LUCky.luKA

Jan Rokycana, též Jan z Rokycana, i Jan z Rokycan (asi 1396 Rokycany – 21. února 1471 Praha) byl husitský teolog.

Jan Rokycana se narodil v rodině chudého venkovského kováře. Jako mladý vstoupil do augustiniánského kláštera v Rokycanech, který byl znám svou blízkostí k laickému hnutí Devotio moderna. Později odešel studovat do Prahy, kde se v roce 1415 stal bakalářem. Díky své nemajetnosti se jako řada jiných studentů živil v Praze žebráním a při sháňce po almužně u pražských chrámů se také pravděpodobně poprvé setkal s učením a osobou mistra Jana Husa. Postavil se na stranu pražských mistrů, vedenou umírněným utrakvistou Jakoubkem ze Stříbra a v univerzitních disputacích vystupoval obzvláště proti radikálnímu Janu Želivskému, po jehož popravě musel prchnout z Prahy. Proti táboritům vystupoval především na Konopišti roku 1423. Dále pak v Praze vystupoval proti vojevůdci Janu Žižkovi, až mu byl dáván za vinu spor s ním a následná porážka pražských vojsk u Malešova. Ve skutečnosti však bylo především jeho zásluhou, že se po této porážce pražský vojenský svaz s Žižkou v červnu 1424 smířil.

Od r. 1427 působil jako Týnský farář a postupně se stává jednotícím prvkem roztříštěného husitského hnutí. Roku 1429 se stal správcem duchovenstva podobojí – tzv. generální vikář arcibiskupství pražského. Roku 1430 se stal mistrem svobodných umění, od r. 1435 působil na univerzitě jako rektor.V prosinci 1432 byl vyslán za pražské mistry na Basilejský koncil a stál v čele českého poselstva. Dne 21. října 1435 byl českým sněmem zvolen za arcibiskupa, tato volba však nikdy nedosáhla kanonické platnosti. V této funkci se snažil o smíření všech stran pod obojí, kvůli politickým střetům se Zikmundem Lucemburským a později s jeho zetěm Albrechtem Habsburským mu byla roku 1436 odebrána Týnská fara. Následující léta trávil mimo centrum politického dění v Hradci Králové, kde zůstal až do roku 1448. Při volbě krále (15. červen 1440) zastupoval české duchovenstvo. Ve čtvřicátých letech byl blízko laické komunitě okolo bratra Řehoře v klášteře Na Slovanech, z níž později vznikla Jednota Bratrská. Jí se také později i přes názorové rozdíly v pronásledování vždy zastával.

Na 4. října 1441 svolal sněm do Kutné Hory, kde byly ujednány zásady husitského vyznání závazné pro všechny. Roku 1442 se smířil s Janem z Příbrami. 1444 vyhrál soud s tábority, kteří se stále odmítali přizpůsobit jednotným zásadám a táborské učení bylo odsouzeno. Roku 1449 si začal dopisovat s papežem Mikulášem V., ve snaze přemluvit jej k svěcení kněží. Nakonec se pokusil dostat k papeži, ale nepodařilo se mu projet přes Německo. Proto roku 1451 zahájil jednání s Cařihradem o spolupráci husitů s řeckou církví, ale roku 1453 byl však Cařihrad dobyt a tak z toho sešlo. Král Ladislav Pohrobek (1453–1457) nevěděl jaký vztah má k Janu z Rokycan zaujmout, tak se vyhýbal jeho kázání. Roku 1457 si přímo dopisoval s papežem Kalixtem V., smrt Ladislava Pohrobka však tato jednání přerušila.

Nástupem Jiřího z Poděbrad se situace trochu zlepšila, přestože se Jiří z Poděbrad snažil snížit vliv kněžstva, Rokycana při svých kázáních podporoval jeho zvolení. Rokycana zpočátku schvaloval politiku Jiřího z Poděbrad a po smíření s Vratislavskými nechal zvonit zvony na všech kostelech. Jiří z Poděbrad ho na oplátku respektoval jako hlavu církve podobojí a na mše chodil střídavě k Janu z Rokycan a do katedrály svatého Víta. Dne 7. února 1465 se účastnil disputace duchovenstva u krále, král požadoval větší spolupráci církví. O rok později 1466 byl postižen mrtvicí, po tomto záchvatu začal špatně mluvit. Pohřben byl v Týnském kostele. Na své pečeti používal podkovu s hvězdou, pravděpodobně památka na otce, který byl kovářem.

Spiritualitu Jana Rokycany předurčily do velké míry již existující názorové proudy v husitství, jehož vůdcem se postupně stal. Husitský arcibiskup se snažil konzervovat odkaz jeho předchůdců a k tomuto účelu zapojil celou svou osobnost. V jeho díle tedy nalezneme vroucí vztah k svátostným prostředkům církve, důraz na přísné dodržování novozákonních předpisů v čele s eticky náročnými požadavky vyřčenými v Kázání na hoře. Jeho spiritualita je spiritualitou křesťana, který dává největší důraz na konání a konkrétní aplikace věcí v Písmu poznaných do osobního života, jen malý prostor má v jeho myšlení má princip zdůrazňující ospravedlnění vírou. Je to spiritualita celého husitského hnutí, které vzniklo jako reakce na krizi církve v pozdním středověku a která viděla záchranu v pečlivějším dodržování biblických příkazů a v prohloubení osobní zbožnosti. Někdy je pro označení spirituality a zásad husitů užíván pojem sola lex.

• Postilla – sebrána jeho žáky na základě jeho kázání z let 1453–1457, je pravděpodobně nejzajímavější českou postillou, protože nijak nerozebírá teologické problémy, ale řeší běžné problémy tehdejšího člověka.
• Latinská postilla
• Výklad zjevení svatého Jana
• Kázání u Kutné Hory
• Řeči pronesené na koncilu Basilejském
• Synodální řeči
• O sedmi vášních a vadách , ježto hlavní hříchové slovou
• Acta synodální
• Latinský slovník
• Tractatus de eucharista
• Tractatus de septem sacramentis
• Contra sex propositiones trivolas doctorum apostatarum

Dále se nám od něj dochovalo několik písní, u nichž není úplně jistý autor, ale zdá se pravděpodobné, že alespoň u části z nich je autorem.

* Vítaj milý Jezu Kriste

* Zdrávas dievko

* Cierkev svatá v posledních dnech velmi neznamenitá – zde je jeho autorství jisté a pravděpodobně je i autorem nejen textu, ale i melodie.

U ostatních písní, které mu bývají přisuzovány není jeho autorství ničím podloženo.
Dále se nám zachovala poměrně velká část jeho korespondence s mnoha výnamnými lidmi.

Autor LUCky.luKA v 03:47 | Permalink | Komentáře

ü  Tělovýchovná jednota Hokejový Club Rakovník (TJ HC Rakovník)

Ø  Tělovýchovná jednota HC Rakovník děkuje Krajskému úřadu Středočeského kraje za poskytnutí finančního příspěvku                   na rok 2008 z Fondu sportu a volného času ve výši 100.000,-Kč, který byl použit na rekonstrukci ZT šaten sportovců.

v  Historie:

Ø  TJ (SK) Rakovník byla založena v roce 1932 pod názvem Plavecko - bruslařský klub, později existovala pod názvy Spartak Rakovník, Lokomotiva Rakovník a v letech 1948-1991 TJ TZ Rakovník. Od roku 1991 je provozovatelem Zimního stadionu Rakovník TJ HC Rakovník zaregistrovaný u ČSTV ČR 25.6.1991. Současným vlastníkem veškerých nemovitostí spravovaných TJ HC Rakovník je Město Rakovník. V devadesátých letech minulého století dochází pod samostatným vedením TJ HC Rakovník v úzké spolupráci s Městem Rakovník k expansivnímu rozvoji celého areálu. Původní nekryté kluziště bylo v letech 1995-9 zastřešeno, opatřeno novou betonovou plochou a mantinely. Zmodernizována a rozšířena byla budova ubytovny dnes Penzionu zimní stadion, rekonstrukce se dočkala i restaurace. Postaveny byly nové šatny a zázemí pro hokejisty HC Rakovník i veřejnost.

v  Současnost:

§   Od roku 2000 pokračuje neustálé vylepšování celého areálu v roce v letech 2003-4 byl komplexně rekonstruován systém chlazení, v roce 2005 byl postaven nový objekt šaten a celkového regeneračního zázemí (masérna, posilovna, klubovna…) určeného zejména  pro domácí HC Rakovník, ale přístupný i veřejnosti. V roce 2006 byl komplexně zateplen střešní plášť zimního stadionu).                V letošním roce bude investováno do rekonstrukce sauny, která je součástí areálu a je připraven projekt celkového odvlhčení          haly ZS. Naprostá většina výše uvedených investic byla realizována z dotací Ministerstva školství, tělovýchovy a mládeže ČR,         Města Rakovník a za vydatné podpory ČSTV. Kromě vlastní činnosti TJ HC Rakovník je hala zimního stadionu s veškerým popisovaným příslušenstvím k dispozici široké veřejnosti. Mimo sezonu je hala k dispozici k pronájmu pro nejrůznější hudební, sportovní, zábavné aj. produkce. Již tradičně se v hale ZS pořádá regionální AUTOSALON. V roce 2007 navíc HC Rakovník          rozšiřuje paletu svých služeb o nabídku v oblasti cykloturistiky. Vzhledem k tomu, že celý areál je vhodně umístěn v bezprostřední blízkosti autobusového a vlakového nádraží a současně i v blízkosti výchozího bodu hlavních cyklotras Rakovnicka č. 303          Rakovník - Křivoklát - (Karlštejn), č. 351 Rakovník - Jesenice - Rabštejn, č. 201 Rakovník - Lány - Žilina, č. 0102 a 0103      Rakovník - Nové Strašecí, nabízí komplexní ubytovací, restaurační ale i regenerační služby (sauna, masážní boxy, posilovna…)       bude nabídka dále rozšířena o informační cykloturistické centrum a půjčovnu kol. Samozřejmostí poskytovaných služeb je i         chráněné parkování os. automobilů hostů penzionu i úschovna kol. Pension zimní stadion nabízí své komplexní služby nejen         turistům, ale i sezónním "přespolním" zaměstnancům firem pracujících v regionu, stejně tak jako manažerům na pracovních          cestách. Ceny ubytování začínají již na 150 Kč / noc / lůžko. Ceník ubytování je naprosto flexibilní, zvýhodňující dlouhodobé ubytování a je rozčleněn do několika úrovní dle jednotlivých kategorií ubytování. Svůj standard ubytování u nás nalezne skutečně každý a to s ohledem na spektrum poskytovaných služeb za bezkonkurenční ceny.

v  Budoucnost:

§   Již v současné době vedení TJ HC Rakovník připravuje další projekty zaměřené jak na investiční výstavbu (centrální recepce, rozšíření ubytovací kapacity…), tak v oblasti neustálého rozšiřování a zkvalitňování služeb veřejnosti.

ü  Spektrum poskytovaných služeb

ü  Pronájem ledové plochy, veřejné bruslení (sezóna říjen - březen)

ü  Pronájem plochy pro hudební, zábavné aj. produkce, sportovní akce, výstavy, trhy apod. (mimo sezónu tj. duben - září)

ü  Ubytovací služby (různé úrovně ubytování, bohaté sportovně - relaxační vyžití, 24 hod. služba recepce, přístup na internet)

ü  Restaurační služby

ü  Možnost chráněného parkování pro hosty pensionu

ü  Sportovní a relaxační vyžití (tenisový kurt, sauna, posilovna, masážní box, mimo sezónu možnost využití haly pro             míčové hry…)

ü  Komplexní služby cykloturistům (půjčovna a úschovna kol, info-centrum)

v  Rozlosování sezóna 09/10 -

§  Startuje 12 družstev .

v  Systém soutěže -

ü  družstva hrají dvoukolově, každý s každým celkem 22 kol.

ü  Bude použit tříbodový systém, tj. za vítězství v základní hrací době 3 body, za prohru 0 bodů. Nebude-li rozhodnuto v základní      hrací době, následují samostatné nájezdy – 3x na každé straně, popř. dále po jednom sam.nájezdu na každé straně                       až do rozhodnutí.  Vítěz samostatných nájezdů obdrží 2 body, poražený v samostatných nájezdech 1 bod. 

ü  Po skončení základní části se hraje play-off .

v  Playoff -

ü  Družstva na 1. až 8. místě po základní části hrají play-off o přeborníka kraje

ü  Play-off se hraje na dvě utkání. Hůře postavené družstvo v tabulce po základní části hraje první utkání doma (v případě dohody obou týmů lze                prohodit, v případě nedohody rozhodne STK s přihlédnutím na umístění v základní části). Začínají - 1.družstvo po základní části s 8.družstvem;                    2.s 7.; 3.s 6.; 4.s 5.; dále vždy nejlépe umístěné družstvo po základní části s nejhůře umístěným družstvem po základní části. Obě utkání                             každého kola play-off je nutné odehrát dle rozpisu utkání. (obě utkání v určený víkend – pátek až neděle, lze dohodnout i všední den                                       před určeným víkendem) 

ü  O vítězi rozhodují body z obou utkání, pokud jsou stejné, následuje prodloužení 1 x 5 minut s uplatněním zlatého gólu. 

ü  Prodloužení začne po 5-minutové přestávce od ukončení řádné hrací doby druhého utkání. Družstva si nemění strany a nastupují každé v počtu                            4 + brankář. Všechny neukončené tresty pokračují. Není-li v prodloužení dosaženo branky, bezprostředně následují samostatné nájezdy, a                                to po třech na každé straně. Hráči obou družstev provádějí nájezdy střídavě až do vstřelení rozhodující branky. Zbývající střílení se neprovádějí. 

ü  Pokud utkání v řádné hrací době skončí s vyloučeným hráčem na jedné straně (5 proti 4), pokračuje prodloužení 4 proti 3, pokud skončí se                           dvěma  vyloučenými hráči (5 proti 3), pokračuje prodloužení 5 proti 3 až do návratu obou hráčů (5 proti 5), kdy po přerušené hře pokračuje hra                         4 proti 4. Pokud  je v prodloužení vyloučen druhý hráč jednoho týmu, pokračuje prodloužení 5 proti 3 až do návratu obou hráčů (5 proti 5) ,                             kdy po přerušené hře pokračuje hra 4 proti 4. 

ü  Není-li rozhodnuto ve třech samostatných nájezdech na každé straně následuje tie-break po jednom hráči střídavě z každého družstva až do rozhodnutí. 

ü  Všechny samostatné nájezdy se uskuteční na jedné polovině hřiště, kdy hlavní rozhodčí rozhodne na které. Lépe umístěné družstvo po základní části má       právo volby, zda střílí první nebo druhé. V prvních třech samostatných nájezdech každého družstva musí k jeho provedení nastoupit rozdílný hráč,                 v tiebreaku je dovoleno nastoupit opakovaně stejnému hráči (i tomu, který prováděl jeden z prvních třech samostatných nájezdů). Hráč, jehož trest                   neskončil před koncem prodloužení, nemůže být nominován k samostatným nájezdům. 

ü  První utkání každého kola play-off je běžné utkání a může skončit nerozhodně. Druhé utkání každého kola play-off je utkání hrané do rozhodnutí. Oba   termíny dalšího kola play-off je třeba nahlásit nejdéle v pondělí do 16:00 hod. po odehraném kole play-off (v prvním kole po odehraném zápase       posledního kola základní části) na sekretariát KSLH Středočeského kraje a komisi rozhodčích KSLH 

ü  Tresty OK a OT se započítávají ze základních částí soutěží.

v  Postup -

ü  vítěz KLM postupuje do kvalifikace o postup do II. ligy ČR

v  Sestup -

ü  poslední družstvo sestupuje do KSM, dále se řídí dle SDŘ LH ČSLH článek 212 a 213

v  Začátek soutěže -

ü  12. září 2009

v  Ukončení soutěže -

ü  28. února 2009

v  Hrací dny -

ü  sobota - neděle + vložené termíny

v  Začátky utkání -

ü   do 19:00 hodin, playoff navíc pátek 18:00 - 19:30

v  Účastníci soutěže –

Autor LUCky.luKA v 14:06 | Permalink | Komentáře

• Bitva u Stalingradu

Trvání: 28. červen1942 - 2. únor1943

Místo: Stalingrad, SSSR

Výsledek: Sovětské vítězství

Bitva u Stalingradu (podzim 1942 – zima 1943) neboli Stalingradská bitva představuje společně s Bitvou před Moskvou (1941) a Bitvou u Kurska (1943) nejvýznamnější a rozhodující střetnutí německých a sovětských vojsk na východní frontě. Bitva byla vedena o Stalingrad (dnešní Volgograd), klíčové město na dolním toku řeky Volhy. Rudá armáda v ní dobyla historické vítězství, když nejprve obklíčila a posléze zcela zničila německou 6. armádu pod velením polního maršála F. Pauluse a připravila Wehrmachtu významné materiální i lidské ztráty, které byly jednou z příčin ústupu německých vojsk z oblasti Donu, Kavkazu a Kubáně. Dodnes se jedná, spolu s bitvou v Kurském oblouku o jedno z největších válečných střetnutí všech dob vůbec.

