O autorovi


Jméno: JjSlunicko
Region: Znojmo
O mně:
Můj profil

Kategorie
Poslední příspěvky
Šablona vytvořena
Free Blogger templates

Sluníčko...

....další pokračování povídek, již brzy ;-)
07.Duben 2012
Výjimečná 3
Výjimečná
Kapitola třetí

„Ahoj. Já jsem Mikoto, paní z Loré. Jak pak se jmenuješ ty, drahoušku?“ Chvíli jsem mlčela a pak pípla: „S..Sakura.“
„Nemusíš se mě bát. Víš, že se to jméno k tobě hodí. Máš stejně růžové vlasy, jsou opravdu nádherné.“
„D…dě…děkuju Vám.“ špitla jsem. Žena přišla blíž a podívala se na mě. „Kdopak ti ublížil, dítě?“ Mlčela jsem. Nevěřila jsem ji, vím, že to bylo v té chvíli nezdvořilé, když mě ten druhý zachránil, ale nemohu jim vyprávět o tom, co se děje v klášteře.
„Asi o tom nechceš ještě mluvit. To nevadí, až se na to budeš cítit, můžeš mi to kdykoliv říct.“ Přišla ke mně blíž a pomalu mi začal mít rány. Zamračila se, ty rány museli být asi hodně ošklivé. Styděla jsem se. Až mě umyla, pomohla mi vylézt ven a namazala mě nějakou mastí a nakonec mi obvázala rány. Dovedla mě k posteli a promluvila.
„Donesu ti něco k jídlu, zatím si odpočiň.“ Podívala jsem se na postel a na malý gauč kousek opodál. Můj krok směřoval k němu. „Ne, ne dítě. Sem, na tu postel.“
„Odpusťte, na takový přepych nejsem zvyklá, smím se uložit na gauč?“ Žena zmateně přikývla a já se položila na gauč a v ten okamžik jsem usnula.

„Fugaku, drahý?“
„Ano, my lady?“
„Něco je na té dívce zvláštního. Neumím to popsat. Když jsem se jí po příchodu dívala na rány, byli opravdu ošklivé, ale po koupeli měla na sobě jen pár ranek, které vypadali jen jako povrchové. Ona je jiná.“
Tohle byl konec. Nestačilo jim, že jsem trpěla celý život tím, že jsem se lišila od ostatních svou silou, svou chytrostí, svou schopností se rychle uzdravovat. A i oni, tak milí lidé si na mě všimli, že jsem jiná. Z očí mi začali stékat potůčky slz a zbytek rozhovoru jsem již neslyšela. Vstala jsem z postele. Počkat, já ležím v té nádherně měkké posteli, asi mě sem museli přenést, když jsem spala. Kousek na židli leželo oblečení, moje velikost. Hned jak si vydělám nějaké peníze, zaplatím jim za ně. Vstala jsem a převlékla se. Potichu jsem otevřela dveře a vykoukla ven. Na temné chodbě nebyl ani živáček. Napsala jsem list, protože by bylo nezdvořilé odejít bez slova díků.

Velice a z celého srdce Vám paní z Loré děkuji. Za záchranu i za pomoc. Peníze za šaty Vám pošlu, co nejdříve to bude možné. Odpusťte mi mou nezdvořilost, že jsem odešla, ale sem já nepatřím.
S pánem Bohem Sakura

Snad jsem ji neurazila. Pomalu jsem sešla schodiště a mířila k vstupním dveřím. Uslyšela jsem hluk za sebou a tak jsem zrychlila. Vyšla jsem před vstupní dveře a musela jsem si zakrýt oči, bylo právě poledne, ale v tom domě za těžkými závěsy mi připadlo, že je hluboká noc. Nepochopila jsem, co to mají za divné zvyky. Běžela jsem do lesa a snažila se najít cestu. Po několika hodinách se mi to podařilo a pěkně mi kručelo v žaludku. Sice jsem byla zvyklá toho moc nejíst, ale už jsem neměla nic v ústech víc jak 2 dny. Po kamenité cestě projížděl vůz. Požádala jsem lokaje, aby mě vzal sebou. On souhlasil, a když slyšel můj kručící žaludek, dal mi něco pojíst. Byla jsem mu vděčná za jeho laskavost.

Než jsem dorazila do města, vzala jsem černou barvu, kterou mi podaroval lokaj a obarvila si s ní hlavu. Nakonec se mi podařilo najít práci v jedné hospodě. Nebylo to jednoduché a stálo mě to hodně sil, ale oblíbili si mě tam. Když mi táhlo na 20 ochomítali se kolem mě muži. Byla jsem moc hezká prý a neustále se mi dvořili. Nevěděli však moje tajemství, že jsem byla jiná. I když jsem je neustále odmítala, dívky z města na mě žárlili. Žilo se mi tam dobře, až jednoho dne…
posted by JjSlunicko @ 19:15  
Komentáře (0):
Přidej komentář
« Domů