Sluníčko...

Kapitola třináctá

„Tak dobře…
Narodila jsem se koncem 19 století. … Rodiče jsem nikdy nepoznala. Vyrůstala jsem v klášteře svaté Barbary. Pak jsem se potkala s tebou a můj život se změnil. Jinak jsem se potloukala po světě, ale tobě do toho nic není. Řekni mi, co si se mnou udělal?“
„No, popravdě to bylo stručné. Jsi jednou z nás, toužíš stejně po krvi jako my, ale podle tvé tváře soudím, že si ji moc nedopřáváš. Nic jsem ti neudělal, předpokládám, že jsi během 25 roku prošla změnou v upíra, tak to většinou bývá. Věděl jsem vždycky, kde jsi. Jenže ty jsi měla nějaký šestý smysl, protože než jsem stihl dorazit, ty už jsi byla pryč a nakonec jsem to v 50tých letech vzdal. Byla jsi příliš rychlá.“
Přišla k Sasukemu a pohladila ho po tváři. „To je to dítě, co tvá matka čekala?“
„Ano, můj otravný bratříček.“
Sakura se posadila na své místo a rozbrečela se. „Odejděte!!“ zašeptala.
„Tentokrát už ne, Sakuro. Pokud mi slíbíš, že tu zůstaneš tak ano, jinak se nehnu z místa. Je hodně věcí, které spolu musíme probrat. Navíc ty jako poslední členka svého klanu nemáš na vybranou, ale o tom ti poví víc můj otec.“
„Lord Fugaku? Nevím, jestli chci něco slyšet. Žije se mi celkem skvěle.“
„To vidím. Lidská krev tě nezasytí, že?“
„J..jak to víš?“ Sasuke si myslel, že už horší to být nemůže a pořád nic nechápal a tak jenom poslouchal jejich rozhovor.
„Patříš do klanu, který se živí krví svých bratrů. Tvou rodinu vyvraždili a ty jsi poslední žijící, máš schopnosti, že ano? Pravděpodobně jsi ještě všechny neobjevila. Kdybys pořád přede mnou neutíkala, už dávno bychom mohli být spolu a mohla jsi být sytá. Slibuju, že se o tebe postarám. Když bude třeba, posloužím ti.“
„O čem to mluvíš?“ bylo toho na ní moc, podlomila se jí kolena a začala omdlévat…

O několik hodin později se Sakura probudila ve své posteli a vedle ní seděl Itachi a čekal, až se probere. „Vezmeš si mě, lady Sakuro?“ Nečekané a kruté. „Proč?“
„Chodím po světě příliš dlouho a jsem sám. Budu tě chránit a ty budeš mou paní. Budeme mít krásné potomky a ty znovu obnovíš slávu svého klanu.“
„Nikdy.“ Zazněla odpověď a on se zvedl a odešel.

Sakura si promítala poslední své dny, ale tohle objevení jí vyděsilo. Itachi ji překvapil. Nebude přeci s někým trávit věčnost, když ho nemiluje. Byl pro ni vždy záhadou.
Přetočila se na bok. Itachi se dočista zbláznil. Nejprve tu dívku vyděsí k smrti a pak ji řekne, že ji chce být mužem. To nikdy nedovolím!! Slyšela Sasukeho myšlenky a zavřela oči a představovala si jeho tvář ve své hlavě. Usmála se a po několika minutách usnula s myšlenkou na něj.

Druhý den šla do školy a snažila se ignorovat okolí. Jeden jí však neustále sledoval. Nakonec budeš stejnak moje. Pomyslel si Itachi.
To ne. To mu nikdy nedovolím. Skryla svou tvář za vlasy a prošla do třídy. V její lavici seděl Sasuke a podivně se na ní ušklíbl. Když se posadila, zašeptal ji u ucha. „Nenechám ho, aby se tě jen dotkl.“
„Nemusíš se o mě starat, dokážu to sama.“ špitla.
„To vidím, snažíš se splynout. Ale pověz mi o sobě víc. Nejde z tebe cítit, že jsi upírka. Pověz, jak to děláš?“
„Jak dělám co?“
„Jak se skrýváš před ostatními, aby necítili tvůj pach.“
„Nevím. Skoro nic o sobě nevím, ale ráda bych se o sobě věděla víc. Máš po škole čas?“
„Ale, ale…kdopak se tady snaží našeho krasavce svést. Snad ne naše nová šprtka?  Si hnusná až to bolí!“ řekla Karin.
„Promiň,“ řekla Sakura a Karin se začala smát. Sasuke se ale otočil a vzal Sakuru do náručí, objal ji a začal líbat. Skončil, až začalo zvonit a všichni na ně koukali, protože Sakura Sasukemu polibky oplácela. Karin se naštvaně otočila a třískal dveřmi.
„Myslím, že jsme ji dostatečně vytočili,“ řekl Sasuke a dostal facku. „To…to…tohle už nikdy…bez mého… nedělej.“ řekla koktavě Sakura a vyběhla ze třídy. Se slzami v očích opustila školu.
Sakuře trvalo jenom pár minut, než se dostala ze školy a zamířila domů. Tam, ale nemohla jít. Věděla, že by to bylo první místo, kde by jí hledali. Odejít se jí nechtělo a tak vyrazila na chatu, kterou už dobře znala. Předtím kontaktovala školu a řekla jim, že se necítí dobře a že zůstane několik dní doma.