O autorovi


Jméno: JjSlunicko
Region: Znojmo
O mně:
Můj profil

Kategorie
Poslední příspěvky
Šablona vytvořena
Free Blogger templates

Sluníčko...

....další pokračování povídek, již brzy ;-)
10.Květen 2012
Výjimečná 11
Výjimečná
Omlouvám se, že s pokračováním přicházím tak pozdě, ale dám sem hned dva dílky...tak ať se líbí..:-) Pisinkejte komentáře...

Kapitola jedenáctá

„Tak studenti, ještě jsem vám zapomněl říct, že dnes přijde nová studentka. Budu rád, když se k ní budete chovat hezky. Pojď dál.“ řekl a já ho poslechla. Slušně jsem pozdravila a on mě představil třídě. A mě hlavou proudily myšlenky ostatních v místnosti. Normálně jsem je ignorovala, ale teď jsem byla příliš nervózní, než abych je stihla kontrolovat. Ty vole to je kus.nebo. Tak s ní bych si nechal říct. Ta je trapná, že se nechala nabarvit na růžovo. Ta je ale vyžle. Ta vypadá hezky. Ale nejvíc mě zaujala ta poslední, kterou jsem zachytila.
A heleme se, koho nám sem vítr zavál. To je přece ta kráska z chaty. Myslel jsem, že je tam jenom na prázdniny, ale ona zřejmě tady bude bydlet. Tak teď bych si přál, aby si sedla ke mně, aspoň bych se nenudil a Naru by mi nehorázně záviděl. Ale ona je určitě stejná jako ostatní. První bude Kyjá a pak nechce se mnou chodit nebo dneska večer mám volnej byt nestavíš se pokecáme a všichni pak víme, kde to skončí.
Zamračila jsem se, já přece nejsem stejná jako ostatní, vždyť to říkal. Vybrala jsem si volnou lavici na konci třídy. Byla prázdná a učitel to schválil. Celou hodinu jsem pak strávila ve svých myšlenkách. O velké přestávce mě čekalo překvapení, slyšela jsem, jak se dětska domlouvají, že půjdou ke mně a budou se snažit zjistit o mě něco víc. Já ale nemám o takové věci zájem.
Hned, jak zazvonil zvonek, jsem vystartovala ze třídy a vrátila se, až zazvonilo na další hodinu. Všichni ze třídy se mému chování divili, ale po pár dalších přestávkách pochopili, že nemám zájem o jejich společnost, stačí mi ty jejich myšlenky, které se mi ozývají v hlavě. Takže první den jsem zvládla levou zadní, beze svědků a tak to pokračovalo celý první týden až…
Byl pátek a dneska bylo venku krásně. Vítr jemně foukal a sluníčko se chvílemi ukazovalo z mraků. O velké přestávce jsme mohli vyjít ven. Zašla jsem do nejzadnějšího koutu hřiště a posadila se na obrubník a vytáhla svačinu. Cítila jsem se nějak zvláštně, někdo mě pozoroval. Ohlédla jsem se, ale nikoho jsem nespatřila. Takto jsem to udělala snad několikrát, ale ten pocit byl čím dál tím víc intenzivnější. Nakonec se kousek ode mě někdo posadil a chytil mě za ruku.
„Mám tě.“ řekl a mě v těle tuhla krev. Itachi. Podívala jsem se na něj a před očima se mi udělalo černo a pak jsem se vzbudila na ošetřovně a někdo seděl vedle mě. Sasuke? Co ten tady dělá. Seděl u mojí postele a četl si nějakou knihu.
„Konečně jsi vzhůru, už mě to tady nebavilo. Dokonce jsem si musel vytáhnout knížku a číst si, abych se nenudil. Tak, když už jsi vzhůru, tak já půjdu. Máš se prý šetřit, ale už můžeš jít domů. Snažili se dovolat tvému otci, ale ten to nebral.“ Otočila jsme se na bok a opatrně jsem vstávala. Hlava mě bolela, ale určitě jsem se jenom přepracovala a zdálo se mi dokonce i o Itachim. Asi pár dní vynechám a bude jenom lenošit.
„Hmm, dík.“ To bylo všechno, co jsem řekla. Vstala jsem, vzala tašku a vydala se domů. Sasuke šel těsně za mnou. Když jsem přecházela přes dveře, znovu se mi zatočila hlava a upadla bych, kdyby těsně za mnou nestál a nezachytil mě. „Jsi v pořádku? Nemám tě raději doprovodit domů?“
„Nepotřebuju žádnou pomoc, dokážu se o sebe postarat sama.“ řekla jsem až možná příliš prudce. On jen pokrčil rameny a odpověděl. „Jak chceš.“ Už jsem jenom viděla jeho záda. Zajímalo by mě, proč byl u mě? Co se mi stalo, ale teď jsem se nechtěla v tom rýpat. Když jsem vyšla před budovu, čekalo mě tam další překvapení.
Itachi byl opřený o stěnu. Když jsem znovu spatřila jeho tvář, šla jsem opět do mdlob. „Ale no tak, neomdlívej.“ Chytil mě okolo pasu a pomáhal mi se vzpamatovat. „Musíme si promluvit.“
„Pusť mě!“ zašeptala jsem.
„Ne, dokud si nepromluvíme.“
Zavřela jsem oči a šeptala do ticha. „Je to jen sen. Je to jen sen. Vzbuď se. Hned jak otevřu oči, budu ležet ve své posteli.“ Stále jsem to opakovala dokola. Otevřela jsem oči a on tam pořád stál a usmíval se.
„Škoda, že to nefunguje, co?“
„Kdo jsi?“ zašeptala jsem.
Tak teď trošku napětí, chci Vás trošku nalákat na příští dílek... Co navrhne Itachi Sakuře...a co s tím udělá jeho bratr?
posted by JjSlunicko @ 21:38  
Komentáře (2):
  • JjSlunicko (10.05.2012 23:49:18) říká…

    O víkendu přidám další...:-P

  • Simuš a Gabi (10.05.2012 22:07:49) říká…

    To bylo mučení nechat mě tak čekat! Normálně jsme sem chodila několikrát za den kontrolovat jesli něco nového nepřibylo!! Chválím za dva díly jsou nádherné! Si ale zlá, že si to tak ukončila!!

Přidej komentář
« Domů