Před čtrnácti lety spatřil světlo světa Leon, podle některých vrchol kariéry Luca Bessona, jenž popisuje příběh zabijáka, který se ujme mladé dívky, když ji je zavražděna rodina a ona se rozhodne pomstít smrt svého mladšího bratra. Svému autorovi tento film pootevřel vrátka do Hollywodu a vyvolal nadšení i odpor – a zejména dal filmovému světu Natalii Portmanovou.
Kamera letí nad Atlantským oceánem, vodní hladinu ale záhy vystřídá pobřeží a známé budovy New Yorku... Působivý úvodní záběr filmu Leon symbolizuje nejen Bessonův návrat od podmořských dokumentů Atlantis k městským příběhům, ale také touhu vymanit svůj talent z evropského kontinentu a zaujmout i v Novém světě. Režisérovu odvahu posílilo, že zatímco se potápěl do mořských hlubin, vyplodil Hollywood remake jeho hitu Brutální Nikita a přinesl důkaz, že ve Spojených státech jsou na Bessonovu vlnu naladěni. Leon je tedy sice film francouzský, ale mluví se v něm anglicky, odehrává se v New Yorku, a přestože svým stylem evropský původ nezapře, inspirace americkými akčními filmy z něj vyloženě trčí.
Hledá se vrah
Luc Besson si jednou všiml mohutného muže, který byl i v parném létě oblečen do dlouhého kabátu, v ruce držel obrovskou brašnu a vyčkával v temném průchodu. „Šlo evidentně o zabijáka,“ dovtípil se režisér. „A já si hned v duchu začal představovat obsah jeho tašky i osudy lidí, s nimiž měl za úkol skoncovat.“ Z inspirativního ‚setkání‘ vzešla nejdříve epizodní postava čističe Viktora v Brutální Nikitě, jíž se zhostil Jean Reno. Když později Besson tomuto herci a příteli slíbil napsat scénář přímo na tělo, napadlo ho odpíchnout se právě od Viktora – a zrodil se jeho ‚vzdálený italský bratranec‘ Leon.
Besson původně nechtěl film režírovat, když ale scénář dokončil, uvědomil si, že svůj ‚malý klenot‘ nedokáže přenechat nikomu cizímu. V tu chvíli musela jít stranou slabost pro Rena. S těžkým srdcem mu sdělil: „Mám dvě zprávy. Dobrá je, že jsem pro ten film našel režiséra. A ta špatná, že jím budu já, což znamená, že zkusím najít herce, který bude pro roli nejlepší.“ Besson pak sestavil seznam možných představitelů, mezi kterými nechyběli Robert De Niro, Al Pacino nebo Mel Gibson. Když se ale s každým z nich sešel, zjistil, že všechny ty hvězdy sice mají zájem, těžko by se však Leonovi věnovaly na sto procent. Nakonec se tedy k Renovi, který se od té doby objevil ve všech jeho filmech, ještě rád vrátil.
Roli prohnilého policisty Stansfielda přijal Gary Oldman, jenž se na natáčení začal těšit dřív, než si vůbec přečetl scénář. Zbývalo tedy to nejtěžší a zřejmě nejdůležitější – obsadit třetí herecký pilíř filmu, představitelku dvanáctileté Mathildy, která u Leona najde útočiště po smrti své rodiny.
Hra o Natalii
Už se zdálo, že je vybráno, ale favorizovaná patnáctiletá herečka Liv Tylerová začala Bessonovi najednou připadat moc dospělá a hlavně vysoká. Hledání tedy začalo nanovo a jen několik týdnů před plánovaným začátkem natáčení se do hry vrátila dívka, kterou při prvním kole konkursu poslali domů dříve, než vůbec stačila cokoli předvést – byla prý moc mladá. Když ale konečně dostala šanci před kamerou, okamžitě všechny přesvědčila. Jmenovala se Natalie Portmanová a bylo jí v té době teprve jedenáct.
Radost filmařům však trvala jen do chvíle, než si Nataliini konzervativní rodiče přečetli scénář, podle nějž by se měla postava jejich dcery zamilovat do postaršího muže a učit se od něj zabíjení. „Dost je šokoval,“ vzpomíná Luc Besson, který už si ale tehdy nedovedl v roli Mathildy představit nikoho jiného. „Nastínil jsem jim, jaké malé změny jsem ochoten udělat, a začala těžká vyjednávání.“ Režisér zvítězil ve chvíli, kdy úzkostné Portmanovy přesvědčil, aby dceru alespoň nechali si scénář přečíst – to se hned nadchla a žadonila u rodičů tak vytrvale, až je zviklala. Uvědomělá Natalie ale měla také jednu výhradu: odmítala vzít do ruky cigaretu. Její nevoli propagovat kouření mladistvích Besson zlomil, když se společně dohodli na výchovné variantě, kdy Mathilda bude v úvodu filmu kouřit jen proto, aby posléze přestala.