Lucká provincie (latinsky Provincia Lucensis) je historické území na pomezí Moravy a Uher, o které v době 11. až 13. století vedl spory Přemyslovský stát s Uherským královstvím. Rozkládala se v okolí pohoří Bílé Karpaty a její hranice tvořil dolní tok řeky Moravy a řeka Olšava na straně moravské a řeka Váh a pohoří Malé Karpaty na straně uherské. Toto území bylo definitivně připojeno k českým zemím teprve na přelomu 12. a 13. století. O přítomnosti uherské hranice v této oblasti svědčí vznik opevněné hraniční osady Uherský Brod – původně „Brod při hranicích uherských“ – na řece Olšavě (od kterého přídomek „uherský“ později převzalo také Uherské Hradiště a Uherský Ostroh). V Uherském Brodě a Kunovicích stály přemyslovské celnice a vedly odtud obchodní cesty dále do Uher. Uherský vliv lze pozorovat také ve Slavičíně (patrocinium kostela sv. Vojtěcha) či Bánově. Ještě v 16. století se oblast na pravém břehu Olšavy v obci Nezdenice nazývala Moravské Nezdenice. Mezi obcemi Dolní Němčí a Slavkov dodnes existuje trať Lucko. Střediskem provincie mohl být s ní možná i etymologicky spojený Hluk.

Jakožto pohraniční kraj a místo průchodu důležité obchodní cesty do Uher sloužila Lucká provincie několikrát za místo schůzek představitelů obou sousedících zemí. V roce 1099 se zde v oblasti Lucké pole (možná u Dolního Němčí) sešel český kníže Břetislav II. s uherským králem Kolomanem, roku 1116 pak český kníže Vladislav I. s uherským králem Štěpánem II. (po tomto setkání došlo k bitvě, ve které byli Uhři poraženi). V polovině 13. století ovládali území Lucké provincie páni z Horky, později páni z Rýzmburka a nakonec páni z Hradce. Území mělo vlastní správce zastupující přemyslovského panovníka a zřejmě bylo vojensky organizováno. K zániku Lucké provincie připojením jejího území k českému státu došlo v návaznosti na porážku Bély IV. Přemyslem Otakarem II. 12. července 1260 v bitvě u Kressenbrunnu po tzv. kumánských válkách. V římskokatolické církevní správě existoval i po zániku provincie až do poloviny 14. století tzv. děkanát lucký, ze kterého se později vyvinul dnešní děkanát uherskobrodský.

Autor LUCky.luKA v 23:22 | Permalink | Komentáře

Bitva u Aigospotamoi (též bitva u Kozích říček) v Helléspontu (Dardanely) se uskutečnila 405 př.n.l. a byla poslední hlavní bitvou tzv. dekelejské války, jež byla součástí peloponéské války. V bitvě spartské loďstvo pod vedením generála Lýsandra kompletně zničilo aténskou námořní flotilu. Tato bitva byla stěžejní pro vývoj války.

Peloponéská válka

Trvalé rozpory mezi athénským námořním spolkem a peloponéským spolkem vyústily v roce 431 př. n. l. ve vypuknutí peloponéské války. Bezprostředních příčin války byla celá řada, avšak zásadní význam měly tři incidenty popisované Thúkýdidem a Plútarchem: konflikt mezi Korintem a jeho kolonií Kerkýrou, do kterého zasáhly Athény, odpadnutí korintské kolonie Poteidaie od námořního spolku a athénské rozhodnutí o uvalení obchodních sankcí proti Megaře, jež byla členem peloponéského spolku. Athény byly následně členy peloponéského spolku obviněny z porušení třicetiletého míru, načež Sparta vyhlásila Athénám válku. Většina historiků považuje uvedené příčiny za pouhé záminky k rozpoutání války. Jejím hlavním důvodem byl totiž strach Sparty a jejích spojenců z rostoucího vlivu Athén. Samotné válečné akce byly zahájeny náhlým přepadením Platají spartskými spojenci Thébany v roce 431 př. n. l.

Sparťané chtěli Athény zlomit pravidelnými každoročními vpády do Attiky. Účinek těchto nájezdů ale nebyl takový, jak ve Spartě očekávali, neboť Periklés evakuoval veškeré obyvatelstvo obce za dlouhé zdi, kde byli Athéňané bezpečně chráněni. Současně athénská flotila drancovala pobřeží Peloponésu. Periklés věřil, že tím Sparťany vyčerpá a přinutí ke kapitulaci. Athénská strategie byla ale vážně narušena propuknutím epidemie v roce 430 př. n. l., jíž padl za oběť i athénský vůdce. Na jeho místo nastoupili dva rozdílní politikové: agresivní Kleón a po smíru se Spartou volající Níkiás. V roce 425 př. n. l. se po zajetí mnoha svých občanů v bitvě u Sfaktérie zdála Sparta připravená přijmout mír, avšak Kleón svou neústupností tuto možnost ukončit konflikt zhatil. Sparta na to reagovala tažením do Thrákie pod velením Brásida v roce 424 př. n. l., čímž bylo ohroženo zásobování Athén obilím. Po smrti Brásida a Kleóna v bitvě u Amfipole bylo v roce 421 př. n. l. uzavřeno příměří (Níkiův mír). Spory mezi oběma spolky nicméně nadále přetrvávaly.

Sparta, jejíž prestiž byla oslabená, se musela utkat se svým úhlavním nepřítelem na Peloponéském poloostrově Argem, který se pokoušel zaujmout její postavení. Athéňané podněcovaní Alkibiadem využili spartského zaneprázdnění k výpravě na Sicílii v letech 415 až 413 př. n. l. Toto tažení ale skončilo athénskou pohromou. Obsazení Syrákús se nezdařilo a athénské vojsko bylo následně zcela zničeno. Válečná štěstěna se tak začala pomalu přiklánět na stranu Sparty. Tomu napomohl i samotný Alkibiadés, který přeběhl ke Sparťanům a přesvědčil je, aby obsadili osadu Dekeleia v Attice. Z tohoto opěrného bodu Sparťané následně kontrolovali celou Attiku. Současně s pomocí perského zlata vystavěla Sparta vlastní mocnou flotilu a přenesla válku na pobřeží Iónie. Neustále se stupňující finanční požadavky Athén na jejich spojence vedly k tomu, že stále více členů námořního spolku povstávalo proti Athéňanům. Nezdary ve válce přiměly aristokratickou stranu v Athénách k provedení oligarchického převratu v roce 411 př. n. l. Ten byl však již v následujícím roce potlačen, také s podporou do Athén se opět navrátivšího Alkibiada. Athéňanům se v této fázi války začalo opět dařit a dosáhli několika vítězstvích (Sparta jim znovu nabídla mír), avšak poté, co se novým velitelem spartské flotily stal vojevůdce Lýsandros, nastal ve válce definitivní zvrat. V roce 406 př. n. l. Athény ještě zvítězily v bitvě u Arginúských ostrovů, již v dalším roce ale Lýsandros zničil s pomocí lsti athénskou flotilu v bitvě u Aigospotamoi. V roce 404 př. n. l. vyhladověné, obležené a spojenci opuštěné Athény konečně kapitulovaly.

Mírové podmínky ukončily athénskou převahu v Řecku. Athény nesměly udržovat flotilu a musely poskytovat vojenskou podporu Spartě. Demokracie byla nahrazena prospartskou oligarchickou vládou třiceti tyranů. Délský spolek byl rozpuštěn a někdejší athénští spojenci byli podřízeni Spartě. Třebaže někteří členové peloponéského spolku žádali zničení Athén, Sparťané tento návrh zamítli, neboť chtěli v Řecku zachovat rovnováhu sil. Korint a Théby se však cítily podvedeny. Cíle, jichž toužily ve válce dosáhnout, zůstaly nenaplněny, což je přimělo od nynějška sledovat pouze vlastní zájmy, které byly často v rozporu se zájmy Sparty.

V roce 405 př. n. l. předcházela bitva u Arginuských ostrovů, kde aténské loďstvo dosáhlo velkého vítězství. Nicméně někteří aténští generálové byli pro zanechání osádek potopených aténských lodích bez pomoci popraveni v tzv. arginuském procesu. To znamenalo pro Atény mimo jiné také ztrátu zkušených velitelů.

Lýsandros sice funkci vrchního velitele spartského loďstva nemohl již oficiálně dále zastávat z legislativních důvodů, přesto se aktivně účastnil dalších bojů po boku nového vrchního velitele Kalikratida.

Lýsandros byl navíc podporován perským princem Kýrem Mladším (syn krále Dareia II. a bratr Artaxerxa II.), který se definitivně připojil na spartskou stranu. S perskou podporou nebyl pro Lýsandra problém sestavit silnou námořní armádu.

Lýsandros se svými loďmi poté působil Atéňanům velké problémy. Především kontroloval důležité námořní zásobovací cesty.

Aténské loďstvo dohnalo Lýsandra poté, co dosáhl města Lampsakos. Založili tábor na pláži u blízkého Sestu. Umístění tábora bylo velice nevhodné, jak ukázaly následující události. Každý den pak aténské lodě pluly k Lampsaku a čekaly, zda Lýsandros vyšle lodě proti nim. Ale Spartané jim nepluli v ústrety, a tak se Atéňané vždy vraceli nazpět do tábora s nepořízenou.

Alkibiadés, bývalý aténský vojevůdce, měl své sídlo nedaleko aténského ležení. Několikrát se snažil (bezvýsledně) generály přesvědčit o přemístění loďstva. Generálové ale všechny jeho návrhy k výběru vhodnějšího místa a pomoci Alkibiadových thráckých spojenců odmítali.

Pátý den Atéňané pravděpodobně opět vyrazili směrem k Lýsandrovi. Ten ale opět nereagoval a odmítal se s nimi utkat. Atéňané se proto navrátili do tábora. Lýsandros poté vyrazil se svými loděmi směrem k Atéňanům. Ty zastihl zcela nepřipravené na břehu a uzavřel jim únikovou cestu ze zátoky. Většina aténských lodí byla zcela nepřipravena a zakotvena u pláže. Několik aténských lodí na vodě mělo příliš omezený prostor pro plavbu, a tak se staly snadnou obětí spartských útočníků. Uniknout se podařilo pouze devíti aténským lodím pod velením generála Konóna. Aténské loďstvo bylo zcela zničeno bez boje a navíc na souši. Většina aténských vojáků (asi 4000) padla do zajetí a Lýsandros je nechal popravit.

Lýsandros poté vyrazil k Aténám. Námořní blokádou zcela omezil přísun nových zásob do města. Z vnitrozemí oblehly Atény pozemní síly Sparty pod vedením krále Ágida. Po několikaměsíční blokádě a hladomoru uvnitř města Atény kapitulovaly. Obranné hradby byly strženy a dosazena byla prospartánská vláda oligarchů známá jako vláda 30 tyranů. Tím byla ukončena peloponéská válka.

Jedna z předchozích bitev PELOPONÉSKÉ VÁLKY - Bitva u Sfakterie -

Bitva u Sfakterie se odehrála v roce 425 př. n. l. jako součást Peloponéské války. Střetla se v ní vojska Athén a Sparty.

Bitvě přecházela bitva u Pylu, do které bývá některými historiky bitva u Sfakterie začleňována. Athénská vojska, pod velením stratéga Démosthena (neplést s řečníkem Démosthénem) se plavila směrem k Sicílii. Cestou zakotvila v zátoce u města Pylos, kde se část vojsk vylodila a zbudovala zde pevnost. Sparťané se ji v Bitvě u Pylu pokusili, pozemním i námořním útokem, dobýt. Jejich útok ale skončil bezúspěšně. Na blízkém ostrově Sfakteria tak zůstalo odříznuto přes 400 spartských hoplitů, kteří zde byli před nějakým časem umístěni.

Démosthénes se rozhodl na ostrově vylodit a spartskou posádku zneškodnit. Za tímto účelem bylo na ostrově vyloděno 800 hoplitů a dalších 2000 lehkooděnců. Spartští vojáci se těmto silám nemohli moc účelně bránit, protože jim jakékoliv manévrování ztěžovala nepřátelská salva šípů. Sparťanské jednotky i flotila museli kapitulovat. Bylo to poprvé, kdy se spartská vojska vzdala, a pro Spartu to byla velká potupa. Pod jejím vlivem dokonce Sparta nabídla Athénam mír, ten ale Kleón odmítl. Brzy se ukázalo, že to byla velká chyba.

LÝSANDROS

Lýsandros († 395 př. n. l.) velel spartskému loďstvu, které zvítězilo nad Athéňany v bitvě u Aigospotamoi v roce 405 př. n. l. V následujícím roce vstoupil Lýsandros do Athén a ukončil tak peloponéskou válku.

Lýsandros náležel k Héraklovcům (údajným potomkům Hérakla), nicméně nebyl členem spartských královských rodů. O jeho mládí toho není příliš mnoho známo. Jeho rodina nepatřila k bohatým a vlastně není vůbec jasné, jak se Lýsandrovi podařilo získat funkci velitele spartské flotily (nauarchos).

Když se Alkibiadés na konci peloponéské války znovu připojil na stranu Athén, byl Lýsandros pověřen velením nad spartským loďstvem v Egejském moři, jež tehdy kotvilo v Efesu (407 př. n. l.). Lýsandros následně přesvědčil nového lýdského satrapu a syna perského velkokrále Dareia II., Kýra mladšího, aby zvýšil perskou finanční pomoc Sparťanům. Když Lýsandros opouštěl Sardy, chtěl ho prý Kýros nějakým způsobem obdarovat, načež Lýsandros požádal Kýra, aby zvýšil žold jeho námořníkům. To mělo za následek, že posádky sloužící v athénském loďstvu přecházely do lépe placené služby v peloponéské flotile.

Alkibiadův zástupce Antiochos, velící athénské flotile během stratégovy nepřítomnosti, se nechal Lýsandrem strhnout k bitvě u Notia, v níž však Sparťané dosáhli přesvědčivého vítězství. Athéňané poté učinili Alkibiada odpovědným za tuto porážku a zbavili ho velení. Následně přetáhl Lýsandros na stranu Sparty maloasijské řecké obce dosud podřízené Athénám, když poskytl místním stoupencům spartské věci slib ustavení dekarchií – oligarchických vládnoucích orgánů složených z deseti mužů z aristokratických kruhů. Do spojeneckých obcí byli dále vysíláni spartští vojenští velitelé, tzv. harmosti.

Podle spartských zákonů bylo zakázáno, aby jedna a tatáž osoba zastávala stejný úřad dvakrát po sobě. Novým velitelem flotily byl proto určen Kallikratidés. Lýsandros však oslabil jeho postavení, když vrátil Kýrovi jeho zlato a odplul s flotilou zpět na Peloponés. Když Kallikratidés po porážce v bitvě u Arginuských ostrovů (406 př. n. l.) zemřel, spartští spojenci požadovali Lýsandrovo opětné jmenování velitelem loďstva. Novým admirálem byl sice nakonec učiněn Arakos, přičemž Lýsandros byl formálně pouze jeho zástupcem, ve skutečnosti však osobně velel flotile.

V této pozici Lýsandros přispěl rozhodující měrou k definitivní porážce athénského loďstva v bitvě u Aigospotamoi v roce 405 př. n. l., která prakticky ukončila peloponéskou válku. V Attice se poté spojil s vojskem spartských králů Ágida II. a Pausania a když se vyhladovělé Athény po několikaměsíčním obléhání konečně vzdaly, dosadil Lýsandros Athéňanům vládu třiceti mužů, kteří se stáli později známí jako třicet tyranů.

Nicméně Lýsandros brzy ztratil svoji popularitu mezi Helény tím, že příliš preferoval své přátele a rovněž projevoval svoji mstivost vůči těm, kteří se mu znelíbili. Když si na jeho chování stěžoval perský satrapa Farnabazos, spartští eforové Lýsandra odvolali. To vyústilo v mocenský boj v samotné Spartě, neboť králové byli ochotní připustit v obcích demokratičtější režimy, jen aby redukovali Lýsandrovu velkou moc.

Po smrti krále Ágida II. byl Lýsandros klíčovou postavou, která prosadila za krále Ágidova bratra Agésiláa II. na místo Leótychida, o kterém se všeobecně věřilo, že je spíše synem Alkibiada než Ágida. Lýsandros pak Agésiláa přiměl k podniknutí výpravy do Malé Asie proti Peršanům. Když však oba dorazili do řeckých obcí v Asii, pozoroval Agésiláos se vzrůstající nelibostí Lýsandrovu autoritu mezi místními oligarchy. Jak poznamenal Xenofón: „vznikal dojem, že Agésiláos je soukromá osoba a králem je Lýsandros“. Důsledkem bylo stupňující se napětí mezi oběma muži. Lýsandros vycítil, že je zde nežádoucí a v roce 396 př. n. l. odcestoval zpět do Sparty.

