NMMetyn

21.listopadu, pátek

Na klávese je to všechno tak jednoduchý, nemusím si dávat pozor na to, co říkám, protože ona mě vždycky mlčky vyslechne, i přesto, že do ní mlátím. Jako na obranu, ale to fakt jen na oko, cvaká. Takovým tím plným zvukem plnýho plastu, nejde to přesně zařadit. Jinak se zase ocitám "ve víru zábavy " pátečního večera. Na začátku týdne, v pondělí ráno, cestou do školy, si říkám, co nepodniknu a jak se nepobavím. Jaký to nebude skvělý a že už jen čtyřikrát pojedu do školy a bude to tady. Tak. A teď je to tady. Vědět tohle v pondělí ráno, tak jdu za školu, jak to mám v dobrým zvyku když mi něco nevoní. Jednoduše (zbaběle) se před těma problémama skrýt. Utýct jim. Ale zpravidla skončím jen u výčitek svědomí a starý problémy se zase vrátí, s bonusem špatnýho pocitu z mý dnešní flákoty a taky toho, jak ostatní pilně chodí a já..... Záškoláctvím jsem ještě nikdy nevyřešil a ani nezískal. Možná,že to dělám jen kvůli tomu skvělýmu pocitu jak můžu koukat po lidech, jak jdou s otrávenýma ksichtama do práce. Odreaguje mě vědomí toho, že ti ostatní maj taky nějaký trable, že v tom nejsem sám. Vím to už takhle, ale vědět to a zároveň se na to koukat je pro mě labužnickej požitek. Něco extra. A čím míň jsem za školou, tím víc si toho pak vážím. Jinak podzim přešel do svý klasický fáze a listopad je opravdu listopadem, listí už sice spadlo, ale i tak z oblohy pořád něco padá a zpříjemňuje pohyb po městě. Dnes to byly sněhový fláky s vodou, tenhle skvělej mix změnil město v zemi kaluží různejch barev. Třeba mix oleje a vody v jedný kaluži v centru, v poměru 1:3 změnil kaluži v "zářivou" duhu. Poblíž nádraží podlehla kanalizace tomu úmornýmu náporu mokrýho svinstva a změnila přechod pro chodce v hnědý jezírko. Deštníky dnes měly hromadnou mobilizaci. Lidi místo procházky zvolili exil v tramvaji a tak se i na malý vzdálenosti přepravovali tou červenobílou věcí. V tramvaji pak přemírou místa nebylo ani kam stoupnout. A nebylo to jen tím, že je pátek a že studenti mířili do tepla svých domovů s ruksaky, od jednoho jsem dnes schytal pár facek. Už mi je dlouho nikdo nedal, asi to má svůj důvod.....

Jednání o povolení změny územního rozhodnutí se ještě nikdy nekonalo za mé účasti, ovšem do té doby, než jsem na jedno takové zavítal. Kulturní dům Věrovany praská ve švech, lidé se cpou do přeplěné a dusné haly jak králíci do nory před liškou, parkoviště a vůbec všechna volná prostranství plní úhledně a naopak zaparkovaná auta. Před "kluturákem" stojí autobus občanů z Citova, vesničky, které se projednávaná věc přímo týká, avšak její slovo nemá v tomto sporu valnou váhu. Lidé však nepřijeli jen z Citova, jsou zde i další z okolních vesnic, jako je Brodek a Dub nad Moravou. Rozeznat to však dá práci, zvláš´t když je schůze primárně zaměřena na občany obce přímo odpovědné-Věrovany.

