Sluníčko...

Kapitola šestnáctá

Sasuke vzal Sakuru do náruče a vydal se s ní na cestu, na cestu domů. „Teď už mi neutečeš, maličká,“ zašeptal a přivoněl si k jejím vlasům. Stále voněla po třešních.

Brzy se přiblížil večer a do Konohy daleko a tak Sasuke rozbil tábor. Našel nějaké větvičky a udělal oheň, pak se mu podařilo najít pramen. Nabral vodu a donesl jí k ohni a nalil jí do misky a tu dal na oheň.

Podíval se na Sakuru a šlo vidět, že potřebuje ošetřit rány…nebyl sice v tom zběhlí, ale za ty roky, co byl ninjou, všelicos obkoukal. Vysvlékl Sakuru do spodního prádla a položil ji na deku do svého stanu. Pak ji začal ošetřovat rány. Pokaždé, když se dotkl, její rány sebou trochu cukla. Bylo to zvláštní. Teď to byl on, kdo jí ošetřoval rány, teď to byl on, kdo byl šťastný, že jí zase vidí. Všechny rány se mu jí podařilo ošetřit a obvázat. Zase jí oblékl a šel ven, šel hlídat.

Sakura se vzbudila kolem 2 hodiny ráno. Měla obvázané rány, které šíleně pálili, ale nekrváceli. Všimla si, že je ve stanu a vedle ní někdo leží. Podívala se blíž a uviděla ANBU, který spal vedle ní. (Stále měl na tváři masku.) Sakura udělala nějaké pečetě a z rukou se jí šířila zelená čakra, kterou si léčila ty nejhorší zranění. Za asi hodinu se vyléčila, ale také spotřebovala téměř všechnu svou čakru, takže zase usnula.

Sasuke se ráno probudil kolem 8 hodin a díval se zmateně kolem sebe. Myslel si, že Sakura opět zmizela. Ale opak byl pravdou. Stále klidně ležela vedle něho. Vylezl tedy ze stanu a znovu začal rozdělávat oheň a zahřívat vodu. Pak přešel k Sakuře a vysvlékl jí oblečení a pomalu začal rozvazovat její obvazy. Čekalo ho milé překvapení. Rány byli téměř zahojené, až na některé menší. U těch menších vyměnil obvazy a pak jí zase oblékl. Nabral znovu vodu z pramene do láhve a donesl jí Sakuře. Pohladil ji po krásné tváři, když v tom ho chytila hrubě Sakura za ruku.

„Co to děláš?“ zakřičela na něj. Sasuke ucukl a hodil po ni láhev s vodou. „Tak se napij sama, huso.“  Skoro to zaskřípal mezi zuby. Sakura se jen lehce natáhla, ale na láhev nedosáhla, byla příliš vyčerpaná a tak zase omdlela. Sasuke se zase otočil a uviděl, že zase spí, ale láhve se ani nedotkla. Jemně jí nadzvedl hlavu a probudil ji. Rychle zamrkala víčky a snažila se vnímat okolí. On jí láhev přidržel u úst a pomalu ji pomáhal pít.

Jakmile se napila, opět usnula. „Ach Sakuro, Sakuro.“ zašeptal, zatím šel sehnat nějaké jídlo (nějaké lesní ovoce a chytil nějakého zajíce) a dal maso péct nad oheň. Ta hezká vůně probrala i Sakuru. Podívala se na ninju a sbíhali se jí sliny nad tou nádhernou vůní. I on si všiml, že je vzhůru.

„Tak co, už jsi v pohodě?“ zeptal se jí. „Skoro jo, sice ještě nemám všechnu čakru, ale ta se mi brzo navrátí.“ řekla. „Co to tam máš?“ zeptala se Sakura zvědavě. „Hezky to voní,“ zašeptala. Sasuke věděl, že má hlad a tak jí dál netrápil. „Na, tady máš.“ Sakura se začervenala, poděkovala a s chutí se pustila do jídla. Pak se zeptala: „A má můj zachránce i jméno?“ „Hmm…jmenuju se Siko Hitsu. A ty?“ „Sakura, Sakura Haruno.“ zašeptala. „Copak, že to říkáš tak tiše? Někoho se bojíš?“ „Ne to ne, jen že když jsem ti ho teď řekla, tak ho nahlásíš na vedení a pak už budou vědět jméno Kabutova vraha.“ „Aha, njn, to je život.“

 „A řekneš mi aspoň důvod, proč si ho zabila?“ „Hm, proč ne… Kabuto vždycky pekl s Orochimarem a to byli dva slizouni. To, určitě víš. Ale to mě bylo celkem jedno. Jenže mi zabili přítele.“ „Tak to jsi ho hodně milovala, když si chtěla pomstít jeho smrt.“ „Ne, to ne, byl to člověk, kterého jsem měla ráda, a který se o mě hezky staral.“ Pak zesmutněla. „Všechno bylo dokonalé, můj život byl trochu šťastnější a Kabuto mi ten život zase zk….“ „Promiň, nechala jsem se trochu unést. A co ty tu děláš?“ „Snad víš, že tohle se neříká.“ „Ale prosím tě, už se pravděpodobně neuvidíme, Siko.“ „Hmm…hledal jsem jednoho nebezpečného ninju.“ „Je, no vidíš, ani to nebolelo. A jak se jmenuje, třeba ti ho pomůžu najít a budu mít bod k dobru.“ „Jmenuje se Kemi Hakaru.“ „Ccccože? Si děláš ze mě srandu?“ „Co je ty ho znáš?“ „Ano, znám a rozhodně ti neřeknu, kde je!“

„A to sis chtěla udělat bod k dobru.“ zahihňal se. „Kemi je jeden z nejlepších lidí, který znám. No, ani se nedivím, že ho hledají. Všechnu špínu určitě hodili na něj.“ „Jo a já ho mám jít zabít.“ řekl výsměšně. To už Sakura vybuchla zlostí a v očích ji zaštípaly slzy. Hodila po svém zachránci kunai, který ho těsně minul u rozkroku. „Teď jsi měl štěstí, že jsem netrefila. Myslím, že bude lepší, když se každý rozejdeme svou cestou.“ řekla chladně. Když se však na ní podíval, uviděl v jejích očích slzy, které se řinuli po její tváři dolů. Sasuke k ní přišel blíž a slzy ji setřel. „Neplakej, slzy ti nesluší.“ Odvrátila od něj hlavu a řekla: „Ale že si mi zachránil život, něco ti řeknu. Kemi Hakaru, jeho už nemusíš hledat, už je mrtvý.“ Otočila hlavu a rozvzlykala se. Sasuke jí chtěl obejmout, ale než to stačil udělat, udělala nějaké pečetě a zmizela v lístcích sakury. „Sakuro, Sakuro, prosím, neodcházej. Prosím, neopouštěj mě.“ zakřičel Sasuke a přitom si sundal masku, ale Sakura už utíkala pryč, chtěl být co nejblíže jejímu synkovi, který ji pomáhal překonat bolest, bolest ze ztráty pro ni důležitého člověka.