NMMetyn

17.10., pátek

Je to na nic. Na můj povedenej blog si našli cestu přátelé. Nebylo by to tak hrozný. Jenže oni tam našli něco, o čem měli mínění, že je to o nich. A tak,aniž by se poptali u samotného autora, pojali to jako nepřátelský akt z mé strany a můj blog začli napadat v běžné konverzaci, v jaké spolu splýváme v místech zvaných škola. Mluvili heslovitě a mnohdy neurčitě, avšak jejich zájmy byly zjevně útočné a negativní.

"Fejetonista", zasyčel ironicky jeden z nich. Koplo mě to dvojitě, shodil mě už pozdní příchod do začátku vyučování, ale tahle poznámka. Ruku v ruce jí byl neurčitý počet slyšitelným zábranám smíchu. Kámoš se o svoje zážitky patrně podělil. Zcela jistě barvitě vylíčil hrubý obsah stránek, zhořknut tak nečekaným útokem, zajistépřesvědčen, že ho není hoden. Samozřejmě, v naší třídě se vyskytují lidé, jejichž názor nemá pro mě žádné váhy, avšak stejně, ba více, jsem přesvědčen že převahu tvoří opozice mého prvního odhadu. Určitě mám pochopení pro obě strany, názor zaměřený vůči mé osobě spojené s mým blogem, je staticky vtipný. Lidé, kteří vyjadřují bližší, či nespecifikované množství záště, či škodolibé lítosti vyjádřené slovy, jimiž pochybují o duševním zdraví autora, jsou pro mne objektem posměchu. Ano, zní to poněkud sebevědomě, připouštím, že tato stránka mého nitra je na tom o kousek hůř, než lze cítit z výše uvedených řádků. Ovšem její velikost je stále schopna postavit se za obranu mě a mého blogu. Těmito lidmi neopovrhuji, naopak, jejich společnost přímo vyhledávám, neboť oni jsou nezdolatelnou studní nových, častěji převzatých nápadů, s jejichž existencí není třeba příliš použít mozek, aby si své vyjádření pro příště rozmyslily. Konečný efekt není myšlen jako akt agrese, nýbrž vybídnutí k vymyšlení nového argumentu, s zcela jistě stoupne kvalita konverzace. Dnešní příspěvek nemá někoho zastrašit, ani pobavit, jde spíš o celkovou pointu celé věci, celkovej pohled mé strany na problém, s žádostí o ukončení útoků a poznámek proti mé zábavě, jejichž podobu mylně pojali jako pokus o zesměšnění jejich osob. Zároveň bych rád požádal, aby případné problémy vůči mému blogu vyjádřili v komentářích a ať mi nenechají tu výhodu, že jsem mohl vůči nim svou verzi, níž dokážu podat své vysvětlení, byť vedoucí k jejich nesouhlasu, podat bez možnosti jejich vyjádření, pro které je zde mimochodem prostor.

V praxi to znamená že pokud chcete vyjádřit pochybnosti vůči mě, tak mě. Pokud ale jste majiteli výhrad vůči mým literárním experimentům, zanechte své připomínky v komentářích, jejichž existence je k těmto účelům dobrá.... Předem díky za pochopení nechápavých jedinců.

Chlápek v modročervené bundě Adidas stojí tak, aby ty pruhy na ramenou byly z každý světový strany vidět. Jako opora mu slouží masivní pletivo. Jednou nohou pevně na zemi, druhou, pokrčenou v koleni snímá dění na zeleným trávíku před ním. Cejtí se jako král světa, každej jeho pokyn probíhá celým sportovním areálem. Nechá si říkat Odstrčilík, je to hlavní boss dubskýho fotbalu, příčina všech hádek a výsledků v Dubu nad Moravou. Ruky založený do sebe, vychutnává pocit důležitosti a vlastní nezbytnosti. Dub hraje s Haňovicema, prohrává 1:3, když v první půli spálí kdeco, dvakrát jeho snahu zastaví břevno, několikrát musí goalkeeper hostů až za pletivo. Dub právě zažívá klasickej útlum, po kontaktní brance na 1:3 přestává hrát, jako by jedna vstřelená branka ku třem, měla být důvod ke spokojenosti. Na tríbuně kybicují staří známí, trojice rádoby vtipnejch šamponů baví dvojici slečen, z nichž o jedné se dá s trochou fantazie tvrdit, že je pěkná. Jejich kecy jsou o jednom a tom samým ale ostatní to neomrzelo, včetně nich třech. Jinak jsou na tribuně na teplé dece usazeny maminy pár hráčů z řad domácích. Smějí se vtipům těch třech tak moc, až to začíná smrdět perverzí. Na hřišti zatím Dub začíná získávat převahu, chvilku útlumu Haňovice nevyužily a tak se jejich jedenáctka kouká činit ve svým vlastním, pokutovým územím. Dub je okatě lepší, ještě víc má okatě smůlu. Stav 2:3 přinese vlastní branka, obránci Haňovic zažívají středověk, Dub buší jak může, ale v koncovce působí vtipně.  

