Rekapitulace.................
otřesný slovo.
Slova vůbec...........některá jsou tak hezká, snad i hladí, a některá?
dokážou položit, smést všechno...dokážou spálit.
..."Někdy stačí okamžik..a víme..a okamžik a všechno je jinak"..............
tohle už jsem jednou psala, před pár měsíci, tehdy to bylo kvůli
tomu, co jsem cítila v souvislosti se srdíčkem, teď je to v
souvislosti s celým mým životem.
Okamžik.............a všechno co mělo být je pryč.....jak je to možný?
Jak je vůbec možný, že to na co jsem se těšila, to, čemu jsem věřila
všechno co jsem dělala, to jak jsem žila, teď posledních x měsíců,
všechno je úplně v háji.
Opravdu jsem si to takhle zasloužila? No asi ano, jiinak by to bylo
jinak.
Já vím, není to všechno v háji, jen něco, ale mě to strašně vadí,
vadí mi to, že nemůžu, že nemůžu být dnes na zkoušce, které
jsem se tak moc věnovala, učila se dějiny, učila a věřila, že to bude
jiný, lepší, těšila se na rodiče, na psy, na to známé...na náruč, na
známou vůni věcí, na všechny doma, na cestu do Prahy, na setkání,
na poznání, lidí z líbka, na hledání, na hledání toho, čemu se říká
zázemi, domov, kousek místa, které by bylo jen mé, soukromí před
světem střežené, těšila jsem se na palačinky, na jízdu parníkem kde se
tančí, na výlet do zoo, těšila se na Karlův most, na procházky Prahou
na labutě na bary a kluby, těšila jsem se na všechno a všechny.
To všechno mělo být už přístí týden a nebude, nic z toho nebude.
Tohle, tohle mě strašně štve, nedokážu to ani říct, natož napsat,
včera jsem cítila ten zvláštní pocit, kdy něco na čem mi strašně záleží padá
a mizí, jako mávnutím je všechno pryč....a zbyde jen pocit.
Pocit který už dobře znám, pocit který nechci, jenže...prostě ho mám
a musím si s ním poradit, sama, tak jako se vším, ikdyž to tak
možná nevypadá, člověk vždycky musí chtít sám. Potom je možné
přijmout pomoc, využít jí a dostat se z toho, v čem nechci být. Já nevím,
myslela jsem a věřila tomu že to bude všechno fajn, teď když nad tím přemýšlím,
mám pocit, že jsem ztratila čas, to že teď musím myslet na to jak
se odsud dostat a udělat to, co jsem měla už dřív..mám pocit, že udělat to
už dřív, mohla jsem být v klidu. Jenže všechno to špatné je k něčemu,
k něčemu dobré. Hloupý na tomhle je, že si to uvědomíme až s odstupem,
v ten moment, to nedokážeme, protože to prostě nejde.
Dneska, vlastně včera, jsem přemýšlela, co bude dál, třídila si myšlenky
a řadila je po odstavcích, už vím, že to bude, věřím, už ne v náhody,
věřím v sebe, vím, že to zvládnu, jen musím.............ještě chvíli počkat.
a to je přesně to co mě neuvěřitelně vysiluje. Strasně mě to vyčerpává,
ikdyž si ríkám, že to bude dobrý, zatím...zatím tohle převažuje. Já potřebuji
se smát a být v pohodě, jsem strasně nerada smutná, strašně nerada přemýšlím
nad minulostí, nerada se k ní vracím, já vím že to někdy jinak nejde, ale já
si prostě myslím, že minulost je to co už bylo a nemá cenu se v ní topit
minulost je důležitá pro přítomnost, ale přítomnost, to je to co je teď
a to co je teď je nejdůležitější, a budoucnost a to co bude, to si každej člověk
dělá sám, do jisté míry. Já nevím co bude za pár let, nemám žádné plány,
žádne velkolepé sny a přání, mě stačí aby mi vyšlo to, co je ve výhledu pár dní.
Vždycky jem žila přítomností, nechci a ani nemůžu na tomhle nic měnit
potřebuji být volná a svobodná a abych mohla být, musím teď, ještě chvíli
být tady. To je sice něco co nedokážu úplně správně chápat, ale vím, že
musím.
Měla jsem nápad že zruším tenhle svůj profil na líbku, ne proto že by
mi to tady přišlo hloupý, to ne, ikdyž je dost věcí který mi vadí, ale proto
že vím, kolika lidem ublížím, kolik lidí zklamu. Před pár hodinami, když jsem
se dozvěděla něco, co mi úplně změnilo moje plány, jsem nevěděla co mám
dělat, prostě............pusto a prázdno.
A jak jsem přicházela k vědomí, obrazně řečeno, viděla jsem před sebou
naše, školu, domov, přátele.....a pak líbko. a řekla jsem si, bože...
já jim tím strašně ublížím....a já už vím, že mazat ten profil..by nebyl dobrej nápad
určitě bych tím nevyřešila to, co jsem chtěla. Strasně moc bych některým
ublížila a to jsem prostě nemohla. Už teď je to špatný, a mrzí mě to.
Mrzí mě to o to víc, že mi líbko pomohlo v určitých chvílích, kdy jsem byla
úplně sama, a potřebovala jsem komunikovat, líbko mi nahradilo určitou
mírou to, co mi scházelo, lidé tady mi dali důvod k tomu bý v pohodě.
Naštěstí jsem to neudělala, naštěstí, to proto, že mám sklony k tomu náhle
dělat věci, aniž myslím..na následky..asi to hlavně bylo tím, že jsem cítila
to obrovský zklamání.
Bože, je to tak dlouhý, a zmatený a asi zbytečný, nevím, prostě jsem měla chut
napsat jak se cítím..
asi se mi to nepovedlo, protože moje pocity jsou pořád..tak zvláštně rozházený
ikdyž mi byla nabídnuta pomoc, které si vážím, ikdyž mě dokázali lidé
rozesmát, přesto se cítím smutně a zraněná, opuštěně smutná, neliuju se
to ne, jen je mi smutno, naštvanost mi zůstala, vztek a chuť něco změnit,
sebe změnit, svoje plány změnit, a lítost, smutek nad tím, že lidem co mi věřili
ublížím.
Napadají mě slova jako kdyby..................ale to je prostě úplně špatně, kdyby
chyby..kdyby je minulost..kdyby je budoucnost, "teď", teď je to co JE nejdůležitější.