9. kapitola

NĚMECK STRANA PRACUJÍCÍCH

     Jednoho dne jsem z nadřízených míst dostal rozkaz, abychzkontroloval,jaké okolnosti se skrývají za údajně politickým sdružením, které mělo vnejbližších dnech pod jménem"německá strana pracujících" pořádat shromáždění, na kterém měl hovořittaké Gottfried Feders, musel jsem se ho zúčastnit, prohlédnout sisdružení a vyhotovit zprávu. Zvědavost, kterou vojsko tehdy věnovalopolitickým stranám, byla více než pochopitelná. Revoluce dala vojákůmprávo účastnit se politického života, kterého nyní hojně využívali i tinejvětší nezkušenci. Teprve v okamžiku, kdy Centrum a Sociálnídemokraté‚ k vlastní škodě, museli rozpoznat, že se sympatie vojákůzačaly klonit od revolučních stran k národnímu hnutí a k novémupovstání, bylo rozhodnuto, že vojsku bude volební právo opět odebráno aže jakákoliv politická činnost bude zakázána. Že Centrum a marxistésáhnou k tomuto opatření bylo jasné, neboť pokud by toto okleštění"občanských práv", jak se po revolucí nazývala politická rovnoprávnostvojáků, nedošlo by o několik let později k žádnému listopadovému státu,ale tím by také nedošlo k dalšímu národnímu zneuctění a hanbě, kterénárodu způsobili jeho vydřiduši a přisluhovači dohodářů z vlastníhostředu. Ovšem to, že také takzvané "národní" strany budou nadšeněsouhlasit s korekturou dosavadních názorů listopadových zločinců, a tímtaké pomůžou zneškodnit nástroj národního povstání, opět ukazuje, kamvedou tyto doktrinářské představy těchto nejbezelstnějších zbezelstných. Toto skutečně stářím duševně nemocné měšťanstvo si snaprostou vážností myslelo, že se armáda stane tím, čím byla, totižzáštitou německé obranyschopnosti, zatímco Centrum a marxisté by jíchtěli vytrhnout ten nebezpečný národní jedovatý zub, bez něhož by všakarmáda navždy zůstala policií, přičemž by neměla žádnou jednotku, kteráby byla schopna bojovat proti nepříteli, což se v následující době mělotaké dostatečně prokázat.
     Nebosi snad naši "národní politici" mysleli, že by rozvoj armády mohl býtjiný, než národní? To by těmto pánům bylo zatraceně podobné, a vycházíto z toho, když je muž za války místo vojákem pouhým tlachalem, čiliparlamentářem, a nemá ani ponětí, co se odehrává v hrudi mužů, když jeminulost upomene na to, jak byli kdysi prvními vojáky tohoto světa.
     Takjsem se rozhodl zúčastnit se již zmíněného shromáždění do té doby mězcela neznámé strany. Když jsem přišel večer do těsné místnostibývalého Sterneckerova pivovaru v Mnichově, která se pro nás pozdějistala historickou, potkal jsem tam asi 20 až 25 účastníků především zespodních vrstev obyvatelstva. Federsova přednáška mi byla známa již zezmíněného kurzu, takže jsem se mohl více věnovat pozorování samotnéhospolku. Neudělali na mne ani dobrý, ani špatný dojem. Nový spolek, takjako mnoho jiných. Právě tehdy byla doba, kdy se každý, kdo nebylspokojen s dosavadním vývojem, a neměl důvěru v žádnou stávajícístranu, cítil být povolán k založení nové strany. A tak se všude z půdyvynořovaly takové spolky, aby zase po nějakém čase bezhlesně zmizely.Jejich zakladatelé neměli ani nejmenší tušení, co to znamená založit zpodobného spolku politickou stranu, nebo dokonce nějaké hnutí. A tak sevětšinou podobné spolky udávily vlastní směšnou šosáckou ulpělostí.Nejinak jsem po dvou hodinách poslechu posoudil i tuto "německoustranu pracujících". Když Feders konečně skončil, byl jsem rád. Viděljsem dost a chtěl jsem odejit, když mne přeci jenom ještě pozdrželaprávě oznámená volná diskuse. I zde se zdálo, že všechno proběhne bezvětšího zájmu, když tu se ke slovu dostal nějaký "profesor", kterýzprvu pochyboval o správnosti Federsových podkladů, avšak, po jednévelmi zdařilé Federsově odpovědi se náhle ocitl na "půdě skutečností".Poté mladé straně co nejnaléhavěji doporučil zařadit do svého programuobzvláště důležitý bod, a sice odtrženi Bavorska od Pruska. Tento muž sdrzým čelem tvrdil, že v tomto případě by se německé Rakousko okamžitěpřipojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem větší, a podobnénesmysly. To jsem již nemohl vydržet, a musel jsem se přihlásit oslovo, abych tomu vzdělanému muži sdělil své míněni o tomto bodě. A měljsem úspěch. Ještě než jsem skončil svůj přednes, pan předřečník se zesálu vytratil jako zmoklý pes. Když jsem hovořil, všichni minaslouchali s překvapenými obličeji, a teprve když jsem se připravovalpopřát shromáždění dobrou noc a chystal jsem se odejit, přikročil kemně muž, představil se (jeho jménu jsem tehdy vůbec nerozuměl) a vtisklmi do ruky malý sešitek, očividně jakousi politickou brožurku, snaléhavou prosbou, aby si ji přečetl. To mi bylo velice příjemné, neboťnyní jsem mohl doufat, že poznám tento nudný spolek jednoduššímzpůsobem, než abych musel ještě jednou navštívit stejně zajímavéshromáždění. Koneckonců na mne tento zjevný dělník udělal celkem dobrýdojem. S tím jsem tedy odešel.
     Tehdyjsem bydlel ještě v kasárnách 2. Pěšího pluku, v malé komůrce, kteráještě velmi zřetelně nesla stopy revoluce. Přes den jsem byl pryč,většinou u 42. Střeleckého pluku, nebo na přednáškách u některýchjiných vojenských oddílů. Pouze v noci jsem spal ve své malé komůrce.Jelikož jsem se denně budil již před pátou hodinou, zvykl jsem si nahry myšek, které dováděly v mé místnůstce. Vždy jsem jim na podlahupoložil kousek chleba, nebo chlebové kůrky a pak jsem sledoval, jak sety žertovné myšky prohání kvůli těmto pár dobrotám. Zažil jsem v životějiž dost bídy, takže jsem si dobře dokázal představit hlad, a s tím iradost těchto malých tvorů. Také ráno po tomto shromáždění jsem kolem 5hodiny ležel v posteli a sledoval dovádění a škádlení. A jelikož užjsem nemohl zaspat, vzpomněl jsem si náhle na předcházející večer, a tumne napadl onen sešitek, který mi dal jeden z těch dělníků. Tak jsemzačal číst. Byla to malá brožura, ve které její autor, a byl to onendělník, popisoval, jak se dostal z chaosu marxistických a odborářskýchfrází zpět k národnímu myšlení, od toho byl také odvozen její titul "Mépolitické procitnutí". Se zájmem jsem si dílko přečetl. Odrážely se vněm události, které jsem na vlastní kůži prožil před dvanácti lety.Neskutečně živě jsem před sebou opět spatřil svůj vlastní vývoj. Vprůběhu dne jsem o celé věci ještě několikrát přemýšlel a chtěl jsem jikonečně opět odložit, když tu jsem ke svému údivu ani ne po týdnuobdržel pohlednici, na které stálo, že jsem byl přijat do německéstrany pracujících, že se k tomu mám vyjádřit, a přijít proto příštístředu na zasedání výboru této strany.
     Byljsem tímto způsobem nabytí členství více než překvapen a nevěděl jsem,jestli se mám zlobit, nebo se tomu smát. Vždyť jsem vůbec neuvažoval ovstupu do nějaké stávající strany, vždyť jsem chtěl založit svojivlastní. Tento požadavek pro mne opravdu nepřicházel v úvahu. Už jsemchtěl pánům svou odpověď poslat písemně, když tu ve mně zvítězilazvědavost, a já se rozhodl, že se ve stanovený den objevím osobně,abych jim sdělil své důvody.
     Přišla středa. Hostinec, vekterém se schůze měla konat se jmenoval "Staré růžové lázně" v Panskéulici. Byl to velmi nuzný hostinec, kam někdo zabloudil jednou zauherský rok. Žádny zázrak v roce 1919. Tento hostinec jsem však doposudneznal. Prošel jsem špatně osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl,hledajíce vchod do vedlejší místnosti, kde jsem se ocitl před"zasedáním". V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u stolučtyři mladí lidé, mezi nimi i autor malé brožurky, který mne okamžitěco nejvřeleji přivítal jako nového člena německé stranypracujících. Byl jsem poněkud zmaten. Bylo mi totiž sděleno, že vlastní"říšský předseda" teprve přijde, proto jsem se svým prohlášením ještěpočkal. konečné se objevil. Byl to vedoucí shromáždění v Sterneckerověpivnici během Federsova projevu. Mezitím ve mně opět zvítězilazvědavost a proto jsem vyčkával, co se bude dít. Nyní jsem alespoňpoznal jména jednotlivých pánů. Předseda této "říšské organizace" sejmenoval pan Harrer, mnichovské pak Anton Drexler.
     Bylpřečten protokol z minulé schůze, a zapisovateli byla vyslovena důvěra.Poté na řadu přišla pokladní zpráva, ve vlastnictví spolku se nacházelo7 marek a 50 feniků, za což pokladník obdržel taktéž všeobecnou důvěru.To bylo opět zaprotokolováno. Poté byly 1. místopředsedou přečtenyodpovědi na jeden dopis z Kielu, jeden z Disseldorfu a jeden z Berlína,všichni s nimi souhlasili. Nyní byla čtena došlá pošta: jeden dopis zBerlína, jeden z Disseldorfu a jeden z Kielu, jejichž příchod bylpřijat s velkým nadšením. Tato narůstající korespondence bylaprohlášena za nejlepší a zřetelné znamení do okolí zasahující "Německéstranypracujících", a poté - poté nastala dlouhá porada o nových odpovědích,které je nutno podat. Hrozné, příšerné. To tedy byl ten nejmrzutějšíspolek všech spolků. A do tohoto klubu jsem tedy měl vstoupit? Potom seprojednávaly nové přihlášky, to znamená , bylo projednáváno mé ulovení.Začal jsem se tedy vyptávat, avšak kromě několika hlavních zásad nebylok dispozici vůbec nic. Žádný program, žádné letáky, vůbec nicpředtištěného, žádné členské legitimace, ba dokonce ani razítko, pouzeočividně dobrá víra a dobrá vůle. Smích mne opět přešel, neboť cojiného to bylo, než typické znamení naprosté bezradnosti a celkovémalomyslnosti přesahující všechny dosavadní strany, jejich programy,jejich úmysly, a jejich činnost. To, co zde těchto pár mladých lidíspolečně dělalo, nebylo přece nic jiného, než výlevy jejich vnitřníchhlasů. Ty se jim asi více pocitově, než vědomě,snažily dát na vědomí,že se jim celé dosavadní stranictví už nezdá byt vhodné ani kevzbouření německého národa, ani k vyléčení jejich vnitřních ran. Vrychlosti jsem si přečetl základní myšlenky, které zde ve strojopiseležely, a také z nich jsem vyčetl spíše hledání, než skutečné vědění.Bylo tam mnoho nejasností, mnoho toho tam chybělo, avšak nebylo zdenic, co by mohlo platit za znamení jasného poznání. To, co tito lidécítili, jsem znal sám: byla to touha po novém hnutí, které by byloněčím víc, než strany v dosavadním smyslu slova. Když jsem se tohovečera vrátil zpět do kasáren, byl jsem s posudkem o tomto sdružení jižhotov.
     Stál jsem nyní před nejtěžší otázkou mého života: mám se k nim přidat, nebo mám odmítnout?
     Rozumdoporučoval pouze odmítnutí, pocit mne však nedopřál klidu. Čím vícejsem se snažil vybavovat si nesmyslnost tohoto klubu, tím více se kněmu můj cit přikláněl.
