Roznícený je dnešek. Stále ještě jsem marod, ale vnitřní energie dere se nezadržitelně k povrchu, a tak prostě musím být aktivní i když parametry mé fyzické výkonnosti jsou řekněme minimální. A tak makám ostošest :) Myšlenek je tolik, že je nestíhám zapisovat. Snad jen jedna o věrnosti. Jsem opice (jedna ze dvou druhů, která provozuje sex pro zábavu). Pokud se nebudu povyšovat nad zvíře ve mě, tak z biologického hlediska je věrnost vyloučená. Duše ve zvířeti stanovuje jisté morální zásady. Hledám kořen morálnosti. Co způsobilo, že jsme začali potlačovat přirozenost? Pokud tedy přijmu (zatím bezvýhradně) věrnost jako morální hodnotu, tak nutně bez znalosti jejího původu, vyrojí se dříve nebo později pochybovač. Tak jsem začal zkoumat pocit zamilovanosti a lásku. V tom vřelém citu jsem zjistil jednu pozoruhodnou věc. Člověk přestává věrnost považovat za "pochybnou" morální hodnotu a tato se stává přirozeností. Opice si najednou nedovede představit sex s někým jiným a souznění těl, doprovázené souzněním duší se stává něcím magickým a jedinečným.
S tím jsem spokojený! Věrnost ruku v ruce s láskou je přirozená. Není tedy prostor pro její spochybnění :) Ulevilo se mi!

Dnes to bude velmi krátké. Poznal jsem tu v kyberprostoru ženu, která zvířila prach na mých knihách. Ony se otevírají a znovu chtějí být čteny. Možná, že některá z nich bude chtít být i přepsána. Možná, že je to kniha o mé lásce...

Co je to nuda? Snad může vycházet z pocitu, že se život má ubírat jiným směrem. Nuda může vycházet z toho, že se neděje to co chci aby se dělo. Pocit nudy... jaký je? Je-li to neklid, tak nudu může odstranit trpělivost. Pokud je nuda způsobena neexistencí životní cíle nebo postoje, pak vychází z pocitu prázdnoty a marnosti. Těžko se mi přemýšlí o něčem co neznám. Pravda utíkám před ní jak se dá a než bych se nudil čekáním na tramvaj, tak jdu radši kilometr pěšky. Stareotyp je nudný? Nevím. Stereotyp umožňuje ne-myšlení, tedy nelpění na "malichernostech" každodennosti. Pokud ovšem stereotyp neslouží ke zjednodušení jednoduchých rozhodnutí, nad kterými nemusíme přemýšlet, ale je právě tou jedinou a celou realitou, kterou nestřídá vzrušené kráčení po cestě k životnímu cíli, pak tedy bytostně toužíme po tom "aby se něco dělo". Jak ale určit to "něco"? Nutně se tedy vrátíme k úvahám o tom, jak naložíme se svým životem a jaký je smysl naší existence (ontologické zkoumání jsoucna nemusí být nutně nad tím). Pokud jsem se několikrát přel o smyslu filosofie v době konzumní a technologické, v době informační společnsoti, tak právě takto konzumní by mohl být její smysl. Filosofování může být účinnou zbraní proti nudě. Může se člověk, který má sny nudit?

Je mi zle... ...na druhou stranu to jediné co funguje je hlava, a tak jsem šťastný. Jak moc málo stačí člověku ke štěstí, když pozná co je důležité. Už jsi někdy můj duchu deníku za svého života sliboval, že cokoliv dáš za to, že tě přestane bolet zub? A jakmile bolest polevila už zase ničema splétal plány jak vládnout světu. Ale v úzkých zase volá maminku. Jak se jmenuje to co nás nutí být takovými? Svět zredukovaný na hromadění věcí zdá se nám být krásný. (opravdu?) Svět zostřený poznáním podstatného zdá se býti prázdný a omezený. Je-li moje chudoba a ubohost způsobená pouhou nepřítomností věcí, je tedy ten kdo má vše také nejvíce šťasten? A co se stane, když středobod jeho existence - ta velká hromada krámů - lehne popelem? Nebo co když umře vprostřed shonu a plodů svojí práce neužije a potomkům nic nepředá? Ba co hůř - nemá komu by předal. Misto redukce světa na hromadění a spotřebu měli bychom redukovat touhu vlastnit a mít na to, abychom přes hory harampádí viděli svět kolem sebe. Jak se toto vše smísí s mojí bytostnou povahou technooptimisty, fanouška rostoucího HDP a příznivce vědy, to ještě uvidím. Perun!

