Tak to si říkám denně a stejně mi to k ničemu není. Kde nic, tu nic... Skončila pohádka a krutá realita se s nikým nemazlí. Tak si pak položím klasickou otázku: K čemu ti všechno to blbnutí okolo pana ideálního je?
Znovu si pustím The Creeps a zaposlouchám se do jejich Sex & alcohol:

No a hned je mi jasné, že snaha je marná. Takže sbohem naděje, udělala jsi chybu a není už cesty zpět... Oh shit!

K čemu jsou moje sliby, když je nikdy nedodržím? Proč žiju, když moje existence vlastně ničí život ostatním? Nedokážu být dokonalá a dokonalost mě ničí. K čemu dýchat, když můžu klidně zemřít?

Ano, ty pesimistický bláboly bych mohla psát pořád dokola každej den a stejně by mi to bylo k ničemu. Každej by řekl, že si vůbec nevážím toho, co ve svým životě mám. Jasně, mám rodinu, přátele, známý i tu blbou práci, ale v poslední době se cítím sama. Dost sama. K čemu mi je potom společnost lidí, když mě to po psychické stránce neuspokojuje? Prostě a čistě, nemám náladu se zbytečně přetvařovat a hrát si na něco, co opravdu nejsem. Nemám potřebu doprošovat o společnost, když o ní nestojím..
Mám ráda svůj klid a samotu. Líp mi je tak, jak uznám za vhodný..