     V příštích dnech jsem byl neklidný.Začal jsem intenzívně přemýšlet. Politicky se angažovat, o tom, jsembyl rozhodnut již dlouho. Že předpokladem proto bylo nějaké nové hnutí,to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chyběl potřebný podnět.Nepatřím k těm lidem, kteří dnes něco začnou, aby s tím již zítraskončili, a pokud možno přešli k nějaké další věci. A právě totopřesvědčení bylo hlavním důvodem, proč jsem se doposud nemohlrozhodnout k založeni podobného hnutí, které by buďto muselo být vším,nebo by přestalo mít jakýkoliv smysl. Věděl jsem, že by to pro mne bylokonečné rozhodnutí, při kterém není návratu. Pro mne to nebyla žádnádočasná hra, nýbrž pokrevní příslib. Již tehdy jsem vlastnil jakýsiinstinktivní odpor k lidem, kteří začínali vše, aniž by cokolivprovedli. Nenáviděl jsem tyto otravné výpary ve všech průjezdech.Považoval jsem činnost těchto lidí za horši, než kdyby nedělali vůbecnic. Zdálo se, že mi dává znamení samotný osud. Nikdy bych nevstoupildo některé velké stávající strany, důvody k tomu ještě vysvětlím. Zdálose mi, že toto malé směšné stvoření s jeho pár členy má jednu přednost,a sice že ještě neustrnulo v nějakou organizaci, a že skýtá každémujedinci možnost skutečné osobni činnosti. Zde se přece dalo tvořit, čímmenši sdružení bylo, tím snadněji se mu dal přivést správný tvar. Zdese ještě dal určit obsah, cíl a cesta, což u velkých stran již odzačátku vůbec nepřicházelo v úvahu. Čím déle jsem se snažil přemýšlet,tím více ve mně rostlo přesvědčení, že právě z takového malého hnuti byse dalo připravit povstání národa, a ne z politických parlamentníchstran, které jsou až moc spoutány starými představami, nebo se dokoncepodílejí na zisku z nového režimu. Neboť to, co zde muselo býtzvěstováno, byl nový světonázor, a ne nové volební heslo. Ovšem bylo toneskutečně těžké rozhodnutí, chtít přeměnit tento úmysl ve skutečnost.
     Jaképředpoklady jsem osobně přinesl k této úloze? Že jsem byl bezprostředků a chudý, mi připadalo ještě jako to nejúnosnější, ovšemhorší bylo, že jsem stále patřil k těm bezejmenným, jeden z miliónů,který dává průběh náhodě, nebo volá v přítomnosti, aniž by to všakkdokoliv z nejbližšího okolí zaregistroval. K tomu přicházela ještědalší potíž, která musela vyplynout z mého nedostatečného školskéhovzdělání.
     Takzvaná "inteligence" hledí s opravdu nekonečnoublahosklonností z patra na každého, kdo neprošel obligátními školami anenechal si do hlavy napumpovat potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní:co člověk dokáže, nýbrž co se naučil? Pro tyto vzdělance je sebevětšídutá hlava důležitější, - jen když vlastní potřebné vysvědčeni -, nežten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí. Dovedljsem si tedy snadno představit, jak mi tento "vzdělaný" svět budeoponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidípovažoval za mnohem chytřejší, než bohužel ve skutečném reálu z velkéčásti opravdu byli. A jak už to bývá, zářily samozřejmě výjimky stálejasněji. Já jsem se ale přitom naučil rozeznávat věčné studenty odskutečných znalců.
     Po dvoudenním strastiplném přemítání apřemýšlení jsem konečně došel k přesvědčení, že tento krok musímučinit. Bylo to nejrozhodnější odhodlání v mém životě. Návrat zpětnemohl a nesměl být možný. A tak jsem se přihlásil za člena německéstranypracujících a obdržel jsem provizorní členský průkaz s číslem sedm.

8. kapitola

POČÁTEK MÉ POLITICKÉ ČINNOSTI

     Ještě koncem listopadu roku 1918 jsem se vrátil zpět doMnichova. Jel jsem opět k záložnímu bataliónu mého regimentu, který senacházel v rukou "vojenské rady". Celý jeho režim byl tak otravný, žejsem se okamžitě rozhodl, pokud možno co nejdříve opět odejit. S jednímvěrným kamarádem z pole, Schmiedtem Ernstem jsem dorazil do Traunsteinua zůstal jsem tam až do zrušeni tábora.
     V březnu 1919 jsme seopět vrátili do Mnichova. Situace byla k neudržení a nutila nutně kdalšímu pokračování revoluce. Smrt Eisnera jenom urychlila její průběha vedla konečně k diktatuře rad, lépe řečeno k dočasné nadvládě Židů,tak jak byl původní záměr původců celé revoluce.
     V té době semi hlavou honily nekonečné plány. Dlouhé dny jsem přemýšlel, co by senyní konečně dalo udělat, avšak koncem každé úvahy bylo střízlivézjištění, že sám jako bezejmenný nemám nejmenší předpoklady kjakémukoliv účelnému jednání. O důvodech, proč jsem se i tehdynerozhodl vstoupit do žádné ze stávajících stran, se zmíním ještěpozději.
     V průběhu nové revoluce jsem poprvé vystoupil tak, žese to setkalo s nelibostí centrální rady. Dne 27. dubna 1919 jsem mělbýt v ranních hodinách zatčen. Tři chlápci však vzhledem k namířenýmkarabinám neměli dost odvahy, a tak odtáhli tam, odkud přišli. Několikdnů po osvobození Mnichova jsem byl předvolán před vyšetřující komisiohledně revolučních události u 2. Pěšího regimentu. To byla více méněmá první čistě politická aktivní činnost. Již několik týdnů nato jsemobdržel rozkaz zúčastnit se jednoho kurzu, který byl pořádán propříslušníky branné moci. Během něho měli vojáci obdržet určité základyobčansko-právního myšlení. Pro mne ležela hodnota celého kurzu v tom,že jsem zde dostal možnost poznat několik stejně smýšlejících kamarádů,se kterými jsem mohl důkladně prodiskutovat současnou stávajícísituaci. Byli jsme všichni více či méně přesvědčeni, že Německo nemůžez nastávající krize zachránit žádná ze stávajících stran, ať již tojsou listopadoví vzbouřenci, Centrum, nebo Sociální demokracie. A žeani takzvané občansko-národní sdruženi při sebevětší vůli nikdy nemůžepochopit, to, co se skutečně odehrává. Zde chyběla celá řadapředpokladů, bez kterých se podobná práce nemůže nikdy podařit.Následná doba také naše tehdejší názory potvrdila.
     Tak se vtomto malém kruhu navrhlo založení zcela nové strany. Základnímyšlenky, které nám tehdy vytanuly na mysli byly stejné‚ jako ty, kterébyly později zrealizovány v "německé straně pracujících". Název novězakládaného hnutí musel od počátku vycházet z předpokladu přístupu kširokým pracujícím vrstvám, neboť bez této vlastnosti nám připadalapráce bezúčelná a zbytečná. Tak jsme přišli na název"Sociálně-revoluční strana" , to proto, jelikož sociální názory novéhosdružení bylo vskutku revoluční. Hlubší smysl však ležel vnásledujícím: Ať již jsem se dříve zabýval hospodářskými problémy vjakékoliv míře, zůstalo to vždy v mezích, které vycházely z pojetísociálních otázek. Teprve později se rozšířily tyto rámce na podkladěrevize německé svazové politiky. Byla velkým dílem výsledkem špatnéhoekonomického odhadu a nejasností o možnostech obživy německého národa vnadcházejících časech. Všechny tyto myšlenky však doposud spočívaly vmínění, že kapitál je v každém případě výsledný produkt práce a s tímje sám sobě podkladem korektury všech těch faktorů, které lidskoučinnost buďto podporuji, nebo ji naopak pozastavují. V tom potom takéspočívá národní význam kapitálu, že sám zcela závisí na velikosti,svobodě a síle státu, a tedy národa, že tato provázanost již sama osobě musí vést k podpoře tohoto kapitálu ze strany státu a národa, zjednoduchého důvodu sebezáchovy resp. dalšího rozmnožování. Totoodkázání kapitálu na nezávislý svobodný stát podporuje jednoznačně tutosvobodu, moc, sílu atd. národa. Tím byla také poměrně jasnější asrozumitelnější úloha státu vůči kapitálu: má se starat pouze o to, abyzůstal sluhou státu, a neměl by si namlouvat, že je pánem národa. Totostanovisko se pak dá ohraničit dvěmi mezními liniemi: udržovániživotaschopné národní a nezávislé ekonomiky na straně jedné, azajišťování sociálních práv pracujících na straně druhé. Rozdíl tohotočistého kapitálu, coby konečného produktu tvůrčí práce, oprotikapitálu, jehož existence a bytí je založeno výhradně na spekulacích,jsem dříve nebyl s to zcela rozeznat, tak, jak bych si to býval přál.Chyběl mi zde prvotní impuls, který se ke mně tehdy nedostal. Tomu sedostalo patřičného zadostiučinění právě na již zmíněném kurzu běhempřednášky pana Gottfrieda Federse.
     Poprvé v mém životě jsem bylkonfrontován s mezinárodním burzovním a půjčkovým kapitálem. Poté, cojsem vyslechl první Federsovu přednášku, mě okamžitě probleskla hlavoumyšlenka že jsem nalezl životní předpoklad k založení nové strany.
     Federsovazásluha v mých očích spočívala v tom, že s diskrétní brutalitoudefinoval jak spekulativní, tak i národně hospodářský charakterburzovního a půjčkového kapitálu, a odkryl jeho prastarý předpokladúroků. Jeho výklady byly ve všech základních otázkách do té mírysprávné, že se jeho kritikové hned od začátku zmohli na kritikuteoretické správnosti myšlenek, než že by mohli pochybovat opraktických možnostech jejich realizace. Avšak to, co bylo v očíchostatních slabinou Federsových výkladů, tvořilo v mých jejich sílu.
     Úkolemprogramátora není stanovovat rozdílné stupně pracnosti určité věci,nýbrž objasnit tuto věc jako takovou, to znamená: má se starat spíše ocestu, než o samotný cíl. Zde však rozhoduje principiální správnostdané myšlenky a ne obtížnost jejího provedení. Jakmile se všakprogramátor pokusí v místě absolutní pravdy mít na zřeteli takzvanouúčelnost a skutečnost, přestává být polárkou hledajícího lidstva, abyse stal receptem všedního dne. Programátor určitého hnutí vytyčil jehocíl, a politik musí usilovat o jeho naplnění. Jeden je podle toho vesvém myšlení určen věčnou pravdou, druhý ve svém jednání více nynějšípraktickou skutečnosti. Velikost jednoho leží v absolutně abstraktnísprávnosti jeho myšlenek, druhého pak ve správném přístupu k danýmskutečnostem a jejich užitečným využitím, přičemž jako vodící hvězda bymu měl sloužit programátorův cíl. zatímco se za prubířský kámenvýznamnosti daného politika dá brát úspěšnost jeho plánů a činů, toznamená stávání se skutečností, uskutečnění posledního záměruprogramátora je nerealizovatelné, neboť uchopit pravdivost lidskýchmyšlenek, vytyčit jasné cíle, a samotné vyplnění tohoto musí ztroskotatna všeobecné lidské neúplnosti a nedostatečnosti. Čím abstraktnějisprávnější a tím i mohutnější bude myšlenka, o to nemožnější zůstanejejí úplné uskutečnění, pokud bude odvislá od lidí. Proto také nemůžebýt význam programátora měřen skrze naplnění jeho cílů, nýbrž právějeho správností a vlivem, kterými zapůsobil na vývoj lidstva. Kdybytomu bylo jinak, nemohli by se zakladatelé různých náboženství počítatk největším lidem na této zemi, přestože uskutečnění jejich etickýchzáměrů se nikdy ani zdaleka nepřiblíží svému naplněni. Samotná víra vlásku je ve svých účincích pouze slabým odleskem záměru jejichvznešených zakladatelů, vždyť její význam leží ve směru, který se snažíudávat vývoj všeobecné lidské kultury, morálky a mravnosti.