Trable s New Yorkem
Jak poznamenává Jean Reno, „v Paříži i většině dalších měst by Leona brzy odhalil zvědavý domovník.“ Pro vražedného podivína tedy neexistuje vhodnější město než anonymní New York. Dělat snímek v Americe je ale pro evropské filmaře drahý špás, proto se rozhodli tu točit jen exteriéry (někdy dokonce bez patřičných povolení) a scény na jediné chodbě. Zbytek vznikal v pařížském studiu, kde iluzi pomáhalo ateliérové pozadí o ploše několika set čtverečních metrů, které za okny tvořilo věrohodné newyorské panorama, a také dvě tuny rekvizit včetně telefonů, zásuvek nebo televizorů, jež filmaři v zájmu dokonalé souhry reálií převezli přes oceán. Když tedy Mathilda v New Yorku žadoní, ať ji Leon pustí do bytu, ten reaguje za týmiž dveřmi, ale v Paříži a o půl roku později. „Takový postup je běžný,“ vysvětluje režisér. „My jsme jen ale takhle dělali v podstatě celý film a nároky na hlídání kontinuity byly extrémní.“
Mnohem větší problém spojený s Amerikou však přišel až o pár měsíců později při testovacích projekcích. Reakce losangeleského publika byly často dost pohoršené a hollywodští distributoři naznačili Bessonovi zcela jasně: „V téhle podobě uvedeme Leona nanejvýš ve stovce kopií, ale když vystřihnete pár kontroverzních scén, můžeme se bavit klidně o desetinásobku.“ Režisér se podřídil, a protože nechtěl pokoušet ani domácí publikum, podrobil stejným zásahům raději i evropskou verzi.
A co vlastně Američanům tak vadilo? Proti srsti jim byl zejména vztah dvanáctileté Mathildy k Leonovi; lolitovský motiv a sexuální napětí řadě diváků i kritiků připadaly nechutné a podle některých se Bessonova manipulace s herečkou blížila dětskému pornu. Ten však pedofilní narážky odmítá: „Možná jsem si s tím motivem trochu moc pohrál, ale jenom abych upoutal divákovu pozornost. Pokud ve vás film vyvolává úchylné myšlenky, jste to asi vy, kdo není v pořádku, ne já.“
Natalie Portmanová se nicméně opravdu stala svého druhu sexuální ikonou – a mezi fanoušky se bohužel našli i starší pánové, kteří měli potřebu dát jí své vzrušení najevo. „Jednou se mi do rukou dostal dopis od jednoho z nich,“ vzpomíná. „Od té doby přede mnou rodiče poštu úzkostlivě střežili.“ Ačkoli byla na Leona pyšná, tahle zkušenost ji přece jen poznamenala. Když přišly další filmové nabídky, raději se vyhýbala všem s erotickém nádechem, odmítla tak titulní úlohu v Lolitě i role v Ledové bouři či ve volném pokračování Hříšného tance.
Mathilda žije
V den premiéry stály před všemi pařížskými kiny, které Leona promítaly, dlouhé fronty i na dopolední představení. Část Francouzů se však ohradila proti tomu, že Besson proti Hollywodu nebojuje, ale naopak jeho styl zbaběle imituje. Když pak snímek získal sedm nominací na ceno César, ovšem z udílení odešel zcela s prázdnou. Besson tuto ‚nespravedlnost‘ nesl dost těžce a dokonce se neubránil pláči.
Leon se nakonec prodal do 70 zemí a režisér se po čase rozhodl uvést i delší verzi, do níž vrátil 26 minut vystřižených scén. Na některých DVD edicích (ovšem ne na té české) tak máte možnost vidět, jak Mathilda prosí Leona, aby ji připravil o panenství, pije alkohol, hraje s pistolí ruskou ruletu a dokonce zabijákovi pomáhá při jeho akcích. A to si představte, že podle původního scénáře měla dívenka při tréninku používat místo painballových kulek ty skutečné, svléknout se před Leonem do naha, při polibku vyžadovat zapojení jazyka a v závěrečné scéně to byla ona, kdo sebevražedně odpálí granáty připevněné na svém těle.
Ve výsledné verzi ale přežila – a Besson před pár lety sliboval pokračování, v němž by dospělá hrdinka převzala po Leonovi živnost. Sequel podmiňoval účastí Portmanové, a ta chtěla začít natáčet hned, jak skončí její povinnosti spojené se Star Wars. „Scénář je tak skvělý, že kvůli němu oželím plánovanou pauzu,“ nechala se dokonce slyšet. Dnes už ale málokdo věří, že k natáčení kdy dojde – a vzhledem ke klesající kvalitě Bessonových filmů je to nakonec možná lepší než riskovat, že se nebohý Leon bude otáčet v hrobě.