Rekapitulace.................

otřesný slovo.

Slova vůbec...........některá jsou tak hezká, snad i hladí, a některá?

dokážou položit, smést všechno...dokážou spálit.

..."Někdy stačí okamžik..a víme..a okamžik a všechno je jinak"..............

tohle už jsem jednou psala, před pár měsíci, tehdy to bylo kvůli

tomu, co jsem cítila v souvislosti se srdíčkem, teď je to v

souvislosti s celým mým životem.

Okamžik.............a všechno co mělo být je pryč.....jak je to možný?

Jak je vůbec možný, že to na co jsem se těšila, to, čemu jsem věřila

všechno co jsem dělala, to jak jsem žila, teď posledních x měsíců,

všechno je úplně v háji.

Opravdu jsem si to takhle zasloužila? No asi ano, jiinak by to bylo

jinak.

Já vím, není to všechno v háji, jen něco, ale mě to strašně vadí,

vadí mi to, že nemůžu, že nemůžu být dnes na zkoušce, které

jsem se tak moc věnovala, učila se dějiny, učila a věřila, že to bude

jiný, lepší, těšila se na rodiče, na psy, na to známé...na náruč, na

známou vůni věcí, na všechny doma, na cestu do Prahy, na setkání,

na poznání, lidí z líbka, na hledání, na hledání toho, čemu se říká

zázemi, domov, kousek místa, které by bylo jen mé, soukromí před

světem střežené, těšila jsem se na palačinky, na jízdu parníkem kde se

tančí, na výlet do zoo, těšila se na Karlův most, na procházky Prahou

na labutě na bary a kluby, těšila jsem se na všechno a všechny.

To všechno mělo být už přístí týden a nebude, nic z toho nebude.

Tohle, tohle mě strašně štve, nedokážu to ani říct, natož napsat,

včera jsem cítila ten zvláštní pocit, kdy něco na čem mi strašně záleží padá

a mizí, jako mávnutím je všechno pryč....a zbyde jen pocit.

Pocit který už dobře znám, pocit který nechci, jenže...prostě ho mám

a musím si s ním poradit, sama, tak jako se vším, ikdyž to tak

možná nevypadá, člověk vždycky musí chtít sám. Potom je možné

přijmout pomoc, využít jí a dostat se z toho, v čem nechci být. Já nevím,

myslela jsem a věřila tomu že to bude všechno fajn, teď když nad tím přemýšlím,

mám pocit, že jsem ztratila čas, to že teď musím myslet na to jak

se odsud dostat a udělat to, co jsem měla už dřív..mám pocit, že udělat to

už dřív, mohla jsem být v klidu. Jenže všechno to špatné je k něčemu,

k něčemu dobré. Hloupý na tomhle je, že si to uvědomíme až s odstupem,

v ten moment, to nedokážeme, protože to prostě nejde.

Dneska, vlastně včera, jsem přemýšlela, co bude dál, třídila si myšlenky

a řadila je po odstavcích, už vím, že to bude, věřím, už ne v náhody,

věřím v sebe, vím, že to zvládnu, jen musím.............ještě chvíli počkat.

a to je přesně to co mě neuvěřitelně vysiluje. Strasně mě to vyčerpává,

ikdyž si ríkám, že to bude dobrý, zatím...zatím tohle převažuje. Já potřebuji

se smát a být v pohodě, jsem strasně nerada smutná, strašně nerada přemýšlím

nad minulostí, nerada se k ní vracím, já vím že to někdy jinak nejde, ale já

si prostě myslím, že minulost je to co už bylo a nemá cenu se v ní topit

minulost je důležitá pro přítomnost, ale přítomnost, to je to co je teď

a to co je teď je nejdůležitější, a budoucnost a to co bude, to si každej člověk

dělá sám, do jisté míry. Já nevím co bude za pár let, nemám žádné plány,

žádne velkolepé sny a přání, mě stačí aby mi vyšlo to, co je ve výhledu pár dní.

Vždycky jem žila přítomností, nechci a ani nemůžu na tomhle nic měnit

potřebuji být volná a svobodná a abych mohla být, musím teď, ještě chvíli

být tady. To je sice něco co nedokážu úplně správně chápat, ale vím, že

musím.

Měla jsem nápad že zruším tenhle svůj profil na líbku, ne proto že by

mi to tady přišlo hloupý, to ne, ikdyž je dost věcí který mi vadí, ale proto

že vím, kolika lidem ublížím, kolik lidí zklamu. Před pár hodinami, když jsem

se dozvěděla něco, co mi úplně změnilo moje plány, jsem nevěděla co mám

dělat, prostě............pusto a prázdno.

A jak jsem přicházela k vědomí, obrazně řečeno, viděla jsem před sebou

naše, školu, domov, přátele.....a pak líbko. a řekla jsem si, bože...

já jim tím strašně ublížím....a já už vím, že mazat ten profil..by nebyl dobrej nápad

určitě bych tím nevyřešila to, co jsem chtěla. Strasně moc bych některým

ublížila a to jsem prostě nemohla. Už teď je to špatný, a mrzí mě to.

Mrzí mě to o to víc, že mi líbko pomohlo v určitých chvílích, kdy jsem byla

úplně sama, a potřebovala jsem komunikovat, líbko mi nahradilo určitou

mírou to, co mi scházelo, lidé tady mi dali důvod k tomu bý v pohodě.

Naštěstí jsem to neudělala, naštěstí, to proto, že mám sklony k tomu náhle

dělat věci, aniž myslím..na následky..asi to hlavně bylo tím, že jsem cítila

to obrovský zklamání.

Bože, je to tak dlouhý, a zmatený a asi zbytečný, nevím, prostě jsem měla chut

napsat jak se cítím..

asi se mi to nepovedlo, protože moje pocity jsou pořád..tak zvláštně rozházený

ikdyž mi byla nabídnuta pomoc, které si vážím, ikdyž mě dokázali lidé

rozesmát, přesto se cítím smutně a zraněná, opuštěně smutná, neliuju se

to ne, jen je mi smutno, naštvanost mi zůstala, vztek a chuť něco změnit,

sebe změnit, svoje plány změnit, a lítost, smutek nad tím, že lidem co mi věřili

ublížím.

Napadají mě slova jako kdyby..................ale to je prostě úplně špatně, kdyby

chyby..kdyby je minulost..kdyby je budoucnost, "teď", teď je to co JE nejdůležitější.