     Nesmírněvelké rozdíly úkolů programátora a politika je také příčinnou, proč setaké tito dva nedají sjednotit do jedné osoby. Platí to především utakzvaných "úspěšných" politiků malého formátu, jejichž činnost jeskutečně pouze "uměním možností", jak Bismarck alespoň jednou trochupovolaně označil politiku. Čím více se takový "politik" straní velkýchmyšlenek, tím snadnějších, častějších a viditelně rychlejších úspěchůdosáhne. Dílo takových politiků je více či méně pro potomstvobezvýznamné, neboť jejich úspěchy v přítomnosti spočívají na vyhýbáníse všem skutečným velkým a rozhodujícím problémům a myšlenkám, které byjako takové mohly být důležité pro pozdější generace.
     Uskutečněnípodobných cílů, které by mohly mít hodnotu a význam i v ténejvzdálenější budoucnosti, se zastánci těchto myšlenek většinounevyplácí a nalézá pouze zřídka porozuměni u nejširších mas, které spíšocení slevy mléka a piva, než dlouhodobé plány pro budoucnost, jejichžuskutečnění se může dostavit teprve později, a jejichž využiti se dočkáteprve jejich potomstvo. A tak se z určité dávky ješitnosti, která jevždy blízká příbuzná hlouposti, bude velká část politiků stranit všechopravdu významných, těžkých konceptů budoucnosti, jen aby ani naokamžik neztratili momentální sympatie širokých vrstev obyvatelstva.Úspěch a význam takového politika pak spočívá výhradně v přítomnosti anení existenční pro jeho potomstvo. Tyto malé mozky to také moc neruší,stačí jim to.
     Jiné poměry vládnou u programátorů. Jejich významspočívá skoro výhradně v budoucnosti, neboť je poměrně často tím, co seoznačuje slovem "nepraktický". Neboť jestliže za umění politika platískutečně umění možností, pak patří programátor k těm, o kterých platí,že je bohové mají rádi pouze v případě, když požadují a chtějí nemožné.Většinou se vzdávají uznání přítomnosti, avšak jsou-li jeho myšlenkynesmrtelné, sklízí za to slávu od svého potomstva.
     Běhemdlouhých časových úseků se může stát, že se politik snoubí sprogramátorem. Čím vnitřní toto snoubení je, tím větší jsou pakpřekážky, které se pak staví proti působení politika. Nepracuje již propožadavky, které vyvstávají kdejakému šosákovi, nýbrž pro cíle, kteréjsou srozumitelné pouze několika málo vyvoleným. Proto je pak jehoživot rozerván láskou a nenávisti. Protest přítomnosti, kterou člověknechápe, zápasí s uznáním potomstva, pro které přece pracuje.
     Neboťčím větší je práce jedince pro budoucnost, o to méně vnímá přítomnost,a o to těžší je jeho boj, a o to řidší je jeho úspěch. Vzkvétá-li všakpřesto někomu po staletí, naskýtá se možnost, že bude na sklonku svéhoživota ozářen tichým z bleskem přicházející slávy. Samozřejmě že titovelikáni jsou maratónskými běžci dějin, vavřínový věnec současnostispíš spočívá na spáncích smrtelných hrdinů.
     K nim se však musířadit všichni velcí bojovníci tohoto světa, ti, kteří nerozumělipřítomnosti, přesto však byli připraveni bojovat za své myšlenky aideály. Jsou to ti, kteří nejvíce přirůstají k srdci národa, skoro tovypadá , jako by každý cítil povinnost napravit na minulosti, čím sesoučasnost prohřešila proti velikánům. Jejich život a činy jsouhodnoceny oslavným a vděčným uznáním a povznáší především běhempochmurných dnů zlomená srdce a zoufal‚ duše. K tomu ovšem nepatřípouze skutečně velcí státníci, nýbrž také všichni ostatní velcíreformátoři. Vedle Fridricha Velikého zde stojí Martin Luther, stejnějako Richard Wagner.
     Když jsem poprvé slyšel Federsovupřednášku o "rozdrcení úrokového otroctví", okamžitě jsem věděl, že sejedná o teoretickou pravdu, která se musí stát nejstálejším smyslembudoucnosti německého národa. Břitké odděleni burzovního kapitálu odnárodního hospodářství nabízelo možnost postavit se zmezinárodňovániněmeckého hospodářství, bez toho, že by se zároveň bojem proti kapitáluohrožoval samotný základ nezávislého lidového sebezachováni. Měl jsemjiž rozvoj Německa naprosto jasně před očima, než abych nevěděl, ženejtěžší boj bude potřeba svést ne s nepřátelskými národy, nýbrž smezinárodním kapitálem. Ve Federsově přednášce jsem cítil ohromné heslopro tyto nadcházející boje.
     A také zde pozdější událostiukázaly, jak správné bylo naše tehdejší vnímání. Dnes již nejsmevysmíváni chytráky naši městské politiky, dnes vidí i tito, pokudnejsou vědomými lháři, že mezinárodní kapitál byl nejenom největšímválečným štváčem, nýbrž že ani nyní, po skončení bojů, neopomíná dělatz míru peklo.
     Boj proti mezinárodnímu bankovnímu a půjčovnímukapitálu se stal nejdůležitějším programovým bojem bodem boje německéhonároda za nezávislost a svobodu.
     Co se však námitek takzvanýchpraktiků týče, lze jim odpovědět následovně: všechny obavy o hrůznýchhospodářských důsledcích odtržení z úrokového otroctví jsou zbytečné,neboť za prvé šly dosavadní hospodářské poučky německému národu jenstěží k duhu, vyjádření k otázce národního sebeurčeni nás velmiupomínají na odborné posudky podobných znalců z dřívějších dob, např.bavorské zdravotní kolegium při příležitosti otázky zavedení železnice.Všechny dřívější obavy těchto urozených sborů se nikdy nenaplnily:cestujícím ve vlacích nových "parních ořů" se nedělalo zle, diváci takéneonemocněli, a od dřevěných ohrad, které měly nové zařízení skrýt, setaké upustilo, - pouze dřevěné ohrady v hlavách všech takzvaných"expertů" zůstaly zachovány i pro další generace. Za druhé by si všakčlověk měl dát pozor na následující: Každá, i ta nejlepší myšlenka semůže stát nebezpečnou, když si domýšlí, že je samoúčelná, i když veskutečnosti představuje pouze prostředek, - pro mne však a pro všechnyopravdové nacionální socialisty platí pouze jediná doktrína: národ avlast.
     To, za co musíme bojovat, je zajištěni existence arozmnoženi naši rasy a našeho národa, za výživu jeho děti a udrženičistoty krve, svobodu a nezávislost naši vlasti, ke kterému náš národdozrál, k naplněni posláni, které mu bylo přiděleno od stvořiteleuniverza.
     Každý nápad a každá myšlenka, každé učení a všechnovědění musí sloužit tomuto účelu. Z tohoto výchozího bodu je také nutnovše prověřit a dle jeho účelnosti pak také přijmout, nebo odmítnout.Tak nemůže žádná teorie ustrnout ve smrtelnou doktrínu, neboť vše musísloužit pouze životu.
     A tak se poznatky Gottfrieda Federsestaly podnětem, zabývat se dopodrobna oborem, který mi do té doby bylzcela cizí. Začal jsem se znovu učit, a nyní jsem teprve zcela pochopilobsah úmyslů životního díla Žida Karla Marxe. Teprve nyní jsem zcelaporozuměl jeho "Kapitálu", stejně jako boji sociální demokracie protinárodnímu hospodářství, který měl pouze připravit půdu pro nadvláduskutečného mezinárodního finančního a půjčkového kapitálu. Ovšem ještěz jedné jiné stránky pro mne tyto kurzy byly obrovským přínosem.
     Jednohodne jsem se přihlásil k diskusi. Jeden účastník věřil tomu, že by semohl stát mluvčím Židů, a v dlouhých výkladech je začal obhajovat. Tomne vyprovokovalo k odpovědi. Převážná většina přítomných účastníkůkurzu se postavila na mou stranu. Výsledkem toho však bylo, že jsem oněkolik dní později byl vybrán k tomu, abych nastoupil ke svémuněkdejšímu regimentu, jako takzvaný "vzdělávací důstojník".
     Disciplínavojska byla v té době ještě poměrně slabá . Mužstvo stále ještě trpělonásledky údobí vojenských rad. Jenom pomalu a opatrně se dalo přejít ktomu, zavést opět namísto "dobrovolné" poslušnosti, jak se označovalchlév pod vedením Kurta Eisnera, vojenskou disciplínu a subordinaci.Stejně tak se mužstvo muselo naučit samostatně přemýšlet a myslet skrzenárodní a vlastenecké cítění. V těchto dvou směrech nyní leželo polepůsobnosti mé nové funkce. Začal jsem s obrovskou chutí a láskou. Vždyťse mi nyní naráz nabízela možnost hovořit před větším počtemposluchačů, a to, co jsem dříve pouhým smyslem tušil, aniž bych to bylvěděl, nyní náhle vytanulo na povrch: dovedl jsem "hovořit". Také hlasse mi do té míry zlepšil, že mi bylo zcela rozumět alespoň v malýchmístnostech mužstva. Ze žádného jiného úkolu jsem nemohl býtšťastnější, než z tohoto, neboť nyní jsem mohl ještě před propuštěnímvykonat užitečnou službu v instituci, která mi nesmírně ležela nasrdci: ve vojsku. Mohl jsem hovořit dokonce o úspěchu: několik stovek,ba několik tisíc kamarádů jsem v průběhu mých přednášek vrátil zpětnárodu a vlasti. "Nacionalizoval" jsem vojsko, a mohl jsem i toutocestou přispět k posílení všeobecné disciplíny. A opět jsem přitompoznal spoustu stejně smýšlejících kamarádů, kteří se později stalizákladním kmenem nového hnutí.

7. kapitola

REVOLUCE

     V roce 1915 se u nás usadila nepřátelská propaganda, od roku1916 byla stále intenzivnější, aby se konečně začátkem roku 1918rozlila do přímé potopy. Od té doby se také krok za krokem dalyrozpoznat následky tohoto duchovního napadení. Armáda se pozvolnanaučila uvažovat tak, jak si to přál nepřítel. Německé protiopatřenívšak naprosto selhala. Armáda měla v tehdejším duchovním, vůlíumírněném vůdci zřejmě úmysl a rozhodnost, pokračovat na tomto poli vboji, avšak chyběl jí k tomu nástroj, který je k tomuto zapotřebí. Taképsychologicky bylo chybou nechat provádět průzkum samotným vojskem.Pokud měl být tento průzkum úspěšný, musel vycházet z vlasti. Jenom pakse mohlo počítat s úspěchem u mužů, kteří již skoro tři a půl roku vbahně a strádání vykonávali pro vlast nesmrtelné hrdinské činy. Avšakco přišlo z vlasti? Bylo toto selhání hloupostí nebo zločinem? V létě1918, po vstupu z jižního Marneuferu se především německý tisk zachovaltak neomaleně, až zločinecky hloupě, že mě s denně narůstajícím vztekemnapadla otázka, zda zde skutečně již není nikoho, kdo by učinil konectomuto duchovnímu hanění hrdinství naší armády?
     Co se dělo veFrancii, když jsme v roce 1914 s neslýchaným vítězným náporem vjeli dotéto země? Co dělala Itálie ve dnech zhroucení fronty u Isonza? Codělala Francie opět na jaře 1918, kdy se zdálo, že úder německýchdivizí prolomí pozice, a když prodloužená ruka těžkých dalekonosnýchbaterií začala klepat na Paříž? Jak tam bylo zpátky spěchajícímregimentům neustále vmetáváno do tváře zapálení národní vášně! Jak tampracovala propaganda a geniální působení na vojsko, za účelem vtlouciopět víru v konečné vítězství do srdcí prolomených front! A co semezitím dělo u nás? Nic a nebo ještě něco horšího než nic. Tehdy se umne probouzel vztek a rozhořčení, když se mi do ruky dostalynejčerstvější noviny a já musel číst tyto psychické hromadné vraždy,které v nich stály.