Ustrnulé výjevy v noční temnotě. Vkrádají se mi do vědomí kacířské myšlenky. Z hlouby sluje mojí duše na světlo bublají. Jako třeba tahle: Antická filosofie je jen předpokojem poznání a "západní" vidění světa, kde objekt je ve středu zájmu nestačí. Například Čínská obraznost (I-ting), kde není možné oddělit detail od celku anaopak dává tušit, že vzájemná rovnováha byla v našem životním prostoru narušena. Jak rád bych na těchto řádcích rozvedl dopodrobna jak "západní" mozek přejímá "východní" mnohoznačnost.
Hlavní radost mi teď dělá, že Buddhismus a další tyto směry považují upachtěnou otázku stvořitele za nepodstatnou. Však se to samo nabízí... Proč musíme pojmenovat "boha" a znát kořen stvoření. Vždyť podle véd je to božské obsaženo v nás. Je-li jedním z atributů božství tzv. vševědění, tak člověk je bohem světům, které vědí měně než my. Je sám svojí zatím omezenou představivostí a limitovaným chápáním méně než svět ve kterém žije. Ale přetváří jej. A bude jej přetvářet. Není toto důkaz o božských schopnostech člověka? Vždyť nepokorný může být i člověk věřící ve stvořitele. Ale sám "dokonalý" stvořitel je dokonalý jen schopnostmi našeho vidění. Chtěje působit na tento svět musí respektovat jeho pravidla. Tak i BÚH jest omezen zákony času a hmoty. Nemůže stvořit nic trvalého a nepomíjivého. A né že by nechtěl. Vždyť církev (prý od boha) snaží se být neměnná a věčná. I třetí říše taková měla být. A i přes to, že tu za sebe kladu slova přesně tak jak se mi to hodí, tak vidím v tom tu analogii. Nehodí se Bohu ani církvi mnoho poznání v člověku. Varují jej před ním, protože se ho bojí. Bojí se, že člověk vševědoucí stane se bohem.
Avšak na strach je ještě brzy, protože člověk je nadán velikou hloupostí a zlostí. A i když se rodíme dobří (samozřejmě, že existují opačné názory), zlo a neochota chápat souvislosti, které jsou větší než my, nás snadno může donutit vyhynout.
Však mnozí bohové byli údajně svrženi.

Otřu-li svoje úvahy o pohled psychiatrův, tak přes to všechno co jsem napsal, cítím se být normální. Nemyslím totiž, že Já jsem bohem - ba naopak.
Přisuzuji ale člověku jako druhu, jako bytosti duchovní schopnost stát se jím, jakkoli to může trvat statisíce let.

Jediné co brání člověku v cestě vpřed, vzhůru, hlouběji a dál je neracionální "hraní si na boha" a touha dělat stejnou chybu jako dělá Aláh i Hospodin...

Snaží se být neměnný, stálý, nezvratný a věčný...

Jen ustrňme na okamžik a rozhlédněme se...
Co je stálého a neměnného v našem životě? Co setrvává na místě a je věčné. Kde jsou stopy toho co tu bylo před sto lety?
Jak vypadá to o co se padesát let nikdo nestará?

Poutníče nechtěj být roztřesen tím, že stálosti a jednoty nenajdeš na kameni, který věčně bude ležet na tom místě, kam jej bůh pohodil.

V promněnlivosti a nestálosti, ve střídání sil a v tom, že květ není ničím bez stromu na kterém vyrostl a strom není úplný bez svého květu najdi klid.
Ve střídání sil. V tom, že příčina má následek. Řád je v pohybu a tzv. nahodilost přináší životu to co jej dělá krásným. Vždť se těšíme na neočekávané a ve zlých časech doufáme v náhodu, která nám pomůže znovu začít stoupat vzhůru.

Jen je těžké nelpět v tomto světě. Vždyť já sám nemohu se stát Buddhou, protože lpím na samotném jsoucnu. Snad se tedy za několik životů mohu stát Boddhisattwou a pomáhat ostatním nalézat pokoj a zbavit je utrpení. A jakkoli jsem vybaven pro zabíjení nebudu tou schopností plýtvat.

Dalajlama řekl: Když mě vidítě jak se snažím být dobrým člověkem - vidíte sebe.

Tohle páté přes deváté v horečce jsem ti dnes chtěl říct můj deníčku... :)

Jsem marod, a tak mi to dnes v kanceláři vůbec neutíká. Mohu si tady tedy můj milý deníčku trochu stěžovat??? Je to jen marnost! Vše je jen marnost. Slovy Dalajlamy: "Když má problém řešení, nemá cenu dělat si starosti - Když řešení nemá, starosti nepomohou". Buddhistické nelpění mi již celkem jde. Jen na jednom lpím a proto se nikdy nemohu zcela zbavit utrpení. Záleží mi na tomto světě. Boddhisatwa se tedy nikdy nemůže zcela odpoutuat od reality. Nechci se tedy stát Buddhou. Je pro mne lepší pomáhat druhým k duchovní svobodě...
V horečce se mi myšlenky řinou ven zkrs prstíky tančící po klávesnici. Bohužel není možné obsáhnout myšlenky, které se honí hlavou i když prý uvážování člověka má jazykový základ. Smysl je ale nad uvažováním a za jazykem a tak známe pojmy jako nevýslovné štěstí a naprostý chaos... ...stejný chaos, jaký jsem právě předvedl na těchto řádkách. Jen co horečka poleví můj milý deníčku napíšu něco co má smysl... Chceš?

