...zmrzlej Martin | Články
Svátky zimy už jsou tady,,,
Svatý Martin,prý jezdí na bílém koni.Svatý Martin má poprvé zachrastit zimou a sněhem zalehnout celý dvůr.Jenže tenhle rok je to paradoxně trošku jinak.Stejně paradoxně je opakem pravdou,Stejně jako se rodiče učí dnes od dětí.Paradoxně je všechno nějak jinak,nějak to jde jinou cestou a co je bílé je najednou černé .V zimě kdy má mráz štípat do tváře a teplo od kamen dělat domovy útulnějšími je prostě všechno jenom jinak.
Skoro rok už bude za mnou kdy jsem nevěděl jak skončí všechno tohle moje písmenkování a kde zakotví unavené tělo co jen unaveně vypadá navenek a tváří se jak podzimní listí smetené větrem na kraj cesty.
Paradoxně jsem neskončil,
ale pokračuji dálve své cestě za poznáním.Pořád se učím nové věci,pořád ale také čerpám ze svojí minulosti.
Je to paradox kdy se vlastně nic neděje ,jen ten život jde prostě dál.
Stejný paradox jako je ten smrk na ,,Starce“ k Janovičkám.Ten smrk má svou historii a taky je poznamenán lidskou krutostí a právě ta lidská ruka mu podtrhla mládí .Právě ale parádně i ta lidská ruka mu pomohla aby nezůstal znetvořený a mohl v dnešní podobě lemovat tu spojnici mezi našimi dědinkami.
Je to dávno,
už přesně si nepamatuji kdo a kdy ten smrček,sazenici zapíchl na tu mez.Stromek rostl a sílil.Jedné zimy kdy byl zasypán a zavalen sněhem co ho u nás nikdy nebývá málo,mu parádně lidská zloba ublížila.
Uřízla vršek a na jaře kdy sníh slunce rozpustilo zbyl na mezi jen pahýl,torzo se dvěma pahýly větví. Ten smrček to ale nevzdal ,nepřestal bojovat za svoje místo na slunci.Vítr,mráz a hustá tráva donutily ty znetvořené větve ke změně,k postoji k k pohybu směrem vzhůru,ke slunci.
Každým rokem,každou zimou se stávaly silnějšími a postupně přerostly všechnu okolní trávu a už ani sníh v zimě nepohřbil ty dvě silné větve pod svoji peřinu.
Rostly souběžně ,vedle sebe a soupeřili jedna z druhouo vodu,sluneční paprsky o život.
Právě v této chvíli,
zase a paradoxně přišla zase liská ruka zasáhla podruhé do jeho života,do jeho růstu do jeho osudu.Uřízla jednu z větví a zase ublížila těm kořenům které nesly to znetvořené tělo stromu.
Paradoxně to byl ale těr z milosti,v dobrém úmyslu.Tím jak stromek musel zase napnout sílu,zase mít větší touhu žít začl vlévat daleko více síly do té větve která vůlí lidské ruky zůstala naživu.
Ta větev proto mohla sílit,rozvětvovat se a mít větší sílu žít plnohodnotným životem.Dokázala překonat vlastně zdánlivou smrt.Všechno tohle bylo potřeba aby se z netvořeného stromku stal časem smrk v plné kráse,strom co stojí na rozcestí,,Starky“ a silnicek Janovičkám.
Dneska na tom stromě,
už nejsou viditelné stopy co lidská ruka zanechala a napáchala na živém organizmu.Dneska je ten strom silným a jen už tak lehce nepodlehne lidské lhostejnosti,chamtivosti a bezohlednosti.Je to příklad toho že i lidé se nesmějí nechat strhnout na samé dno a mohou vždy jak ten strom znovu nabrat sil.Mohou zacelit své rány,mohou znovu jak bájný pták Fénix vzlétnoutz popela v který se proměnili,
Měl to být článek oparadoxech ,ale nějak mě ten smrček zaujal na mé vycházce se psem a mohl jsem se tak vrátit do mládí,do doby kdy si pamatuji znetvořený pařez se dvěma větvemi.
Chodím sem rád ,na ta místa,na místa kde bylo moje mládí a elán do života. Vracím se na to místo kde je můj domov,můj život a díky všemu co mám možnost využít jsi i ty teď se mnou na místě kde se zastavil čas a oba jsme byli mladí.....
Podskalák