     Nejednou mě trýznila myšlenka, že kdyby měprozřetelnost postavila na místo těchto zločineckých směroznalců asměrochtíčů naší propagandy, byl by se osud bojů odvíjel jinak. Vtěchto měsících jsem poprvé pocítil celou zákeřnost osudu, který mědržel na frontě a na místě, kde mě mohl srazit náhodný výstřelkdejakého černocha, zatímco bych mohl na úplně jiném místě vlastiprokázat úplně jiné služby. Že by se mi toto mohlo podařit, to jsem sitroufal věřit již tehdy. Avšak byl jsem jeden z bezejmenných, jeden zosmi miliónů! A tak bylo lepší mlčet a plnit své povinnosti tak, jakjen to na tomto místě bylo nejlépe možné.
     V létě 1915 se nám doruky dostaly první nepřátelské letáky. Jejich obsah byl svou formouneustále stejný, ač s některými změnami: že nouze v Německu je stálevětší, trvání války že je nekonečné zatímco vyhlídky na vítězství jsoustále mizivější, že " národ ve vlasti proto touží také po míru a pouzemilitarismus včetně císaře ho neumožňují, celý svět - což je všeobecněznámo proto nevede válku proti německému národu, nýbrž pouze výhradněproti jedinému viníku, a to císaři, že boj proto neskončí dříve, nežbude odstraněn tento nepřítel mírumilovného lidstva, svobodné ademokratické národy přijmou po ukončení války německý národ do svazkuvěčného světového míru, který bude zajištěn hodinou zničení pruskéhomilitarizmu". Pro lepší ilustraci těchto argumentů byly častootiskovány "dopisy z vlasti", které svým obsahem měly tato tvrzenípotvrzovat. Všeobecně se každý těmto pokusům vysmíval. Letáky bylyčteny, poté byly poslány zpět k vyššímu štábu a většinou pak takézapomenuty, až dokud vítr se shora nedopravil do zákopů opět dalšízásilku, byla to totiž většinou letadla, která sloužila k dopravěletáků.
     Jedno však bylo u tohoto druhu propagandy nápadné, žese totiž na úseku fronty, kde byli převážně vojáci z Bavorska vždy sneobyčejnou důsledností brojilo především proti pruské frontě sujištěním, že nejenže Prusové jsou ti jediní a skuteční vinici azodpovědní za celou válku, nýbrž že zejména proti Bavorsku by ani vnejmenším nemuselo býti žádného nepřátelství, samozřejmě mu ale nelzepomoci, pokud působí ve službách pruského militarismu, za kterývytahuje z ohně horké kaštany.
     Způsob ovlivňování začalskutečně již v roce 1915 dosahovat určitých účinků. Negativní smýšleníproti celému Prusku ve vojsku očividně stoupalo - bez toho, že by seshora proti tomuto bylo jakkoli, byť jen jedenkrát, zakročeno. Tonebyla již jen pouhá hříšná zanedbání, které se dříve či později museloneblaze vymstít, a sice ne Prusům, nýbrž celému německému národu, kněmuž přece v neposlední řadě patří i Bavorsko. V tomto směru začalanepřátelská propaganda sklízet již od roku 1916 bezpodmínečné úspěchy.
     Stejnětak působily utrpení dopisy přímo z vlasti. Nyní již vůbec nebylonutné, aby protivník na frontě tuto propagandu zvětšoval pomocí letákůa podobného materiálu. Také proti tomu se ze strany vlády, kroměněkolika přihlouplých filozofických "napomenutí", nepodniklo zhola nic.Fronta byla stále zaplavována tímto jedem, který doma vytvářelybezmyšlenkovité ženy, aniž by tušily, že to byl přesně ten prostředek,který u protivníka až do krajnosti podporoval naději ve vítězství, akterý tím na válečné frontě prodlužoval a zostřoval utrpení jejichrodinných příslušníků. Tyto nerozvážné dopisy německých žen stály vbudoucnu životy statisíce mužů.
     A tak se v roce 1916 ukázalrozdílný znepokojivý fenomén. Fronta nadávala a bobtnala, byla vespoustě věcí nespokojená a často se i právem bouřila. Zatímco frontahladověla a trpěla a příbuzní seděli doma v bídě, byl na jiných místechnadbytek a hýřilo se. Ano, ba dokonce na válečné frontě v tomto směrunebylo vše v pořádku. Tak to lehce skřípalo již tehdy - avšak byla tostále ještě "interní" záležitost. Ten samý muž, který láteřil a vrčel,konal pár minut poté mlčky svou povinnost, jako by to bylo zcelasamozřejmé. Ta samá rota, která byla dříve nespokojena, se upnula naúsek příkopu, který měla bránit, jako by osud Německa měl spočívat natěchto pár stech metrech blátěných brlohů. Byla to ještě fronta staré,znamenité hrdinné armády! Rozdíl mezi ní a vlastí jsem měl poznat vkřiklavých přechodech. Koncem roku 1916 odtáhla má divize do letníbitvy. Byla to pro nás první z následujících strašných materiálníchbitev a udělala na nás, i když je to těžko popsatelné, dojem, že je tospíš peklo než válka. V týdny trvajících smrštích bubnové palby seněmecká fronta udržela, čas od času trochu potlačena, poté opět o něcopostoupila, nikdy však nepovolila. 7. října 1916 jsem byl raněn.Šťastně jsem se dostal do zázemí a měl jsem být odtransportován doNěmecka. Uběhly již dva roky, co jsem neviděl vlast - za těchtookolností to byla celá věčnost. Už jsem si ani nedovedl představit jakvypadají Němci, kteří nejsou oblečení do uniformy. Když jsem v Hermiesležel ve sběrném lazaretu pro raněné, byl jsem skoro ohromen, kdyžvedle mne ležícího vojáka oslovil hlas německé ženy, která zdepracovala jako zdravotní sestra. Po dvou letech poprvé takovýto hlas!Čím blíže se však vlak, který nás vezl do vlasti, blížil k hranici, tímneklidnější byl člověk ve svém nitru. Kolem se míhala všechna ta místa,kolem kterých jsme před dvěma lety coby mladí vojáci jeli na frontu:Brusel, ltwen, Ltich, a konečně jsme poznali první německý dům podlejeho vysokého štítu a jeho překrásného obchůdku. Domovina! V říjnu 1914jsme hořeli bouřlivým zanícením, když jsme překračovali hranice, nynívládlo ticho a dojetí. Každý byl šťastný, že ho osud nechal ještějednou spatřit to, co tak těžce chránil svým životem, a každý se téměřstyděl podívat se druhému do očí.
     Téměř na výroční den méhoodchodu jsem se dostal do lazaretu v Beelitzu u Berlína. Jaký zvrat! Zbláta letních bojů do bílé postele této zázračné stavby! Člověk sezpočátku pomalu bál se pořádně natáhnout. Teprve pomalu jsem si zvykalna tento nový svět.
     Bohužel byl však tento svět nový i vjiném ohledu. Frontový duch vojska se zde nezdál být hostem. Poprvéjsem zde zaslechl něco, co nebylo na frontě doposud známo: chloubavlastní zbabělosti! Neboť to co člověk slýchával venku, všechny tynadávky a kletby, nebylo nikdy žádnou výzvou k porušování povinností,nebo dokonce oslavováním strašpytlů. Ne! Zbabělec platil stále zazbabělce, a nic více, a opovržení, které jej postihlo, bylo vždyvšeobecné, stejně jako obdiv skutečného hrdiny. Ale zde, v lazaretu, todílem bylo zcela obráceně: bezcharakterní štváči měli nejvíc řečí avšemi prostředky se snažili ubohou výmluvností představovat pojetípoctivého vojáka coby směšné a naopak jako příklad vyzdvihovatbezcharakternost zbabělců. Jedna dvojice bídných pucfleků udávala tónpředevším. Jeden z nich se vychloubal, jak si sám roztrhl ruku oostnatý drát, jen aby se dostal do lazaretu, zdálo se, že i přes totosměšné zranění je zde již celou věčnost. Jak jen se pomocí tohotopodvodu mohl dostat do transportu do Německa. Tento zlomyslný frajer tovšak již přeháněl, drzým hlasem vyzdvihovat svou zbabělost jako projevnejvyšší odvahy srovnatelné s hrdinskou smrtí skutečného vojáka. Mnozímlčky naslouchali, jini odcházeli, někteří však i přisvědčovali. Mě sezvedal žaludek, avšak štváč byl v zařízení mlčky trpěn. Co se dalodělat? Kdo to byl a čím byl, muselo vedení dobře vědět a také to ivědělo. Přesto se však nic nestalo.
     Když jsem opět mohlnormálně chodit, dostal jsem povolení jet do Berlína. Všude bylaočividně obrovská bída. Miliónové město hladovělo. Nespokojenost bylaveliká. V různých objektech navštěvovaných vojskem byla nálada stejnájako v lazaretu. Dělalo to zcela dojem, jakoby podobní pucflecinavštěvovali záměrně podobná místa, za účelem šíření svých názorů.
     Mnohem,mnohem horší však byly okolnosti v samotném Mnichově! Když jsem byl podoléčení propuštěn z lazaretu a převeden do záložního bataliónu, zdálose mi, že to město nepoznávám. Zloba, rozmrzelost a spílání, až už sečlověk obrátil kamkoliv! U samotného z ložního bataliónu byla náladapod psa. Zde spolupůsobilo neomalené jednáni s frontovými vojáky,strana starých instrukčních důstojníků, kteří ještě nebyli ani minutu vpoli, a již z tohoto důvodu nemohli navázat správný vztah ke starýmvojákům. Ti v sobě měli určité osobitosti, které byly vysvětlitelnéslužbou na frontě, avšak velitelům z ložního bataliónu zůstávaly zcelanesrozumitelnými, zatímco důstojník, který se navrátil z fronty, těmtoalespoň rozuměl. Ten byl také mezi mužstvem ve větší vážnosti, nežjejich dočasný velitel. Ovšem nálada byla, na tomto zcela nezávisle,velice mizerná, tisk platil coby příznak "vyšší moudrosti", věčnévyčkávání však bylo znamením vnitřní ochablosti a omezenosti. Úřadovnybyly obsazeny Židy. Skoro každý zapisovatel byl Žid, a každý Žid bylzapisovatelem. Byl jsem překvapen množstvím těchto bojovníků vyvolenéhonároda a nemohl jsem jinak, než je srovnat s jejich skromnými zástupcina frontě.
     Ještě horší to bylo v hospodářství. Zde se stalžidovský národ opravdu "nepostradatelným". Tento pavouk začal pomalunárodu vysávat krev ze žil. Oklikou, prostřednictvím válečnýchspolečností bylo skoncováno s národním svobodným hospodářstvím. Bylazdůrazňována nutnost neomezené centralizace. Tak se skutečně již v roce1916/17 nacházela skoro celá produkce pod kontrolou finančníhožidovstva.
     Proti komu se však obracela nenávist lidu?
     Vté době jsem se zděšením spatřil přibližování okolnosti, které nebylyve správný čas odvráceny, a které zákonitě musely vést ke zhrouceni.
     ZatímcoŽid okrádal celý národ a tlačil ho do svého područí, brojilo se protiPrusku. Stejně jako na frontě nebylo ani doma zasáhnuto shora protijedovaté propagandě. Zdálo se, jako by nikdo netušil, že zhrouceníPruska nepřinese Bavorsku ještě dlouho žádny rozmach, ba naopak, žekaždý pád do propasti jednoho sebou přinese nezadržitelný úpadekdruhého.
     Toto počínání mi způsobilo nekonečný žal. Spatřovaljsem v něm pouze geniální trik Židů, který měl pouze od nich odpoutávatvšeobecnou pozornost a strhávat ji na jiné. Zatímco se Bavoři a Prusovéhádali, sbírali oběma pod nosem jejich existenci, zatímco v Bavorskunadávali na Prusko, zorganizovali Židé revoluci a rozbili zároveňPrusko i Bavorsko. Nemohl jsem tyto prokleté hádavce v německém kmenuani cítit, a byl jsem rád, že jsem se dostal zpět na frontu, na kteroujsem se okamžitě po mém příchodu do Mnichova opět přihlásil.
     Začátkembřezna 1917 jsem se tak opět ocitl u svého regimentu. Koncem roku 1917se zdál být překonán nejhlubší bod sklíčenosti ve vojsku. Celá armádanačerpala po zhroucení ruské fronty novou naději a čerstvou odvahu.Přesvědčení, že boj nyní přesto skončí německým vítězstvím, sílilo vevojsku stále více. Byl opět slyšet zpěv a naříkavých vran bylo stáleméně. Opět se objevila víra v budoucnost vlasti.
