30.Duben 2009

Jednoho dne... | denik duo-vac

   Jsem seděl v lavici a zrovna četl nějakej časák. Do třídy vtrhl opálenej třídní. Aspoň to tvrdilo pár spolužáků. Okem skromným, ověřil jsem odstín jeho kůže. Neshledal jsem v něm však žádných změn oproti zimním měsícům. Ale vyjádřili se v tomto směru kladně především jen žáci se slabší docházkou, tu dobu dlužni vysvětlení svý absence. Třídní se pokusil být vtipný. A snad jen nepochopení jeho oveček mu v tom zabránilo.

   Vytáhl tedy notes s prospěchem a počal si v něm listovat. Nehodnou chvíli mu to trvalo a již vybízel žáky s vážnými nedostatky v tomto směru. Přední lavice se v pár minutách naplnily slabšími či absentujícími hráči. Někteří se vzpouzeli. No bylo jim to málo platné. S kouskem papíru a prupiskou zasedla tedy ekonomickodocházková elita v předních lavicích. Usazen v druhé lavici nechal jsme se unášet rozhovorem s chlapíkem, co fotil v Černobylu a kvůli tomu musel podstoupit léčení na leukémii. Fakt záživný....

    Když v tom se na mě otočil jeden z bojovníků o dostatečnou z ekonomiky-Pavel. Fakt je ten, že on mezi mý oblíbence nikdy nepatřil. Zároven mě však jeho existence nikterak nevadí v příjmu kyslíku. Chtěl samozřejmě poradit. Přemohl jsem prvotní akutní touhu poslat ho do háje a s přemáháním začal jsem shánět různý informace, který po něm chtěl třídní k zisku dostatečné. No a on je chtěl po mě.

    Sešit jsem přirozeně neměl. Moje známka z ekonomiky je pro život asi uzavřena. Jsem dobrej. Podle třídního. Patovou situaci na půl cesty k poslání do háje a vrácení zraku do stránek časáku vyřešil až metrosexuální spolužák. S milým úsměvem mi ten zkurvenej sešit donesl. Pak si sedl na přední lavici a společně s druhým, normálním kámošem bavili třídního. Tohle super křoví mi ponohlo v tom, abych zase jednou dělal dobrej skutek, z něhož čouhá vlezdoprdelkářskej dík ze slušnosti.

    Třídní hýřil humorem. Oba byli fakt super křoví. Pavel neměl žádnou paměť. Měl jsem fakt pocit, jakobych to radil debilovi. Každý slovo jsem opakoval nejmíň třikrát. Uměl se fakt jen podepsat. Naše divadlo ocenil třídní dvojkou, protože metrouš zameškal pár zápisů z důvodu pedikury, nemohl jsem Pavlovi poradit s otázkou číslo tři. Hned po odevzdání mi přiletěl dík. Bolel jako facka. Pak mi ještě úslužně vyjádřil vděk při návštěvě míst, kde mohou jen muži a metrouši a zmizel mi z očí. Prostě jednoho dne....

komentáře (0):

Přidej komentář

<< Domů