A dneska už je úterý,

konečně.

Za týden, uvidím Tlamičku,

konečně.

Zítra bude štědrej den, kdyby tak už bylo po..

po štědrým dnu,

po vánocích,

po tomhle roce.

Kdyby tak už byl konec roku prostě.

Minulý úterý, bylo cestovní...už je to týden, už je to týden co chci něco napsat, pořád jsem si myslela, že prostě..to nebude potřeba, ale je, musím, abych..

abych co? abych to mohla vyhodit ze svý paměti, ani né tak úterý, jako pak středa.

Minulý úterý začalo po mě časně ráno, nejdřív nějaký letiště..tam nic, za prvý bylo brzo ráno, takže ještě tma, navíc mlha, takže jsem to nějak spíš nevnímala a pak, ujíždělo se kamsi, chtělo se mi spát, ale nemohla jsem, je zajímavý že když sedím vepředu v autě, nějak se necítím úplně jakože v bezpečí, nevím prostě, vzadu usnu skoro hned, když se mi chce spát teda :) no prostě jeli sme, po déjedničce, čím víc to bylo blíž k Praze, tím víc sem cítila to známý chvění, ale nejela jsem do Prahy, jakože já, jelo se kamsi..po obchvatu, někam Liberec nebo co, no ono to není jakože vůbec důležitý, ale důležitý pro mě je to, na co jsem všechno myslela, všechny ty pocity, vytěsnit z hlavy myšlenky...jak?..myšlením na něco jiný....jenže...pořád se mi stáčely tam kam jsem nechtěla............Praha...tolik lidí..jen jeden člověk...........tolik lidí...a pořád jen ten jeden, sakra...stop, nemyslet!

Koukala jsem před auta před náma, cedule, jo, dobrej nápad, budu koukat na cedule který naváděj kam všude se dá jet, směr Teplice.............sakra, ne, tak na cedule ne, tak na auta, najednou mě vytrhlo brždění, zvláštní, proč brzdíme my, když kolona je v druhým pruhu....asi se vpředu něco stalo, myslela jsem si. Ne, v našem směru se stalo jen to, že auta brzdila, aby se podívala na havárku, v tom opačným směru, z myšlenek jsem vytáhla žlutou sanitku kterou jsem viděla jak ujíždí v opačném pruhu a já si v duchu řekla, ať už jede kamkoliv, ať je tam včas. Jela z tohoto místa, auta rozhozená po silnici...jedno na střeše..druhý metry daleko, všude plno skla..střepů....policie která řídila dopravu..kolona, všechno to jsem nemusela vůbec vidět, kdyby auta před náma nechtěla vidět lidské neštěstí, které se nás netýkalo, nebylo proč zastavovat, ale lidé se rádi dívaj, i na dálnicích, jsem si všimla, jak je nějaká havárka, jak to spoustu aut zastaví, ale né proto, že by si řekli..zpomalíme, co kdyby jsme to byli my..né, oni zastavěj aby se podívali, na ty co neměli tolik štěstí...

....ach jo..nemám ráda když vidím nějakou havárku, je to..je to pro mě já nevím jako led, všechno je zmrzlý a ........ten pocit, že se to může stát mě, komukoliv, kdykoliv, se znásobí, nemyslet,

vytěsnit ty auta ze silnice, otočila sem hlavu na druhou stranu, cedule, nějaký cedule.............špatnej nápad.....cedule na Benátky.......Šmudlík......špatný, ne..není kam se dívat, zavírám oči, nemyslet.........jenže jak???..neumím to, myslím vždycky na něco co mě uklidní, na něco známýho, na něco co bylo příjemný............

....Mart..proč sakra on?..naši............naši jsou tak daleko, a já jsem tady, vánoce...............sakra, né naši ne, to raděj ..máček...to nesnášel, když sem mu tak říkala, jo, máček, to jsou dobré myšlenky, jenže..proč se to pak stočilo k tomu, co už tak příjemný nebylo, vybavil se mi, jak byl smutnej, ze mě, a přitom........přitom mě vmanévroval do pitomý situace z který nebylo úniku jinak než ublížit jemu nebo sobě....no vybrala jsem tu první možnost, nemusela jsem, mohla jsem třeba mlčet, a nechat ho aby si myslel...........právě že ale, by si myslel něco, co by bylo blbě......proto jsem mu ublížila, podle něj, no nic, otvírám oči..ve chvíli kdy míjíme ceduli na Teplice.......

...a myšlenky, znovu, znovu ten kolotoč kterýmu jsem se chtěla vyhnout................tak moc bych chtěla být někde jinde, a nejsem, zavírám oči, ale máček už tam není, je tam jiná sekvence, Tlamička, otevřu oči a koukám kolem, náš pruh je krásně průjezdnej, nevím kam jedem.

