„Ahoj,“ ozvalo se za ní. Otočila se a pohlédla do tváře usměvavého mladíka. „Ty jsi Annie, ta dívka z pavlače, že?“ Pohodil hlavou a hluboce se jí zadíval do očí. Ty jeho byly překrásně modré a tak hluboké, že by se v nich mohla utopit.
Nervózně přešlápla a pomalu přikývla. Už to bylo dávno. Stalo se to před rokem a moc ráda na to nevzpomínala. Chtěla na to zapomenout. Nechápala, jak to mohl vědět.
„Jsem Alex.“ Podával jí ruku na přivítanou. „Možná si na něm nepamatuješ, ale už jsme se potkali.“
Pomalu stiskla jeho ruku. „No, nějak si na tebe nevzpomínám. Kde jsme se viděli?“
„Trošku mě to mrzí,“ v jeho očích bylo vidět zklamání. „Nechci se vychloubat, ale já jsem tě tenkrát zachránil, když si se pokoušela... o to... hmm... no... o tu sebevraždu.“
„Aha,“ sklopila oči k zemi a stiskla třesoucí se ruce. „Na tohle si moc nepamatuju, nikdo mi neřekl, kdo mě zachránil. Promiň.“ Pomalu se otočila a vykročila po cestě směrem k bráně školy.
„Počkej!“ Rozběhl se za ní a jemně ji chytil za ruku. Zastavila se a čekala, co udělá dál. Slzy se jí nahrnuly do očí a ona nechtěla, aby to viděl.
„Já ti nechtěl ublížit,“ litoval svých slov a tušil, co to vyvolalo. „Chtěl jsem tě už dávno poznat, ale nevěděl jsem, jak se k tobě dostat. Nevycházela jsi z domu.“ Pustil její ruku a čekal na odpověď.
Potřásla hlavou, aby zahnala slzy. Zvedla oči od země a znovu na něho pohlédla. „Tobě nevadí, co se teď ve škole o mě povídá?“
„Ne,“ znovu se usmál. „Můžu tě doprovodit domů?“

Po tváři ji pomalu stekla další slza. Oči upřela na tu šedivou zem pod sebou. Prázdná ulice byla zahalená ve večerním oparu a mlhavé světlo pouliční lampy ji přízračně osvětlovalo. Všude bylo mrtvolné ticho. Jen tu a tam do tmavého města svítilo osamělé okno.
Pomalu přešla k okraji pavlače a opřela se o zábradlí. Přerývavě dýchala, jak bála udělat to, co si plánovala už dlouho. Nadechla se, přelezla zábradlí a stanula úzkém okraji pavlače. Rukama se stále držela studené tyče za sebou.
Nic už ji nezastaví. Nikdo ji nerozmluví to, co chce udělat. Je tu sama, všichni jsou daleko. Nikdo jine uslyší, nikdo ji neuvidí. Pro nikoho tu teď není.
Celá se roztřásla a zoufale vykřikla. Další příval svých slz nedokázala zastavit. Cítila se tak sama. Nikdo se oni už dlouhý čas nezajímal. Bolestně trávila každou noc ve svém tichém a tmavém pokoji. Mezi těmi čtyřmi stěnami, které pro ni byly vězením a samotou, byl sepsán život jejich posledních dnů. Její chování se zřetelně změnilo a nikdo si toho nevšiml. Prosila o pomoc a nikdo ji nevyslyšel. Byla tak sama.
Pomalu postavila pravou nohu do prostoru a pohlédla k noční obloze. Hvězdy tlumeně zářily na tmavě modrém nebi. „Mami, chybíš mi. Moc. Jdu za tebou.“ Pustila se oběma rukama a vyšla vstříc prázdnému prostoru pod sebou.
„Ne, počkej!“ ozval se za ní tlumený hlas a silná mužská ruka ji zachytila. „Todle nesmíš.“
Volně vysela v prostoru a přála si to všechno skončit, ale ta ruka ji pomalu přitahovala zpět k zábradlí. Druhá ji chytila kolem pasu a jemně ji obě přenesly na pavlač, kde ji položily nastudenou kamenitou podlahu.
Cítila se malátně a nacházela se na hranici bezvědomí. Slova a věty, kterými ji zahrnovala postava, v jejíž náruči ležela, skoro vůbec nevnímala. Cítila teplo a pocit bezpečí. Před tím, že její mysl úplně pohltila tma, spatřila mlhavou tvář mladého muže, který ji zachránil.