Zde prý usiloval zpřístupnit královský titul Heraklovcům, případně všem spartiatům (plnoprávným občanům Sparty), čímž chtěl narušit moc tradičních královských rodů Ágiovců a Eurypóntovců. Po vypuknutí korintské války (probíhající v letech 395-387 př. n. l.) velel spartskému vojsku postupujícímu z Fókidy do Boiótie, byl však zabit během náhlého thébského přepadu u Haliartu. Lýsandros je považován za jednoho z nejvýznamnějších spartských vojevůdců, který si ale kvůli své pýše a nezměrné ctižádosti vytvořil řadu nepřátel, což nakonec dopomohlo k jeho pádu.

KÝROS MLADŠÍ

Kýros Mladší (staropersky Kuruš, novopersky کوروش Kúroš; † 401 př. n. l. v bitvě u Kunax) byl perský princ z rodu Achaimenovců, syn krále Dareia II. a jeho ženy Parysatidy.

Kýros byl oblíbeným synem královny, která měla v říši značný vliv, a na její zásah byl v závěru peloponnéské války mezi Athénami a Spartou ustaven satrapou Lýdie, Frýgie a Kappadokie, tj. prakticky nejvyšším perským činitelem v Malé Asii. V této funkci podporoval subsidiemi spartského velitele Lýsandra, což nakonec přispělo k porážce Athén ve válce. Po smrti svého otce Dareia v roce 404 př. n. l. se vzbouřil proti novému králi Artaxerxovi II., svému bratru, vytáhl v čele řeckých žoldnéřů proti němu, poblíž Babylonu byl však v rozhodující bitvě zabit.

Kýrovo tažení do Mezopotámie i pozdější návrat žoldnéřů do Řecka popsal ve svém spise Anabasis starověký historik a básník Xenofón.

Po odražení perského útoku vytvořili Athéňané námořní spolek, který měl nadále bojovat s perskou říší. Činnost spolku, kde měli Athéňané hlavní slovo, však vyvolával nevraživost Korinthu, spartského spojence. Spolu s tím se i prohlubovaly rozdíly mezi Athénami (vedenými v té době athénským státníkem Periklem) a Spartou, protože v Athénách byly prosazeny demokratické reformy umožňující podíl na vládě většímu množství občanů. Ve 30. letech 5. století př. n. l. se spory vyhrotily a přerostly v ozbrojený konflikt známý jako Peloponéská válka. Prvních několik let podnikali Sparťané útoky na athénské území, takže se část rolnictva musela stáhnout za hradby propojující athénský přístav Piraeus se samotným městem. Zde ve stísněných podmínkách pravděpodobně propukla tyfová epidemie Po dalších bojích byl se Spartou roku 421 př. n. l. uzavřen mír. Ten ale netrval dlouho. Athéňané se o několik let později pokusili pokořit významného spartského spojence – sicilské město Syrakusy. To se jim však nepodařilo, navíc po připlutí spartské pomoci utrpěli Athéňané u Syrakus roku 413 př. n. l. zdrcující porážku. Za přispění Peršanů, obávajících se sílící athénské moci, spartské loďstvo vyhrálo nad athénskou flotilou v bitvě u Aigospotamoi. Athénský námořní spolek se záhy rozpadl. Samotné Athény kapitulovaly po několikaměsíčním obléhání roku 404 př. n. l. a nezbylo jim, než se podvolit spartské nadvládě.

Po vítězství začala Sparta dosazovat do dobytých obcí oligarchické vlády většinou čítající deset mužů, na něž dohlížela spartská posádka. V Athénách se chopila moci prospartská vláda třiceti tyranů, jejichž útlaku a pronásledování padlo za oběť přes 1500 obyvatel. Záhy však byli vyhnáni a v Athénách se dočkalo obnovení demokratické zřízení. Přes dosazování oligarchických vlád se Sparťanům svoji hegemonii udržet nepodařilo. Roku 379 př. n. l. proti nim vystoupily Théby, kde došlo k převratu a k moci se dostali demokraté. Athény o rok později obnovily svůj námořní spolek, museli však svým spojencům zaručit autonomii. Théby a Sparta se střetly v bitvě u Leukter, kterou Thébané za pomoci taktiky kosého klínu vyhráli. Po této bitvě se načas staly řeckým hegemonem Théby. O několik let později (362 př. n. l.) však v nerozhodné bitvě u Mantineie ztratily Théby schopného vojevůdce Epameinónda, čímž ztratily své významné postavení. Vzájemné řecké spory umožnily vzestup jinému státu nacházejícímu se částečně na severu Řecka – Makedonii.

Autor LUCky.luKA v 01:14 | Permalink | Komentáře

• Čeněk z Vartemberka (^? - zemřel 17. září 1425 na Veliši u Jičína) byl český šlechtic a významný politik sympatizující s husitským reformním hnutím a v letech 1414 až 1420 jako nejvyšší purkrabí zásadním způsobem ovlivňující vývoj v Čechách. Ve 20. letech pak několikrát během probíhajícího vojenského konfliktu změnil stranu. Byl nositelem Zikmundova řádu zlatého draka.

Do roku 1414 - Čeněk z Vartemberka patřil k veselské větvi panského rodu Vartemberků. Roku 1408 se stal nejvyšším číšníkem, v této době byl pánem města Jičína a hradu Veliše. V roce 1414 se stal nejvyšším purkrabím a tím i druhým nejvýznamnějším mužem ve státě hned po panovníkovi. V této době také výrazně ovlivňoval postoje ještě nezletilého Oldřicha z Rožmberka, jehož byl stanoveným poručníkem a správcem rožmberského majetku (od roku 1414, poté co vyhrál ve sporu s Václavem IV., který dlouho preferoval Jana mladšího z Hradce).

Do vypuknutí husitské revoluce v pozici nejvyššího purkrabího - Pravděpodobně už na jaře 1413 zprostředkoval Janu Husovi možnost pobývat na Kozím Hrádku u Sezimova Ústí, který vlastnili rožmberští klienti Jan a Ctibor z Kozího. V roce 1415 se stal pravděpodobně hlavním iniciátorem protestního listu proti upálení Mistra Jana Husa. Tento list byl podepsán 452 českými a moravskými šlechtici, pečeť Čeňka z Vartemberka byla na prvním místě. Dalším výrazným činem, kterým Čeněk z Vartemberka projevil své sympatie ke kališnictví, byl v roce 1417 únos titulárního biskupa nikopolského Heřmana na svůj hrad Lipnici poté co pražský arcibiskup Konrád z Vechty vyhlásil zákaz kalicha v celé diecézi. Heřman z Mindelheimu zde byl donucen světit kněze podobojí. V tom samém roce přikázat na rožmberských statcích podávat z kalicha. Svým politickým vlivem zaštiťoval aktivity pražského reformního kruhu a jako ochránce reformních universitních mistrů fungoval až do počátku 20. let.

V letech 1419–1425 - V roce 1419 se stal zemským spoluvladařem (spolu s vdovou po Václavu IV. Žofií). Na podzim tohoto roku mu Zikmund ve snaze získat jej na svou stranu udělil Dračí řád a od prosince 1419 po příjezdu do Brna držel ve své blízkosti. Čeněk se nicméně nakonec postavil do čela šlechty, která odmítla přijmout Zikmunda (spolu s Oldřichem z Rožmberka signoval dokument, který v dubnu 1420 koloval po Praze, ve kterém byl Zikmundovi upírán český trůn, jeho nárok zde byl podmíněn volbou českými pány). Když ale Zikmund s křižáckým vojskem přitáhl od Vratislavi k Praze, tak mu pravděpodobně pod vlivem Zikmundových úspěchů a také protože nesouhlasil se spoluprací pražských husitů s táborskými radikály, 7. května vydal Pražský hrad. O rok později ovšem znovu přešel na stranu husitů, a to poté, co v květnu 1421 dobylo spojenecké vojsko pražanů a táborů Jaroměř. Poklekl před Janem Želivským a poprosil o odpuštění. Jako ještě kališnický šlechtic se zúčastnil čáslavského sněmu v červnu 1421 a o relativně silné pozici svědčí jeho jmenování do prozatímní vlády. Na počátku druhé křížové výpravy proti husitům vystoupil proti slezským oddílům, které v srpnu 1421 vpadly do severních Čech, ale když do Čech vpadlo i Zikmundovo vojsko, přešel v prosinci opět na stranu katolíků. Veřejně se v Jihlavě zřekl kalicha a přísahal Zikmundovi věrnost, na což reagoval Jan Žižka, který mu systematicky začal ničit jeho zboží, v dubnu 1423 byl Žižkou poražen v bitvě u Hořic. Jako katolík se zúčastnil svatohavelského sněmu a opět byl vybrán do zemské vlády. Čeněk z Vartemberka zemřel snad na mor 17. září 1425 patrně opět jako kališník. Uvažuje se o něm jako o potencionálním objednavateli tzv. Boskovické bible, která obsahuje druhý nejstarší český překlad Nového zákona (vznikla po roce 1415).

• Oldřich II. z Rožmberka (13. leden 1403– 28. duben 1462) byl významný český šlechtic, po bitvě u Lipan se stal uznávaným vůdcem katolických pánů v Čechách. Svými současníky byl zván „sloupem království tohoto a údem nejmocnějším“.

V době vladařství Oldřicha II. (1418–1451) stoupla moc rodu Rožmberků, protože dokázal využít oslabení královské moci v průběhu husitských válek. Během 20. let 15. století ovládl skoro celé jižní Čechy, s výjimkou silného královského města České Budějovice a kláštera Zlatá Koruna. Toto scelení rožmberského dominia vytvořilo vhodnou hospodářskou základnu pro podnikání šlechtického velkostatku, který Oldřichovi potomci vytvořili v 1. polovině 16. století.

Vedle majetkových zisků dokázal Oldřich II. upevnit postavení rodu i v rámci stavovské obce, a to vytvořením řady zfalšovaných listin s výsadami a dary, které měl rožmberský rod získat od českých králů. K roku 1360 se tak vázala výsada, vydaná údajně Karlem IV., která stvrzovala nedělitelnost rožmberského dominia a zřízení vladařství v rožmberském rodě patřící vždy nejstaršímu mužskému členu rodu. Tyto skutečnosti byly dokonce roku 1493 zaneseny do zemských desek a dodržovány až do vymření rožmberského rodu. Tento rozporuplný Rožmberk pravděpodobně vymyslel pověst o původu Rožmberků z italského rodu Orsini.

• Diviš Bořek z Miletínka († 1437) byl husitský polní hejtman činný zejména ve Východních a Středních Čechách. Původně radikál a blízký spolubojovník Žižky, posléze přešel na umírněnou stranu a stal se odpůrcem radikálů (Žižky i jeho nástupců).

V roce 1421 po dobytí blízkého kláštera v Opatovicích nad Labem přestavěl menší hrad na Kunětickém vršku, který byl pojmenován Kunětická hora. V červnu a červenci roku 1423 vedl spolu s Bedřichem ze Strážnice první větší útok na Moravu, kde společně porazili vojska olomouckého biskupa Jana XII. Železného a knížete opavského Přemka a získali značnou kořist. Jeho úspěch však netrval dlouho, neboť krátce po návratu do Čech ho v bitvě u Strážnice poblíž Hradce Králové porazil Jan Žižka ve vůbec prvním střetnutí mezi dvěma husitskými vojsky.

Roku 1427 jakožto hejtman husitského Kolína podporoval umírněné kališníky a hostil jejich delegaci, která se dohodla na nečekaném přepadení a dobytí Prahy. Plán však byl prozrazen, útočící oddíl zmasakrován a v září 1427 přitáhl ke Kolínu Prokop Holý a město oblehl. Diviš Bořek z Miletínka bránil město po tři měsíce, než jej vzpoury městské chudiny sympatizující s radikály donutily uzavřít příměří a vydat město výměnou za svůj volný odchod. V následujících letech se stával vůdčí postavou umírněné strany, což ho nakonec přivedlo do čela spojených vojsk umírněných katolíků a kališníků, s nimiž 30. května 1434 v bitvě u Lipan rozdrtil spojené síly Sirotků a Táboritů. Jeho účast v husitských válkách mu přinesla obrovský majetek, stal se nejbohatším šlechticem východních Čech. Po jeho smrti roku 1437 však bylo jeho dědictví rozděleno mezi jeho syny a postupně se rozpadlo.

• Hynek Krušina IV. z Lichtenburka (asi 1392 - 1454 Kladsko) byl nejstarší syn králova oblíbence a nejvyššího purkrabího Jana Krušiny IV. z Lichtenburka.

Po předčasné otcově smrti přišli mladí Lichtenburkové soudně o Albrechtice a Hynek Krušina společně se svými bratry se rozhodl svá práva uplatnit násilím a začal s přepadáváním královniných statků. Opěrnými body byly rodinné hrady Kumburk (hrad) a Opočno. Postupem doby se po upálení mistra Jana Husa z Hynka Krušiny stal příznivec východočeských kališníků a pak významný orebský hejtman.

• Orebité je označení pro východočeskou skupinu husitů pojmenovanou podle kopce Oreb nad městečkem Třebechovice pod Orebem, na kterém se shromažďovali. Centrem svazu bylo královnino město Hradec Králové. Ostatní velká východočeská města se k husitům nepřidala, takže si hlavní slovo zpočátku ponechala šlechta. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl Hynek Krušina z Lichtenburka. Ten ale husitství využíval hlavně k naplnění vlastních kapes. Například po smrti Václava IV. využil následné bezvládí jen k tomu, aby vyhnal okolo sídlící kněze a zabavil jejich majetek.

Další významní orebité pocházeli z rodu pánů z Poděbrad a Kunštátu, nejpočetnější ale byli nižší šlechtici, například Jan Hertvík z Rušinova a Beneš Mokrovouský z Hustiřadu. Mezi orebity, na rozdíl od dalších husitských skupin, neměli kněží prakticky žádnou moc, stejně tak je nerozvracely žádné kacířské sekty, jako adamité a další. Svým náboženským cítěním orebité zpočátku připomínali umírněné pražany, nevěřícího protivníka ale chtěli zlikvidovat silou zbraní, podobně jako radikální táborité, postupně se však radikalizovali. V roce 1423 se velitelem orebitů stává Jan Žižka z Trocnova. Po jeho smrti v roce 1424 u Přibyslavi se přejmenovali na sirotky

• Sirotčí svaz (označovaný také jako východočeský husitský svaz nebo sirotčí bratrstvo) bylo radikální husitské uskupení měst a šlechty, které vzniklo v roce 1423 spojením Žižkova nově založeného Menšího Tábora a východočeských husitů (zvaných orebité). Na rozdíl od táborskému svazu zde výraznou roli hrála šlechta, na úkor měst a radikálních kněží, jak tomu bylo právě v Táboře. Mezi nejdůležitější osobnosti sirotků patřili Jan Žižka z Trocnova, kněz Ambrož z Hradce, Prokop Malý, Jan Čapek ze Sán, Hynek Krušina z Lichtenburka, Jakub Vlk a šlechtický rod pánů z Poděbrad a Kunštátu. Hlavním centrem svazu bylo královnino město Hradec Králové.

Pod vedením Jana Žižky - Na jaře roku 1423 se vojevůdce Jan Žižka ve zlém rozešel s Táborským svazem a začal ve východních Čechách budovat tzv. Menší Tábor. Pod Žižkovu moc byli postupně zahrnuti i původní východočeští husité-orebité vedení Žižkovým přítelem knězem Ambrožem z Hradce. Svaz se z počátku opíral o města Čáslav, Jaroměř a Dvůr Králové. 7. dubna byl vydán Žižkův vojenský řád, který byl sirotky silně prosazován. Vzrůstající moc slepého hejtmana se nelíbila zemskému panstvu a Čeněk z Vartemberka proti Žižkovi vytáhl. 20. dubna jej Jan Žižka rozdrtil v bitvě u Hořic. V létě Žižka obsadil Hradec Králové, který do té doby patřil husitskému šlechtici Diviši Bořkovi z Miletínka. V létě došlo k vůbec prvnímu střetu mezi husitskými vojsky. Slepý hejtman porazil spojené Pražany a panstvo v bitvách u Strauchova Dvora, České Skalice a 7. ledna 1424 je rozdrtil u Malešova. Pod tíhou krvavých porážek se úplně rozpadl pražský městský svaz. Vojsko východočeského svazu poté táhlo k samotné Praze, kterou byl Žižka rozhodnut za její zradu ztrestat. Od krveprolití ho odradil až Jan Rokycana. Místo boje došlo k vzájemné dohodě a spojené armády vytáhly proti Albrechtu Habsburskému na Moravu, kde však před obleženou Přibyslaví 11. října 1424 Jan Žižka zemřel.

