O autorovi


Jméno: JjSlunicko
Region: Znojmo
O mně:
Můj profil

Kategorie
Poslední příspěvky
Šablona vytvořena
Free Blogger templates

Sluníčko...

....další pokračování povídek, již brzy ;-)
24.Únor 2012
Léto v tanečních 11

Léto v tanečních

Kapitola jedenáctá

Styděla jsem se, kdyby mě viděl nahou. On mě nechápal, zmateně se na mě podíval a pokračoval. „Nech mě,“ zašeptala jsem svou prosbu. „Chceš umřít? Jsi na kost promrzla, protože jsi byla na tom dešti. Převlékni se teda do pyžama sama.“ Otočil se, zřejmě mu to došlo. Roztřesenýma rukama jsem se vysvlékla a rychle oblékla spodní prádlo, když jsem si však chtěla ještě obléct pyžamo, otočil se a chytil mě do náručí.

„Třeseš se jako ratlík. Zahřeju tě.“ A já si všimla, že má na sobě jenom trenky. Polekala jsem se a začala jsem sebou házet. On mě i přes mou snahu donesl do postele, položil mě a vlezl si za mnou. Objal mě a při dotyku mého těla se zachvěl. Přemýšlela jsem, jestli to je zimou, anebo vzrušením, které jsem cítila taky. „Teď se snaž zahřát. Kdybych tě pustil do sprchy, mohlo by se ti udělat špatně a já bych za tebou nemohl. Jsi strašně ledová, myslím, že bych tě měl trochu rozehřát.“ ty poslední slova skoro šeptal a přiblížil se k mým rtům. Jemně se svými otřel o mé a pak mě začal líbat. Nejenom na rtech, ale i na tváři a na krku, dokud jsem se nepřestala třást. A za chvíli jsem usnula.

 

Ráno

Když jsem se vzbudila, moje postel byla prázdná. Byla jsem tu sama. Bez jediného slůvka, bez rozloučení odešel.

Pšik, pšik a pšik. Rozkýchala jsem se. Byla zřejmě chyba, být na tom chladivém dešti. Asi jsem něco chytla. Pšikla jsem si ještě jednou a podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem červené oteklé oči, červený nos a hodně bledý obličej. Takhle přece nemůžu jít mezi lidi a tak jsem se rozhodla trochu jednat. Bylo teprve 5 hodin ráno a já jsem napsala malý lísteček.

Prosím omluvte mě, Lil. Není mi dobře, asi jsem nachladla.

Strčila jsem ji holkám pod dveře a odešla zpět do pokoje. Zavřela jsem dveře a unaveně jsem usnula. Na snídani jsem nebyla a prospala jsem téměř celé dopoledne, když jsem se vzbudila, u mé postele seděla na židli Karmen. „Copak jsi prováděla, že jsi nám nachladla?“ zeptala se. Řekla jsem jí pravdu, teda né celou, ale… „Byla jsem se ještě večer projít na čerstvý vzduch a přitom jsem schytala ten největší liják.“ „A proč sis nevzala deštník?“ „Já…já zapomněla jsem ho doma.“ Skrčila jsem se a schovala pod peřinu, čekala jsem přednášku, jako to dělávala madam, když jsem onemocněla.

„Takže,“ začala a já se ještě víc přikrčila, „příště,“ už jsem myslela, že zvýší hlas a já uslyším nadávky, „přijď za mnou a já ti jeden deštník půjčím. Neboj, nebudu ti nadávat. To se může stát každému. Donesla jsem ti čaj a nějaké léky. Paralen si vezmi na noc a ráno. Vždycky ti sem někoho pošlu s jídlem nebo s čajem. Minimálně si 3 dny poležíš, protože jsem ti naměřila 38 horečku. Podle předpisů bych tě měla poslat domů, ale my to tady zvládnem, co říkáš?“

„Děkuju.“ Ona se zasmála a pohladila mě po vlasech. Ani ona si neuvědomovala, jak mi pomáhá. „Odpočívej, ještě večer se na tebe půjdu podívat.“ řekla.

 

posted by JjSlunicko @ 20:18  
Komentáře (0):
Přidej komentář
« Domů