Odpovědné za co ? Hm, zkusím to zkrátit. Nechci jmenovat a ani ukazovat na určité osoby, a tak budu psát všeobecně.... Za obcí Věrovany a řekou Moravou, směrem na Přerov, leží dlouhý pás obdělávaných polí, pás se táhne směrem k Olomouci a ukončuje ho souvislá řada lužních lesů. Za níž opět začíná další porce lánů polí. Právě v těch místech za řekou Moravou si jedna firma umanula vyhloubit jámu za účelem těžby písku, štěrkopísku..... Což vyvolalo u obcí minimálně inforomovanými občany zděšení. Taková pískovna znamená kopu problémů a starostí. Kupříkladu s sebou přináší nevratné změny výšky hladiny spodních vod a hlubším prohloubením statiky i porušení nejednoho domku. Tak jako jsme tomu byly svědky u nedalekého zámečku v Tovačově, kde se taktéž těží jedna radost. Tyto argumenty ovšem nelze ani právně a ani jinak dokázat. Což chrání iniciátory těžby před největším problémem pro Věrovany. Jenže tady nejsou jen Věrovany.... Taková těžby písku, hloubení jámy, to znamená velkou kupu zeminy pro níž není v blízkém okolí odbyt. Což znamená, že se musí vozit na místa, kde pro ně odbyt je. A vozit se má přes Dub a zejména Brodek, který náklaďáky už delší dobu povážlivě čpí, hlavně dík skvělému nápadu otevřít těžbu v Krčmani, blízké to vísce Brodku. Jde jak o smogovou, tak o hlukovou zátěž, o porušení nedávno spraveného silnice mezi Přerovem a Prostějovem ani nemluvit. Hrozba ohrožení statiky se týká Citova ještě mnohem víc, než Věrovan, neboť Citov neleží jako Věrovany na kopci, ale souběžně s potencionální hladinou plánovaného jezera. A je mu mnohem blíž, než Věrovany. Jenže, ať se to představitelům Brodku, Citova a Dubu líbí nebo ne, jsou to právě Věrovany, kdo je pověřen Olomouckým krajem ke správě nad projednávanými pozemky.

Kulturní dům ve Věrovanech se neliší od žádného kulturního domu v Česku, vyniká svou prostorností a tím i konfortem. Vše je samosebou postaveno v době, kdy naše maminky a tatínkové válčili na tehdy osmiletce, fasáda v různých tonech unavené hnědé, rys budovy spoután do hranatých tvarů, dřevěná vybledlá okna smutně sledují sousedící volné prostranství, dočasně sloužící jako park stavebních strojů, budujících blízkou čističku odpadních vod, dotovanou EU. Uvnitř soustavně páchne přestárlá kůže a prach. V hlavním sálu je vysoké podium, taneční parket je spíš dlouhý, než široký, šířka se zde hanbit ale nemusí. Parkety jen vzdáleně připomínají dřevo, je na nich patrná mazlavá a silná vrstva prachu, která na nich tvoří zajímavé obrazce....

Na podiu seděli lidé, kterým byla myšlenka startu těžby písku v naší lokalitě blízká. Pominu-li znuděného zvukaře, který své znudění dával okatě najevo. Zleva, zástupce kraje, oděn v rudou košili, vedle něj dr., nebo mgr., to nevím jistě, páč její vizitka leží na stole (snad pro strop), zodpovedná za pársestránkový dokument o bezproblémovosti celého projektu. Dále vedle ní, paní, co se stále ztrácí, po její pravici obrýlený zástupce firmy, který lže, jak když tiskne a úplně v ústraní pan starosta..... Tihle všichni, versus rozzuřený lid. Skutečně, každej kdo se nachází v davu je proti pískovně, každej nadává jak může, plnej rozhořčení, přemýšlím, co brání v linčování té skupinky na podiu. Schůze je zahájena v 16:30, teď je ale 19:28. Slovo má starosta Citova, chlápek nezdravé kůže, vlastnící kudrnatou pokrývku hlavy, leckde se jí říká vlasy. Připomíná cokoli, nejmíň ale starostu. Napadá vizi plánovaného průjezdu náklaďáků se zeminou, čísla uvedená ve studii nemohou ve skutečnosti nikdy vycházet, ví to všichni, všichni krom osazenstva podia, kteří jsou tvrdě v opozici. Představitel těžařské  firmy se v tom možná vyzná, vyložit to tak, aby tomu však rozumněl i laik však nesvede, topí se v moři frází a odborných názvů, snad jen on sám rozumí tomu, co vypouští skrz ústa. Debata se motá stále kolem průjezdu těžkých náklaďáků, slovo si bere i můj bývalý fyzikář ze základní školy, svým basovým hlasem líčí nedávnou příhodu jednoho domu v Bolelouci (části Dubu nad Moravou), kolem něhož byl zaznamenán větší pohyb náklaďáků se zeminou. Na fasádě tohoto domu se tento pohyb začal po čase projevovat puklinami a trhlinami a teď je vážně ohrozena jeho statika.

