Je jeden člověk, kterého jsem potkala, strávila s ním nějakou tu chvilku, zamilovala se a kvůli jedné hloupé chybě...nedorozumění... jsem jej navždy stratila a už se nevrátí. Myslela jsem ,,ANO´´ a říkala ,,NE´´, protože jsem si nedokázala přiznat, že pro mě může být tolik cenný jen jeden člověk. Možná že šlo i o mou blokaci - byl totiž mladší než já a naprosto šíleně si vymýšlel, jen aby mu jiná osoba věnovala pozornost. Ke mě byl však vždycky upřímný, nelhal mi, když jsem se zeptala na věci z doslechu, řekl mi pravdu. Co slíbil, to většinou dodržel. Na nic si nehrál.
Ublížili jsme si. Já odešla...za tu dobu jsem jej viděla jen dvakrát. Prve na můj pozdrav neodpověděl. Podruhé jsem jej zahlédla na zastávce autobusu, kousek od místa, kde bydlí. Ani nevěděl, že jsem tam byla...náhoda. Oopravdu. Jela jsem autem.
Vím o něm. Vím že žije. Přeji mu hodně štěstí u maturity! Sleduji jeho mílové kroky, kterými se blíží k dokonalosti. Mé srdce pláče, když vzpomínám. Uvědomuji si, že člověk má v jistých chvílích poslouchat své srdce a kašlat na tvář pro svět, nebo ne? Má dát na rozum a zlomit své srdce?
Chci se tímto rozloučit, Jakube. Buď šťastný A ŽIJ!!!
Der