venku je tma, noc tiše zpívá

noční píseň tak dobře znám

když sedím a poslouchám

když sedím a nemyslím,

jen vzpomínám.

ikdyž nechci a možná o to víc

si přehrávám to, co stalo se

a brečím, brečím nad tím vším

jenže, pomůžou mi slzy?

mám pocit viny

kdo nemá ptáš se?

já nevím, teď myslím na sebe

na to, co stalo se a kdyby tenkrát

vidíš..už zase je to zpět

nemůžu dopředu, nemůžu nazpátek

smět vrátit čas, jen jednou, jen pro ni

kolik slz stojí odpuštění

kolik slz a čeho ještě

brečím..ale necítím se líp

kdo odpoví mi proč? proč se to stalo jí?

proč to jen udělala, proč život vzdala, proč?

čí je to vina, kdo za to může když ne já

tak ona snad?

tolik otázek a zajímá mě jen jedna odpověd

dáš mi ji?

já neumím odpouštět, sama sobě.

to neumím..

venku je tma všechno je do ticha ponořené

je ticho jako tenkrát..

pro ni ticho a tma navždy, smutné a trvalé.

kde byly moje slzy, kde se vzaly teď?

proč nejde vrátit čas? proč nemůžu jít nazpátek

vím, že se nemůžu vrátit a vím že nemůžu dál

dokud neodpustím

mám slzy na řasách a smutek všude

a vyčítám, sama sobě. já si to vyčítám.

nauč mě odpouštět.

začínám..stavět kolem sebe zeď

část mého já kříčí ne,

nauč mě odpouštět šeptá ta druhá..