Období 1424-1434 - Ambrož z Hradce odvezl tělo mrtvého velitele do Hradce Králové, kde bylo pohřbeno v kostele sv. Ducha. Pravděpodobně na popud samotného Ambrože si od té doby východočeští husité začali říkat sirotci. Pod vrchním velením táborského hejtmana Prokopa Holého, se sirotci zúčastnili krvavé bitvy u Ústí. Po vítězství v bitvě u Světlé v roce 1427 se husitům otevřela cesta pro spanilé jízdy. V květnu vyplenila spojená vojska sirotků a táborů Horní Lužici a Slezsko. 4. srpna byla spojenými kališníky rozehnána třetí křížová výprava v bitvě u Tachova. Od roku 1428 stál v duchovním čele sirotků kněz Prokop Malý zvaný Prokůpek. Na jaře roku 1428 spojená husitská vojska protáhla skrz Horní Uhry a Slezsko. Zmocnila se měst Uherského Brodu, Ostravy, Osoblahy, Hlohova a dalších a s obrovskou kořistí se vrátila domů. V létě stejného roku plenili sirotci Horní Falc. V letech 1431-1434 se vrchním sirotčím hejtmanem stal Jan Čapek ze Sán. 14. srpna 1431 byla poslední křížová výprava rozprášena spojenými husitskými vojsky v bitvě u Domaželic. Na podzim byli sirotci vedení Janem Čapkem drtivě poraženi uherským vojskem na jižním Slovensku v Pováží. V létě roku 1433 podnikli sirotčí oddíly vedené Janem Čapkem ze Sán slavnou rejsu na pomoc polskému králi, přičemž se dostali až k Baltu. Po nezdaru u obležené Plzně, se radikálové (sirotci a táboři) pod vrchním velením Prokopa Holého střetli s panskou jednotou (umírněná husitská šlechta a katolíci) 30. května v bitvě u Lipan. Radikálové byli drtivě poraženi. V boji padli vůdci Prokop Holý a Prokop Malý. Jan Čapek ze Sán s jízdou opustil bojiště. Po bitvě bylo ve stodolách nedaleko bitevního pole upáleno na 700 zajatých radikálů. Z této rány se již Sirotčí svaz nevzpamatoval a zaniknul.

Města ovládaná sirotčím svazem -

• Vysoké Mýto
• Čáslav
• Kouřim
• Kolín
• Kutná Hora (kondominium s tábority)
• Chlumec nad Cidlinou (nejisté)
• Trutnov
• Tachov (od 1427)
• Nové Město pražské (od 1429)
• Český Brod
• Mladá Boleslav
• Valečov
• Hradec Králové
• Dvůr Králové
• Bělá pod Bezdězem
• Bezděz
• Česká Lípa
• Litomyšl
• Náchod
• Český Dub
• Topoľčany (Slovensko)
• Skalice (Morava)

Autor LUCky.luKA v 03:52 | Permalink | Komentáře

• Sir Walter Raleigh (asi 1552 – 29. říjen 1618) byl anglický spisovatel, básník, voják, dvořan a cestovatel.

Vlivným se stal v době vlády Alžběty I. kdy byl na základě královského patentu zapojen do kolonizace Virginie v Americe. Poté, co se roku 1591 bez svolení královny oženil s jednou její dvorní dámou, byl na určitou dobu uvězněn. Po Alžbětině smrti byl na základě obvinění v účasti ve spiknutí proti králi Jakubovi I., který mu nebyl nakloněn, znovu uvězněn. Roku 1616 byl propuštěn, aby se účastnil druhé výpravy, která měla objevit bájné El Dorado. Tato výprava nebyla úspěšná a Raleighovi muži napadli posádku španělské základny v San Thomé. Po návratu do země byl na nátlak Španělů odsouzen a popraven.

Mládí - Není zcela jisté, kdy se narodil. Někteří historikové se domnívají, že to bylo roku 1552, jiní uvádějí rok 1554. Byl nejmladším synem Waltera Raleigha a jeho manželky Kateřiny Champernovnové. Ta byla neteří Kateřiny Ashleyové, Alžbětiny vychovatelky, která mladého Waltera uvedla ke dvoru. Raleighova rodina byla silně protestantská a v době panování Marie I. museli její členové čelit nebezpečí perzekuce. Walterův otec se musel jednu dobu ukrývat ve věži svého panství, aby se vyhnul popravě. V dětství tak Walter získal silný odpor ke katolicismu.

Irsko - V letech 1579 až 1583 se Raleigh podílel na potlačení Desmondova povstání. Účastnil se mimo jiné obléhání Smerwicku. Po porážce povstání došlo k rozdělování území mezi Alžbětiny příznivce, která tak chtěla omezit nebezpečí dalších vzpour v Irsku. Raleigh obdržel území o rozloze 160 km², včetně přímořských měst Youghal a Lismore. Tím se stal jedním z nejbohatších vlastníků půdy na jihu Irska. V období kdy vlastnil irská panství, trávil dost času na hradu Killulagh. Město Youghal považoval za svůj příležitostný domov a v letech 1588 až 1589 byl i jeho starostou. Správa jeho irských panství mu poté co se k němu obrátila štěstěna zády, přinášela problémy. Roku 1602 je prodal Richardovi Boyle, který byl významným dvořanem na dvoře Jakuba I. i Karla I.

Nový svět - Raleighovy plány z roku 1584 kolonizovat území Severní Ameriku (zahrnující současnou Severní Karolínu a Virgínii) skončily neúspěchem, ale vytvořily základ pro další kolonizaci. Tyto výpravy financoval Raleigh ze svých prostředků a s finanční podporou svých přátel a tak nebyl schopen zajistit příjem v té výši, která byla potřebná pro udržení koloniální správy dobytých území. Roku 1587 podnikl druhou výpravu a založil osadu na ostrově Roanoke. Osadníky tvořila různorodá skupina vedená Johnem Whitem. Po nějaké době se White musel vrátit do Anglie, aby sehnal další prostředky na provoz osady. Vzhledem k tomu, že Alžběta zakázala vyplutí jakékoli lodi z důvodu obavy útoku španělské Armady, byl White schopen se vrátit až po čtyřech letech. V době kdy zásobovací loď dorazila k ostrovu, byli osadníci pryč. Je možné, že se stali obětí domorodců nebo s nimi splynuli.

Pozdní období - V prosinci roku 1581 se Raleigh vrátil z Irska do Anglie. Účastnil se života na Alžbětině dvoře a stal se jejím oblíbencem. Roku 1585 byl povýšen do rytířského stavu, byl jmenován správcem Cornwallu a viceadmirálem Cornwallu a Devonu. V letech 1585 a 1586 zastupoval Devonshire v parlamentu. Raleigh obdržel od královny mnoho odměn, včetně Durhamského domu na Strandu, ale žádný výnosný úřad. Roku 1591 se tajně oženil s Alžbětinou dvorní dámou Alžbětou Throckmotovou, která v té době s ním byla těhotná. Následující rok byl tento sňatek odhalen a Alžběta nařídila Raleigha uvěznit v Toweru a jeho ženu vyhnala ode dvora. Z vězení byl propuštěn, aby pomohl rozdělit kořist ze zajaté španělské lodi Madre de Dios. Raleigh se vrátil na své panství do Sherbornu, kde nechal postavit nový dům. Roku 1594 se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo najít pověstmi opředené město zlata. Objevil území, které je součástí dnešní východní Venezuely. Poté co se vrátil do Anglie, popsal svou výpravu v knize The Discovery of Guiana, která je považována za příspěvek k pověstem o El Doradu. Roku 1596 se účastnil přepadení Cádizu a následující rok i výpravy na Azory. Po Alžbětině smrti byl uvězněn. Byl souzen za účast ve spiknutí proti králi Jakubovi I. Raleigh se obhajoval s velkou zaníceností a to možná vedlo Jakuba k tomu, že ačkoli byl shledán vinným, nebyl popraven. Ve vězení napsal první díl své Historie světa (The Historie of the World), popisující starověké Řecko a Řím. Roku 1616 byl Raleigh propuštěn z vězení, aby se mohl připojit k druhé výpravě do Venezuely hledající El Dorado.

Smrt - V době výpravy jeho muži napadli španělské základny v San Thomé na Orinoku. Po jeho návratu do Anglie žádal španělský velvyslanec jeho přísné potrestání. Jeho požadavek byl přijat a Raleigh byl 29. října 1618 popraven. Jeho ostatky byly pochovány v Beddingtonském kostele.

Raleigh o nadvládě na moři - Počátkem 17. století Raleigh prohlásil: „whoever commands the sea, commands the trade; whosoever commands the trade of the world commands the riches of the world, and consequently the world itself.“ („kdokoliv ovládá moře, ovládá obchod; kdokoliv ovládá obchod, ovládá bohatství světa a tudíž svět samotný“).

•        Alžběta I. (7. září 1533 – 24. březen 1603) byla královnou Anglie a Irska od 17. listopadu 1558 až do své smrti. Byla pátou a poslední panovnicí z rodu Tudorovců a dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové. Na trůn nastoupila po smrti své nevlastní sestry Marie za jejíž vlády byla pro podezření z podpory protestantského povstání téměř rok vězněna.

Alžběta dokázala sestavit kvalitní královskou radu a spoléhala se na rady svých poradců vedených Williamem Cecilem, baronem z Burghley. Jedním z prvních počinů její vlády byla podpora vytvoření protestantské církve. I když měla několik nabídek k sňatku, nikdy se nevdala. I když byla opatrná v zahraničních výbojích porážka španělské Armady roku 1588 ji přinesla nehynoucí slávu a tato událost bývá označována jako jedno z největších vítězství anglické historie. Asi dvacet let po smrti začala být oslavována jako panovnice zlatého věku. Období její vlády bývá uváděno jako alžbětinská doba a vyznačuje se mimo jiné rozvojem anglického divadla, jehož představiteli byli William Shakespeare a Christopher Marlowe, a vládou nad moři reprezentovanou Francisem Drakem, Johnem Hawkinsem a Walterem Raleighem.

Historici jsou nicméně opatrní v hodnocení jejich úspěchů. Často Alžbětu označují jako popudlivou a občas nerozhodnou panovnici. Ke konci její vlády některé ekonomické a vojenské neúspěchy snížily její popularitu. Nicméně Alžběta je označována jako charismatická a svéhlavá panovnice v období kdy vládci okolních zemí museli čelit vnitřním problémům, které vedly k ohrožení jejich pozice na trůnu. Po krátkém období vlády jejích nevlastních sourozenců Eduarda a Marie bylo 44 let, kdy byla na trůnu obdobím cenné stability pro království. Vláda Alžběty I. se většinou nespojuje s tudorovskou vládou ač byla Alžběta I. dcerou Jindřicha VIII. Tudora. Zpravidla se toto období nazývá jako alžbětinská doba čí zlatý věk Anglie.

•           Jakub I. Stuart (19. červen 1566 – 27. březen 1625) byl králem Skotska jako Jakub VI. a Anglie jako Jakub I.. Ve Skotsku vládl od 24. července 1567, kdy se ve věku jednoho roku stal nástupcem své matky Marie Stuartovny. Do roku 1578 jeho jménem vládli regenti. 24. března 1603 se stal nástupcem posledního panovníka Anglie a Irska z rodu Tudorovců Alžběty I. Vládl Anglii, Skotsku a Irsku 22 let až do své smrti roku 1625 a často používal titul král Velké Británie.

Za jeho vlády pokračoval zlatá éra literatury a divadla s takovými osobnostmi jako byli William Shakespeare, John Donne, Ben Jonson a sir Francis Bacon. Jakub sám byl literárně činný a je autorem Daemonologie, True Law of Free Monarchies a Basilikon Doron. Jakub se narodil 19. června 1566 v Edinburghu jako jediný syn skotské královny Marie a Jindřicha Stuarta, vévody z Albany, běžně známého jako lorda Darnleye. Jeho nástupnické právo bylo odvozeno od jeho prababičky Markéty Tudorovny, starší sestry Jindřicha VIII.

• Orinoco (španělsky Río Orinoco, v jazyce místních indiánů- Tamanaků Orinuku znamená řeka) je jedna z nejdelších a nejvodnatějších řek v Jižní Americe. Mohutný tok o délce 2 310 km protéká Venezuelou (státy Amazonas, Anzoátegui, Apure, Bolívar, Delta Amacuro, Guárico) a částečně tvoří její hranici s Kolumbií. Své povodí má v oblasti nazývané Orinoquia jejíž rozloha činí 880 000 km², 23,7% této oblasti je v Kolumbii, zbytek ve Venezuele, pramen je na hranicích s Brazílií.

Ústí jednoho z ramen řeky do Atlantiku objevil již Kolumbus při své třetí plavbě v roce 1498. V roce 1499 údajně jedno z ramen viděli účastníci španělské expedice Alonso de Ojeda a Amerigo Vespucci. V roce 1531 špěnělský objevitel Diego de Ordás jako první vyplul proti proudu řeky prozkoumal jeho část a dosáhl ústí Mety. V roce 1800 německý vědec Alexander von Humboldt a francouzský botanik Aimé Bonpland provedli cestu po řece a prokázali spojení jejího povodí s povodím Amazonky. Pramen Orinoka v Cerro Delgado-Chalbaud v horském pásmu Parima na venezuelsko-brazilské hranici, byl objeven v nadmořské výšce 1 047 m, až v roce 1951 venezuelsko-francouzským týmem. Hledání pramenů je i jedním z námětů knihy Julese Verna Na vlnách Orinoka.

Autor LUCky.luKA v 19:35 | Permalink | Komentáře

Zulové či Zuluové (zulsky: amaZulu) jsou početný africký národ, žijící především na jihu Afriky, který má v současnosti něco kolem 10 milionů příslušníků. Jejich jazykem je zuluština z rodiny bantuských jazyků. Zuluové žijí většinou v Jihoafrické republice, kde tvoří 22 % obyvatelstva, menší skupiny i v sousedních státech (Zimbabwe, Malawi, Tanzánie). Nejvíce příslušníků národa žije ve třech jihoafrických provinciích: KwaZulu-Natal (7,6 mil.), Gauteng (1,9 mil.) a Mpumalanga (0,8 mil.). Mají své království Zululand, které bývalo britským protektorátem a dnes je součástí provincie Jihoafrické republiky KwaZulu-Natal.

Zuluové většinou vyznávají křesťanství nebo původní, stále se vyvíjející africké domorodé náboženství. O starší historii národa nejsou žádné písemné doklady, informace se předávaly ústním vyprávěním a první písemné záznamy jsou až od evropských misionářů 19. století. Vojensky byli Zulové sjednoceni počátkem 19. století králem Čakou, v Evropě přezdívaným Černý Napoleon. Měli své velké vojsko, se kterým se střetávali s Búry a Brity. Roku 1879 však přes neúspěch v bitvě u Isandlwany Britové moc Zulů zlomili a zahnali Zuly do 13 rezervací, jejichž správu převzali dosazení náčelníci kontrolovaní Brity. Z národa Zulů pochází současný prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma.

Zřejmě na území Východní a Jižní Afriky se vyvinul jeden z předchůdců dnešních lidí Australopithecus africanus. Jeho kosti staré zhruba 1 800 000 let byly nalezeny roku 1998 v jeskyni Sterkfontein nedaleko Johanesburgu. Australopitéci se rozšířili po celé jižní Africe. Z tohoto území pochází také nálezy otisků Homo sapiens staré 117 000 let.

V období 4000–8000 př. n. l. se lidé hovořící bantuskými prajazyky začínali rozšiřovat z pralesů východní Afriky na jih, a jak se proudy osadníků osamostatňovaly, vznikaly odlišnosti ve způsobu života i jazyku.

Zhruba na počátku našeho letopočtu se z oblastí rovníkové Afriky začaly na jih rozšiřovat první kmeny Nguni, hovořící bantusky. Ovládali řemesla, hutnictví, byli na úrovni zemědělců rané doby železné, jejich osady měly tisíce obyvatel a byly tvořeny kamennými domy. Na nových územích se střetávali s původním národem poněkud nižších a slabších postav, dnes označovaným jako Khoikhoiové, který Evropané o mnoho set let později nazvali Hotentoti (pastevci). Dále zde žili Sanové, známí i jako Křováci, kteří byli spíše lovci. Oba tyto původní národy byly na nižší vývojové úrovni než Bantuové, a tak jimi byli postupně ze svých území vytlačeni do pouští. Migrace kmenů Bantu (z nichž se postupně vydělily kmeny Zulu, Xhosa, Swazi, Ndebela aj.) byla velice pozvolná a pokračovala ještě do poloviny 17. století. Některé skupiny (Zulové) se usadily dříve, jiné (Xhosové) putovaly více na jih.

Všechny zmíněné černošské kmeny na nových působištích stavěly kruhové domy s kulovitou či kuželovitou doškovou střechou. Domy řadili Zulové do kruhu obehnaného hradbou z přírodních materiálů (dřevo, proutí, traviny, hlína). Uvnitř vnější hradby byl věnec chýší a další, vnitřní ohrada (isibaya) pro dobytek zde uschovávaný na noc. Ve vnitřní ohradě se konaly náboženské obřady vedené kmenovými šamany. Zulské vesnice (kraaly či také umuzi) jsou posvátným územím. Velký význam mělo rozmístění chýší i orientace jejich vchodů na východ. Na západní straně vesnice je chýše náčelníka, u ní jeho žen, pak příbuzných. V každé chýši je místo vyhrazené pro rituální předměty (umsamo), spojující rodinu s jejími předky.

