Sluníčko...

Kapitola sedmá

Sakura se mezitím ponořila do horké koupele a uvolnila se. Byla to pro ni změna. Konečně má naději. Konečně má naději na změnu. O hodinu později vylezla z vany, oblékla se a usušila vlasy. Potichu otevřela dveře a nakoukla do svého pokoje a všimla si, že její host v klidu spí. Pousmála se a zase zavřela.

Někdo zaklepal na její dveře jejího domečku. Kdo by to mohl být? Přece nikoho nečekám. Doufejme, že to není Sasuke, ale ten by přece nechodil dveřmi. Hihi. Zatřásla hlavou a zahnala chmurné myšlenky a šla otevřít. Ve dveřích stála Hinata.

„Hinato, co tady děláš?“ „Přišla jsem si s tebou popovídat.“ zašeptala. „Naruto říkal, že jsi nemocná, ale mě nepřijde, že to je pravda. Byl tady zase Sasuke, že jo? Ublížil ti. Měla bys to říct Tsunade.“ Trochu mě ty její slova vyděsila. Zatřásla se mnou. „No tak Saky, mluv.“ Konečně jsem se vzpamatovala. „Hinato, neboj se o mě.“ usmála jsem se a tím jsem trochu Hinatu vyděsila. „Ne, nebyl tady. Neboj! Jsem opravdu nemocná. Včera mi nebylo dobře a tak mě Tsunade nechala doma.“ Hinata se uklidnila. „A teď ti řeknu, proč jsem vlastně tady,“ zašeptala a hodně se začervenala. „Hned mi to došlo. Naruto tě políbil, že jo?“ Vyjekla jsem štěstím, že Hinata je šťastná. „Hmm, políbil a řekl, jestli bych s ním nechtěla chodit.“ „A co jsi mu odpověděla?“ čekala na odpověď Sakura netrpělivě. „Omdlela jsem.“ kuňkla Hinata. „…a pak jsem se vzbudila u Naruta doma.“ řekla ještě potišeji. „Hinato, ty se nezdáš. A co se dělo pak? Vy…vy jste …spolu…“ „Ne, ne, já jsem zase omdlela, a když jsem se vzbudila, voněl u něj v bytě rámen, když mě viděl, že jsem se vzbudila, mě nabídl, jestli bych si nedala taky a pak se znovu zeptal, jestli bych s ním nechtěla chodit (znovu: P). Zeptala jsem se ho, jestli to myslí vážně, že přece miloval tebe. On zesmutněl a já myslela, že mi pukne srdce. Pak ale řekl, mám Sakuru moc rád a to se nezmění, ale ona mě nebude brát víc jako bratra, protože neustále myslí na Sasukeho. A pak zase zčervenal on a řekl, že si začal všímat jiné dívky, která ho zaujala. Nevěděla jsem koho myslí a chtělo se mi plakat, protože jsem si myslela, že myslí na nějakou jinou dívku a se mnou si jenom hraje… pak pokračoval. Řekl, že prvně nevěděl, proč ta dívka je v jeho přítomnosti pořád červená jako jahůdka a vždycky když se k ní prý moc blízko přiblíží, omdlí. A že prý zjistil, že tu dívku má taky moc rád. Chtěla jsem se vypařit, aby mě ty jeho slova nebolela, že jsem se ani nevšimla, že ke mně přišel blíž a políbil mě. Polibky jsem mu opětovala a pak když se odpojil, tak řekl, a tou dívkou jsi ty, Hinato. Řekla jsem mu, že ho už dávno mám moc ráda a on se znovu zeptal na svou otázku a já kývla. On se zaradoval a znovu jsem se začervenala, pak jsme se rozloučili další malým polibkem a odešla jsem.“ dokončila. „Konečně, že to tomu blbečkovi došlo.“ oddechla jsem si. „Sakuro,“ zašeptala Hinata, byla zase červená jak rajče. Chtěla ještě něco říct, určitě ještě něco chtěla říct, ale v tom okamžiku se na schodech objevil Kemi. Měl na sobě mého otce věci, bohužel jsem tady nic jiného neměla, ale naštěstí mu padli.

