Už dlouho jsem nenapsala na blog ani řádku. Není to proto, že bych nechtěla, ani z důvodů děravé paměti. Vysvětlení je prosté = to co se dělo, nešlo popsat slovy.
Nastalo tolik změn, že kdybych je měla vyjmenovávat a popisovat, vznikla by z Dračích luk obrovská kniha. Jen nevím, jestli by jste ji chtěli číst.
Během hluché doby však neustávalo mé literární odhodlání. Naopak. Kniha básniček je téměř hotova. Ale nemám jí komu ukázat. Člověk, který mi byl motivací, odešel. Nemohu ho najít. Nebere telefon. Slehla se po něm zem, pravděpodobně finská. Hodně lidí mě opustilo. Nespočet lidí jsem opustila já. Pohnutky byly různé. Některé hledám, abych zjistila, zda jsou šťastní, zdraví, spokojení. Toď vše. Chci mít jistotu, že žijí.
Co se týče mé osoby, zdokonaluji se, jako oblázek omývaný vodou. Kousek po kousku. Všechny ostré rohy se zaoblují. Jednu dobu jsem měla pocity diamantu, kdy mi situace zasasovaly tesavé rány a snažili se najít jiskrný drahokam uvnitř. Asi jsem neobstála. Proto jsem byla vržena do vody. Kde se snažím odolat proudu.
Posoudit výsledek, zda je kladný, nebo záporný, lze jen podle toho, co na konci procesu zbyde. Když uděláte všechny ty kotrmelce, zahrajete divadélka, která jsou nutná; odeženete od sebe lidi, které máte rády, ale jen tak jim zajistíte bezpečí. Když všechno tohle uděláte a výjdete z boje, nezáleží na tom, jakoumáte podobu, ale na tom, co z Vás vnitřně zbylo. Jestli máte sílu pustit se do dalšího boje, až příjde něco jiného. Jestli se prohlásíte za válečníka, nebo trosku (popřípadě tresku a zarolujete se do kovové konzervy). Je to jen na Vás.
Určit, co zbylo ze mě, je těžké. Rozhodně mohu říci, že jsem se změnila. Jak na venek, tak uvnitř. Zatím nemohu sama sebe soudit. Čekám, až naberu síly a obleču opět pomyslnou drátěnou košili.
Záleží na tom, co zbyde. Pak, jak se vidíte vy sami?

Derien