Stála u vysoké vězeňské zdi
ve vlasech věneček z plavých kopretin.
V očí majíc slzy kalných kádí
zahleděná do vzdálených končin.

Čekala před starou bránou
s kousíčkem svého srdce na dlani.
Sledovaná letící vránou,
jak je její duše plna zoufání.

Tam za tou vysokou zdí
v pustém pokoji přítel na ni čeká.
Však její srdce ví,
že ji dnes nic nepoleká.

Jejich přátelství trvá i přesto,
že ten trpký zločin prý spáchal.
Za volant si přece tenkrát sed
a po silnici bez papírů chvátal.

Holku mladou prý u mostu srazil
a zmizel náhle z místa činu.
I když nůž si do srdce málem vrazil,
prý nenese na tom žádnou vinu.

Nekonečně dlouhá je samota za mřížemi,
kde si odpykává ten nepřiměřený trest.
Ona touží v samotě se svými myšlenkami
po chvíli, kdy se nechá svést.

Až vejde do těch chladných zdí
a chodbou tichou pomalu projde.
Tam kde leží on jak smutný stín,
tam ona odpuštění najde.

Pokud lásku v sobě ještě mají,
pak happy end se blíží.
Ale zdali konec špatné věci tají,
tak drama to vše ztíží.

„Půjdeš se mnou v tu neděli?“ vyhrkla na konec svého vyprávění a podívala se do překvapeného obličeje své nejlepší přítelkyně. Mandy nevěřila vlastním uším. Její malou přítelkyni někdo pozval na rande a ona ji teď poprosila, aby šla s ní.
„Já?“ pronesla a pomalu se posadila vedle ní. „Už je to trošku díl, kdy jsem byla na nějakým koncertě. Co bych tam dělala?“
„Šla bys se mnou. Fosterovi pojedou o víkendu na chatu k jezeru a ty zase dostaneš za úkol mě hlídat. Takhle mě budeš mít pořád na očích. Prosím?“
Pohladila ji po vlasech. „Annie, nevím, jestli bych dokázala zapadnout mezi vás, puberťáky. Už jste jinačí věková skupina a bavíte se jinak.“
Annie se lehce zamračila a dodala trošku naštvaným tónem: „Tak fajn. Bez tebe tam nepůjdu. Zítra ve škole mu řeknu, že jsi mě nepustila. Nejdu někam sama bez tebe mezi úplně cizí lidi.“
„Tak dobře,“ oznámila rezignovaně Mandy. „Půjdu s tebou, ale nepočítej s tím, že se nějak odvážu. Budu ti dělat jen společnost, nic víc. V neděli vyrazíme na ten koncert.“
„Hurááá!“ vykřikla radostí a vrhla se jí kolem krku. „Jsi ta nejlepší! Jsi ta nejskvělejší! Jsi ta nejmilejší přítelkyně, kterou mám!“ Radostí se dala do zpěvu a málem se roztančila po pokoji.
Mandy se smála s ní a pak dodala: „Ale kluci budou tabu. Nechci tě pak někde nahánět.“
Annie znovu objala svoji přítelkyni a už se těšila na nedělní večer.

Před šestou hodinou náhle zazvonil telefon. Zrovna seděla nad matikou a snažila se naučit na zítřejší písemku. Ten zvuk ji vytrhnul z číselného světa. Mandy ještě nebyla doma a Fosterovi zase vyrazili do společnosti. Koktejly, párty, divadlo. Žili v jiném světě.
„Ano?“ pronesla, když zvedla sluchátko. Možná to je teta z Francie, jak se říkalo mezi holkami jedné rodinné přítelkyni, která volala velmi často.
„Annie?“ ze sluchátka se ozval mužský hlas. „To jsem já, Alex. Nevadí, že ti volám?“
Byla docela překvapená, že volá. Viděla ho jen párkrát ve škole, teď si nějak sehnal její číslo a zavolal ji. Bylo to docela zvláštní a ji to nesmírně zajímalo.
„Alexi?“ pronesla s údivem. „Jak jsi sehnal k nám domů číslo?“
„No, zeptal jsem se po tobě ve škole, pak se kouknul do telefonního seznamu a zavolal.“ Z jeho hlasu byla znát nervozita. „Vadí ti to? Jestli ti to vadí nebo nějak vyrušuji, tak to se moc omlouvám.“
„Ne, to je v pohodě. Jen že mě moc někdo nevolá. Vlastně nikdo. Jsem docela ráda, že voláš.“
„Tak to jsem taky. Jak se vlastně máš? Co teď děláš?“ Jeho hlas už zněl veseleji a vypadalo to, že tento večer to bude na delší povídání.
„No, mám se docela fajn. Učím se teď do školy a nějak mi to neleze do hlavy. A co ty? Jo, chci ti potvrdit tu neděli. Určitě přijdu a ...“