NMMetyn

8.října, středa

Dnešek nic moc, rozhodně dnes nemám náladu na otázku typu : "Čau, jak je ?". Teda, já ji vlastně nemám nikdy, ale pro lidi bez fantazie je to začátek konverzace. První hodinu jsme měli tělák. Což obnáší všelijaký různý problémy s příchodem určitých žáků, kteří těláku moc neholdují. Já mu ale holduju a tak jsme s pár nadšencama dali fotbálek. Učitel z těláku je demokrat, nechá nám každýmu možnost volby a sám asi nejvíc ví, jak moc je pro nás tělák důležitej. Však ho máme jen jednou týdně. Některý to ale evidentně mrzí.

Zbylejch šest hodin mě uspalo, nic na tom nespravila ani písemka z ekonomiky, kde jsem menším podfukem získal trojku. Historie se na tohle neptá. Nevzbudily mě ani různý hrůzy, který na nás určitá část učitelů pouští, aniž by se namáhala se zakrytím radosti, kterou jim to evidentně činí. Znáte určitě ty kecy o časový tísni a velkým množství učiva. Podle jejich keců bych měl sedět za knížkama celý dny. Ale zjištuju, že nic nedělání dělá s mým prospěchem fauly mý ctižádosti a různejm předsvezetím o lepším prospěchu.

Venku svítí slunce, ale ani to neschová chladnej vánek a mírnou sirovinu, dnes je takový studený teplo. Na triko, na který vám za chvíli začne táhnout a tak zas povolat mikinu a do určité doby cítit blbej pocit horka. Babí léto už je ale takový. Dnes jsem ani nevsadil, po delší době mám jistotu, že nepřijdu o prachy, ale zase taky, že žádný nevyhraju. Už do toho vrážím denně jen 40 Kč, ale to jen proto, že víc nemám a vyhlídky na výhry se úbytkem peněz podepisují na vkladech.

A tak koušu do posledního odstavce, z beden zní James Blunt a jeho "I really want you", pomalu první track, co mě od tohohle bývalýho vojáka, co asi rád řeší svý dávný lásky, zaujal. Dneska to vidím na běh, pár dní jsem nebyl a tak mám co dohánět. Snad to zničí toho kopra, na kterým si jedu a ten plášť únavy....

2.října, čtvrtek

Je večer, páteční stín vstávání nabývá onkrétnějších obrysů. Mám v plánu konečně přijít na nultou, poprvé od začátku celýho školního roku. Třídní mi ještě tyhle hříchy nesečtl. Přibylo k nim i toto pondělí a tak jich nebude zrovna málo. Na stole přede mnou se válí brožurka, "Pojištění s tipkartou", ano, správně, díky Tipsportu jsem pojištěn. Mám kartičku i u Fortuny a to samý spáchám i u Chance se Synotem.

Když už to tady zas tak rozebírám, opět jsem prohrál. Jedna chyba ze čtyř nasere víc, než kdyby bylo všechno špatně. Každej mi řekne soucitně jakou mám smůlu, ale stejně moc dobře vím, že soucit vypadá mnohem jinak. Dal jsem na výhru Liberce nad Litvínovem. Po dvou třetinách to bylo 3:5 pro chemiky. Nakonec to skončilo plichtou 5:5.

Dnes jsme byli se třídou na nějakým stavební prezentaci firem. Bylo jich tam celkem 8. Každou firmu představoval seriozně oděnej pán. Všichni měli serioznost jako poznávací znamení a dalším znamením bylo, že všichni byli úžasně nudní. Cenné informace nám házeli bez nápadu, suše a bez emocí. O jedné přestávce jsme požali koláčky připravený pro platící hosty a značně snížili hladinu v nádobě s kafem. Myslím, pro některý byla mísa koláčků a kafe nejsvětlejší bod dne, teda hned za tím, jak jsme se koukali z 18. patra věžáku na vsávající Olomouc.

Ale stálo to za to, domů jsem došel s taškou plnou prospektů a letáků, odborných návodů, ceníků a katalogů. Jako bonus jsem se tahal se svým foťákem, abych ty voly zvěčnil. Stříleli si z mýho digitálu, prej jestli nemá film. I učitel si rýpnul, jestli je prej barevnej anebbo černobílej. Řekl jsem schválně že obojí a všichni se tím náramně bavili, jen já jsem se tvářil vážně, tto vyvovalo ještě víc smíchu. Krom toho jsem šel poprvý kupovat blanta. Cítil jsem se celej den jako někdo nad věcí, blant je papírek s příchutí, na co je to papírek je v tuhle chvíli jedno....

