„Můžu tě teda doprovodit domů?“ Pořád stál vedle ní a čekal na její odpověď. Znovu se podívala do země a nejistě přešlápla. Zvedl ruku, jako kdyby ji chtěl pohladit, ale pak si nejistě prohrábl vlasy a dodal: „Jestli nechceš, tak to chápu.“
„Ne, nevadí mi to,“ pronesla tiše a zadívala se na něho. „Já musím za Mandy, mojí sestrou do nemocnice. Slíbila jsem ji, že se za ní stavím a půjdeme pak spolu domů.“
„Aha.“ V jeho hlase bylo znát opravdové zklamání, ale i přesto se rozhodl nevzdát. „A nemůžu tě doprovodit k nemocnici? Pokud by ti to teda nevadilo.“
„Ne, ale vůbec ne. Můžeš.“ Tahle odpověď v něm vyvolala vlnu radosti. Bylo to na něm znám, vůbec to neskrýval. Doufala, že to nebyla chyba. To ale netušila, jak se jí za pár dní díky tomuhle změní život.
Alex byl vysoký kolem 190 centimetrů, dobré postavy a měl světlé vlasy. Bylo mu už osmnáct a chodil do stejné třídy jako Annie. Měl světle modré oči, díky kterým na něj letěla skoro každá holka ze školy. Stále však byl bez závazků. Jediným jeho závazkem byla kapela, kterou s kamarádem založil nedávno, a jedinou milenkou jeho elektrická kytara.
Jeho největším koníčkem byla hudba a vše kolem ní. Poslouchal metálový skupiny jako Evanescence, Nightwish či Within Temptation a skládal vlastní skladby na kytaru. S kamarádem se rozhodli založit kapelu, ale bohužel byli jen klávesista a kytarista. Momentálně hledali bubeníka a basáka.
V jeho životě byla i dívka, jeho nejlepší kamarádka Kelly. Dívka menší postavy, s krátkými zrzavými vlasy, zelenkavýma očima a roztomilým úsměvem. Znali se spolu snad už od školky a byli nejlepší kamarádi. Každý, kdo je viděl spolu a jak se k sobě chovají, by spíš řekl, že spolu chodí, ale nebyla to pravda.
„... musí to být skvělej pocit. Ještě jsem to nikdy nezažil. Stát na pódiu, tak to musí být paráda. Jen si to doma, když zkouším, představuju. Co ty na to říkáš?“ Skoro celou cestu i zahrnul záplavem informací, které na sebe prozradil. Za těch pár minut měla pocit, že o něm ví snad všechno. Že ho zná snad celou věčnost. Za to on se na nic o ní neptal. Bylo to tak lepší.
„No, já o tom nic moc nevím. Nikdy jsem na koncertě nebyla. Ještě nikdy. “ Zastyděla se za svoji odpověď. Připadala si tak nemoderní, když mluvil o všech koncertech a festivalech, na kterých byl s kamarády, a o hudbě, kterou poslouchá. Tohle bohužel neznala.
„Fakt? Nevypadáš na to. Tak můžeš jít někdy se mnou.“ navrhl ji s úsměvem na tvář a zastavil se u schodů. Stáli před hlavní budovou nemocnice. „Třeba tudle neděli. Ve městě jsou Livers a hrajou v Aréně.“ Na jeho tváři stále hrál ten překrásný úsměv.
Trochu znervózněla. Nechtěla se ztrapnit. „Já nevím. Známe se jen chvíli. Možná mě naši ani nepustí. Možná že bych...“
„Tak platí. Sejdem se v sedm před Arénou. Počítám s tebou.“ Kamarádsky ji objal na rozloučenou a jemně políbil na tvář. „Tak se měj a nezapomeň na neděli. Čau.“ Přeběhl silnici, na chodníku se otočil a ještě zamával, než odběhl směrem zpátky do města.
„Čau?!“ vyhrkla ze sebe a jistě mu taky zamávala. Sledovala ho ještě než zabočil za roh a pak ji teprve došlo, co právě proběhlo. Půjde s ním v neděli na koncert. Poprvé na koncert. Že by to bylo rande?