Hinata sebou cukla, pak řekla: „Promiň, asi jsem vás vyrušila, tak já raději půjdu. Tak to je ta tvoje nemoc.“ Zahihňala se a zase se začervenala. „Promluvíme si později, Saky.“ Zazmatkovla jsem, „Hin, to není, jak si myslíš. Já jsem s ním…“ nestihla jsem doříct a Kemi už stál kousek od nás, vypadal dost zničeně, ale to ne kvůli mně, ale kvůli jeho zraněním. „Vidím,“ usmála se. „jsem ráda, že sis našla někoho jiného, než je Sasuke. Buď s ním šťastná, zasloužíš si to.“ Než to dořekla, už stála u dveří a mávala mi na rozloučenou a odešla.

„Promiň,“ozval se za mnou Kemi. „Zřejmě jsem neměl chodit vůbec dolů, ale měl jsem žízeň.“ Když to pak dořekl, zamotala se mu hlava a on začal padat. Sakura ho stačila na poslední chvíli zachytit a pomohla mu dostat se zase do postele. Měl horečku. To se Sakuře vůbec nelíbilo, ale když mu zase podala léky, jeho stav se zlepšil.

Takto se o něj stala už pátý den a jeho stav se lepšil. Každým dnem byl silnější a silnější. Když už byla sobota, byl už celkem zdraví.

„Dobré ráno, Sakuro,“ ozvalo se z kuchyně, když se Sakura v ní objevila. „Dobré ráno, Kemi. Jde vidět, že už jsi zdraví.“ „Ano všechny rány jsou zahojené, i když mi určitě po tom nějaká ta památka zůstane. Udělal jsem snídani.“ Usmála se a poděkovala. Nikdo jí za posledních pár let neudělal snídani, takže jí to mile překvapilo. „Sakuro, musíme si promluvit.“ „Hmm…“ zamumlala, protože měla plná ústa jídla, poslední dobou jedla až moc. Ale vraťme se zpátky. „A o čem?“ zeptala se. „Dneska v noci odcházíme. Půjdeš nakoupit nějaké zásoby jídla a pití a sbalíš se, ale nezapomeň na jednu věc. Nikomu nic neříkej a taky se s nikým neluč, a kdyby se tě najednou někdo ptal, proč si nakupuješ tolik jídla, tak jim odpověz, že se chytáš na nějakou misi. Půjdeme asi minimálně 5 dní pěšky, než dojdeme k mému sídlu.“ „A proč se nemůžu ani rozloučit, proč musím odejít bez jediného objetí?“ „Ty se ještě ptáš?“ podíval se na ní nevěřícně. „Sakuro, uvědom si, kdyby ses s nimi začala loučit, přišlo by jim to divné a začali by se tě ptát a tak by tě hlídali, abys neudělala nějakou hloupost.“ „Můžu jím aspoň nechat nějakou zprávu?“ „A chceš se ještě někdy vrátit?“ Zaklonila hlavu dopředu a nepřítomně přikývla. Kemi k ní přišel, vzal jí tvář do dlaní a: „Saky, podívej se na mě. Není to možné, abys jim nechala ani nějakej vzkaz, začali by tě hledat a pak by tě uvěznili za zradu. Vím, že to pro tebe není lehké, ale přece nechceš, aby ti Sasuke nějak dál ubližoval?“ Rozplakala se. Utřel jí slzy a objal jí. „No tak, Saky neplakej. Neboj za pár…“ Nechtěl říct určitou dobu, protože věděl, že by se na tu dobu dokázala upnout a spíš by odpočítávala dny, kdy se vrátí. „Neboj, až budeš připravená, vrátíš se a všem to natřeš.“ Tentokrát se i zasmála, ale z tváře jí zármutek nezmizel.