Zulové se na nových územích živili nejen pastevectvím (chovali ovce, kozy a jiný dobytek), ale byli i prvními zdejšími zemědělci. Pěstovali hlavně sorgo (čirok), proso, hrách, melouny. Ze sorga uměli vyrobit i pivo. Starostí žen byla domácnost, sběr plodin a práce na poli. Muži se starali o dobytek, lov, zčásti i sběr lesních plodin. Součástí tradiční výzbroje byl asagaj (někdy asegaj), což bylo v jižních bantuských jazycích označení oštěpů i kopí s ostrými, většinou kovovými hroty. S oštěpy se pojil tradiční náboženský obřad ihlambo - mytí ošťěpů. Bojovníci měli svůj štít z hovězí kůže vysušené sluncem a napnuté na dřevěný rám. Bojový štít je velikosti bojovníka, vyráběly se i štíty menší pro chlapce a dodnes jako suvenýry pro turisty.

Lingvisté došli k závěru, že jazyk Zulu patří do odlišné skupiny než jazyky starších národů z oblasti, tedy Sanů a Khoisanů. Jazyk Zulu patří do nigerokonžské jazykové rodiny, která se od ostatních řečí střední a jižní Afriky začala vydělovat zhruba před 8000 lety a dnes ji označujeme jako bantuská. Bantuské jazyky tvoří jednu větev skupiny Benue-Kongo v rámci širší nigerokonžské skupiny. Právě z oblasti soutoku dvou afrických veletoků, se dali na cesty do různých částí jižní Afriky pradávní kolonisté. Bantu je výraz používaný těmito jazykovými skupinami pro označení člověka.

Kolem Jižní Afriky proplouvaly lodě Féničanů již v 6. století př. n. l., po nich lodě z Janova, které hledaly cesty do Indie a k národům Východu. Zřejmě až roku 1488 u břehů v oblasti Mossel Bay (Zátoka mušlí) přistál první Evropan, Bartolomeo Diaz z Portugalska. Zdejší námořní oblast zůstala v moci Portugalců po celé 16. století. Ti zde přistávali k doplnění zásob, osady zde žádné nebudovali, částečně i z obav před domorodci.

Až roku 1652 se na území jižní Afriky poblíž Stolové hory vylodili běloši vedení Holanďanem Jan van Riebeeckem, zaštítění tehdy mocnou nizozemskou Východoindickou společností, která zde potřebovala vybudovat trvalou stanici. Roli prostředníků mezi nimi a kmeny Bantu ze severu zprostředkovávali zprvu Khoisanové, než jejich stavy zdecimovaly roku 1713 zavlečené neštovice. Další vlna přistěhovalých bělochů z Holandska znamenala vznik národa bílých Afrikánců, nazývaných Búrové – holandsky sedláci. Ti se zabývali farmařením na územích černošských kmenů i za pomocí mnohdy dovážených otroků. Jejich dovoz novým farmářům zabezpečovala již zmíněná Nizozemská Východoindická společnost. Třetí vlnou bělochů byli Britové, kteří otrokářství roku 1833 zakázali a Búry porazili jak politicky, tak vojensky. Búrové (jejich průkopníci byli nazýváni voortrekkers – ti, co posunují frontu) ustupovali dál od pobřeží a založili zde Oranžský svobodný stát a Transvaalskou republiku. Ve stejné době se proti nim i Britům postavili domorodí Zulové pod vedením náčelníka Mtvejů Dingisvajo, který se jako první snažil sjednotit kmeny do konfederace, schopné odolávat bělochům. Bylo to období neustálých válek o území. Největší bitva, tzv. bitva u Krvavé řeky, se odehrála v roce 1838 jižně od Pretórie, kdy Búrové s křesadlovými puškami zabili 3000 válečníků kmene Zulu jako odplatu za zabití svého vůdce Pieta Retiefa. Sami měli jen 4 raněné. Místo bitvy (Krvavá řeka – Blood River) dnes připomíná majestátní památník Voortrekkerů, jehož součástí je sarkofág s označením data vítězné bitvy. Vítězové vyhlásili na dobytém území republiku Natalia, Britové však území zanedlouho prohlásili za svůj protektorát a Búrové se vydali hledat území jinde, na západ do Transvaalu.

Vojensky byli Zulové sjednoceni počátkem 19. století králem Čakou, v Evropě známým i jako generál Shaka s přezdívkou Černý Napoleon, který patřil k nejznámějším příslušníkům národa. Byl to muž mohutný, bodrý a zároveň brutální. Náčelník Čaka navázal na dílo svého předchůdce Dingisvaje, založil velký kmenový svaz založený na tradicích kmenového života, provedl rozsáhlé hospodářské a zejména vojenské reformy, začal si podmaňovat okolní klany a kmeny. Násilím je buďto přinutil k ústupu, nebo je přičlenil ke svému kmeni. Jeho armáda dosáhla stavu 50 000 bojovníků. Postupem času ovládl velkou část Jižní Afriky a vytvořil královské impérium s vojenskou diktaturou, jehož pozůstatky vzdorovaly Britům a Búrům ještě v druhé polovině 19. století. Na jím ovládaném území žily 2 miliony černochů. Právě on se rozhodl proti puškám neúčinné vrhací oštěpy nahradit bodným asagajem s krátkou násadou, čímž své bojovníky donutil bojovat zblízka. Bojovníky organizoval do oddílů, tzv. impů, v nichž žili a cvičili spolu. Naučil je bojové taktice, kdy dvě křídla postupující v půlměsíci nepřítele obklíčila, střední část zaútočila, a tuto formaci jistila čtvrtá část oddílů v záloze.

Čaku nakonec zabil jeho nevlastní bratr Dingane v roce 1828 a na dalších 12 let zaujal jeho místo nejvyššího náčelníka. Jeho následovníky byli v letech 1840 až 1872 Mpande a v letech 1873 až 1884 Kečwaya, který však roku 1879 odešel po obsazení svého království Brity do exilu.

Výboje krále Zulů Čaky způsobily stěhování mnoha kmenů včetně některých Zulů do jiných částí jižní Afriky. Část z nich se tak dostala na území Zimbabwe (Ndebelové), či Malawi a Tanzanie (Ngoniové). Na mnoha místech pak vznikala další království (Svazijské, Gaza) ze smíšených národností. Převážná část Zulů zůstala na území dnešní Jihoafrické republiky. Spolu s nimi dnes v Jihoafrické republice žijí kmeny Xhosa, Sotho a Tswana, dále pak přistěhovalí běloši a asiaté převážně z Indie (např. známý Gándhí). Ti všichni se spolu zčásti začali mísit a dnes zde barevní míšenci tvoří 10 % všeho obyvatelstva. Dalších 18% jsou běloši, 3,5% asiaté a zbytek černoši. Čtyřicet let po bitvě U Krvavé řeky se rozhodli zlomit vojenskou sílu Zulů Britové. Jejich tehdejšímu náčelníkovi Kečwajovi zaslali koncem roku 1878 ultimátum, kterým požadovali rozpuštění armády. Zulové zmobilizovali ihned 30 000 bojovníků, na které zaútočilo v lednu 1879 pět kolon britských vojáků. Zulové sice dokázali zlikvidovat přes 1300 Britů v jednom z táborů (bitva u Isandlwany), byli však v další bitvě u Ulundi brzo pobiti a rozprášeni. Následovalo zahnání Zulů do 13 rezervací, jejichž správu převzali dosazení náčelníci kontrolovaní Brity.

Objevy zlata a drahokamů způsobily další prudký nárůst zlatokopů z Evropy a nepřímo zapříčinily dvě anglicko-búrské války. Po vítězství Velké Británie vznikl roku 1910 nový stát, Jihoafrická unie, který oba búrské státy pohltil. Byl postaven na apartheidu, systému založeném na oddělení ras, a byl za to ostatním světem kritizován a stále více bojkotován. Uvnitř unie vznikaly organizace Indů, míšenců a černochů, které proti rasovým zákonům protestovaly. Do čela Afrického národního kongresu (ANC), založeného roku 1923, se postavil reverend John Dube, zulský kněz a novinář, který své vzdělání získal ve Spojených státech.

Z království KwaZulu vytvořeného Čakou Britové vytvořili v letech 1884 až 1887 protektorát nazvaný Zululand a později ho začlenili do provincie Natal. Na sklonku 19. století dokonce britská poštovní správa vydala několik známek s označením Zululand. Roku 1913 bylo tradiční zulské území prohlášeno domorodou reservací. V letech 1948 až 1964 zde panoval král Cyprian Bhekuzulu. Cyprianovým pobočníkem byl vzdělaný náčelník dr. Mangosuthu Gatha Buthelezi, který se angažoval také politicky. Chtěl dosáhnout plných politických práv Zulů v rámci Jihoafrické unie, nikoli vytvoření pseudostátu KwaZulu. Na druhé straně ve své domovině prosadil ústavu, která mu dala diktátorské pravomoci a králům určila jen vedlejší roli. Přetvořil původní organizaci pro kulturní povznesení Zulů na politickou stranu Inkatha, pojmenovanou podle jeho kmene, kam se postupně přihlásilo přes 100 000 černochů, převážně Zulů.

Jihoafrická unie vystoupila roku 1961 ze svazku Britského společenství národů a v témže roce se změnila na Jihoafrickou republiku. Docházelo k řadě demonstrací domorodého obyvatelstva (nejznámější roku 1976 v Sowetu, předměstí Johanesburgu), k vyhlášení stanného práva, na stát svět uvalil obchodní embargo. Vznikla první odborová organizace černochů a míšenců ICU, pak i další nejen odborové organizace, a mezi nimi i Komunistická strana. V roce 1960 byl zulský náčelník Albert Luthuli oceněn Nobelovou cenou míru jako první Afričan za jasné formulace o útisku obyvatel Jižní Afriky.

V 80. letech docházelo ke krvavým srážkám mezi přívrženci Inkathy a pokrokovějšího Afrického národního kongresu. Na obou stranách proti sobě stáli Zulové. Inkatha tehdy reprezentovala konzervativní, méně vzdělané, starší Zuly, podporující kmenové zřízení, krále a Butheleziho, a byla také podporována jak vládou Jihoafrické republiky, tak západními státy, kteří v ní spatřovali hráz proti komunismu. Okolní státy v té době ovládly vlády s komunistickou orientací. V dalších 20 letech se Inkatha stále více radikalizovala a její bojůvky začaly šířit teror. V srpnu 1991 pozici Butheleziho oslabil skandál Inkathagate, když se prozradilo financování vojenského výcviku příslušníků Inkathy proti jiným černošským organizacím ministerstvem zahraničí Jihoafrické republiky. Inkatha se zapojila do organizace konzervativního pravicového Spojenectví za svobodu, které bylo protiváhou ANC. Odmítla se spolu s dalšími pravicovými stranami bělochů zúčastnit prvních svobodných voleb v roce 1994 a pokusila se na území Kwa-Zulu volby bojkotovat, na což vláda Jihoafrické republiky v provincii vyhlásila výjimečný stav. Ve volbách na svém území nakonec Inkatha (registrována jako IFP – Strana svobody Inkatha) těsně zvítězila, vítězem voleb v celé republice se stal ANC Nelsona Mandely. Bylo změněno administrativní řízení státu, zanikly tzv. domoviny a republika byla rozdělena na devět provincií. Buthelezi se stal v nové vládě ministrem vnitra. Přesto i v dalších letech na jeho území pokračovaly ozbrojené srážky.

Národ uznával řadu bohů, zejména boha oblohy, se kterým komunikoval ve vsi jedinec nazývaný nebeský pastýř. Ve vesnici byl kouzelník ovládající léčitelství a spirituální moc a mnohdy skrytá osobnost čaroděje působící zlo. Dále zde byli bylinkáři (hodně rozšíření) a věštkyně. Zulové věřili v pozitivní duchy předků a velmi důležitou roli měla pro ně moc léků a medicíny. Prvním člověkem dle víry Zulů byl Unkulunkula a nejvyšším bohem Umvelingangi, je však možné, že tato představa je ovlivněna křesťanstvím. Rodiče lidí byli Bůh oblohy (muž) a Bůh země (žena).

Většina Zulů je dnes křesťany různých církví, i když si často zachovávají prvky své původní víry. Důležitou postavou se stal Isaiah Šemble (†1935), zulský prorok, který založil v Jižní Africe Nazaretskou církev. Zkombinoval zulskou tradici s křesťanskými symboly. Reagoval na krizovou situaci národa, který ztrácí své území, krále, jejich náboženství zpochybňovali křesťanští misionáři, muži se dostávali do dolů vzdálených stovky kilometrů. Přizpůsoboval náboženské tradice realitě doby. Jeho hnutí bylo označováno jako radikálně protibělošské. Sílil také vliv křesťanských skupin známých jako etiopská církev. Ty napodobovaly církevní organizace bělochů, ovšem zůstaly církví zulskou, černošskou. Křesťanů je v JAR 77%, hlavně protestantů, asi 14% preferuje animistické náboženství, žijí zde i Židé, hinduisté a muslimové.

Čaka (angl. transkripce Shaka; asi 1787 – asi 22. září 1828) byl král a sjednotitel Zuluů. Když se ujal vedení, představovali Zuluové nevýznamný klan. Čaka provedl rozsáhlé hospodářské a zejména vojenské reformy a začal si podmaňovat okolní klany a kmeny. Násilím je buďto přinutil k ústupu nebo je přičlenil ke svému kmeni. Postupem času ovládl velkou část Jižní Afriky a vytvořil impérium, jehož pozůstatky vzdorovaly Britům a Búrům ještě v druhé polovině 19. století. Naproti tomu jeho tažení zbídačilo celou oblast a obrátilo na útěk obrovské množství domorodců, kteří se snažili před Čakou uprchnout a hnali se i do okolních evropských kolonií. Čaka sám byl zavražděn svými příbuznými.

Bitva u Isandlwany byla jednou z bitev britsko-zulské války. Odehrála se 22. ledna 1879 na pláních kolem Isandlwany v dnešní Jihoafrické republice. Početně silnější armáda Zulů na hlavu porazila britskou armádu vedenou Henry Pulleinem a Anthony Durfordem. Výsledek této bitvy znamenal těžkou ránu pro evropský kolonialismus 19. století.

Autor LUCky.luKA v 22:19 | Permalink | Komentáře

Horní Paseky (do roku 1947 česky Horní Reuth, německy: Oberreuth) jsou zaniklou vesnicí, nyní místní částí města Aše. Nacházejí se v nejvýchodnější části Ašska, na hranicích s německým Saskem, v nadmořské výšce 675 metrů. Horní Paseky jsou ve společném osadním výboru s obcemi Vernéřov a Dolní Paseky.

V Horních Pasekách se nachází turistický hraniční přechod do německého lázeňského města Bad Brambach. Je určen pouze pro pěší, cyklisty a lyžaře. Na německé straně hranic se nachází památník Horním Pasekám, který zahrnuje i informační tabuli s historií obce a několik dobových fotografií.  První zmínka o Horních Pasekách pochází z roku 1291. Okolo roku 1344 ves koupili od Neubergů Zedtwitzové. V roce 1874 se Horní Paseky oddělily od Vernéřova, a staly se samostatnou obcí. Na konci 19. století žilo v Horních Pasekách v 58 domech 326 obyvatel. Po požáru v roce 1917 se ale mnoho rodin odstěhovalo, a již se nevrátilo. Po odsunu německých obyvatel v roce 1947 obývalo vesnici již jen okolo 60 lidí. V roce 1950 byla oblast zahrnuta do zakázaného pásma, a většina domů byla stržena. Byla zde postavena rota pohraniční stráže, a státní statky využívali okolní pole pro chov dobytka a pro zemědělství. V roce 1968 místo zabrali sovětští vojáci, a pro své účely si zde postavili několik panelových domů. Tyto domy byly opuštěny v roce 1990. Do roku 1996 v Horních Pasekách není registrován žádný obyvatel. V letech 1996-1997 byly panelové domy po vojácích opraveny z peněz města Aše, a předány do užívání. V roce 2001 zde ve třech panelových domech žilo 52 obyvatel. Později přibyla pila, která je v současné době největší na Ašsku. V Horních Pasekách se nacházel i německý hřbitov, který byl však po roce 1945 vandaly neustále ničen. Jeho dnešní stav je katastrofální. Náhrobní kameny vyrvané z hrobů se povalují po celém tehdejším hřbitově, který je dnes zarostlý k nepoznání. Stejný osud postihl také hřbitovy v Újezdě, Dolních Pasekách a Vernéřově. Všechny tyto tři hřbitovy však již byly za česko-německé spolupráce revitalizovány.

V roce 2007 byla v blízkosti Horních Pasek vystavěna malá pravoslavná kaple, která se tak stala nejzápadnější pravoslavnou stavbou v České republice. 24. dubna 2007 byla metropolitou Kryštofem vysvěcena sv. Hubertovi (patronu myslivců) a sv. Jiří. Stavba trvala dva měsíce, zatímco její plánování pět let. Kaple byla financována výhradně ze soukromých zdrojů. Kaple stojí přímo u cyklotrasy 2062.

