NMMetyn

Skvělej čas. Chce se mi někomu vybrečet na rameno, ale při tom bych nevěděl, na co bych si měl stěžovat. Sedím doma, bez nějaké větší náplně. Beze smyslu. Nic nedává už dávno smysl. Dávalo by, kdybych nepsal ? Úsměvný chvilky při sledování stínů. Splašený kousek tebe. Někdy trpím jak zvíře, ale vůbec to není poznat. Není čím trpět. Nejvíc mě děsí, že trpím, ale nevím prostě čím. Chtěl bych cítit benzín a oblaka prachu. Zabít se kvůli ztracenýmu řetízku. Nic nedvává smysl. Protože je 0:29. Je noc. Temný kousky našich duší se toulaj po ulicích a někteří z nás s nimi. Rafičkový digitálky na mikrovlnce....hahaha...... Dnes jsem vyhrál. Nešel jsem ven. Zůstal jsem doma sám se sebou. Se svýma mindrákama. Se svou nudou. S vtíravým pocitem smutku. Jako med. Lepí se a táhne. Nejde se ho zbavit. Musím se smát. Musím myslet na to pěkný. Na pěkný. Pěkný. Pořád to říkám. Nikdy ale nevím, co přesně tím myslím.

Nemám o tom nějaký hrubý představy. Chci být bohatej. Moc bohatej. Ale už ani tak nepřemýšlím, čím bych ty peníze vydělal. Mám hrnek. A je bílej. Má červený květy a voní čajovou mrdkou. Vyluhovanou čajovou mrdkou. Chci být jednou blázen. Mít svěrací kazajku. Stěny se na mě usmívaj. Nemají ale oči, a  tak se můžu tvářit jakkoli. Maj jen vysmátý velký ústa. Moc velký ústa. Big mouth ústa. Taky chci napsat Ježíškovi. Copak mi asi nadělí ? Byl jsem hodnej. Neroztrhl jsem ani jednu košili a naučil jsem se ptát nesmyslný věci. To už by stálo za trochu té námahy.

Třeba bych chtěl výhledově nějaký dárky. Během roku 2009 chci poznat následující uživatelky : hana18, Quickhani, sincerely, biggii. Nevím, co bych sice s nima dělal. Asi to, co kluci s holkama dělají běžně. Teď už je 1:00. Super. Poslouchám depresivní písničky. Na udržení duševní zaostalosti. Půjdu spát. Smířím se s dneškem, abych se připravil na smiřování se zítřkem. Spánkem jsem se naučil řešit problémy. Problémy jsem se naučil ignorovat. Udělalo mě to pohodlným, nepraktickým a neoblíbeným. Měl bych taky studovat astrologii. Umět mnohem líp lhát. Hlavně umět líp lhát sám sobě. Mám rád jahodový sny. Musím skončit špatně. Je to můj úděl. Nikdo mě nemá rád. Jen rodina. To všem co tohle říkaj ale nestačí. Kdybych aspoň uměl postavit vzducholoď. Chci být slavnej za svůj názor na svět. Chci se živit sázením. Sázet lípy v oboře. Kus za 1500, ne. Za 5000. Slavnej sázkař lip. Budu mít i skvělý hnojivo. Použiju starý myšlenky a chyby. Ty dělám pořád. Právě je čtete. Nechci tady být. Nechci být.

10.prosince, čtvrtek

Má dnešní práce v jedné z hodin :

Smutně koukám, o nic mi nejde, když beru prupisku do ruky, nikdy v tom není nějakej záměr, a pokud je, tak se to nepovede. Prostě jen smutně koukám. Víc apaticky, jak smutně..... Po vozovce za okny se míhne kdysi bílá liazka s kontejnerem plným pneumatik. Barva pneumtatik se dá přirovnat k myší srsti. Teď čeká na svolení zelené autobus číslo 704, kterým jezdím domů.

Nemám rád tohle období. Znuděná obloha, bledá jak arch papíru, nemá žádný výraz, žádnou náladu. Kdyby aspoň věstila déšť. Kouskem odkryla slunce. Nemůžu ten obrazný pesimismus, kdy mlha znemožňuje daleký výhled. Chuchvalce mlhy uzavírají hermeticky obzor a dávají nový obraz stísněnosti. Kousky světla, prosakující skrz vrstvu mračen připomínají skvrny.

Dnes bylo krásné ráno. Pomerančově zbarvená mlha se motá kolem osvětlení, které jí svitem vdechuje život a magii. Těžkej a olovnatej vzduch a symfonické vypouštění páry  ústním otvorem. Hrozně mě to baví, hrát si s obláčky páry, udělat ze rtů malinké o a pouštět sloupy páry do vzduchu. Rychle se ale rozptýlí jako čerstvě rozbitá váza, na tisíc malých střepinek, nenávratně pryč. Jenže mě to stejně tak rychle omrzí. A taky navíc nikdy neutvořím sloup, protože, i když tu páru vypouštíte rychle, vždycky se rozptýlí. Bez respektu mého přání, splyne s obláčky par ostatních. Nikdy se to nepodaří. Ale nikdy na to nezapomenu. Záměrně. Abych mohl příště zase našpulit rty do o a dát tak podobu své nudě, svýmu sloupu, kterej nikdy nevytvořím. Možná dělám něco špatně....

