Sluníčko...

Kapitola dvanáctá

Byl nádherný den a květinářství bylo plné zákazníků. Sakura se starala o své květiny s takovou péčí a stále těch květin nebylo dostatek. Sasuke byl opět na pracovní cestě a ona aspoň mohla rozdávat radost pomocí svých květinek. Takhle se necítila od té doby, co zavraždili její rodiče. Věděla, že to co říkal Sasuke, byla lež. Málem by mu uvěřila, ale před několika týdny, když si myslel, že spala, přišel k ní a zablokoval jí čakru. Ona už však dokázala tu bariéru překonat, ale neměla důvod nic měnit. A ani se na něj nezlobila, protože se jí tento nový život líbil, ale měla také o něj strach. Často se choval, že mu naprosto nic není, ale jeho rány byli nedbale obvázané. Chtěla mu už tolikrát vynadat, že má jít do nemocnice a nechat se ošetřit. Ale což pak mu mohla pomoci, když ani nesměl vědět, že už to ví prvavdu?

Sasuke se s Narutem setkal už před dvěma dny. Vesnici totiž hrozilo strašné nebezpečí, další ninja horší než Pein. Odolávali mu dlouho, ale sil neměli dostatek a nezbývalo jim příliš mnoho možností. Sasuke měl vážná ranění, ale i přes to všechno se nevzdal. Musel myslet na svou lásku, že jí musí udržet v bezpečí, i za cenu svého vlastního života.

„Sasuke, musíme povolat i Sakuru.“ řekl smutně Naruto.

„To nikdy nedovolím, víš, jak dlouho jsem musel pracovat na tom, aby mi vůbec uvěřila? Dokážeš pochopit, že jí miluju a rozhodně jí sem nepřivedu? Víš, co by to pro mě znamenalo, tentokrát bych jí ztratil nadobro. To raději položím svůj vlastní život, než abych ztratil vše.“hádal se s ním Sasuke.

„Pomohu ti se vším, co bude možné, abys jí neztratil.“

„Uvědomuješ si, jaké riziko to sebou přinese? Sakura se může obrátit proti nám, může také zmizet.“

„A také je možné, že nám pomůže zachránit vesnici. Je jednou z nejsilnějších kunoichi a nám už nezbývá nic.“

„Naruto, prosím tě. Nechci jí ztratit.“

„Sasuke, chceš, aby zemřela? Jen, co se dostanou přes naši obranu, což nebude trvat dlouho. Srovnají tuto vesnici se zemí, se všemi lidmi v ní. Vezmeš na sebe ty takové riziko?“

Sasuke zmizel a Naruto věděl, kam jeho kroky míří.

Sakura měla divný pocit. Zrovna zavřela obchod a vařila si večeři, když v tom jí někdo objal ze zadu. Lekla se a loktem mu chtěla ublížit, ale čísi ruka jí zastavila.

„Saky, miluju tě. Odpusť mi.“ Otočila se na něj s nechápavou tváří a pohlédla mu do očí. Uhnul pohledem. Chytila ho tedy za tvář a obrátila ho zase k sobě.

„Ach Sasuke. Proč se mi omlouváš? Jak bylo na pracovní cestě?“ řekla s úsměvem a doufala, že jí vysvětlí své počínání.

„Nebyl jsem na pracovní cestě.“ Zalapala po dechu.

„Nedělej si legraci nebo mi chceš říct, že máš milenku?“

„Ne, rozhodně žádnou milenku nemám, ale všechno, co jsem ti řekl, byla lež.“ Povzdechla si, ale ne opovržením, ale úlevou. Sasukemu z očí stekla slza a pokračoval. „Jsi ninja. Vím, že mě budeš nenávidět za to, co jsme ti provedli.“ Další slaná voda mu stékala po tváři, ale i přesto mu zůstala kamenná tvář. „Báli jsme se, že bys odešla. Ani já Sasuke Uchiha jsem tě nechtěl ztratit. Nechtěl jsem ti říct pravdu, ale potřebujeme tvou pomoc. Listová je v ohrožení a my prohráváme.“ Sklopil zrak.

„Sasuke, byla i lež, když jsi mi říkal, že mě miluješ?“ Polekaně ji chytil za ruce, jako by se bál, že by se mohla rozplynout.

„V tomhle bych ti nelhal…nikdy. Miluju tě. Vím, že mě budeš nenávidět, pochopím to. Donesl jsem ti věci na převlečení a za hodinu se máš hlásit u Hokage.“ Odblokoval jí čakru, podal věci a bez dalšího slova zmizel.