     Zvláštězhroucení italské fronty na podzim 1917 přineslo kouzelný účinek, vtomto vítězství bylo možno spatřit důkaz možnosti průlomu fronty mimoruské válečné dějiště. Velkolepá víra opět naplnila srdce miliónů a svydechnuvší naději vstoupila s očekáváním do začátku roku 1918.Protivník byl očividně deprimován. Tuto zimu byl na frontě větší klid.Nastalo ticho před bouří.
     Avšak zatímco se na frontěpřipravovaly poslední kroky ke konečnému ukončení věčného boje, nazápadní frontu se přesouvaly nekonečné transporty lidí a materiálu, avojsko bylo cvičeno k obrovskému útoku, propukla v Německu největšílumpárna celé války. Německo nemělo zvítězit: v poslední hodině, kdy sevítězství již vyšívalo na německé vlajky, sáhlo se k prostředku, kterýse zdál být vhodným, jedním úderem zardousit v zárodku německý útok nazačátku roku, a znemožnit tak vítězství: Byla zorganizována muničnístávka. Kdyby se zdařila, musela by se německá fronta zhroutit a přání,aby se vítězství tentokrát nepřišilo na německou vlajku, by se muselonaplnit. Fronta musela být při takovém nedostatku munice prolomena vněkolika týdnech, ofenzíva tím byla překažena, dohoda zachráněna, avšakmezinárodní kapitál se stal pánem Německa a bylo dosaženo vnitřníchcílů marxistických podvodníků lidu. Rozbití národního hospodářství zaúčelem vybudováni nadvlády mezinárodního kapitálu - cíle, kterého bylodíky hlouposti a důvěřivosti na jedné straně a bezedné zbabělosti nastraně druhé také dosaženo. Avšak muniční stávka neměla ve vztahu navyhladovění fronty očekávaný účinek: stávka se zhroutila dříve, nežmohl nedostatek munice odsoudit, tak jak bylo doplňováno, vojsko kzániku. Ale o to strašnější, hrůznější, horší byly morální škody, kterétím byly napáchány!
     Za prvé: Za co armáda bojovala, když sivlast vlastně vítězství vůbec nepřála? Pro koho byly ty ohromné oběti astrádání? Voják měl bojovat za vítězství, proti kterému vlast stávkuje!
     Za druh‚ však: Jaký dojem se dělal na nepřítele? V zimě1917/18 vyvstaly poprvé temné mraky na nebi spojeneckého světa. Téměřčtyři roky se brojilo proti německým hrdinům a nepodařilo se je srazitna kolena, přitom to ale byla pouze pavéza, kterou měli pouze volně kdispozici, zatímco mečem se museli ohánět k úderům napůl směrem navýchod, a napůl na jih. Nyní byl konečně obr v zádech volný. Než se mupodařilo s konečnou platností zničit jednoho z nepřátel, vytekly potokykrve. Nyní měl k pavéze na západě přibýt také meč, a jelikož senepříteli nepoštěstilo prolomit obranu, měl nyní jeho samotnéhozasáhnout zničující úder.
     Báli se ho a strachovali se ovítězství. V Londýně a Paříži probíhalo jedno rokování za druhým. Isama nepřátelská propaganda to měla těžké, už to nebylo tak snadnédokazovat beznadějnost německého vítězství. To samé platilo nafrontách, na kterých vládlo ospalé mlčení, i pro spojenecká vojska.Pány náhle přešla drzost. Také kolem nich se počala pomalu rozpínatpříšerná záře. Jejich vnitřní postoj vůči německému vojáku se nynízměnil. Doposud pro ně platil jako hlupák určený k porážce, nyní všakpřed nimi stál přemožitel jejich ruských spojenců. Omezení německévýchodní ofenzívy vyšlé z nouze se nyní zdálo být geniální taktikou.Tři roky byli tito Němci popuzováni proti Rusku, zpočátku zdánlivě beztoho nejmenšího úspěchu. Skoro se vysmívali těmto bezúčelným počátkům,když ruský kolos musel svou převahou lidského potenciálu zůstatvítězem. Německo mělo vykrvácet. A zdálo se, že skutečnost tyto nadějenaplní.
     Od září 1914, kdy se poprvé po bitvě u Tannenberguzačaly po silnicích a železnicích valit do Německa nekonečné hordyruských zajatců, tento proud prakticky neutichal. Vždy za každouporaženou a rozdrcenou armádu povstala další nová. Nevyčerpatelnědávala obrovská říše carovi nové a nové vojáky a válce nové a novéoběti. Jak dlouho mohlo Německo v těchto závodech držet krok? Nepřijdejednoho dne okamžik, kdy po posledním německém vítězství nastoupí dalšíruské armády k nejposlednější bitvě? A co potom? Podle množství lidí byse vítězství snad dalo přisoudit Rusku, ale ono muselo přijít.
     Nyníbyly všechny tyto naděje ztraceny: spojenec, který na oltáři společnýchzájmů obětoval nejvíce krve, byl na konci svých sil a ležel v prachupřed neúprosným útočníkem. Strach a hrůza se vkradly do srdcí doposudslepě důvěřivých vojáků. Obávali se nadcházejícího roku. Neboťnepodařilo-li se zvítězit na Německem dokud se jenom z části dokázalizastavit na západní frontě, jak se mohlo ještě nyní počítat svítězstvím, když se celková síla hrozného hrdinského státu zdálaseskupovat k útoku na západě?
     Stíny jihozápadních tyrolskýchhor dávaly průchod skličující fantazii, až k Flandrám se mihotalyzamračené obličeje poraženého vojska Caderny, a víra ve vítězstvíustupovala obavě z nadcházející porážky.
     A tu - když už bylo zastudených nocí slyšet burácení nastupujících útočných armád německéhovojska a v úzkostlivých obavách se očekával nastávající soud, tu se zNěmecka zableskla pronikavě rudá záře, která ozářila i nejposlednějšígranátový kráter nepřátelské fronty: v okamžiku, kdy německé divizedostávaly poslední instrukce před mohutným útokem, rozpoutala se vNěmecku generální stávka.
     Zpočátku svět oněměl. Potom se všaknepřátelská propaganda vrhla spásně se nadechnuvší na tuto záchranu vhodině dvanácté. V momentě byl nalezen prostředek, který ve spojeneckémvojákovi opět zvedl klesající naději, opět nastolil možnost vítězství,a přeměnil úzkostlivé obavy nastávajících událostí v rozhodnou víru.Nyní se mohlo regimentům očekávajících německý útok vnutit přesvědčenío největší bitvě všech dob, kdy o konci této války nebylo rozhodnutoodvahou německého útoku, nýbrž výdrží jejich obrany. Němci nyní mohlidobývat tolik vítězství, kolik jich jen chtěli, v jejich vlasti stála unástupu revoluce a ne vítězná armáda.
     Anglické, francouzské aamerické noviny začaly tuto víru vštěpovat do srdcí svých čtenářů,zatímco na frontě strhávala nekonečně šikovná propaganda oddíly."Německo před revolucí! Vítězství spojenců je neodvratitelné! To bylnejlepší lék, jak pomoci kolísajícím Frantíkům a Tomíkům na nohy. Nynímohli ještě jednou spustit pušky a kulomety a na místo v panickémstrachu nastoupil odboj plný naděje."
     Toto byl výsledek muničnístávky. Posiloval víru ve vítězství nepřátelských národů a odstraňovalochromující zoufalství spojenecké fronty. Následkem toho zaplatilotisíce německých vojáků životem. Původci této nejpodlejší zločinnéstávky ale byli kandidáti na nejvyšší státní pozice revolučníhoNěmecka. Na německé straně sice zprvu mohla být zřetelná reakce tohotočinu zdánlivě překonána, na straně protivníka však tyto následkynezůstaly bez odezvy. Povstání zničilo beznadějnost armády, která jižztratila všechny naděje, a namísto toho se objevilo roztrpčení z boje ovítězství. Neboť když už se podařilo, byť jen několik málo měsíců,udržet západní frontu před německými útoky, muselo nyní dle lidskéhouváženi přijít vítězství. Parlamentní dohody však rozpoznaly budoucímožnosti a schválily neslýchané prostředky pro zvětšeni propagandy zaúčelem rozkladu Německa. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl účastnitprvních a také těch posledních dnů ofenzívy. Cítím to jako nejhroznějšídojmy svého života, nejhroznější proto, neboť nyní naposledy, stejnějako v roce 1914, ztratil boj charakter obrany a převzal útočnouiniciativu. Celými zákopy a kryty německého vojska proběhlo ulehčujícíoddechnutí, když konečně po více než třech letech vyčkávání vnepřátelském pekle přišel den odplaty. Ještě jednou zajásali vítěznébatalióny a poslední věnce nesmrtelných vavřínů byly zavěšeny na vlajkyohlašující vítězství. Ještě jednou zazněly písně vlasti, které sevznášely k nebi od nekonečných řad pochodujících oddílů a naposledy sepřízeň vojska usmála na své nevděčné děti.
     Uprostřed léta roku1918 se na frontě rozprostíralo temné dusno. Vlast se hádala. O co? Vjednotlivých oddílech polního vojska se toho napovídalo spousta. Válkase nyní stala beznadějnou, a pouze hlupák mohl věřit ve vítězství.Národ již neměl žádný zájem dále "vydržet". Zajímal ho více kapitál amonarchie - co přicházelo z vlasti, bylo projednáváno i na frontě. Nafrontě byla zprvu pouze mírná odezva. Co nám bylo do všeobecnéhovolebního práva? Bojovali jsme snad za to čtyři roky? Byl to hanebnýžert podlých zločinců, tímto způsobem uloupit mrtvým hrdinům z jejichhrobů cíl války. Ve Flandrech nešly mladé regimenty vstříc smrti svýkřikem "ať žije všeobecné a tajné volební právo", nýbrž se zvoláním"Německo nadevšecko na světě." Malý, avšak ne bezvýznamný rozdíl. Ti,kteří volali po volebnímu právu tam, kde by ho nyní chtěli vybojovat,také většinou nikdy nebyli. Fronta neznala tuto celou politickoupartajní holotu. Tam, kde se tehdy nacházeli poctiví Němci, byli pániparlamentáři vidět pouze velmi zřídka, a pouze pokud zrovna vlastniliúdy.
     Tak byla fronta, ve svých starých stavech, pro tento novýválečný cíl pánů Eberta, Scheidemanna, Bartha, Liebknechta, atd. Jenvelmi málo vnímavá. Nikdo nerozuměl tomu, jak mohli najednou titoulejváci vlastnit právo vyměřovat si pomocí vojska vládu ve státě.
     Můjosobní názor byl od začátku zcela jasný: Do krajnosti jsem nenávidělcelou tu sebranku těchto bídných, národ podvádějících partajníchholomků. Již dlouho mi bylo jasné, že se této chásce nejedná o blahonároda, nýbrž o plnění vlastních prázdných kapes. A to, že nyní bylipřipraveni pro to obětovat celý národ, a když to bude nutné, nechatzničit třeba i celé Německo, z nich v mých očích udělalo osoby zralépro oprátku. Brát ohled na jejich přání, znamenalo obětovat zájmypracujícího lidu ve prospěch počtu kapesních zlodějů, avšak splnit jese dalo pouze tehdy, byl-li člověk připraven vydat napospas celéNěmecko.
     Takto však uvažovala stále ještě většina bojujícíhovojska. Pouze z vlasti přicházející posily byly stále horší a horší,takže jejich příchod nebyl žádnou posilou, nýbrž znamenal oslabeníbojové síly. Především mladé posily byly z větší části bezcenné. Častobylo jen těžko uvěřitelné, že toto jsou synové stejného národa, kterývyslal své mladé do boje.
     V srpnu a září nabýval rozkladnýfenomén stále rychleji větších rozměrů, přesto se nepřátelské útoky aniv nejmenším nedaly srovnat s úděsností naších obranných bojů. Letníboje o Flandry proti tomu zůstávaly již jen hrůznou vzpomínkou.
