Moje křídla se zlomila a přišel krutý pád. Místo vytoužené volnosti na duši moje srdce krvácí. Chtěla jsem udělat něco dobrého, ale zničila jsem co se dalo. Člověk si přece jednou řekne, že už nastal čas osamostatnit se a vykročit do světa. To jsem udělala, ale asi to mělo být jinak. Napsat přátelům, že je opouštím? Co na to říct? Prostě jsem nechtěla je trápit svým trápením. Přišlo mě, že je to vůči nim sobecké. Pořád jen já a moje problémy, já a moje problémy a zase pro změnu já a moje problémy... Jsem nic. Žiju ze dne za den a už nemám cíl. Zbyly mi jen sny, ale ty jsou mi v reálném světě k ničemu. Snažím se být silná, ale za tou každodenní maskou je ztrápená duše. Nikdy dřív jsem si tolik nepřála zemřít, jenže se nedokážu zabít, jen zbabělec. Něco mě tu drží, ale nevím co. Vždyť už nemám pro co žít. Vzdala jsem se štěstí, vzdala jsem se přátel, tak tím bahnem teď musím kráčet sama...