Zástupce firmy tato otázka zasáhne, jeho improvizační schopnosti krvácí a v sále je na pár sekund ticho, ovšem jen do té doby, kdy se slaboduchá padesátnice, holdující alkoholu přihlásí s praštěnou připomínkou. A právě odpověď na ni zachrání zástupce před fyzikářem, který je krom fyzikáře i výchovný poradce. Do debaty se vmísí i pár starousedlíků zachovalého věku, ostře se ohrazují proti, jenže jejich selský styl vyjadřování je větrem do plachet brilantně vzdělaného zástupce, který klidným hlasem někoho, kdo si o sobě myslím, že je něco víc trpělivě uklidňuje jejich emoce. Pár lidí je tím znechuceno tak moc, že se obrací na odchod. Rozruch na chvíli utíná paní středních let, z připravených listů čte rozechvělým hlasem o korupci v obecní radě. Naráží na politickou příslušnost místostarosty a zpochybňuje výsledky voleb. Pan místostarosta, rudý jak ředekvička, vyráží okamžitě na obranu. V mezích slušnosti jí posílá do háje, jako výraz pohrdání jí tyká a dělá z ní před lidmi malou a ulhanou holku. Paní se topí v moři slz, po celé čtení svého projevu byla nejistá, hlas se jí třásl a obličej nabyl bledých odstínů, teď propuká v nepokrytý pláč těch, co mají pravdu, ale mají proti sobě prostě jen skvělého lháře. Lidem je samozřejmě jasné, že místostarosta má vlivné známosti a že jeho slovo v obci má svou váhu. Hlavně z toho druhého důvodu se k boji proti jeho osobě nikdo nepřipojí. Hádku o moc v obci sledují lidé z podia s očividným zájmem a zaujetím, je jim dopřán odpočinek od stále stejných dotazů. Zástupce kraje je však rezolutně proti a s pomocí mikrofonu klidí vášně. Místostarosta je o pár let starší, jeho pozice před občany nejen Věrovan, byla ohrožena. Debata se poté vrací zpět k průjezdu nákladních aut. Opět se zpochybňují výpočty inženýrky na podiu, ta s úsměvem odráží většinu smečí, otázky jsou však stejné, jen jinak položené. S postupem času je nad slunce jasné, že touhle schůzkou iniciátoři od svého záměru neustoupí. Starosta se snaží narozdíl od zvukaře, zoufale zakrýt nudu. Tu začínám díky monotonnosti otázek pociťovat i já a tak nenápadně poloprázndým sálem mizím k odchodu.

To, že se plánuje za Moravou těžit písek se občané Věrovan dozvěděli až díky letákům, jejichž produkci zajistil Brodek, Citov a Dub. Letáčky s vyjádřením zastupitelů zainteresovaných obcí dostal do své schránky každý občan Věrovan. Nebýt ovšem okolních obcí, jejich zastupitelstvo by je nikdy neinformovalo a tak by se kde kdo divil, proč se najednou začíná za Moravou hloubit jáma.... O dalším osudu těžby rozhodne občanské referendum, plánované na jaro příštího roku.

