Moje křídla se zlomila a přišel krutý pád. Místo vytoužené volnosti na duši moje srdce krvácí. Chtěla jsem udělat něco dobrého, ale zničila jsem co se dalo. Člověk si přece jednou řekne, že už nastal čas osamostatnit se a vykročit do světa. To jsem udělala, ale asi to mělo být jinak. Napsat přátelům, že je opouštím? Co na to říct? Prostě jsem nechtěla je trápit svým trápením. Přišlo mě, že je to vůči nim sobecké. Pořád jen já a moje problémy, já a moje problémy a zase pro změnu já a moje problémy... Jsem nic. Žiju ze dne za den a už nemám cíl. Zbyly mi jen sny, ale ty jsou mi v reálném světě k ničemu. Snažím se být silná, ale za tou každodenní maskou je ztrápená duše. Nikdy dřív jsem si tolik nepřála zemřít, jenže se nedokážu zabít, jen zbabělec. Něco mě tu drží, ale nevím co. Vždyť už nemám pro co žít. Vzdala jsem se štěstí, vzdala jsem se přátel, tak tím bahnem teď musím kráčet sama...

Existuje snad něco, co mi umožní být lehčí? Co dělat, když se nedokážu zabít? Jak se pohybovat dál, když mě neuspokojuje žít? Ať už chci udělat cokoliv, tak vždycky mě to zastaví. Proč mě pronásleduje minulost, když své chyby nemůžu vzít zpátky? Nač se snažit něco napravit, akorát to bude horší. Chci volněji dýchat, být lehčí, ale je hrozně těžké se zbavit pravděpodobných pout, které mě drží při zemi. Jak nezpůsobit blízkým bolest jen proto, že chci být šťastnější? Dokážou se s tím vyrovnat a dokážu to já? Bolest už tak mě dost ničí. Snad jen najdu řešení, jak se se vším vyrovnat a přestanu milovat iluzi...