Jsem nervózní jak panna na swingers party, protože dnes je významný den. Musí se nám povést akce v Exitu a musí začít pořádně makat náš televizní projekt. Naděje umírá poslední, a tak prosím Radegasta, Peruna, Svantovíta, Vojena, Slávu, Moranu, Velese, Tišice, Svalena, Triglava, Prova, Ohda, Rostana, Kampana, Lešice, Svagora a Ogru za naše slovanské bohy , kteří nám nedali zahynouti pod kladivy démonů germánských ani pod zdechlinou na kříži. Prosím vás duchové lesů a bohové keltských praotců a pradědů. Krví jste omyli moji zem a já Vás ctím!!! Pomozte přímluvou svému věrnému synovy abych potomkům mohl předat zemi pěknější a bohatší. Pomozte a já nabylé bohatsví vrátim zemi z níž jsem vzešel... Pomozte a odpuste mi tuto prosbu veřejnou... Víte přece, že k vám mluvím potichu - s láskou k vám šeptám svůj vděk a svoje sny. Sny, které nevidí můj blahobyt, ale zemi kvetoucí a barevnou...

Tak mám po třídních schůzkách svojí sestry. Paradoxně mě nerozčílil prospěch mojí ségry, ale jedna z maminek. Postarší dáma. V ruce machrovala s PDA. Gymnázium, jehož druhý ročník sestra navštěvuje je zaměřeno přírodovědně, humanitně a programátorsky. Úspěšnost přijetí na VŠ se pohybuje kolem 95%. Sestra studuje přírodovědný směr (blázen co se rejpá v kytkách a když je laboratoř plná čmoudu, tak je na vrcholu blaha).
Výše zmíněná maminka kritizovala požadavek profesora biologie, aby se žáci naučili rozeznat dle obrázku 60 druhů květin. Někomu to může připadat jako milá známka kulturnosti. Zmíněné mamince to přišlo jako doporné biflování.

Moje reakce byla dost vášnivá: "ano nemusí se naučit rozeznat základní kytky. V důsledku je zbytečné znát i písmena abecedy..."

Sympatické bylo, že v nastalé debatě byly ostatní rodiče na mé straně.

Pak se dozvídáme ve zpravodajství zvěrstva, která vyvolávají dojem, že jsme národ "debilů".

Ovšem opak je pravdou a například projekt Česká Hlava je toho důkazem. Oroduji dnes můj deníčku za vzdělanost a za moudrost. Snad matek, kterým leží na srdci co největší nevědomost jejich potomků, bude co nejméně.

Rozčílil jsem se tak, že mi už nezbyla ani žádná energie potrestat sestru za téměř samé dvojky.


Pokálela tím můj erb "Horáček a Pažout forewer..."

Opět se ovšem potvrdilo starořímské HOMO EST ANIMAL BIPES RATIONALE...
Dej mu pánbů věčné nebe... tedy tomu rozumu...

S očekávaným příchodem sluníčka se pomalu zlepšuje i nálada. Jakkoli se dnešní člověk může cítit odtržený od přírody nikdy se z jejího vlivu nemůže dostat. Nemůže se ani vyhnout tomu co je bytostně lidské. Zvědavost, lenost a škodolibost mohou být jedněmi z nejhlavnějších hnacích sil pokroku. Rozum a morálka vytváří něco čemu říkáme "udžitelný rozvoj"... Udržitelný rozvoj na přelidněné planetě? No už to zní jako fikce, ale bohužel je to nezbytnost. Proto jsem alergický na snahy ekoteroristů brzdit rozvoj. Protestují proti Jaderným elektrárnám a stavbě rychlostních silnic, ale nevyvíjejí prakticky žádný tlak na státy, které odmítají smysluplné omezující dohody o omezení exhalací a podobně.
Tak jako v každé lidské činnosti mohou stejné pozitivní a negativní emoce a vlastnosti, které vedou k pokroku, vést v tomto případě k nevratné a neodkladné záhubě.
Pokrytectví... to je to co mne trápí toto úterní odpoledne...

Věřím, že brzy bude burácet hrom.
V tom hřejivém vzduchu dopřeji dunění sluchu.
Na tu pouhou chvíli vše utichne.
Uchu milá slova neslyší - ach ne.
jest sama na vrcholu blesku...
promlouvá tím hromem k mému stesku...
Blízko i daleko...
Raději blíže než dál
Úzko je rytíři, jež vida boj, by tiše opodál stál.
Nejtěžší mou bitvou je boj o tvé srdce.
A tak svou něhu šeptám tajně, ale přece.
Tak svou lásku šeptám hromu.
A on mi bleskem svítí k tomu.
Bouře citů a každý hrom je jeden tep.
Bez konce...

Dnešní poetické dopoledne zakončím konstatováním, že je mi fajn. :) Práce až nad hlavu, všchno hoří a nic nefunguje. Jsem šťastnej když z chaosu něco vzniká :)