     Koncemzáří se má divize dostala potřetí na místo, které jsme dobyli jakomladý válečný regiment dobrovolníků. Jak vzpomínka! V říjnu 1914 jsmetam dostali křest ohněm. S láskou k vlasti v srdcích a s písní na rtechšel náš mladý regiment do bitvy jako k tanci. Nejdražší láhev se zderadostně obětovala ve víře, že vlasti bráníme její nezávislost asvobodu. V červenci 1917 jsme podruhé vstoupili na tuto pro násposvěcenou půdu. Vždy v ní dřímali ti nejlepší kamarádi, skoro ještěděti, kteří kdysi se zářivýma očima vběhli do osidel smrti pro svoujedinou drahou vlast! My staří, kteří jednou s regimentem vytáhli, jsmetu stáli v uctivém dojetí na tomto mlčenlivém místě "oddanosti aposlušnosti až za hrob". Toto místo, které náš regiment před třemi rokydobyl, měl nyní bránit v těžké obranné bitvě. Ve třítýdenní bubnovépalbě se Angličané připravovali na velkou flanderskou ofenzívu. Tu sezdálo, že duchové zemřelých ožívají, regiment se zatínal ve špinavémbahně a zakousával se do jednotlivých děr a kráterů a nepovoloval anevrávoral a stával se, jako již jednou na tomto místě, stále menším atenčím, až 31.července 1917 konečně přišel očekávaný útok Angličanů.
     Běhemprvních srpnových dnů jsme byli vystřídáni. Z regimentu zbylo pár rot:ty se potácely obalené blátem zpět, spíš podobni strašidlům, než lidem.Avšak kromě několika stovek metrů děr po granátech si Angličané přišlipouze pro smrt.
     Nyní, na podzim roku 1918 jsme stáli potřetí naválečném půdě z roku 1914. Naše bývalé městečko odpočinku Comines senyní stalo bojovým polem. Samozřejmě, i když bylo válečné území kolemstejná‚ lidé se změnili: nyní se i ve vojsku politikařilo. Jed z vlastizačal, tak jako jinde, působit i zde. Nejčerstvější posily všakzklamaly na celé čáře - přišly z domova.
     V noci z 13. Na 14.října začal na jižní frontě u Ypernu anglický plynový útok. Byl při němpoužit žlutý kříž, jehož účinek, co se zkoušek na vlastním těle týče,nám byl doposud neznámý. Měl jsem to sám poznat ještě o této noci. Navyvýšenině jižně od Wervicku jsme se již večer 13. října dostali dobubnové palby plynových granátů, což se větší či menší měrou pakopakovalo po celou noc. Již kolem půlnoci část z nás odpadla, mezi nimii několik kamarádů navždy. Nad ránem zachvátila bolest i mne, po čtvrthodině to bylo horší, a v sedm ráno jsem se klopýtavě s pálením v očíchstáhl zpět, přičemž jsem s sebou vzal i své poslední hlášení z války.Již po několika hodinách se z očí staly žhoucí uhlíky, kolem mne sesetmělo. Tak jsem se dostal do lazaretu Pasewalk v Pomořansku, a tamjsem musel zažít - revoluci!
     Něco neurčitého, avšak otravnéholeželo již dlouho ve vzduchu. Povídalo se, že se to během pár týdnů"spustí" - nedokázal jsem si však představit, co se tím pojmem mározumět. V první řadě jsem přemýšlel o nějak‚ stávce, podobné té zkraje roku. Nepříznivé zprávy trvale přicházely od námořnictva, kde toúdajně vřelo. Avšak i toto mi připadalo spíše jako výplod fantaziejednotlivých pucfleků, než záležitost širších mas. V samotném lazaretuhovořil skoro každý o snad již brzkém, blížícím se konci války, avšak s"okamžitým koncem" nepočítal nikdo. Noviny jsem číst nemohl. Vlistopadu se zvýšilo všeobecné napětí. A pak sem jednoho dne náhle anenadále vpadlo neštěstí. Námořníci přijeli na nákladních vozech asnažili se vyvolat revoluci, pár židovských mladíčků bylo "vůdci"tohoto boje za "svobodu, krásu a úctu" naší lidské existence. Nikdo znich nebyl na frontě. Oklikou přes takzvaný "kapavkový lazaret" bylitito tři orientálci vráceni vlasti. Nyní v ní rozvíjeli rudý hadr.
     Měse v té době vedlo už poněkud lépe. Vrtající bolest v očních důlcíchpovolila, dařilo se mi opět v hrubých obrysech pomalu rozlišovat svéokolí. Vynořila se mi naděje, že opět budu vidět alespoň do té míry, žebudu moci v budoucnu vykonávat nějaké zaměstnání. Samozřejmě, že bychještě někdy mohl opět malovat, v to už jsem nedoufal. Tak jsem se právěnacházel na cestě zlepšení, když se stalo to nejhrůznější. Má prvnínaděje byla, že by se u této velezrady mohlo jednat o více či méněmístní záležitost. Pokoušel jsem se v tomto směru i utvrzovat několikkamarádů. Zvláště mí bavorští soudruzi v lazaretu tomuto bylipřístupní. Nálada zde byla všelijaká, ovšem určitě ne "revoluční".Nedovedl jsem si představit, že by se toto šílenství dostalo i doMnichova. Věrnost ctihodnému rodu Wittelsbachů mi přece jenom připadalapevnější, než vůle několika Židů. Proto jsem nemohl nic jiného, nežvěřit, že se jedná pouze o vzpouru námořníků, která bude v několikadnech poražena.
     Uběhlo několik dní a přicházely stálehrozivější zprávy. To, co jsem považoval za místní záležitost, měla býtvšeobecná revoluce. K tomu přicházely potupně zprávy z fronty.Uvažovalo se o kapitulaci. Ano, bylo něco takového vůbec možné?
     10.Listopadu přišel do lazaretu kněz, aby učinil krátký projev, nyní jsmese dozvěděli vše. Byl jsem až do krajnosti vzrušen a zúčastnil jsem setohoto krátkého projevu. Starý, vážený pán vypadal, že je velmiroztřesen, když nám sděloval, že rod Hohenzollernů nesmí více nositněmeckou císařskou korunu, že z vlasti se stala, republika, že semusíme modlit k všemohoucímu, aby neodepřel požehnání tomuto zvratu, aaby náš lid v budoucích časech neopustil. Nemohl udělat zřejmě nicjiného, musel pár slovy vzpomenout královského rodu, chtěl ocenitjejich zásluhy v Pomořansku, v Prusku, ne, v celé německé vlasti, a -tu počal potichu vzlykat - v malém sále se snesla nejhlubší sklíčenostasi do všech srdcí, a myslím, že žádné oko se neubránilo slzám. Když sestarý pán pokusil hovořit dále a počal nám sdělovat, že jsme nynímuseli ukončit tu dlouhou válku, a že naše vlast nyní, když je válkaprohraná a my se nyní odevzdáváme na milost vítězům, bude vystavenaobrovskému útlaku, že příměří by mělo být přijímáno s důvěrou vevelkorysost našich dosavadních nepřátel - tu jsem to již nevydržel.Připadlo mi nemožné, abych tu zůstal ještě déle. Zatímco se mi kolemoči udělalo opět černě, dotápal a dovrávoral jsem zpět do ložnice, vrhljsem se na své lůžko, a zahrabal jsem svou hořící hlavu do polštáře adek.
     Ode dne, kdy jsem stál nad matčiným hrobem jsem neplakal.I když se mne v mládí osud nemilosrdně tvrdě dotýkal, můj vzdor rostl.I když smrt během té dlouhé války odvedla z naších řad tolik milýchkamarádů a přátel, připadalo by mi to skoro jako hřích naříkat si,vždyť zemřeli za Německo! A když konečně, ještě v posledních dnech natom hrozném kolbišti, i mne samotného zasáhla plynová sprška a začalase zahryzávat do mých očí, a já jsem ze zděšení, že jsem navždy oslepl,málem začal klesat na mysli, tu se na mne obořil hlas mého svědomí:bídný ubožáku, chtěl by snad i naříkat, zatímco tisícům se vede stokráthůře něž tobě? A tak jsem otupěle a mlčky snášel svůj osud. Ale nyníjsem to již nevydržel. Nyní jsem poprvé viděl, jak je veškeré osobníutrpení ničím, oproti neštěstí vlasti.
     Všechno tedy bylozbytečné. Zbytečné oběti a strádání, zbytečný hlad a žízeň, trvajícímnohdy několik dlouhých měsíců, marné všechny ty hodiny, obestřenéstrachem ze smrti, během kterých jsme přesto konali svou povinnost,zbytečná smrt dvou miliónů, kteří padli. Neměly by se otevřít všechnyhroby těch statisíců, kteří vytáhli do pole ve víře ve vlast, aby sejiž nikdy nevrátili? Neměly by se otevřít a vyslat do vlasti všichni tiněmí, bahnem a krví obalení hrdinové, jako duchové odplaty, kteříodvedli největší oběti, kterou může muž na tomto světě přinést svémunárodu, který je tak potupně zradil? Za to padli vojáci v srpnu a září1914, vytáhli za to dobrovolnické regimenty na podzim stejného roku zasvými kamarády? Padli za to tito sedmnáctiletí chlapci na flandersképůdě? Byl toto smysl obětí, které německé matky přinesly vlasti, když sbědoucím srdcem tehdy vyprovázely své milé hochy, aby je už nikdynespatřily? Stalo se toto vše jen proto, aby se nyní tlupa bídnýchzločinců pokoušela vztáhnout svou ruku na vlast? Vydržel snad protoněmecký voják všechna ta letní parna a sněhové bouře, hladovějící,žíznící a mrznoucí, unaven nocemi bez spánku a nekonečnými pochody?Proto ležel v pekle bubnové palby a v horečce plynových útoků, aniž bypovolil, pamětlivý pouze své jediné povinnosti, ochránit svou vlastpřed vpádem nepřítele? Vskutku, i tito hrdinové si zasloužili náhrobek:"Poutníku, který dojdeš do Německa, sděl vlasti, že my tu ležíme, věrnivlasti a poslušni povinnosti".
     A vlast ? Avšak - byla to pouzejediná oběť, kterou bylo potřeba zvážit? Bylo toho minulé Německo vůbechodno? Nebyl to také závazek vůči vlastní historii? Byli jsme vůbechodni, vztahovat na sebe slávu vlastní historie? Jak však byl tento činpředložen k ospravedlnění budoucnosti?
     Bídní a zchátralízločinci! Čím více jsem se v tuto hodinu snažil srovnat s toutopříšernou událostí, tím víc mne na čele sžíral stud a hanba z revolty.Čím byla bolest v očích proti tomuto hoři? To, co následovalo, bylystrašné dny a ještě příšernější noci, - věděl jsem, že je vše ztraceno.Doufat v milost nepřítele mohl leda tak šílenec nebo - lhář a zločinec.Během těchto nocí ve mně vzrůstala nenávist, nenávist proti původcůmtohoto činu.
     V následujících dnech jsem si také uvědomil svůjúděl. Nyní jsem se musel vysmívat myšlenkám o mé bídné budoucnosti,které mi ještě před nedávnem přinášely tolik trpkých starosti. Nebyloto směšné, chtít v tuto hodinu stavět domy na takových základech?Konečně mi také bylo jasné, že přišlo to, čeho jsem se tak častoobával, a co jsem si nikdy nechtěl připustit.
     Císař Wilhelm II.jako první německý císař nastavil nepřátelským vůdcům ruku k usmířeni,aniž by tušil, že lotři nemají žádnou čest. Se Židem nelze uzavíratsmlouvy, u něj platí pouze tvrdé buď a nebo. Rozhodl jsem se - stanu sepolitikem.

6. kapitola

VÁLEČNÁ PROPAGANDA

     Při svém pozorném sledování veškerého politického dění jsem sevždy mimořádně zajímal o propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v nínástroj, jenž právě socialisticko-marxistické organizace ovládaly smistrnou šikovností a uměli ji používat. Poznal jsem už záhy, žesprávné používání propagandy je skutečné umění, jež bylo občanskýmstranám cizí. Jenom křesťanskosociální hnutí, hlavně za časů Luegera,se naučilo s tímto nástrojem virtuózně zacházet a vděčilo mu za velmimnoho úspěchů.
