Tolik se mi toho honí hlavou a ani nevím, kde začít a jak to napsat. Vzpomněla jsem si dneska na těchle pár vět: "Luci, mám tě rád. Jsem se do tebe zamiloval." "Fajn. Řekneš mi to ještě jednou až budeš střízlivej, jo?" Ani nevím, jestli si to pamatuju správně, ale tak nějak to bylo. Víc už si nějak nedokážu vybavit. Nějak rychlejc zapomínám. Trošku mě to štve, protože na hezké a výjimečné věci by se mělo vzpomínat ještě dlouho a s úsměvem.
Když se zpětně koukám na těch pár řádků, co jsem napsala, tak mi dochází, že už je to pěkně dávno, když jsem měla chuť napsat a vyvěsit někam všechno, co se i zrovna honí hlavou. Přišlo mi, že mě nikdo neposlouchá, tak jsem o sobě chtěla dát vědět. Změnila jsem se a to v mnoha věcech. Když se vrátím do loňska, tak se teď cítím volnější a líp se mi dýchá. Změnila jsem se. Pomalu jsem všechno hodila za hlavu.
Už zase nevím, co dál. Co napsat. Zdá se mi, že na něco čekám. Jo, až udeří vedle mě blesk. To by stálo za to. Už tak trochu plácám a nějak mi to přestává klasicky myslet. Radši skončím.