Autor LUCky.luKA v 23:06 | Permalink | Komentáře

• Bitva u Krvavé řeky - 16. prosince 1838 - konflikt: Velký trek -

• Místo: řeka Ncome.
• Důvod: migrace Búrů za půdou a zulské nájezdy.

Bitva u Krvavé řeky bylo střetnutí mezi 470 Búry a přibližně 10 - 15 tisíci zulskými válečníky, které se odehrálo 16. prosince 1838 na Krvavé řece (Blood river, dnes řeka Ncome). Búrové pod vedení Andrease Pretoria drtivě zvítězili a později zde založili búrskou republiku Natalia. Zuluové měli ztráty asi 3000 mužů. Tři Búrové včetně samotného Pretoria byli lehce zraněni.

• Búrové - Afrikánci -

Afrikánci je novější označení pro potomky holandských, francouzských a německých přistěhovalců v Jižní Africe, ve větší míře používané až po Búrských válkách na přelomu 19. a 20. století. Do té doby se hovoří o tzv. Búrech.

Byli to původně potomci holandských, francouzských, německých a belgických protestantů, Kalvínových stoupenců, kteří během 17. a 18. století emigrovali z Evropy do Jižní Afriky, oblasti kolem mysu Dobré naděje, již od roku 1652 do roku 1795 ovládala nizozemská Východoindická společnost. Tato směska přistěhovalců vytvořila vlastní dialekt, afrikánštinu, kterou dodnes hovoří velká část bílého obyvatelstva Jihoafrické republiky, v rámci něhož tvoří Afrikánci většinu. Búrové (z holandského výrazu Boer - Sedlák) byli převážně usedlí zemědělci. Polokočovní sedláci, kteří se pohybovali na východním pomezí kolonie se nazývali Trekboers (potulní sedláci). Novousedlíci na západě Kapského mysu se označovali jako Kapští Holanďané. Osamělí pionýři, co pronikali za východní hranici kolonie během migrační vlny nazvané později Velká cesta se označovali za Voortrekkers - Průkopníky - doslovně výraz znamená “ti co jdou kupředu”.

Poté, co v 30. a 40. letech 19. stol. ovládli Kapský mys Britové, emigrovali Búrové z ovládané oblasti Kapského mysu na sever od řeky Orange, do oblasti původně obývané černošským obyvatelstvem, odsud uprchnuvšího ve strachu před obávanými Zuluy, vedenými náčelníkem Čakou. Část Búrů se přesunula i do oblasti dnes nazývané KwaZulu-Natal. Zulové to považovali za porušení smlouvy, kterou uzavřeli s Brity, a Búry napadli. Zabili přitom jejich vůdce Pieta Retiefa a Gerharda Maritze a téměř polovinu Voortrekkerů, kteří je následovali.

Zabité vůdce nahradil Andries Pretorius a v bitvě u Krvavé řeky 16. prosince 1836 s malým kontingentem Voortrekkerů Zuluům porážku oplatil. V roce 1839 pak ustavili na dobytém území Natalskou republiku, později označovanou jako Transvaal. Druhým státním útvarem vytvořeným Búry byl Svobodný stát Oranžsko. Tyto dva státy existovaly až do jejich spojení a začlenění mezi kolonie pod správou Británie během druhé búrské války (1900, resp. 1902).

• Natalia

Natalia byla búrská republika trvající mezi lety 1839 až 1843. Vznikla po porážce Zuluů v bitvě u Krvavé řeky a jejím hlavním představitelem byl vůdce Voortrekkerů Andreas Pretorius. Britové však neuznali její existenci a v roce 1842 okupovali Durban. O rok později anektovali tuto republiku a připojili k britskému panství v jižní Africe jako Kolonii Natal.

• Zululand

Zululand je název někdejšího britského protektorátu na území dnešní Jihoafrické republiky. Je domovem černošského národa Zulové, místem jejich království s pohnutou historií válek proti bělochům z Evropy i jiným zde usazeným národům Afriky. Na území domoviny Zulú uvnitř Jihoafrické unie existovalo jejich světem neuznávané království Kwa-Zulu, ze kterého Britové vytvořili v letech 1884 až 1887 protektorát nazvaný Zululand. O deset let později i ho začlenili do provincie Natal. Tehdy zde na rozloze 27 064 km2 žilo 201 635 obyvatel. Dnes je součástí jedné ze sedmi provincií Jihoafrické republiky KwaZulu-Natal, která vznikla reorganizací státu v roce 1994. Nutno předeslat, že mnohé údaje jsou nejisté, určitá období panovalo bezvládí, byli zde nasazeni britští regenti.

1. Senzagakona 1781 až 1816
2. Siqujana 1816
3. Shaka (Čaka), nejmocnější král, vojevůdce vládl v letech 1816 až 1828
4. Dingane či Dingaan, bratrovrah předchůdce, zhruba v letech 1828 až 1840
5. Mpande, zhruba v letech 1840 až 1872
6. Cetsheayo či Ketčwajo, 1872 až 1884, z toho 4 roky v exilu
7. Dinuzulu , vládl 1884 až 1887/1913?, zemřel roku 1913
8. Nkavishana Solomon, vládce v letech 1913-1933
9. Cyprian Bhekuzulu, po předchozím regentovi vládl jako král v letech 1948 až 1984^[zdroj?]
10. Goodwill Zwelithini, na trůně od roku 1964

• Natal

Natal je historická provincie v dnešní Jihoafrické republice. Jednalo se o nejmenší ze čtyř tradičních provincií Jižní Afriky (Kapsko, Transvaal, Natal a Oranžský svobodný stát). Nyní je součástí provincie Kwazulu-Natal.

O Vánocích roku 1497 obeplul Portugalec Vasco de Gama území dnešního Durbanu a pojmenoval jej jako Terra Natalis (z portugalského slova Natal – Vánoce). V roce 1540 založili Portugalci stálou osadu na sever od zálivu Delagoa. Vnitrozemí Natalu obýval domorodý kmen Zulu, jenž pod vedením Dingiswaye (1807-17) a Shaky (1817-28) vytvořil mocné království na sever od řeky Tugela. V roce 1824 se stává Port Natal zásluhou Britů obchodním střediskem oblasti a v témže roce jim na základě smlouvy Shaka přenechává pobřežní pás o rozloze 80 kilometrů. O pět let později je Shaka zavražděn a vlády se ujímá jeho bratr Dingane. Toho však část příslušníků odmítá uznat za nového vládce a ocházejí na území ovládané Brity. Tato situace vede ke sporu mezi Dinganem a Brity, který je zažehnán až v roce 1835, kdy se Britové zavázali vydat všechny uprchlíky výměnou za jejich omilostnění. Zároveň získávají polovinu území Natalu. Z přístavu Port Natal se stává Durban.

V říjnu roku 1837 příchází do Natalu první skupina Búrů vedená Pieterem Retiefem, Hugenotem žijícím ve východní části Kapska. Během této cesty vybírá Retief polohu hlavního města nového státu. Následně odchází k Dinganemu s žádostí o postoupení území nizozemským farmářům. Ten na podmínky Búrů přistupuje výměnou za určité krádeže dobytka. 4. února 1838 podepisují Retief s Dinganem dohodu o postoupení území. O dva dny později je na příkaz Dinganeho Retiefova skupina zabita. Zulský král poté rozkázal zabít všechny Búry, kteří vstoupí na území Natalu. Jednotky Zulu ještě téhož dne překročili řeku Tugelu a většina postupujících Búrských skupin byla zavražděna. Zbylá část Búrů se narychlo opevnila a odrazila útoky Zuluů. Ti během jednoho týdne vyvraždili na 600 Búrů včetně žen a dětí. Britští osadníci se doslechli o útoku Zuluů a rozhodli se spolu se spřátelenými Zului překročit Tugelu. V krvavé bitvě jsou však jednoznačně poraženi a do Durbanu se vracejí pouze čtyři. Přeživší obyvatelé Durbanu hledali útočiště na lodích v přístavu. Poté, co se Zuluové stáhli, se část Angličanů vrátila do města, další však odpluli do Kapska. Búrové posilnění o nově příchozí z Dračích hor se rozhodli pod vedením Hendrika Poetgiera a Pieta Uyse zaútočit na Dinganeho, avšak padli do léčky a část z nich zemřela včetně Poetgiera a jeho syna Dirka. Búrové byli v kritické situaci, avšak na konci roku získávají posily a v prosinci 460 mužů vedených generálem Andriesem Pretoriem vyráží bojovat s Zului. Dochází k bitvě na březích řeky Buffalo, v níž jsou Zuluové přes početní výhodu poraženi.

Po návratu na jih byl Pretorius překvapen, že vyčleněná skupina 72 mužů obsadila Port Natal. Se souhlasem zbylých Angličanů vyhlásili přístav za svou državu. Ihned poté guvernér Kapska George Napier vyzval uprchlíky k návratu do města a varoval Búry před vyhlášením nezávislé republiky, jež by ležela na pobřeží. Po roce se Búrští bojovníci z města stáhli. Dingane byl nahrazen svým bratrem Mpandem, jenž se s Búry dohodnul na vytvoření vazalského státu Zulsko na sever od řeky Tugely. Samotní Búrové vyhlásili v roce 1839 nezávislou republiku s hlavním městem Pietermaritzburg a požadovali po Britech její uznání. Guvernér Kapska Napier byl zprvu plánům natalských farmářů nakloněn, avšak na příkaz královna královny a z obav před útoky Búrů pod vedením Pretoria se k uznání nezávislosti začal stavět odmítavě. Napier nabídl natalským farmářům stejné postavení jako měli britští farmáři a taktéž vojenskou ochranu, avšak to bylo Búry zamítnuto.

V květnu 1842 zaútočili Britové pod vedením plukovníka Charltona Smithe na vesnici Kongela, avšak jejich útok byl odražen a museli se stáhnout do základního tábora, kde byli až do připlutí válečné lodě Southampton v obležení. V roce 1843 Natal dobyt a přes ozbrojený odpor části Búrů z Dračích hor se stává v květnu britskou kolonií. Na 500 rodin Búrských farmářů prchá do Transvaalu a Oranžského svobodného státu a jsou nahrazeni převážně britskými farmáři. Do roku 1845 je Natal spravován z Kapska prostřednictvím komisaře. Prvním guvernérem se stává Martin West. Objevují se první snahy vyhradit část území pro skupiny národů Bantu, jejichž počet jasně převyšuje bílé obyvatelstvo. V 60. letech 19. století také narůstá počet Indů, kteří zde jezdí jako sezónní dělníci pracovat na třtinové plantáže a do diamantových dolů. Vzrůstá také nespokojenost domorodého obyvatelstva s britskou nadvládou, což vyúsťujě v ozbrojené střety. V roce 1866 Britové anektují Kafrarii, jež je připojena k Natalu. Během anglo-zulských válek slouží Natal jako základna pro útoky Britů. V roce 1887 Britové dobývají Zulsko, které je o deset let později formálně připojeno k provincii Natal. V 80. letech 19. století zapříčinil nález zlata v Transvaalu masivní rozvoj dopravní sítě. Je vybudována poměrně hustá železniční síť a rozšiřuje se přístav v Durbanu. V roce 1898 se Natal stává členem celní unie. Během Jihoafrické války (1899-1902) byl Natal napaden búrskými republikami. Po celou válku zůstal probritský kvůli britskému původu vládnoucí minority. Po ukončení války se uvažuje o vytvoření unie Traansvalu a Natalu, k čemuž však nakonec nedochází. V roce 1910 se stává součástí nově vzniklé Jihoafrické unie, která zaniká v roce 1961.

Autor LUCky.luKA v 21:15 | Permalink | Komentáře

•     Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174, Meerane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců.

Mládí - Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.

Knížetem - Po smrti strýce Soběslava I. se jeho postavení zásadně změnilo. Roku 1140 byl velmoži povolán na knížecí stolec, přestože sami přijali před dvěma lety za nástupce syna Soběslava I., rovněž Vladislava. Vladislav byl vlastně kompromisní volbou a římský král nynější volbu českých velmožů potvrdil. Jednalo se o další porušení stařešinského nástupnického zákona (který jak vidno stejně prakticky neexistoval), podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský.  V dubnu získal Vladislav od Konráda III. Čechy v léno. Už tehdy byl Konrádovým příbuzným, protože jeho manželka Gertruda Babenberská byla císařovou nevlastní sestrou. Nový kníže projevil nečekanou ráznost a vladařské schopnosti. Již roku 1142 se odehrál pokus o jeho svržení. Vladislav prohrál bitvu s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku a poté spěchal ke Konrádovi pro pomoc, zatímco Prahu hájili před Konrádem Znojemským manželka Gertruda a bratr Děpolt I. (spisovatel Adalbert Stifter použil tyto události z počátků Vladislavovy vlády jako kulisu ke svému historickému románu Vítek). S pomocí římského krále se pak Vladislav udržel na trůně. Situaci v zemi pomohl uklidnit papežský legát Guido. Vladislav se tak mohl vydat s Konrádem III. v roce 1147, kdy už byly poměry v zemi stabilizované, na II. křížovou výpravu do Palestiny. Panovník absolvoval pouze část cesty, dorazil do Cařihradu. Zpáteční cestu volil přes Kyjev a Krakov a v létě 1148 se vrátil domů. Po smrti své první manželky Gertrudy Babenberské se Vladislav v roce 1153 podruhé oženil s Juditou, dcerou Ludvíka I. Durynského a sestrou Ludvíka II. Durynského.

Královský titul - Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek (s Juditou Durynskou), tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155. K vzájemnému smíření došlo až v červnu 1156 na svatbě Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou. Na smíření měl velký podíl pražský biskup Daniel. A byl to právě český kníže Vladislav, který v roli mluvčího shromážděných knížat zveřejnil na shromáždění v Řezně povýšení bavorské východní marky na rakouské vévodství. V následujícím roce pak pomáhal císaři v bojích v Polsku, ale hlavně Vladislav již dříve Barbarossovi příslíbil pomoc v jeho plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. Pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně v lednu 1158. Tento akt byl ale jednoznačně výhodnější pro Barbarossu. Získal pomoc a nic jej to nestálo. Vladislav tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) získal královskou hodnost, byť oba jen za věrné služby císaři. Snad byl jeho titul dědičný (prameny nedovolují jednoznačný soud) – alespoň Vladislav sám ho tak chápal – nicméně udržet ho se pod trvalým tlakem Říše nepodařilo. Jeho syn byl opět jen knížetem.

Vladislavova politika - Král Vladislav po obdržení titulu doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností. V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem. Stalo se tak totiž bez souhlasu císaře a Vojtěch se navíc přiklonil na stranu necísařského papeže. Post si neudržel, i když Vladislav za to nabízel značné sumy. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky. Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). V Praze nechal v letech 1160–1172 postavit kamenný most. Protože se tak stalo z popudu královy druhé ženy Judity Durynské, dostal jméno Juditin. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.

Durynský exil - Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do Strahovského kláštera konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Ten musel ustoupit ve prospěch Soběslava II., který se stal knížetem.

Potomci -

• V roce 1140 se Vladislav oženil s Gertrudou Babenberskou († 1150), se kterou měl čtyři děti:
• Bedřich (1141? – 1189), český kníže  ∞ 1157 Alžběta Uherská
• Anežka († 1228), abatyše u sv. Jiří
• Svatopluk († po 1169)
• Vojtěch († 1200), salcburský arcibiskup
  V roce 1153 se Vladislav oženil podruhé, s Juditou Durynskou (po 1135 – po 1174), se kterou měl tři děti:
• Přemysl Otakar I. (1155? – 1230), český král   ∞ 1178 Adléta Míšeňská   ∞ 1199 Konstancie Uherská
• Vladislav Jindřich (1160? – 1222), český kníže a moravský markrabě   ∞ Heilwida
• Richsa (1165? – 1182)   ∞ 1177 Jindřich I. z Mödlingu, syn Jindřicha II. Jasomirgotta
• Konrád II. Znojemský († po 1161) byl synem Litolda Znojemského a Idy Babenberské, kníže znojemského údělu (1156– asi1161) z dynastie Přemyslovců.

