Jsem v lese, je zima, možná bude pršet, možná ne, ale nejraději bych ležela, né hrála nějakou bojovou hru. Skupinky jsou čtyřčlenné a jsou celkem tři. Vítěznou se stane ta, která zvládne všechny úkoly a trasu v nejkratším časovém úseku. Chybí mi chuť hrát a vyhrát. Jsem tady, protože musím.

Vysadili nás na asfaltové cestě oploceného areálu, plot není vidět, arál je rozlehlý. Soukáme se do výzbroje, kontrolujeme propriety, dělám to mechanicky, nejraději bych už byla v cíli, bez hry, prostě už to chci mít za sebou. Vyrazili jsme vstříc prvnímu bodu zakreslenému na mapce, kluci jsou přede mnou, jdeme lesem, zpomalím, myslím..............zase se nechávám unést myšlenkami, asi jsem musela zpomalit, kluky vidím před sebou, ale není síla ani chuť je dohnat, vracím se v myšlenkách do přítomnosti, dokážu si vybavit zakroužkovaný místo na mapce, uklidím se, vím, kam jdu, nevadí, že nejsem přímo s nimi, vím kam jdeme. Zaposlouchám se do zvuků lesa, najednou cítím svůj strach, snažím se ho vytěsnit, jenže jak se jednou má představa o medvědu v lese rozjede, nejde zastavit jen tak. ( nevím kde se to vzalo možná to bylo tím, že jsem viděla film Medvěd, netuším, ale od určité doby se dokážu přivést téměř k panické úzkosti, když si připustím možnost, že bych v lese mohla potkat medvěda ) V duchu se uklidňuji větami typu: "co by tady dělal medvěd" a "proč by si ze všech míst vybral zrovna tenhle les" apod. a v momentě kdy se mi téměř podaří se uklidnit, ozve se blízko mě zvuk, který mě uvrhne zpět, otočím se a vidím HO. Kéž by to byl medvěd, je to on. ON, člověk, kterýho se bojím. Už vím, že mi ublížil, a vím, že by mi dokázal ublížit znovu, bojím se, už to nechci. Sekundu se rozmýšlím, jestli mám zkusit utéct. Ne. Víc by si mě pak "vychutnal", stojím tam, doslova přikovaná a nevím, nevím nic, chci to nějak zvládnout, ale jak?

Bráním se, jenže.. přemůže mě. ..prosím ho..zbytečně, svalil mě do křoví, zalehl mě, cítím ho, slyším ho, jediný co můžu je zavřít oči, jedinej luxus který můžu je ten, že ho nevidím, slzy mě pálí v očích, chci pryč, chci aby on byl pryč, chci aby, aby někdo přišel, zachránil mě..

Nepřijde nikdo, vím, že to musím zvládnout. Nějak. Propadám se do svých vzpomínek, pohltí mě, dovolím to, nebráním se, nechci být v přítomnosti, vidím tváře umírajících dětí, a pak nic..

Omdlela jsem, když se vrátím do přítomnosti, je ON kousek ode mě, v ruce má mobil, s někým mluví, snažím se obléct a nemůžu ani vstát..Potupa, opět a kolikrát ještě? Přála bych si HO nenávidět, nesnášet, cítit k němu odpor, opovržení, jenže jediný co k němu cítím je strach.

Každý krok je pro mě obtížný, všechno mě bolí, mé vnitřní já mě bolí, cítím se ponížená, potupená a zneužitá.

Přijelo auto, nemůžu nastoupit, pomáhá mi, ponížení je vystupňováno..

Nesnáším tohle, že se to děje, že je to možný, že to jde, nesnáším to. Ve vlnách ve mě narůstá vztek, který následně vystřídá letargie, jediný co je důležitý, je to zvládnout. Potom, už bude dobře.

Zvládni to, zvládni, přikazuji si.

Zavři oči a............. život jde dál.