Přes zářivky ve třídě visí barevná varianta Vánoc-řetězy z papíru. Z novinovýho papíru, plnýho reklam, tabulek a textu. Z listů sešitů a křídových papírů. Visí tu prohnuté a odevzdané svému osudu. První dny se tvářily statečně až významně. Visí pořád stejně, a přece jinak, neustále zatěžovány jemným prachovým filmem. Ustřihnuté texty působí depresivně, kousky reportáží ze Sportu, tabulky a reklamy, rovněž tohoto periodika, působí depresivně. Uvězněný barvy a písmenka bez začátku a konce. V oknech vločky z čtverečkovanýho papíru.... Hehe.... Cejtím se jak ve vězení... A při tom bych to nesvedl lépe.....

Pozn. Původní text byl mírně poopraven, originalita a původní myšlenky i přes úpravu, zůstaly zachovány....

4. prosinec, čtvrtek

Koukám na zmačkanej lístek. Spíš apaticky než smutně.  Vztek se podepsal na zdeformované tváři lístku. Vítkovice s Litvínovem by určitě byly vyhrály, jen je nemít já na lístku. Vždycky si to říkám, spíš se tím utěšuju. Hledám v tý prohře a ztrátě peněz samá pozitiva. Ale je to těžký. Určitě mi dáte za pravdu, že hledat pozitiva ve ztrátě 300 Kč není nic snadnýho, teda za předpokladu, že 300 je vaše mzda za 5 minut.....

Dnes jsem šel městem, bylo to úděsný. Na náměstí už ziskuchtiví obchodnící rozbyli své zástavy v podobě naoko stejných kostiček ze dřeva. Lidé zvědavě mžourali po návěstních tabulích s výrazně napsaným sortimentem a ještě výrazněji napsanou cenou. Z nechutně zesílených amplionů se linula hudba, jejíž styl sem úžasně seděl. Bez nějaké větší pointy chrlila jeden "track" za druhým. Zraky všech byly tou skvělou atmosférou někam uneseny a zběsile spěchali a nebo o podobným způsobem zavazeli těm, co opravdu spěchali. Vzduch voněl směsí jehličí a punče. A mě bylo jen divný, proč mě tohle všechno nedojímá, ale znechucuje.....

26.listopadu, středa

Dneska jsem si nevsadil. Sázkovky mě vzaly poslední zbytky peněz, co jsem měl a dnes na to doplatily tím, že jsem prostě neměl za co. Hlavně proto, že z "dvackářů" jsem už vyrost. A tak jsem utekl z města co nejdřív, co nejdál ani ne tak od města, především od sázení, ani jsem se dnes nedíval na dnešní nabídku a taky nevím, co se dnes hraje. Vím to nepřetržitě od 1. září, je to pro mě důležitější než cokoli jinýho a dnes to nevím. Už utíkám od sázení. Utíkám od školy. Utíkám od psaní. Třeba v pondělí přítel zavítal na moje libko, zejména teda blog. A neměl nic lepšího na práci, než kousek nahlas přečíst. Pár lidí se smálo... Jsem tak vtipnej ? Nebo tak směšnej ? Ale směšnej v úplně jiným slova smyslu. Ten výsměch mi brání abych byl v psaní aktivní. Hlasitá verze mýho blogu mi vůbec, ale vůbec nesedí. Je to jedna z možností se mi vysmát a já ji neustále posiluju. Ve škole mlčím, sedím a čumím, asi i blbě, i když se snažím o pravej opak. Nebaví mě, někomu něco vyprávět. Za to mě baví jít, a napsat to. Jsem divnej ? Je to důvod k výsměchu ? A proč se tak ptám ? Je to snad akt naprostý odevzdanosti a tichá verze prosby, ať už to nikdo v mý třídě nahlas nečte ? A koho se na to vůbec ptám ? S hrůzou mě teď dohání myšlenka, že mě někdo chytne ve třídě za rameno a jednu z těch otázek mi položí. A já zrudnu a budu mlčet, v nejhorším něco odhalím tím, že se vlezdoprdelkářsky usměju. Moje úsměvy mívaj úplně jiný následky, než sám chci. Tak se snažím nesmát....

Dnes jsem jel na poštu. Došel jsem tam deset minut před otevřením. přes silnici se čtveřice chlápků ze stavební firmy vrtala v kanalizační šachtě. Tři stáli nad šachtou a čtvrtý se zabýval podezřelou činností na samotném dnu šachty. Měli rudýho transita jahodový barvy a na sobě montérky týchž barevných odstínů. Rádio Impuls mělo na starost akustickou stránku věci. Koukal jsem na mapu Věrovan. Spíš na návěstní tabuli pro cykloturisty, byla pomalovaná umělci, jejichž ruku řídila puberta. Kosočtverce a jim podobná slova jsou evidentně stále v kursu. Jinak se vše tvářilo klidně a pokojně, se zřejmou touhou, aby tomu tak zůstalo snad napořád. Ven šel jen ten, kdo ven opravdu musel. A protože už dnes nikam nemusím, prosedím zbytek dne doma. Už teď se těším, jak si zítra vsadím......