3.listopadu, pondělí

Opět po delší době zahnán nudou večera k příspěvku na blog. Své literární pokusy shledávám čím dál tím častěji za zbytečné. Zvlášť, když se po mě pak spolužáci koukají jak po idiotovi. Chápu je, jsem zalezlej  vzadu, konverzace se straním, takovej jezevec, ale naštěstí nikoho nebere touha si se mnou prohodit pár slov a jelikož já opačným směrem nejsem taktéž dvakrát aktivní, panuje z obou stran spokojenost. Rozhodně taky nedělám nic, co by mi přibíralo na popularitě, vtipnou hlášku možná tak jednou za půl roku, mizerná docházka s ještě mizernějšími omluvami, snad jen dík benevolenci třídního nemám ještě ani jednu neomluvenou hodinu. Třeba dnes jsem systematicky zaspal, což ponechal třídní bez povšimnutí. Samosebou že tohle kolegy, kteří si nad absencí myjí ruce nenechá lhostejnými a tak se zvolna stávám v kolektivu mírně neoblíben, víceméně ignorován. Nebylo by na škody, kdyby to přečetli, přemýšlím, jestli jde v mém kolektivu jít z mého pohledu níž.....

Jinak tu máme listopad, nebýt ale kalendáře, nevšiml bych si toho. Na babí léto jsme marně čekali v září. Přišel říjen a opět jsme zůstali jen při čekání. To co nestihlo tedy v říjnu a v září, bohatě nám vynahrazuje začátkem listopadu, u něhož se nestává tak často, že by byl vlídný. Nevím jak dlouho se zde zdrží, ale doufám jen, že si dá na čas, byť nemám nějaké venkovní aktivity v plánu. Jen brzký západ slunce je poslem blížící se zimy. Dnes jsem v autobuse sdílel sám se sebou úchvatný západ slunce a litoval, že nemám foťák. Před západem slunce se kde co promění v nepřeberný pramen nápadů na zvěčnění. Všechno hází červenožlutý stíny, vzduch je najednou vážnější i přes tu spoustu smogu. Všechny věci mají úplně jiný, živý barvy, vše je potaženo pavučinou světla, to světlo ale slábne, až se ztratí docela. Čas ztrácí hodnotu a smysl, aspoň do té chvíle, než mě to celý přestane fascinovat. Na západě města vystupují nevýrazný paneláky v bezvýrazný a černý krychle, světla pouličního osvětlení vypadají úplně jinak, v řadě za sebou působí inspirativně. Odlesky smutných a unavených paprsků se koupou v kalužích vedle autobusu co v něm sedím.... Jenže na tohle nemá nikdo čas, každej se zabývá svou únavou, lidé na ulici koukají co nejdřív skončit doma u televize, nikoho nějakej západ slunce nedojímá, natož aby je zajímal.... Ale.... jsem vlastně blázen, že se zrovna nad tímhle pozastavuju, že ?

...

Včera jsem poprvé koukal na Tolkienova Pána prstenů (nevím, jestli se píše Tolkienova, nebo tolkienova). Konkurence v kamarádově počítači byla nevalná, film Duck Howard, kde se loutkovej kačer dostal na planetu Zemi. Samozřejmě, že narazil na hordu bezďáků alias velkých vazeb a přeborníků v boxu. Samozřejmě že je Duck Howard pobil, Duck-fu za přítomnosti lepé blondýnky, kterou prve Howard srdnatě bránil před zmíněnou cháskou. Od této scény se stal děj filmu víc jak předvídatelný....

Mnou navrhovaný Nepřítel před branami neprošel u většiny, ta zvolila právě Pána prstenů, i přes mou nevoli, kterou jsem konec konců nedával tak důrazně najevo....