Ten den proběhl hekticky, přijeli jsme někam, kde jsme ani nebyli, jakože jsme tam jeli totálně zbytečně a jeli zpátky, tentokrát do Prahy, náročný, náročný............neuvěřitelně náročný, když jsme vjeli do města. Když jsme Prahu ráno míjeli, bylo to těžký, teď?.......nesrovnatelně těžšší, zastavil u nějakýho kostela, kolem byl plot, plůtek...a tvořil kolem jakýsi park, parčík a v tom parčíku byly dvě holky s psem, upla jsem se k nim, vzpomínky.............špatný, špatný, sakra.

Zastavil u nějaký kavárny, nechci z auta, nechci tady být s ním, ať jde sám.......no tak to neprošlo, vešli jsme dovnitř, kavárnička příjemá, upínám se na něco, na nějakou maličkost, nakonec jsem zvolila dveře, vchází nějaká mamina s kočárkem, jde do kuřácký části, nechápu...........přes kočárek dala jakousi plenu, zapálila si.........a objednala, nechápu prostě...ale já jsem trubka, některý věci mě prostě dostávaj, ale..

....nic neřeším, taky bych nic nevyřešila, tak co, koukám z okna, vidím na ten kostel a parčík, už je prázdnej, a já najednou jsem byla taky prázdná...........žádný myšlenky, vzpomínky nic. Vchází někdo, kdo jde k nám, odcházíme, odjíždíme, projíždíme Prahou, stmívá se.........nic, žádné myšlenky, žádné smutky, nic......nemyslím...konečně, konečně nemyslím, jen se dívám a nic necítím, snad jen..na rtech mám ještě chuť kapučína, houf racků vzlétl nad Vltavou, jedeme přes most, takovej ten..sakra...název mi vypadl, ale před námi je ten park..no název opět nevím a nevím ho ani teď...je tam to kyvadlo...stromovka? nevím, netuším...z jedné strany parníky, z druhé ti rackové, vpředu kyvadlo, vzadu je právnická fakulta? anebo né, nevím, neotočila jsem se dozadu, zavírám oči, zachvění myšlenk.......tlamička.........nééé, nemyslet bylo krásný.

Cesta po dálnici, je tma, město je za námi, svítí do noci, tak jako každej den, tak jako každé město který je vidět z dálnice, chabý...................nepomáhá to, už zase příval myšlenek...špatný, měla bych spát, ale sedím vpředu, chtěla bych dozadu, má prosba nebyla vyslyšena, měl pocit, že se bojím, pronesl pár rádoby vtipných vět o jeho řidičkém umění, vzdávám myšlení na spánek, jedeme v rychlém pruhu a jedeme rychle...občas prudce brzdíme, no já ne:) on, ale to se tak říká ne? občas nás zbrzdí nějaký auto.............lidi neuměj řídit, nemaj odhad...občas nás zbrzdí kamion...nákladní auta..a jejich řidiči...bez komentáře.

Projždíme Brnem...brzdíme, odbočujeme, zpomalujeme...a jsme někde. Někdo nastoupí, nekdo vystoupí, já si přesedám dozadu, chci spát, a taky, chci napsat sms...............

Vracíme se z cest až ve středu, jsem unavená...........jenže né ospalá...blbej stav, u mě častej...vzpomněla jsem si na pár věcí z úterka....a ...pak, volal mi Tom, jenže místo aby to byl příjemnej hovor, tak to byl extra nepříjemnej a to jsme ještě začala hovor tím, že je to přesně měsíc co poprvý sněžilo, sedmnáctýho listopadu, že to byl takovej den, kdy jsem napsala něco hezkýho, o prvních vločkách a on mě totálně zpražil, jakože....totálně.

Docela mi to dalo zabrat...jakože kdybych volala já jemu a cpala mu to že před měsícem padal sníh a já jsem něco napsala, neřeknu, ale volal on mě...a to že ho mý dementní věci nezajímaj si teda mohl odpustit........myslela jsem že má špatnou náladu a že mi volá aby mi něco řekl, proto jsem čekala, až se dostane k podstatě, a nepoložila to, škoda no...mohla jsem si ušetřit jedno zklamání. Když mi začal vyprávět, né...............vyprávění to nebylo, chrlil na mě úplný sračky o někom koho vůbec nezná a já sem si říkala, jako a proč mi kvůli tomu volá a je na mě hnusnej, pořád jsem čekala nějakou tu pointu...škoda, škoda škoda..

Pointou totiž bylo to, aby na mě řval a dal mi jedno ultimátum. Fakt skvělý. Když mi došlo, proč mi volal..řekla jsem mu k tomu jeho proslovu svý, což se mu pochopitelně nelíbilo, takže jsme se lehce pohádali, ale to že mě zklamal jsem mu řekla.

Bylo mi pak..............smutně prázdno.