Po smrti Konrádova otce Vladislav I. na Znojemsko dosadil svého bratra Soběslava (I.), kterému ale v roce 1123 toto území odebral a nastolil zde Konráda, tehdy ještě nezletilého. Dynastické rozpory mezi vládnoucími Přemyslovci a znojemskými údělnými knížaty vyvrcholily roku 1128 zajmutím Konráda II. Soběslavem I. pro spiknutí a uvězněním na hradě Grojči v Lužici. V roce 1134 Soběslav I. Konráda propustil a sjednal jeho sňatek s Marií Srbskou, dcerou Uroše I. a sestrou uherské královny, který se konal v červnu 1134. V roce 1140 se českým knížetem stal Vladislav II., což bylo opět porušením nástupnického zákona, podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský. Roku 1142 Konrád s podporou ostatních údělníků oblehl Prahu, ale Vladislav II. se obrátil o pomoc na římského krále Konráda III. Před tímto vojskem se Konrád Znojemský stáhl. Údělnící se s Vladislavem v roce 1143 smířili, ovšem přepadli a málem zabili biskupa Jindřicha Zdíka za jeho podporu Vladislava. Konrád Znojemský pak musel načas uprchnout ke králi Konrádovi III. před Vladislavovým hněvem, který uspořádal trestnou výpravu na Znojmo. Jindřich Zdík byl za svou věrnost odměněn vynětím biskupských statků a jejich lidí z pravomoci údělníků. V roce 1156 zemřel Vratislav Brněnský a Konrád se stal vládcem i brněnského údělu. Snad také podpořil Vladislava II. při tažení do Polska.

Potomci -

• Konrád II. Ota (1136/1141 - 1191), český kníže   ∞ Hellicha z Wittelsbachu
• Helena Znojemská (1141? - 1202/1206), polská kněžna   ∞ Kazimír II. Spravedlivý

• Děpolt I. (1120/25 – 14/15. srpen 1167), zakladatel rodu Děpolticů, byl druhorozený syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu z rodu Přemyslovců, bratr Vladislava II.

Děpolt stál pevně na bratrově straně v mocenských bojích mezi potomky Soběslava I. a Vladislava I. a od bratra získal úděl ve východních Čechách. Účastnil se bitvy Vladislava II. s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku. Poražený knížel odjel do říše žádat o pomoc Konráda III. a Děpolta pověřil bráněním Pražského hradu, který společně s kněžnou Gertrudou skutečně uhájil (byť hrad byl silně poškozen). Pokud se týká údělu, existuje i jiná verze. Podle ní "Na nejmladšího syna knížete Vladislava I. už nevybyl obvyklý úděl na Moravě, a tak mu otec přidělil vládu nad územím okolo Jemnice. Děpold se pak spojil s ostatními moravskými údělníky a napadl 1145 biskupa Jindřicha Zdíka, což mu vyneslo papežskou klatbu a rozhřešení dosáhl, až když vykonal pouť do Říma. Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec". V letech 1147-8 byl Vladislav II. na křížové výpravě a Děpolta pověřil správou země, Soběslav II. se snažil situace využít, ale nakonec byl zajat a vězněn na hradě Přimda. Děpolt se zúčastnil i Vladislavova tažení do Polska, které proběhlo z vůle císaře Barbarossy, a také do Milána. Do Milána se už samotný Děpolt s vojskem vrátil ještě dvakrát. V srpnu 1167 zemřel v Itálii na mor. Děpolt I. měl s manželkou Gertrudou (Sybilou), dcerou Albrechta Medvěda Braniborského, dceru Hedviku, provdanou za Fridricha z Brehny, a syna Děpolta II.

•   Bedřich (* okolo 1141/2 - 25. března 1189) byl syn krále Vladislava II. a český kníže z rodu Přemyslovců od konce roku 1172 do září 1173 a od konce června 1178 do 25. března 1189. Jeho vládou začal čtvrtstoletí trvající státní úpadek, část problémů ale souvisela už s vládou jeho otce, jehož ztotožnění se s politikou říše se ukázalo jako příliš úzké.

První období vlády - Král Vladislav II. si zajistil podporu šlechty a na sklonku roku 1172 předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi.  V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem.

1178-1189 - V létě 1178 ztratil Soběslav II. podporu Fridricha I. Barbarossy, čehož využil Bedřich, uplatil císaře a obdržel od něj Čechy v léno. V následujícím desetiletí došlo v zemi k hluboké vnitropolitické krizi. Nejprve došlo v lednu 1179 mezi Bedřichem a Soběslavem k bitvám u Loděnice (u Berouna) a v Praze Na bojišti, ze kterých vyšel vítězně Bedřich. Na Moravě mezitím posiloval moc Konrád II. Ota z linie znojemských Přemyslovců, jemuž se podařilo spojit moravské úděly v jeden celek. Roku 1182 povstala proti Bedřichovi šlechta a moravský údělník byl zvolen vládcem i v Praze. Bedřich našel spojence v císaři Barbarossovi, který jako lenní pán pozval znesvářené strany na říšský sněm do Řezna. Kronikář Jarloch píše, že Čechové se nejprve odmítali dostavit, ale potom dali na čísi radu a před císaře předstoupili. Konrád Ota se od té doby tituloval jako moravský markrabí a usiloval o nezávislost na pražském knížeti. Proto historici často vykládali události řezenského sněmu jako státoprávní akt, jímž Fridrich Barbarossa zřídil moravské markrabství, které vyjmul z pravomoci českých knížat a podřídil je říši. To však nebylo přímo řečeno. V každém případě císař jen přilil v situaci závažných rozporů mezi Přemyslovci pověstný olej do ohně. Oslabený stát byl pro Barbarossu jistě snáze ovladatelný. Nebezpečí, že se jednotný český stát rozpadne, jako se tomu stalo například v Polsku nebo na Rusi, sílilo. V roce 1184, když byl Bedřich v Německu, pokusil se Soběslavovec Václav dobýt Pražský hrad, který ale ubránila kněžna Alžběta.

Knínské úmluvy - Bedřich společně se svým nevlastním bratrem Přemyslem (pozdějším Přemyslem Otakarem I.) hodlali zasáhnout proti přílišné samostatnosti moravského markraběte a vytáhli na Moravu. Poplenili Brněnsko i Znojemsko. Roku 1185 došlo u Loděnice snad k nejhorší bitvě mezi Čechy a Moravany v dějinách. Vítězem se stal Přemysl, ale jeho vojsko utrpělo takové ztráty, že místo aby pronásledoval poražené, vrátil se nazpět do Čech. Poté se Konrád Ota rozhodl, že bude raději s knížetem Bedřichem vyjednávat. Na jednáních v Kníně zřejmě uznal svrchovanost pražského knížete nad Moravou, zatímco Bedřich mu přiznal její držení. Pokud skutečně Fridrich Barbarossa připojil Moravu lenním vztahem přímo k říši, nyní tato podřízenost skončila. Kromě toho se řešila nástupnická otázka - nástupcem Bedřicha se měl stát právě Konrád II. V březnu 1187 vyvrcholily rozpory Bedřicha s jeho bratrancem – pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Císař jmenoval biskupa říšským knížetem, což znamenalo přímou podřízenost německému panovníkovi. Stát se tak rozpadl na České knížectví, Moravské markrabství a pražské biskupství. Bedřich se krátce před smrtí chystal podpořit císaře na III. křížové výpravě, ale 25. března 1189 zemřel. Nahradil jej Konrád II. Ota a Čechy s Moravou byly opět sjednoceny. Rodina -

• Roku 1157 se Bedřich oženil s Alžbětou Uherskou, dcerou Gézy II. a Eufroziny Kyjevské, se kterou měl šest dětí:
• Vratislav († 1180)
• Žofie Přemyslovna (* před 1176-1195)   ∞ 1186 Albrecht I. Míšeňský (1158-1195)
• Helena-Eirene   ∞ 1164 Petr Komnénovec (Petraliphas Komnenos), syn byzantského císaře Manuela I.
• Olga († asi 1163)
• Markéta († asi 1183)
• Ludmila Přemyslovna, bavorská vévodkyně   ∞ 1189 Albrecht III. z Bogenu († 1198)            ∞ 1204 Ludvík I. Kelheimský/Bavorský (1173-1231)
•      Vladislav Jindřich (asi 1160/1165 – 12. srpna 1222, Znojmo) byl český kníže v roce 1197 a markrabě moravský (1192-1194 a 1197-1222), druhorozený syn Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.

Mládí - Vladislav Jindřich prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná ve svědečné řadě knížecího privilegia v roce 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého staršího bratra Přemysla proti knížeti Václavovi II. Skutečným režisérem událostí byl ve skutečnosti pražský biskup Jindřich Břetislav, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho starší bratr Přemysl vrchní knížecí vládu v Čechách. V roce 1192 Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem již jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl v potížích, ve kterých mu ale jeho bratr patrně nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav.V roce 1194 kníže Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl odveden na Pražský hrad, aby ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Praze a po nezdařeném pochodu Přemysla na Prahu se ocitl v roce 1197 ve vězení.

Vladislav Jindřich knížetem - Když 15. června 1197 Jindřich Břetislav zemřel, česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 si jej zvolila za knížete. Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 znovu vtrhl do Čech. Schylovalo se k válce mezi bratry, když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala. Tehdy Vladislav Jindřich po poradě s biskupem Danielem a velmoži, aby zabránil bratrovražednému boji, se večer před bitvou sešel se svým bratrem. Tímto smírem se ukončilo čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn a zemi nastaly konečně klidnější časy.

Markrabě moravský - Vladislav Jindřich se stal znovu po rodinné dohodě z 6. prosince 1197 moravským markrabětem. Zatímco jeho panování v Čechách bylo jen epizodní, na Moravě vládl dohromady (s přestávkou) 27 let. Z počátku však opět ovládal jen Znojemsko a možná i Brněnsko. Znojmo bylo také jeho sídelním městem, respektive zdejší hrad. Zde si vydržoval dvůr, na kterém měl podobné úředníky, jako tehdejší knížata. Olomoucko se ocitlo po smrti zdejších údělníků ve správě Přemysla Otakara I. Teprve mezi lety 1209 až 1213 pak byla vláda na celé Moravě sjednocena pod Vladislavem Jindřichem. Dle Zlaté buly sicilské z roku 1212 byla zřejmě Vladislavovi Jindřichovi Morava svěřena jako říšské léno do dědičného držení. Dle jiných Vladislav Jindřich obdržel od císaře symbolicky část Saska, aby se nadále mohl řadit mezi říšská knížata. Titul markraběte však znamenal rovnocennou úroveň s tituly říšských knížat. Roku 1204 nebo 1205 založil markrabě s olomouckým biskupem Robertem cisterciácký klášter na Velehradě. Chtěl tímto naznačit spojitost s Velkou Moravou a klášter se měl současně stát hrobkou moravských markrabat.

Politicky Vladislav Jindřich zpravidla spolupracoval se svým bratrem, knížetem a později králem českým. Jsou však známá jeho vlastní samostatná rozhodnutí. Například obsadil vojensky zlaté doly v oblasti dnešních Zlatých Hor, které patřily vratislavským biskupům. To vyvolalo i stížnosti samotného papeže. Roku 1213 založil nejstarší královské město na Moravě Uničov a zřejmě ještě před tím Bruntál (tehdy také na Moravě). Markrabě také podporoval těžbu a rýžování zlata. Roku 1216 vyhlásili s bratrem dokument, ve kterém byl stanoven princip primogenitury (prvorozeného) pro nástupce trůnu. Tím měly být odstraněny spory a intriky, k nimž docházelo během volby panovníka. Přemysl zřejmě bratrovi přislíbil, že na Moravě budou panovat Vladislavovi potomci, zatímco českými králi budou potomci Přemyslovi. Až do svého skonu prokazoval loajalitu vůči svému bratrovi a na základě jejich dohody ho podporoval proti císaři. To, zda byl král Přemysl vrchní autoritou i na Moravě, je ovšem sporné. Vladislav Jindřich potvrdil některé Přemyslovy listiny v Čechách, ale Přemysl více Vladislavových Jindřichových pro Moravu. Jeho největším ziskem pro Moravu byla vnitropolitická stabilita. Za Vladislava Jindřicha se Morava stala také druhým centrem přemyslovských držav. Tyto državy se tak změnily de facto na diarchii, v zahraničí však vystupující jako jeden celek. Původní údělná Morava se proměnila v markrabskou Moravu a konstituovala se jako země. Vladislav Jindřich se oženil s Heilwidou, snad z rodu rakouských pánů z Trnavy. Zemřel bez potomků a nástupnictví v markrabství tak spadlo do rukou krále Přemysla Otakara I. (respektive do budoucna druhorozeným synům českého krále). Vladislav Jindřich byl pochován ve velehradském cisterciáckém klášteře. Jeho ostatky však byly později zničeny, snad v době husitské.

Autor LUCky.luKA v 19:48 | Permalink | Komentáře

• Búrské války - (16. prosinec 1880 - 31. květen 1902)
•  
• Búrské války, Búry označované jako války za svobodu, (16. prosinec 1880 - 31. květen 1902) jsou dvě války, které se odehrály mezi jihoafrickými republikami búrských osadníků (Transvaal a Svobodný stát Oranžsko) a Britským impériem, které si je nakonec za cenu těžkých ztrát podrobilo.

• První búrská válka ( 1880 - 1881 )

První búrská válka (1880-1881) propukla poté, co se Britové pokusili prosadit v praxi anexi Transvaalu, kterou sir Theophilus Shepstone vyhlásil v roce 1877. (Čtyřleté zdržení bylo zapříčiněno zejména válkou mezi Angličany a Zuly). Britské jednotky byly po řadě větších i menších neúspěchů poraženy v bitvě na hoře Majuba, v níž padl i velitel britských jednotek v Jižní Africe generál George Pomeroy-Collery a 23. března 1881 válka skončila, když Británie akceptovala búrskou samosprávu pod (čistě teoretickým) britským dohledem.

Autor LUCky.luKA v 21:25 | Permalink | Komentáře

Nový Amsterdam -

Nový Amsterdam (nizozemsky: Nieuw Amsterdam) bylo nizozemské koloniální město v Severní Americe, z něhož se později stal New York.

Město vzniklo v roce 1625 z osady za hradbami pevnosti Fort Amsterdam na ostrově Manhattan v oblasti Nového Nizozemska (1614 – 1664). Už v roce 1609 prozkoumal oblast Henry Hudson pro Nizozemskou východoindickou společnost. V roce 1625 byla zahájena stavba citadely.

Městská práva získala osada Nový Amsterdam v roce 1653 a v roce 1665 byla včleněna do New York, nyní je historie Nového Amsterdamu připomenuta i na oficiálním znaku New Yorku, kde rok 1625 (založení Nového Amsterdamu) nahradil původně uváděný rok 1664 (vydání rozhodnutí o městských právech pro Nové Nizozemce, reprezentované Petrem Stuyvesantem a jeho radou).

Rané osídlení (1609–1625)

První průzkum oblasti byl proveden lodí Halve Maen (Půlměsíc), kterou vedl kapitán Henry Hudson. Ten v roce 1609 pojmenoval zdejší řeku řekou Mauritius. Na své cestě měl najít pro Nizozemskou východoindickou společnost vhodné plavební trasy kolem Severní Ameriky podél jejího severního pobřeží, ale neuspěl, zaujaly ale jeho informace o bohatství bobřích kolonií, vhodných pro obchod s kožešinami. V následujících letech expedice Adriaena Blocka a Hendricka Christiansze prozkoumaly pobřežní oblast mezi 38. a 45. rovnoběžkami a připravily půdu pro první osídlení. Až zhruba do roku 1623 platilo v oblasti Nového Nizozemska právo jednotlivých lodí, až poté zde byly zavedeny zákony nizozemské. Pro osídlení byla nejprve vybrána oblast u ústí řeky Hudson, vhodná z důvodů klimatických, přístupu k oceánu a snadnému kontaktu s indiány, se kterými osadníci vedli čilý výměnný obchod. V těchto místech vznikaly nové osady, mj. zárodek nynějšího města Albany.

Kolem roku 1624 žilo v budoucím Novém Amsterdamu asi 270 osadníků, existovala tu malá pevnůstka a mlýn. Nebezpečí útoku kolonizátorů z jiných evropských zemí vedlo vedení Nizozemské západoindické společnosti k vytvoření plánu ochrany vzniklé oblasti. V roce 1625 byla většina osadníků přestěhována na Manhattan, kde Cryn Fredericks van Lobbrecht za řízení Willema Verhulsta vybudoval citadelu těsně nad jižním břehem ostrova.

1625–1674

Willem Verhulst byl v čele osady vyměněn v roce 1626 Peterem Minuitem. Ten za zboží v hodnotě 60 guildersů formálně odkoupil Manhattan od kmene indiánů-Lenapů Manahatta, aby ochránil osadu od jejich případných útoků. Přesné podmínky obchodu se nedochovaly, zpráva o něm je zachována v legendě.

Do budované pevnosti Fort Amsterdam byli brzy přestěhováni i obyvatelé z horního toku řeky Hudson, kde začala válka mezi Mohawky a Mohykány. Tváří v tvář tomu, že skutečné nebezpečí od indiánů Manahattů a od evropských zemí neexistovalo, byly původní plány na vybudování velké pevnosti postupně redukovány. 2. února 1653 získal Nový Amsterdam městská práva. V následujícím roce se ve městě objevily skupiny Židů, jak s pasy, tak uprchlíků před portugalskými antisemity. Úřady Nového Amsterdamu jim udělily právo na usídlení, Nový Haarlem byl oficiálně ustaven v roce 1658. V roce 1664, i když byl mezi Nizozemskem a Anglií mír, připluly 27. srpna k pobřeží Nového Amsterdamu čtyři válečné lodě a požadovaly kapitulaci Nového Nizozemska. Událost vedla k druhé anglicko-nizozemské válce. Na základě Dohody z Bredy z roku 1667 si Nizozemsko dále nečinilo nárok na Nové Nizozemsko a to připadlo Anglii. Město bylo přejmenováno na New York podle Vévody z Yorku (pozdějšího krále Jakuba II.). Po třetí anglicko-nizozemské válce bylo Nové Nizozemsko znovu krátce dobyto Nizozemci a přejmenováno na Nové Oranžsko (Anthony Colve se stal prvním guvernérem, do té doby oblast spravovali ředitelé Západoindické společnosti), ale po podpisu Westminsterského míru připadlo město definitivně Anglii a od té doby má trvale jméno New York.