     Teprve během války bylo možné pozorovat, k jakpříšerným výsledkům mohla vést správně používaná propaganda. Bohužel tobylo možné studovat jenom na druhé straně, neboť činnost naší stranybyla v tomto směru více než skromná. Úplné selhání veškeré agitace naněmecké straně, které muselo bít do očí především každému vojákovi,bylo pro mě podnětem k tomu, abych se ještě intenzivněji otázkoupropagandy zabýval. Času k přemýšlení bylo přitom víc než dost,praktické vyučování nám ale poskytoval nepřítel, a to bohužel až přílišdobře. Neboť co se u nás zameškalo, to dohnal protivník s neslýchanouobratností a vskutku geniální vypočítavostí. Na této nepřátelskéválečné propagandě jsem se velmi mnoho naučil. Avšak v hlavách těch,jež se měli poučit především, nezanechala tato doba žádné stopy,částečně se domnívali, že jsou příliš chytří, než aby se učili odjiných, částečně jim k tomu chyběla vůle.
     Byla u nás vůbecnějak propaganda? Na tuto otázku mohu odpovědět pouze tak, že bohuželnebyla. Vše, co se v tomto směru dělo, bylo nedostatečné a špatné odsamotného počátku tak, že to přinejmenším bylo k ničemu, pokud to přímonepřinášelo škodu. Ve formě nedostatečné, v podstatě psychologickyšpatné: to je výsledek pozorné analýzy německé válečné propagandy. Jižv základní otázce nebylo zcela jasno: je propaganda prostředek neboúčel? Je to prostředek a proto musí být posuzována z hlediska účelu.Její forma musí být účelně přizpůsobena cíli, který podporuje a jemužslouží. Je jasné, že z hlediska všeobecné potřeby může být významrůzný. Cíl, za který se ve válce bojovalo, byl nejvznešenější anejvyšší, jaký si člověk může představit: byla to svoboda a nezávislostnašeho národa, zajištění jeho výživy pro budoucnost - a čest národa,něco, co navzdory všem dnešním opačným názorům přece jen existuje čimělo by existovat, neboť národy beze cti ztratí dříve nebo pozdějisvobodu i nezávislost, což odpovídá vyšší spravedlnosti, protožegenerace bezectných lumpů si nezasluhují žádnou svobodu. Kdo ale chcebýt zbabělým otrokem, nesmí a ani nemůže mít žádnou čest, protože tatoby zakrátko propadla všeobecnému opovržení.
     Německý národvedl zápas o lidské bytí a účelem válečné propagandy bylo podporovattento boj, jejím cílem muselo být napomoci k vítězství.
     Bojují-linárody o svou existenci na této planetě, jedná se o osudovou otázkubytí či nebytí, v tomto případě jsou veškeré humanitní či estetickéúvahy nicotné. Neboť tyto představy se nevznášejí v éteru, nýbržvycházejí z lidské fantazie a jsou vázány na člověka. Jeho odchodem ztohoto světa se rozplývají i tyto pojmy v nicotu, neboť příroda jenezná. Avšak i mezi lidmi jsou vlastní pouze několika málo národům čilépe rasám a to v té míře, jak tyto pojmy vycházejí z jejich citu.Humanita a estetika by zašly i ve světě obývaném lidmi, pokud by tentosvět ztratil ty rasy, jež jsou tvůrci a nositeli těchto pojmů. Tím majítyto pojmy v boji národa o bytí na tomto světě jen podřadný význam, proformy tohoto boje nejsou určující, jakmile by mohly ochromovatsebezáchovnou sílu bojujícího národa.
     K otázce humanity sevyjádřil již Moltke v tom smyslu, že humanita ve válce spočívá vkrátkosti děje, takže jí nejvíce odpovídá nejostřejší způsob boje.Pokusí-li se někdo vstoupit do těchto věcí se žvásty o estetice, můžese mu dostat pouze jediné odpovědi: osudové otázky významu boje národao existenci ruší veškeré závazky vůči kráse. Nejméně krásné, co může vlidském životě existovat, je a vždycky bude jařmo otroctví. Pociťujesnad švábská dekadence dnešní úděl německého národa jako "estetický"? SŽidy se o tomto problému opravdu nemusíme bavit. Celé jejich bytí jezhmotnělý protest proti estetice obrazu Páně. Vyloučíme-li tatohlediska humanity a krásy jako měřítka v boji, potom nemohou býtpoužita ani jako měřítka pro propagandu. Propaganda byla ve válceprostředkem k jistému účelu, což byl boj o bytí německého národa, protomohla být propaganda posuzována pouze na základě zásad platných protento účel. Nejhroznější zbraně byly humánní, pokud sloužily rychlémuvítězství a krásné byly pouze takové metody, které pomáhaly zajistitnárodu důstojnost svobody. To byl jediný možný postoj k otázce válečnépropagandy v situaci boje na život a na smrt. Kdyby toto bylo jasné natakzvaných rozhodujících místech, nikdy by nebyla možná takovánejistota ohledně formy a použití této zbraně, neboť propaganda jezbraň, a to vpravdě strašlivá v rukou znalce.
     Druhá otázka,která měla přímo rozhodující význam, byla tato: Na koho se mápropaganda obracet? Na vědeckou inteligenci anebo na méně vzdělanoumasu? Propaganda se má vždy obracet na masu! Pro inteligenci, nebo proto, co si dnes tak říká, není určena propaganda, nýbrž vědecké poučení.Propaganda je svým obsahem vědou tak málo, jako je plakát uměním. Uměníplakátu spočívá ve schopnosti jeho tvůrce, formou a barvou upoutat dav.Plakát zvoucí na uměleckou výstavu má upozornit na umění na tétovýstavě, čím více se mu to podaří, tím větší je umění plakátu jakotakového. Plakát má rovněž zprostředkovat představu o významu výstavy,jeho úkolem však není nahradit vystavované umění. Proto kdo se chcezabývat uměním jako takovým, musí prostudovat víc než jen plakát,nestačí ani pouhá "procházka výstavou". Od takového člověka se očekává,že se důkladným pozorováním zahloubá do jednotlivých děl a poté si otěchto zvolna vytvoří správný úsudek. Podobě je tomu i s propagandou.Úkol propagandy nespočívá ve vědeckém vzdělání jednotlivce, nýbrž vupozornění masy na určité skutečnosti, procesy, nutnosti apod., jejichžvýznam má dostat do jejího povědomí. Umění nyní spočívá výhradně v tom,dosáhnout toho tak vhodným způsobem, aby vzniklo všeobecné přesvědčenío realitě jisté skutečnosti, nutnosti určitého procesu, správnostiurčité nutnosti atd. Jelikož však propaganda jako taková není a nemůžebýt sama o sobě nutností, protože jejím úkolem je stejně jak v případěplakátu upoutat masu a nikoliv poučovat vědecky vzdělané a o vzděláníusilující jednotlivce, musí se její působení obracet vždy spíš na cit améně na takzvaný rozum. Každá propaganda musí být lidová a jejíduchovní úroveň se musí přizpůsobit úrovni chápání těch nejomezenějšíchmezi těmi, na něž se obrací. Její čistě duchovní úroveň musí být tímnižší, čím početnější je masa lidí, jimž je určena. Jedná-li se však oto, aby do okruhu její působnosti byl vtažen celý národ, jak je tomu vpřípadě válečné propagandy, je na místě velká pozornost při vyhýbání sepříliš vysokým duchovním nárokům. Čím skromnější je její vědecký balasta čím více se orientuje na cítění masy, tím výraznější je její úspěch.Tento je nejlepším důkazem správnosti či nesprávnosti propagandy,nikoliv uspokojení několika učenců či estetických učedníků. Uměnípropagandy spočívá právě v tom, že chápe citový svět představ velkémasy a nachází psychologicky správnou formou cestu k získání pozornostia poté srdcí této masy. Že to naši vševědi nechápou, je důkazem jejichlenosti v myšlení nebo domýšlivosti. Pochopíme-li nutnost orientacepropagandy na nejširší masy, vyplývá z toho pro nás následujícíponaučení: Je nesprávné chtít dát propagandě mnohostrannost nějakéhovědeckého školení. Vnímavost velké masy je velmi omezená, schopnostporozumění malá, zapomnětlivost však velká. Vzhledem k těmtoskutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy pouze na velmi málobodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až určitě i ten poslednímezi adresáty si dokáže představit oč jde. Jakmile tato zásada nenírespektována a propaganda chce být mnohostranná, roztříští se účinek,poněvadž množství nabízené látky není pro masu stravitelné anizapamatovatelné. Tím se výsledek oslabuje a v posledku i ruší. Čímvyšší má být linie znázornění, tím psychologicky správnější musí býtstanovení taktiky.
     Bylo například zásadně nesprávné zesměšňovatprotivníka, jak o to usilovala především propaganda rakouských aněmeckých humoristických listů. Zásadně nesprávná proto, poněvadžreálné setkání s protivníkem muselo ihned vzbudit zcela jinépřesvědčení, což se pak nejstrašnějším způsobem vymstilo, neboť teď secítil německý stát pod bezprostředním dojmem protivníkova odporuoklamán tvůrci své dosavadní osvěty a namísto posílení bojového duchanebo jeho upevnění se dostavil pravý opak. Člověk klesal na mysli.
     Naprotitomu válečná propaganda Angličanů a Američanů byla psychologickysprávná. Již tím, že národu představovala Němce jako Barbary a Huny,připravovala jednotlivé vojáky na hrůzy války a pomáhala mu vyvarovatse zklamání. Potom i ta nejstrašnější zbraň, jež byla proti němupoužita, se jevila jako potvrzení předchozí osvěty a posilovala takévíru ve správnost tvrzení jeho vlády a na druhé straně stupňovala hněva nenávist proti zlořečenému nepříteli. Neboť šeredný účinek zbraně,který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako důkaz již známé"hunské" brutality barbarského nepřítele, aniž by ho to alespoň naokamžik přimělo k přemyšlení, že jeho zbraně snad, ba dokoncepravděpodobně, mohou působit neméně příšerně.
     Anglický voják senemohl cítit tak, že by byl z domova nesprávně informován, což sebohužel stávalo vojákovi německému, až tento nakonec odmítal všechno,co ze strany propagandy přicházelo jako
     "podvod" a "křeč". Tovše bylo důsledkem toho, že k propagandě byl odvelen první osel, kterýse namanul (nebo to byli i "jinak" chytří lidé), namísto aby nahořepochopili, že pro tuto práci jsou vhodní jen ti nejgeniálnější znalcilidských duší. Německá válečná propaganda nabízela nepřekonatelnýnázorný příklad téměř opatrně působící "osvěty", což bylo důsledkemnaprosté absence psychologicky správného uvažování. Zato u protivníkase ale mohl velmi poučit každý, kdo s otevřenýma očima a neotupělýmvnímáním zpracovával čtyři a půl roku trvající příval nepřátelsképropagandy.
     Nejhorší to však bylo s pochopením nejdůležitějšíhopředpokladu každé propagandistické činnosti: totiž zásadě subjektivníjednostranné stanovisko této činnosti ke každé otázce, kterouzpracovávala. V této oblasti se hned na začátku války hřešilo shoradolů tak, že člověk měl právo pochybovat o tom, zda tolik nesmyslů lzepřipisovat pouze hlouposti.
     Co byste řekli například reklamnímuplakátu, který má propagovat nové mýdlo, přitom však chválí také mýdlostaré. Člověk by nad tím jen potřásl hlavou.
     Stejně tak to alebylo i s politickou reklamou. Úkolem propagandy není například zvažovatrůzná práva, ale výhradný důraz na právo jedno, jež propagandazastupuje. Není jejím úkolem zjišťovat objektivní pravdu, pokud jevýhodné pro druhou stranu a předkládat jí mase v doktrinářskéupřímnosti, nýbrž nepřetržitě sloužit pravdě vlastní.
     Bylo odzákladu špatné vinu na vzniku války vysvětlovat z takového hlediska, žeza rozpoutání této katastrofy nelze činit odpovědným jenom Německo,nýbrž správné by bylo tuto vinu beze zbytku svalovat na protivníka,dokonce i kdyby to neodpovídalo skutečnosti, ačkoliv tomu tak opravdubylo.