Úvodní scéna je z idylického prostředí, dva rybáři loví za pomocí primitivních prutů ryby. Samozřejmě, že než si stačíte vychutnat kouzlo a krásu pohádkovýho prostředí, je tady akce. Jednomu z dvojice zabere pleskáč takovou silou, že je vláčen po bahnitém dnu. Pleskáč má výdrž, ale rybář ho pustí v té chvíli, kdy našmátrá pod nánosy bahna zlatej prsten. Kolem něhož se později točí celý děj. O pár chvil později je ten samý rybář zabit svým kolegou z lodě. Když už nic jinýho, pádnej argument, proč chodit na ryby sám.

Být majitel prstenu, jak se zdá, mívá vedlejší účinky. Jasně to dokumentuje pozdější vzezření zloděje a vraha prstenu. Nevím, jak naoko moudrý a naoko prolhaný týpek s originálním jménem Šmígl (aspoň to tak znělo) přišel o prsten, jisté je jen to, že jej nemá. Nachází se však ve společnosti dvou hobbitů, pan Frodo a jeho sluha. Oba bez bot, o to větší jsou to charakteři. I když, vlastnictví prstenu se na Frodovi neblaze podepisuje....

Druhou linii příběhu tvoří válka samotná, Zem lidí, alespoň takhle mi to vyznělo, je napadnutá armádami nestvůr s pomačkanými ksichty. Jako každej zlosyn, i tito jsou příkladem hnusu a jak se později ukáže, i zbabělosti a všerůzných záporných lidských vlastností. Zatímco agresoři nemají žádného přirozeného vůdce, lidé jich nemají poskromnu. Bílý čaroděj, alias akční důchodce, co se buď pár měsíců neholil, nebo jsou dnešní imitace vousů tak věrohodné. Mužskej s půvabem ženské se zářivou kšticí vlasů, a nevinným pohledem. Blonďák s lukem a suchým stylem humoru a trpaslík milující násilí. Ti všichni se zapojí do boje proti hordám zlosynů a každej si to různým způsobem dává. Chvílemi až úsměvně. Každá ze scén má za úkol vás ohromit, každá se svou tíhou vypořádá po svém. Scény působí impozantně, podobně jako herecké výkony a někdy příliš uhlazené dialogy, který pokládám za největší slabinu. Tvůrci se evidentně nedrželi dle hesla : "všeho moc škodí..."

Obě linie se vhodně doplňují a navzájem si pomáhají, obě vás strhnou ať už jste fanoušky tohoto žánru, nebo ne. Může to být obří pavouk, jehož Frodův sluha hrdinně bodne dýkou a pošle do věčných lovišť, nebo stejně velcí sloni, kteří jsou hrdinstvím maníka s lukem posláni tamtéž. Oba děje se nakonec spojí v jeden velký a o to víc nudný happy end, protkaný víc než čímkoli jiným lopatami emocí. Nu, na obranu tvůrců, je to závěr trilogie a zasvěcení by tvůrcům odfláklej konec neodpustili. Nezasvěceným doporučuju skončit kino o 15 minut dřív, o zas tak moc nepřijdete.

A jak to vůbec dopadne ? S trochou důvtipu si lze můžete odpovědět sami, je to přece Americkej kasovní trhák a ty maj, krom děje a zápletek i konec podobnej, ne li společnej.

Co na to NMMetyn ?.... Před shlédnutím mi šel samotný žánr mírně řečeno proti srsti. Dnes je to jinak, nejsem sice další přírůstek do fanouškovské obce, ale ani už nepatřím mezi zaryté odpůrce. Určitě mnohem líp těm lidem už rozumím a vím co na tom vidím. Já to beru jako silně návykovej kus kinematografie, kterej, pokud nevznikne další díl, upadne v zapomnění mas. Jednoduše řečeno, finanční výdělky už dávno přesáhly své maximum, lépe už bylo, spíš už nebude.

Kde se to vzalo ? ... V počítači kámoše, postupně vyčumíme to nejlepší až zbude odpad jako Duck Howard.

Hodnocení : Nenadchnut ani nezklamán. Něco mezi tím.