Abych pravdu řekla, taky mám zálibu obdarovávat lidičky, které mám ráda, různými maličkostmi. Jsou to vesměs malé pozornosti, které vlastně ani nestojí za reč...Jsou ale lidé, kteří mají podobnou zálibu jako já. U nich však balancuje na samé hranici zdravého rozumu. Darují gigantické dárky, popřípadě sami sebe. Prostě - čiré šlílenství. Zde se pak nabízí otázka - Co udělat s dárkem, který nechcete?
Záleží hlavně na tom, jakých je dáreček rozměrů.
Můj kolega z práce mě zásobuje básničkami. Milé gesto, jen se nesmí stát všedností, která pak vadí. Už jsem se mu kolikrát snažila vysvětlit, že už opravdu nechci. Stále bez úspěchu. /Člověk od kterého bych básničku opravdu přála, mi ji už nenapíše. (,,Budiž mu země lehká.´´) A o jedné, která je určena pro mě vím. (Je krásná Honziku, opravdu)./
Pokračujme ale ještě dál. - Jedna z mých spolužaček je na to o něco hůře. Chodí jí dokonce květiny a bonbony. Ví od koho. Snaha o stopnutí - bez úspěchu.
Jsou i lidé, kteří těchto faktů zněužívají, hodnotné dárky příjmají a posílají je dál. Ano, i s tím jsem se setkala.

Prostě ať už dostanete parfém, který vám smrdí; oblečení, které je vám malé, totálně mimo vkus a nevejde se do skříně; nádherné červené Ferrari, které memáte kde parkovat; určitě poděkujte. (I když si dotyčná osůbka vzpomene jednou ročně - to je ostatně lepší varianta. Ale co myslíte - není lepší zamyslet se nad tím co by jste si přáli vy sami a jednoduše dát vše patřičně najevo?
Ha! Jak s tím pak naložit aby jste neurazili?

pa Der:)