Spasí ho až penalta, o jejíž regulérnosti nepochybují ani hosté. Míč zamíří přesně do opačné strany, než skončí brankář. Koncovka zápasu je drtivá. Čtvrtá branka odstartuje všeobecnou vlnu veselí, který sem až tak často dorost nenosí. Výsledek 4:3 přesvědčí chlápka, opřenýho o pletivo o jeho vlastní nenahraditelnosti a vyjímečnosti. Raduje se kdo může a je z Dubu, pan starosta se krotí, ale úsměv na tváři zračí, jak velký má s tím problémy. Když scházím z tribuny, jdouc směrem do hospody, spatřím bábu zachovalýho věku, jak hodí salto přes řídítka, je asi pod párou anebo si dnes nevzala prášky. Butra je kretén, ví to o něm každej, každej, krom jeho samotnýho. Hraje si na velkýho manažera, sám si bere zásluhy na ataku předních pozic mužskýho áčka v 1.B třídě. Je chudák a ubožák, jen nevím, co víc vůbec je. Vypadá jak postiženej trpaslík bez postižení, nosí koženou bundu černý barvy, protože takový bundy nosej jen manažeři. Jeho slabinou jsou ženský, drtivou látkou v jeho mozku je testosteron. Přemýšlet a vůbec myslet se nikdy nenaučil, on je ten typ lidí, kteří se tyhle věci musej naučit. Nesnáším ho, a když už s ním mluvím, snažím se co nejdřív vypadnout. Kdysi, když jsem byl malej fracek, tak mě chtěl dát ťavku, páč jsem ho solidně zesměšnil. Při cestě za pivem jsem ho potkal, samozřejmě, že měl chuť na kecy, jsem jeden z posledních lidí, na který si z nějakýho záhadnýho důvodu věří. Obsah jeho vět vás donutí zamyslet se jedině v případě, že ho chcete zesměšnit. Nemám na to náladu, jsem dnes nemám celkově moc dobrou náladu a tak projdu bez nějakých protestů, spíš koukám držet hubu, byl bych v menšině.

Dvě pubertální slečny za pultem mají snad čtyři a víc vrstev make-upu. Obě se tváří jako zkušený barmanky, tenhle pocit umocňuje kdejakej chlápek, co si dál jedno a víc. Ani o jedné se nedá mluvit v superlativech, ale celkově se dají najít aj horší kousky. Stejně jako lepší. Objednávám si pivo. Smetanová pěna tvoří převahu, když si ho přebírám přes pult. V televizi běží odpolední Televizní noviny, pivo chutná příšerně, mám pocit, jako bych pil vodu na hořko. Každej hlt doprovodím úšklebkem, 17 korun vkladu mě ale neodradí od dalšího hltu. Vojcek se tváří nějak jinak, holka vedle něj, Verunka se na mě dívá zmalovným a vystínovaným pohledem bez nějakých větších emocí. Ani pár piv mě nepřesvědčí o její přitažlivosti, o níž je Vojcek skálopevně přesvědčen. Nejen on. U pultu stojí oknírovanej chlápek, jedna z místních figurek, jedinej opravdu k hovnu. Víc důležitá je i špína na hajzlu. Na hodech se snažil nám dát po hubě, fakt že jsme tři, ho nějak neodradil. Je to ten typ, co si potřebuje pořádně přihnout, aby mohl fungovat v lidský společnosti. Právě flirtuje s jednou z dívek za pultem, holka přemýšlí, jak odmítmout a neurazit,je blonďatá, takže je to trochu problém. Bráška dojde do hospody právě v době, kdy objednávám ze záhadných důvodů druhý pivo. Dá si taky. Donesu mu je a až po pár locích si uvědomí, že veze otce do práce. Pivo propadne majetku žíznivé společnosti, k níž se po druhým pivu nehlásím.

