Sluníčko...

Kapitola pátá

Sakura tedy rozsvítila a to co viděla, ji zlomilo. Nábytek byl zničený, všude krev a v obývacím pokoji leželi dvě mrtvá těla.Těla jejích milovaných rodičů.

„NÉÉÉ!!“ zakřičela, až to bylo slyšet přes celou Konohu. Na stole našla malý lísteček se vzkazem.

Nesplnilas misi, bylas tímto potrestána.

Slzy jí stékaly po tváři, nemohla je zastavit, popravdě se o to ani nepokoušela. Sedla si do rohu před jejich těla a kolíbala se dopředu, dozadu, dopředu, dozadu a stále dokola. Takhle ji také našla o párhodin později Tsunade. Hlásili nějaké divné výkřiky z jejího domu a tak tam poslala ANBU, ti se však vrátili s tím, že v domě je klid a žejim nikdo neotvírá. Z obavy o Sakuru Tsunade vyrazila dveře a když spatřila Sakuru, vyrazilo jí to dech. Sakura měla ruce od krve a kolíbala se ze strany na stranu a z jejích očí kanuly slané kapky vody. Pak uviděla vzkaz, který ležel před ní a nakonec ty mrtvá těla.

„Bože, Sakuro.“ zašeptala a objala ji. „Ukliďte ta těla, vezmu jí do nemocnice, aby zkontrolovali, jestli je v pořádku.“ Nejprve Sakura odporovala, ale nakonec jí tam musela dotáhnout násilím. Byla zdravá, žádné zranění, jen nemluvila s nikým. Všichni její přátelé se dozvěděli,co se jí stalo. I přes jejich zášť jí šli říct několik utěšujících slov, ona však nevnímala. První dny se to dalo, to plakala, ale pak žádné slzy nezůstaly.

Na pohřeb přišlo spoustu lidí. Přišli vzdát hold. Většina patřila mezi normální lidi a zbytek byli ninjové. Stejnak přišli jen kvůli Sakuře.

„Saky, kdybys něco potřebovala, víš kde je náš dům.“ šeptala jí do ucha Ino, když Sakuru po obřadě objímala. Tohle jí nabídlo spoustu lidí a ona jen kývla na to, že jejich nabídku bere v potaz, ale jinak neustále mlčela. Neměla chuť bavit se. Nezůstalo jí už na tomto světě nic. Nic pro co, by bylo dobré bojovat. Nic, za co by mohla položit svůj život.

„Sakuro, jestli chceš, můžeš se beztrestně vrátit k ninjům. Jestli nechceš být v tom domě, můžeš se přestěhovat ke mně. Většinu času tam stejnak nejsem.“ špitla Tsunade a doufala, že když změní prostředí, kde teď pobývala, pomůže jí to.

„Nechci být už nikdy členem této vesnice,“ odpověděla Sakura a podívala se na všechny. „Zítra odcházím a nečekejte, že se někdy vrátím.“ Těmito slovy všechny šokovala, nevěděli, co říct. Chápali její bolest, ale stále byla jejich nejlepším přítelem. Nemohli jí přece nechat odejít.

Naruta však tyto věty boleli nejvíc. „Jdu za ní, promiňte, Tsunade-sama, ale zřejmě potřebuje volno, promluvím s ní.“ Nestačila ani hlesnout a mladý blonďáček spěchal za dívkou s růžovými vlasy.

„Sakuro?“ řekl do ticha a vstoupil do domu jejich rodičů. Odpovědí mu bylo zatím ticho.

„Saky, co si myslíš, že plánuješ udělat? Kam asi tak půjdeš?“

„A co mě tady drží?“ zeptala se na oplátku. „Važ svá slova, protože jsou možná poslední, které mi kdy řekneš.“ znělo výhružně.

„To tady necháš mě? Své přátele? Svou vesnici necháš na holičkách?“

„Dost chabý důvod.“ Odfrkla si. Nechápal ji. Nechápal, že její duše odešla, že její naděje zemřeli spolu s jejími rodiči.

„To nemyslíš vážně?“

„Sbohem Naruto, nechť se tvé sny splní a ty zůstaneš vždy tak usměvavý.“ Chytil jí za ruku a tím ji zastavil.

„Taky mě tu necháš, jako mě tu nechal Sasuke? Pomalu ztrácím to, co je mi nejdražší. Nakonec ztratím i Konohu, když to tak půjde dál.“ V očích se mu objevily první kapky slz. Jen výjimečně dal najevo svůj smutek, neustále bojoval s životem a hlavně se nikdy nevzdával.

Objala ho. „Už Sasukeho konečně chápu. Chtěl se pomstít, protože přišel o všechno. Já jsem přišla o všechno a tak mi už nic nebrání v tom, abych odešla. Nic vesnici nevyčítám, je to jen moje vina. Nejdřív jsem přišla o lásku, pak o přátele a nakonec o rodinu.“

„Není to tvoje vina!!“ zakřičel na ní. Znovu ho objala a políbila na čelo.

„Sbohem.“ řekla a vytratila se v závanu lístků Sakury. Naruto padl na kolena a jeho oči se utápěly ve vodopádu slz.