Postup kolonizace Nového Amsterdamu je dokumentován na mapách. Nejpodrobnější z nich je Castellův plán, na němž jsou podle všeho zachyceny prakticky všechny budovy tehdejšího města. Díky Seznamu Nicasia de Sille z roku 1660, obsahujícím soupis obyvatel Nového Amsterdamu s jejich adresami, je možné všechny objekty i dobře identifikovat. Existence těchto plánů velmi pomohla při archeologických výzkumech. Například nález základů radnice (Stadthuys) byl ulehčen s použitím Castellova plánu.

Manhattan je jedním z pěti newyorských městských obvodů (společně s Brooklynem, Bronxem, Queensem a Staten Islandem). Zároveň je územně shodný s okresem New York (anglicky New York County) amerického spolkového státu New York. Nachází se na ostrově Manhattan Island. Představuje ekonomické i administrativní centrum New Yorku. Oblast je plná výškových budov, které se začaly stavět již po roku 1920 a některé mrakodrapy byly v době svého dokončení nejvyššími stavbami světa. Má tři části: Uptown, Midtown a Downtown. Od roku 1972 do 11. září 2001 zde stála tzv. „dvojčata“ Světového obchodního centra, která však byla zničena teroristickými útoky. Od té doby je nejvyšším mrakodrapem ve městě Empire State Building. Na 83. ulici se nachází konzulát České republiky.

Autor LUCky.luKA v 21:43 | Permalink | Komentáře

      Okres Rakovník

Ø  Okres Rakovník je okresem v západní části Středočeského kraje. Jeho sídlem je město Rakovník. Rozloha okresu je 896,3 km², počet obyvatel je 52 703 osoby (hustota zalidnění je 59 obyvatel na 1 km²). V okrese Rakovník jsou 83 obce, z toho 3 města a 6 městysů.

Ø  Na východě a jihovýchodě sousedí se středočeskými okresy Kladno a Beroun, na jihu a jihozápadě s okresy Rokycany a Plzeň-sever Plzeňského kraje a na severozápadě a severu s okresem Louny Ústeckého kraje.

ü  Nejzápadnější bod okresu Rakovník a celého Středočeského kraje (50°02′10″ s. š., 13°23′47″ v. d.) leží v katastrálním území Podbořánky, obec Jesenice, zhruba 4 km jjz. od Podbořánek, v lese západně od silnice Žihle - Potvorov.

ü  Nejsevernější bod okresu (50°15′49″ s. š., 13°48′45″ v. d.) se nachází v katastrálním území obce Kozojedy; toto místo leží zhruba 1 km severně od obce, na západním konci pásu zeleně v polích jižně od silnice Vinařice - Úlovice.

ü  Nejvýchodnější místo okresu (50°01′33″ s. š., 13°59′35″ v. d.), situované na katastru obce Sýkořice představuje východní břeh rybníka v údolí potoka Vůznice, zhruba kilometr severovýchodně od Dřevíče (jen o necelou vteřinu západněji je situováno trojmezí okresů Rakovník, Kladno a Beroun na sever odtud).

ü  Nejjižnější místo okresu (49°55′38″ s. š., 13°48′32″ v. d.) lze najít v katastrálním území Skryje nad Berounkou, obec Skryje; tento bod leží na jihovýchodním úpatí vrchu Vlastec (612 m), zhruba 5 km jihovýchodně od Skryjí a necelého ½ km severovýchodně od hájovny Vlastec, v místě, kde Úpořský potok po překonání průseku pro vysokonapěťové vedení znovu vstupuje do lesa.

ü  Nejvyšší místo okresu (612 m n. m.) se nachází taktéž v katastrálním území Skryje nad Berounkou, obec Skryje a je jím již zmíněný vrch Vlastec, součást Křivoklátské vrchoviny.

ü  Nejnižší místo okresu (~220 m n. m.); tento bod leží na území obce Sýkořice na potoce Vůznici, asi 1¾ km zsz. od Nižboru v místě, kde potok těsně před ústím do řeky Berounky podchází železniční trať Beroun - Rakovník (vlastní břeh Berounky v těchto místech již náleží k okresu Beroun).

      Rakovník

Ø  Rakovník (něm. Rakonitz) je město ve středních Čechách ležící asi 60 km západně od hlavního města Prahy. Nachází se v členité krajině na dně kdysi mokřinatého údolí, kterým protéká Rakovnický potok. Je správním, průmyslovým a kulturním centrem. Historické jádro města je od roku 1992 městskou památkovou zónou. Rakovník se původně nazýval Rokytka a to podle říčky, která osadou protékala. Své dnešní jméno dostal údajně podle báje o velikém hladomoru, který zasáhl kraj. Tehdy pomřelo mnoho lidu a neštěstí by zřejmě pokračovalo dál, kdyby jednu moudrou ženu nenapadlo uvařit svým dětem k jídlu raka. V té době se totiž myslelo, že rak, který získá po uvaření rudou barvu, je jedovatý. Děti však nepomřely, Rokytka žila z raků a znova se postavila na nohy. Pravděpodobnější však je, že Rakovník dostal své jméno buď podle porostu, který kdysi rostl v tamních mokřinách. Písemně je poprvé připomínán v roce 1252 jako sídlo soudu. Základ současné podoby (dlouhé náměstí) město získalo ovšem až někdy kolem roku 1300. Majestátem českého krále Jana Lucemburského byla městu potvrzena práva, která mělo již ve 13. století (právo mílové, trhu). Rakovník měl statut komorního města, které však více než na vůli královské komory bylo závislé na momentálním postavení nedalekého královského hradu Křivoklátu. Kolem roku 1352 vyhořel kostel sv. Mikuláše na východním konci náměstí. Byl vystavěn téměř celý nově jako děkanský kostel a posléze zasvěcen tentokrát sv. Bartoloměji. Nový kostel byl také posléze samostatně opevněn, jak je patrno z bojů z roku 1422, kdy byli nuceni město opustit sympatizanti husitství. O opevnění celého města se postaral až Aleš Holický ze Šternberka v první polovině 15. století. V bitvě u Lipan stál na vítězné straně a posléze se přimkl k Jiřímu z Poděbrad. Křivoklátsko s Rakovníkem měl v zástavě až do roku 1453, kdy se oblast vrátila pod královskou komoru. Jiří z Poděbrad povolil v roce 1471 městu výstavbu zděných hradeb. Jeho nástupce Vladislav Jagellonský udělil Rakovníku v roce 1482 erb, v němž se objevil i rak, protože již zřejmě nebylo správné povědomí o vzniku jména města. V 16. století nastal velký rozvoj města. Začaly se stavět kamenné hradby, v nichž zvláště vynikly nové brány (Vysoká a Pražská), které však nebyly nikdy vskutku dokončeny. Dařilo se chmelařství a výrobě piva, které získalo věhlas i v zahraničí. Na severozápadě za městem byl v roce 1575 založen nový hřbitov a postaven kostel Nejsvětější Trojice se samostatnou zvonicí. I po nástupu Habsburků na český trůn Rakovník stál při panovnících tohoto rodu a snažil se tak vyhnout zvůli toho, kdo právě držel Křivoklát. Až Rudolf II. toto ocenil a po staletích marného čekání povýšil Rakovník v roce 1588 na královské město. Při českém stavovském povstání v Rakovníku našlo útočiště na konci října 1620 stavovské vojsko pod vedením Kristiána z Anhaltu. V okolí kostelíka sv. Jiljí a morového hřbitova západně od města došlo ke střetu s koaličními vojsky vedenými Maxmiliánem Bavorským a generálem Buquoyem. Po něm se ovšem obě armády vydaly na cestu ku Praze, kde byla svedena bitva na Bílé hoře, v níž bylo české stavovské vojsko zcela poraženo. Při následné rekatolizaci muselo i Rakovník opustit několik rodin. Mnohem horší však byly důsledky přechodů různých vojsk (Sasové, Švédové, císařští), které se pravidelně opakovaly až do konce třicetileté války v roce 1648. Ve městě zbyla sotva polovina domů a mnoho z nich bylo neobydlených. Ve druhé polovině 17. století město po sto letech postihl mor a na jeho sklonku také velká ničivá povodeň. V severní části Rakovníka, který od roku 1658 připadl Schwarzenberkům, vzniklo židovské ghetto, které se dočkalo synagogy až po skoro sto letech. Vojska se ve městě zdržovala dlouhodobě i v 18. století. Např. Francouzi si Rakovník vybrali v roce 1741 jako základnu při svém okupování Prahy. Po moru v roce 1726 byla vystavěna na hřbitově kaple sv. Rocha a na náměstí přibyl v roce 1749 morový sloup. V roce 1755 na náměstí pravidelně obracel na katolictví kázáním Koniáš a ve městě byla vybudována kasárna. Rozvoj města byl nicméně zabržděn, protože ho díky liknavosti místního představenstva minuly postupně silnice budované z Prahy do Karlových Varů a Chebu.

Ø  V 19. století ovšem začaly být odstraňovány hradby (včetně Svatojilské a Lubenské brány a opevnění kostela sv. Bartoloměje), aby se město mohlo rozrůstat. V roce 1833 vznikla v Rakovníku nejstarší reálná škola v Čechách, kterou nejprve vedli piarističtí a později premonstrátští kněží. Dnes je toto gymnázium pojmenováno po spisovateli Zikmundu Winterovi, který zde započal mezi roky 1874 a 1884 svou učitelskou dráhu. V roce 1904 na této reálce maturoval budoucí malíř Václav Rabas. Postupně také byly stavěny budovy pro další školy, knihovnu, finanční ústavy a jiné. Přes čtyřicet let zde také fungovala botanická zahrada. V roce 1895 bylo založeno městské muzeum, které se po téměř čtyřiceti letech přestěhovalo do bývalého městského paláce cisterciáků z kláštera v Plasích. Rakovník byl od roku 1865 okresním městem, kde se rozvíjel i průmysl. V roce 1875 vznikla Ottova mydlárna, dále byl uveden do provozu cukrovar a další nové závody. Po těžbě černého uhlí se pozornost soustředila na šamot a jeho zpracování. V roce 1883 vznikl keramický závod. Díky novým zabydleným předměstím (Sekyra, Vinohrady, Kréta) prudce rostl počet obyvatel (1820 – 2200, 1870 – 4648, na konci století 6620). Město ovšem nejprve minul moderní dopravní prostředek, kterým byla železnice. Až dodatečně zde vznikl železniční uzel, který Rakovník připojil na nedalekou Lužnou, kde procházela hlavní trať z Prahy do Karlových Varů. Dále okresní město získalo přímé spojení s Berounem, Blatnem, Mladoticemi a Louny. V souvislosti s rostoucí zástavbou byly vysoušeny rybníky a narovnáván potok. V roce 1872 přišla ovšem ničivá povodeň, po níž bylo rozhodnuto posunout jeho koryto dále od centra asi o 100 m od bývalých hradeb jižním směrem. Tato regulace stejně jako opravy různých památek pokračovaly i ve 20. století. Starostou v tomto období byl J. Čermák. I v novém století nadále rostl průmysl (rozrůstání přestěhované Ottovy mydlárny po roce 1928 i vznik nových závodů) a předměstí (Zátiší). Přestavovaly se ovšem také zástavby z minulého století. V roce 1930 měl Rakovník 11700 obyvatel. Po mnichovské dohodě se Rakovník stal příhraničním městem. Za 2. světové války byli i odtud deportováni Židé. Město bylo osvobozeno 9.května 1945 Rudou armádou. Ve městě po válce pokračovala výstavba různých zařízení (letní kino, sportovní hala, bazén) i zvětšování obytné zástavby především za pomoci panelových sídlišť (Bendovka).

Ø  Ve městě se, ať již z větší části či pouze několika scénami, natáčelo i několik českých filmů: Vážení přátelé, ano, Trhala fialky dynamitem.

o    Děkanský kostel sv. Bartoloměje. Kostel byl založen v 2. polovině 14. století, později několikrát přestavěn.

o    Dřevěná zvonice u kostela je doložena na konci 15. století, dnešní podoba je z r. 1630, kdy byla zcela přestavěna.

o    Hřbitovní kostel kostel Nejsvětější Trojice, vedle stojící zvonice a hřbitovní kaple sv. Rocha

o    Kostelík sv. Jiljí

o    Synagoga (Rabasova galerie)

o    Kaple sv. Jana Nepomuckého

o    Dům plaských cisterciáků (Muzeum TGM)

o    Reálka (Gymnázium ZW)

o    Vysoká brána a Pražská brána (Muzeum TGM)

o    Část městských hradeb

o    Hlavačov-zaniklý hrad

o    Mariánský sloup

o    Socha sv. Vojtěcha

o    Socha Panny Marie

o    Tzv. kamenná panna (torzo smírčího kříže)

Ø  Král Vladislav Jagellonský byl ve zdejších lesích na honu a ztratil se. Potkal dívku Svatavu, která mu dala napít a ukázala cestu z lesa. Král jí z vděčnosti slíbil věno, které si měla vyzvednout na hradě Křivoklátě. Když tam Svatava šla, byla v lese přepadena a omráčena rytířem Janošem. Jiřík, otec Svatavy, si myslel, že je dívka mrtvá, a z žalu se vypravil do světa. Šel žebrotou, až došel do Budína. Tam vyprávěl svůj příběh králi Vladislavovi a ten, když vše vyslechl, dal Jiříkovi své věno. Jiřík se vrátil do Rakovníka, a když se dozvěděl, že jeho dcera žije, z radosti koupil za získané peníze městu zvon, který dostal jméno Žebrák.

o    Nemocnice

o    Finanční úřad

o    154. záchranný prapor AČR a Samostatná záchranná rota Rakovník

o    Bazén

·         Školy

o    Jesle

o    8 mateřských škol

o    3 základní školy

o    Gymnázium Zikmunda Wintra

o    Masarykova obchodní akademie

o    Střední zemědělská škola

o    Školní statek

o    Střední průmyslová škola

o    Integrovaná střední škola

o    Základní umělecká škola

o   

Autor LUCky.luKA v 14:05 | Permalink | Komentáře

Štítary (německy: Schildern, Schildern bei Asch) byly obcí, později vesnicí v dnešním katastru obce Krásná v okrese Cheb. Obec zanikla roku 1975. Dnes patří jako katastrální území Štítary u Krásné k obci Krásná.

Obec Štítary ležela přibližně tři kilometry severozápadně od města Aše, mezi obcí Krásná, a zaniklou obcí Újezd. Dříve se obec Štítary skládala ze čtyř vesnic: Dolní Ves, Horní Ves, Štítarský Vrch a Ängerlein a samoty Farnhaus. První písemná zmínka pochází z roku 1342, kdy Štítary patřily do majetku Neubergů. Později, jako většina obcí na Ašsku byly odkoupeny Zedtwitzi. Po 2. světové válce a vysídlení německých obyvatel většina vesnic, ze kterých se obec Štítary skládala, zanikla. Zbytky Štítar byly v roce 1975 připojeny k Aši, a v roce 1990 poté začleněny do obce Krásná. Těsně před odsunem německých obyvatel žilo ve Štítarech v 50 domech kolem 240 obyvatel, kteří se živili především zemědělstvím. Některé historické prameny také zmiňují štítarský kostel. Byl prý zničen Husity, kteří vesnicí prošli, a nechali za sebou jen ruiny. Ašské pověsti také mluví o kostele ve Štítarech, a o legendě o jeho zvonu. Dodnes však nebylo dokázáno, jestli opravdu ve Štítarech kostel stál.

V dnešní době Štítary již neexistují, ale stále se používá tohoto názvu pro pojmenování stejné oblasti, kde se dnes nachází jen dva rodinné domy, dva zdevastované panelové domy obývané neplatiči a statek, který po mnoha letech začal být opět používán. V blízkosti, po silnici do bývalé obce Újezd se nachází opuštěný objekt roty pohraniční stráže. Štítary prochází železniční trať č. 148 (Aš - Hranice v Čechách), a je zde zastávka. Přes Štítary vede cyklotrasa 2059 z Újezdu do Doubravy. Je to středně kvalitní cesta složená převážně z tzv. „signálek“, silnic, pomocí kterých bylo kontrolováno hraniční pásmo. Z této cesty je možné se také dostat na německé cyklotrasy, například do města Rehau.

Autor LUCky.luKA v 23:00 | Permalink | Komentáře