Na areál v Dubě nad Moravou se sklání šero, odejde až s příchodem tmy, ale ani tohle neveme místním radost, jak dorost, tak muži vyhráli svý zápasy. Tenhle víkend si bere nálepku úspěšný, a teď už vlastně končíci. Odstrčilík s láskou zametá nedávno zkonstruovanou dlažbu, trojici šamponů to motivuje k hutné sadě komentářů s mírumiloným záměrem. Po konfliktu nebaží ani jedna strana a obě strany, si to samý uvědomují. A tak sedám s bráchou na kolo a koukáme se co nejdřív octnout doma....

10.října, pátek

V učebně počálů panovala uvolněná atmosféra. Učitel nám dal hodinu volna, nezadal nám nic na práci a tak se ani nebylo čemu divit, že každej brousil po netu dle svýho vkusu. Net šel samozřejmě ultrarychle, jak to má ostatně v poslední době ve zvyku kdykoli, když ho zvolím jako alternativu na zabití volnýho času. A tak jsem trpělivě čekal na načtení sázkařskýho portálu liga.cz, když v tom začal jeden z "kámošů" číst nahlas tajemství mýho blogu. Křečovitě jsem stisknul čelisti a poslouchal ten smích, kterej ho hnal k dalšímu a dalšímu čtení, takovým tím idiotským hlasem, kterej používá zpravidla, když chce někoho zesměšnit. Záda mi polévalo přidušený teplo, až do temene hlavy jsem se děsil a "vychutnával" hořkost ponížení z jeho, drtivá většina to nepochopila. Jeden z těch, co se mi smáli, černovlasej a opálenej metrosexuál, kterej má i mozek jako modní doplněk si mě podával, zřejmě měl pocit, jak moc mě to nesere jak mi to tady dává sežrat. Ten druhej brzo pochopil oč jde, a smích ho úměrně s tím, přešel. Oba se smáli z čiré škodolibosti a mě to donutilo zamyslet, jestli mám tohle zapotřebí. "Co Metyne, jakou jsi na to ulovil ?"  Mluvil furt tím zkurveným hlasem, cítil se jako Pán vtipu a jeho vrchní kámoš ho tak i zjevně viděl. Páč oči mu plály čirou škodolibostí. Opakoval tuhle otázku ještě několikrát, v jiné variantě, s podobným ohlasem. Kolega vedle něj odměnil jakoukoli varinatu tou samou salvou smíchu, toho samýho zaměření a účelu. Zarazilo mě spíš, že vidí v psaní blogu touhu seznámit se, čímž nepřímo nastínil důvody, které by vedly k jeho aktivitě v těchto vlnách. Bože, jak potkat ženskou svýho života přes blog, kterej si já píšu ? Fakt že moje fota sbírají čím dál horší známky a že se průměr horší pomalu s každým přihlášením je mi víc než jasnej. Holkám, který choděj na libko, mnohem víc imponuje foto. Pokud stojí foto za ho..., ani sebelepším blogem to nedoženu. Navíc, klientelu blogů zajímají mnohem víc jejich vlastní výtvvory, než to, co píše kdo jinej. Myslím tím většinu.....

Oba to ale omrzelo, teda spíš toho, co to četl, kýženej výsledek v podobě mýho vznětu a nadávek se nekonal a tak se oba brouzali po různejch profilech lidí. Buď extrémně krásnejch holek, anebo týpků, jejichž pohled je buď k smíchu, nebo k pláči. A já tajně doufám, že tohle se bude číst taky nahlas....

Zasranej net, mám hroznou chuť něco rozmlátit. Znáte to určitě taky. Matka otravuje, aspoň někdo má solidárnost s tou mojí únavou, která přes den nikoho nezajímala, ale přesto ji podrážděně odeženu. Mám úplně jiný představvy o svým životě, v 15 jsem si to maloval jinak. Jestli maj všechny mý představy stát za podobný ho... tak se jich radši zřeknu. Odevzdaně čekám na moment, kdy dojde bratr a bude mít náladu se bavit, v poslední době se každej chce se mnou o něčem bavit, akorát ve škole na mě kašle kde kdo a já ani nevím, jak bych jim za to poděkoval. Matka mi donese jabko, tyhle plody podzimu. Ale já na ni málem vyletím. Hrozně mě všechno ruší a zneklidňuje. Každej den přemejšlím, jak se ulejt ze školy, teda, jak se ulejt ví každej, ale málokdo má dost argumentů na omluvnej list. Mám hroznou chuť si na všechno stěžovat a nadávat na svět, na stereotyp a na lidi, ale hnusí se mi to. Hnusím se sám sobě, a to je asi mnohem horší....