no takže ano, já jsem byla naštvaná a to maximálně a chtěla sem to řešit teď hned. Jenže ikdyž jsem byla maximálně vytočená, tak když jsem viděla siluety, bylo mi jasný, že si musím dát čelem vzad a prostě počkat na víc vhodnější příležitost..

Bylo půlpáté ráno, zapla jsem net a poměrně jsem se zabrala do vypisování toho seznamu knih a potřebných věcí.

Právě jsem zjistila že už je mega hodin a protože chci ještě dneska malovat, tak teď. Takže ten včerejšek dopíšu třeba večer, nebo tak, zítra, nebo jindy. Takže tak no .