1.října, středa

Pár nevinnejch, modrejch očí mě sledoval hodnou dobu, zatímco já se zabýval tím, jak se v tramvaji chytnout nějakýho madla a zároveň nikomu nezavazel. Někdy mi to připadne jako nadliskej úkol, skoro vždycky mi za to někdo věnuje pohled, na kterej se nemusíte dívat moc dlouho, aby jste pochopili, že příště to dělat nemáte a nebo prostě trefit někoho jinýho. Ale byl jsem v tom nevinně, sotva jsem se prodral kupou těl, tramvaj se rozjela a já instinktivně a bezmyšlenkovitě máchl do prázdna. Po něčem, co by mě spasilo před cestou na špinavou podlahu tramvaje a zajímavým zpestřením všech cestujících, jako příhoz k dobru.

A ten pár těch modrejch očí mě zkoumal a díval se na mě, něco mezi vyděšeností a zájmem. Byl zasazen v mandlově bledej obličej, souměrným nosánkem a blond vlasy se sklonama k barvě slámy. Mohlo tomu být něco kolem 2 nebo 3 let. Ty oči na mě pořád koukaly a když jsem ten pohled opětoval, odvrátily se a dělaly, že sledují něco mimo místo, kde se nacházím já. A tak jsem schválně dělal, že se nedívám, při tom jsem přes ruku pořád koukal tak, aby si toho ty modrý oči nevšimly. Bylo to nepopsatelný, takovej prcek, takový malý nic, závislý na mamce a kočárku a dudlama a flaškou něčeho, co děti většinou berou jako snídani, oběd a večeři. A paradoxně jsem měl lepší náladu, lidi v tramvaji soutěžili o nejkyselejší ksicht a neverbální verzi věty "nečum na mě", v obou kláních těžce přepráno. Jen já se smál, protože takovej úsměv otráví neskutečně ostatním život. Na svědomí to měl samozřejmě modrookokej prcek.

Ještě před výstupem jsem na prcka mrknul, on se odvrátil, nevím vlastně, jestli to bylo děvčátko, nebo chlapeček, ale myslím, že na tom nezáleželo. V tý chvíli záleželo na Fortuně na Náměstí Hrdinů, kde jsem pohřbil poslední prachy zvlášť brutálním způsobem, a teď přemýšlím o jeho zítřejší podobě.... 

Autor článku je vysloužilý začátečník...

29.září, pondělí

Tak jako mám rád pátek, tak nemám rád pondělí. Vlastně ani nevím, proč dnes něco píšu, když nemám na nic náladu. Ráno bylo za okny mlhy, že byste to krájeli. A já musel vstávat na nultou hodinu. Ještě ani jednou za novej školní rok jsem na nultou nedošel. Třídní si toho buď nevšiml, nebo měl víc jiné práce.  Ráno mě navíc bolelo v krku a tak jsem laškoval s představou pobytu doma, nakonec jsem ale šel. Ve škole víc nejsem, jak jsem. Ráno bylo syrový, a možná, nebýt té mlhy, nebylo by ani tak chladný. 

Ráno jsem se zase zmastil, šel jsem do školy v zajetí něčeho nadzemskýho. Samozřejmě, že v takovým stavu se potíže jen hrnou. Ing. Svozil mě po ránu nemohl potěšit víc. Musel jsem po dvou dnech zas nahodit. Dvě otázky, smlouva o provedení o dílo a nějaký kecy k předání díla. Když nemáte na čem stavět, tak je to špatný. Bylo to špatný, netušil jsem nic. Je mi tedy záhadou, jak je možný, že jsem neinkasoval bůra, ale trojku. V druhé hodině vtipálek v podobě kantora "jokoval". Má vždycky hroznou radost, když se těm jeho vtípkům smějeme. Vtipnou formou nám také nadiktoval písemku o 20 slovíčkách, jejichž výsledky si nejsem jist, ale vím jistě, že těch, to jsem nevěděl, bylo míň. 

Tím ale práce ve škole skončila, tvrdý vystřízlivění v podobě dvou písemek se podepsalo na další práci, na níž neměli chuť ani žáci, ani učitelé. A tak se stalo, že jsem poslední hodinu prospal. Někdy se to tak stane i ve škole. V krku mě bolí ještě teď. Zajímavý je, že to pochytil i bratr, ten ale zavítal v místa, kde sídlí obvodní a odnesl si pěknou porci antibiotik. Takže nemůže požívat žádný psychotropní látky. Kdybych šel k obvodní já, tak bych neměl jedno, ale rovnou dvě zaspání. Ale možná by třídního uzemnilo razítko.

A když si to tak po sobě čtu, neshledávám na tom nic zajímavýho. Fakt mi to dnes nejde, nic mi dnes nejde a já se jen modlím, aby úterý tyhle "vyhlídky" pocuchalo. Sory za pěknou porci nudy, ale já minimálně já se na 15 minut zabavil.....