     Jaký byl důsledek této polovičatosti? Široká masa národanesestává z diplomatů nebo z učitelů státního práva, ba ani ne výhradněz rozumných lidí schopných úsudku, nýbrž stejně tak z kolísajících,pochybujících a nejistých nebožáků. Jakmile jednou vlastní propagandapřizná jen záblesk pravdy na druhé straně, ihned je dán důvod kpochybnostem o vlastní pravdě. Masa není schopna rozlišovat, kde končícizí bezpráví a začíná bezpráví vlastní. V takovém případě znejistí astává se nedůvěřivou, obzvláště tehdy, nedopustí-li se protivníkstejného nesmyslu a veškerou vinu podsouvá nepříteli. Co je potompřirozenějšího než to, že vlastní národ začne věřit víc nepřátelsképropagandě než vlastní? Žádný jiný národ není tolik posedlýobjektivitou jako Němci! Neboť každý Němec se bude snažit o to, a.by senedopustil na protivníkovi bezpráví, nehledě na nebezpečí těžké újmy adokonce i zničení vlastního národa a státu. Že to tak na rozhodujícíchmístech přirozeně nebylo myšleno, to si masa vůbec neuvědomí. Národ máve své převážné většině natolik feminizační charakter, že jeho myšlenía konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou. Totovnímání ale není komplikované, nýbrž velmi jednoduché a uzavřené. Nenítu přílišné diferenciace, nýbrž rozlišování pozitivní nebo negativní,láska nebo nenávist, právo nebo bezpráví, pravda nebo lež, ale nikdynapůl tak a napůl onak nebo částečně atd. Skvělou znalostí primitivníhozpůsobu vnímání široké masy se vyznačovala anglická propaganda, kteráse tomuto dokázala přizpůsobit a způsobem stejně bezohledným jakogeniálním zajišťovala předpoklady pro morální pevnost vojska na frontě,dokonce i v případech největších neúspěchů, přičemž dokázala taképrezentovat nepřítele jako jediného viníka na vypuknutí války: byla tolež, které se věřilo proto, že byla předkládána s bezpodmínečnou,drzou, jednostrannou tvrdošíjností citově chladnému, vždy extrémněrozpoloženému, velkému národu.
     Jak velmi byl tento druhpropagandy účinný, to ukázala nejlépe skutečnost, že ještě po čtyřechletech dokázala držet v šachu protivníka, přičemž začínala dokoncenahlodávat náš vlastní národ. Naší propagandě takový úspěch nebyl dán anelze se tomu skutečně divit. Už ve své vnitřní dvojznačnosti neslazárodek neúčinnosti. Z hlediska jejího obsahu bylo málo pravděpodobné,že by vzbudila v masách žádoucí dojem. Doufat, že by se tímtopacifistickým odvarem mohlo podařit nadchnout lidí až k smrti, to snaddokázali jen naši duchaplní "státníci". Ubohý produkt naší propagandybyl neúčelný a dokonce i škodlivý. Ale veškerá genialita okázalépropagandy nepovede k úspěchu, není-li brán neustále ostrý zřetel najednu fundamentální zásadu. Propaganda se musí omezit na nejnutnějšíobsah a tento neustále opakovat. Vytrvalost je v tomto případě, stejnějako u mnoha jiných věcí na světě, prvním a nejdůležitějšímpředpokladem úspěchu. Právě v oblasti propagandy se nesmíme nechatsvést estéty nebo otupělými lidmi: prvními proto, že obsah propagandy vjejí formě a výrazu by zakrátko byl přitažlivý spíš pro čajové dýchánkynež pro široké masy, před těmi druhými je třeba se mít úzkostlivě napozoru proto, že nedostatek jejich vlastních nových pocitů je vede khledání stále nových podnětů. Tyto lidí brzy všechno omrzí, přejí sizměnu a nedokáží se nikdy vcítit do potřeb dosud neznuděného světa, čitento dokonce pochopit. Patří vždy k prvním kritikům propagandy či lépejejího obsahu, který se jim zdá příliš zastaralý, příliš otřepaný,jindy zase přežitý atd. Chtějí stále něco nového, hledají změnu a tímse stávají smrtelnými nepřáteli každého účinného politickéhoovlivňování masy. Neboť jakmile se organizace a obsah propagandy začnouřídit podle jejich představ, ztrácí propaganda jakoukoliv semknutost arozpadá se.
     Propaganda tu však není proto, aby obstarávalapanstvu průběžně zajímavou změnu, nýbrž aby přesvědčovala, a to masy.Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždy určitý čas, než jsouschopny vzít nějakou na vědomí a pouze tisícerým opakovánímjednoduchých pojmů si ji zapamatuji.
     Žádná změna se nikdy nesmítýkat obsahu toho, co se propaguje, nýbrž musí vyjadřovat vždy totéž.Heslo musí být osvětlováno ze všech stran, avšak na konci toho všehomusí být zase totéž heslo. Pouze tak může a bude propaganda působitjednotně a celistvě.
     Hlavní linie, která se nikdy nesmíopustit, nechává nazrávat konečný úspěch a to prostřednictvím jejíhostále stejného a důsledného zdůrazňování. Potom ale s údivem zjistíme,k jak neskutečným a sotva pochopitelným výsledkům taková vytrvalostvede. Úspěch každé reklamy, až v obchodu či v politice, je podmíněndobou trvání, pravidelností nasazení a neroztříštěností.
     Válečnápropaganda nepřítele nám může být vzorem: byla omezena na několik málohledisek, výhradně orientovaná na masy a praktikovaná s neúnavnouvytrvalostí. Během celé války byla používána stejná základní myšlenkajakož i prováděcí formy, jež se jednou osvědčily jako správné, aniž bykdy došlo k nepatrné změně. Zpočátku se drzostí svých tvrzeni zdálabláznivá, později se stávala nepříjemnou a nakonec se jí věřilo. Počtyřech a půl letech vypukla v Německu revoluce, z jejíchž klíčovýchhesel vycházela nepřátelská válečná propaganda. V Anglii však pochopiliještě něco. Že možný úspěch této duchovní zbraně spočívá v jejímmasivním nasazeni.
     Úspěch však pokryje veškeré náklady.Propaganda u nich platila za zbraň prvního řádu, zatímco u nás to bylchléb nezaměstnaných politiků a hrdinů z protekčních míst.
      Její úspěch byl nakonec roven nule.

5. kapitola

SVĚTOVÁ VÁLKA

     Jako mladého větroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvícrmoutilo to, že jsem se narodil právě v takové době, která bude stavětchrámy slávy zřejmě jenom kramářům a státním úředníkům. Vlny dějinnýchudálostí, jak se mi zdálo, se již utišily, takže budoucnost bude patrněnáležet jenom "mírovému soutěžení národů", to znamená poklidnémuvzájemnému podváděni se s vyloučením násilných metod obrany. Jednotlivéstáty začaly vyrovnávat úroveň jednotlivých podniků, které si navzájemhrabaly půdu pod nohama, přetahovaly si navzájem zákazníky a zakázky,pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za velkého anevinného křiku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, měljednou (podle všeobecného doporučení) změnit svět na jediný velkýobchodní dům, v jehož vstupních halách by byly vystaveny bustyprohnaných šmelinářů a bezvýznamných správních úředníků, aby se jimdostalo nesmrtelnosti. Obchodníky by dodali Angličané, správní úředníkyNěmci, zatímco Židé by se museli obětovat jako majitelé, poněvadž podlevlastního doznání ještě nikdy nic nevydělali, jenom věčně "platili" akromě toho ovládají většinu jazyků.
     Proč jsem se nemohl narodito sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy muž ještěskutečně za něco stál i bez "obchodu". Mrzutě jsem přemýšlel o své, jakmi připadalo pozdě nastoupené pozemské pouti a dobu "klidu a pořádku",jak se rýsovala přede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlostosudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný "pacifista" a všechnyvýchovné pokusy v tomto směru nevedly k ničemu.
     Búrská válka mipřipadala jako blýskání na lepší časy. Číhal jsem každý den na noviny,hltal jsem depeše a zprávy a byl jsem šťasten, že alespoň z dálky mohubýt svědkem hrdinského boje.
     Rusko-japonská válka mne zastihlauž podstatně zralejšího a pozornějšího. Už tenkrát jsem se znacionálních důvodu postavil okamžitě na stranu Japonců a stranil jimpři výměnách názorů. V porážce Rusů jsem spatřoval porážku rakouskéhoslovanstva.
     Od té doby uplynulo mnoho let a to, co jsem jakochlapec považoval za pomalé chřadnutí, pociťoval jsem nyní jako klidpřed bouří. Už za mého vídeňského pobytu leželo nad Balkánem šedivédusno, jež bývá předzvěstí orkánu, občas zablýsklo jasné světélko, alezase se rychle ztratilo v nepřirozené temnotě. Pak ale přišla Balkánskáválka a s ní se přehnal první poryv větru přes znervóznělou Evropu.Nastalý čas ležel na lidech jako těžký balvan a pálil jako tropickýžár, přičemž věčná starost a pocit blížící se katastrofy se stalynakonec touhou: až už dá nebe konečně volný průběh osudu, jež stejněnelze odvrátit. A tu udeřil na zem první mohutný blesk: rozpoutala sebouře a do hřmění nebes se mísilo dunění děl světové války.
     Kdyždošla do Mnichova zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda(seděl jsem právě doma a poslouchal nepřesné vyprávěni průběhu tohotočinu), měl jsem nejdříve starost, jestli kulky nepocházely z pistoleněmeckých studentů, kteří v rozhořčení nad stálým poslovanšťovánímstátu následníkem trůnu chtěli osvobodit německý národ od tohotovnitřního nepřítele. Co by v tomto případě následovalo, můžeme si dobřepředstavit: nová vlna pronásledování, jež by teď bylo před celým světem"ospravedlněno" a "zdůvodněno". Když jsem se však hned poté slyšeljména domnělých pachatelů a četl, že jsou to Srbové, začala se mězmocňovat tichá hrůza z této pomsty nevyzpytatelného osudu. Největšípřítel Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo vposledních letech průběžně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl anina okamžik pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou užnikdo nemůže zastavit.
     Neprávem dnes zahrnujeme výčitkamivídeňskou vládu za formu a obsah jejího ultimáta. Žádná jiná mocnost nasvětě by na jejím místě a ve stejné situaci nemohla jednat jinak.Rakousko mělo na své jihovýchodní hranici neúprosného smrtelnéhonepřítele, který ve stále kratších intervalech monarchii znepokojoval,nepolevoval, až by se nakonec dočkal výhodného okamžiku ke zničení tétoříše. Byl důvod k obavám, že tato skutečnost se dostaví nejpozději sesmrtí starého císaře, potom by už monarchie asi nebyla schopná postavitse na vážný odpor. Celý stát se v posledních letech držel jen díkyosobě Františka Josefa, takže smrt tohoto prastarého ztělesnění říše bypociťovaly široké masy jako předzvěst smrti říše samé. Patřilo knejmazanějším kouskům především slovanské politiky budit zdáni, žerakouský stát vděčí za svou existenci pouze báječnému a zcelaojedinělému státnickému umění tohoto monarchy, byla to lichotka, kterápůsobila zejména v Hofburgu velmi dobře, ačkoliv ani v nejmenšímneodpovídala skutečným zásluhám tohoto císaře. Osten, skrytý v tétochvále, nechtěl nikdo vidět. Neviděli, nebo snad už ani nechtěli vidět,že čím více stojí monarchie na velkém panovnickém umění, tohoto jak seříkalo "nejmoudřejšího monarchy všech dob", tím horší bude situace, ažjednoho dne zaklepe osud na dveře, aby si vybral svůj tribut.
     ByloRakousko bez starého císaře vůbec myslitelné? Neopakovala by setragédie, jež kdysi postihla Marií Terezii? Skutečně se křivdívídeňským vládním kruhům, když se jim vyčítá, že nabádali k válce,které se snad přece jen dalo zabránit? Válce se zabránit nedalo,nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddálena. Neboť v tom právěspočívala kletba německé a rozhodně i rakouské diplomacie, že se vždysnažily oddálit nevyhnutelné zúčtování, až nakonec bylo nezbytné udeřitv nejméně výhodnou hodinu. Můžeme si být jisti, že opětovný pokus ozachránění míru by přivodil válku v době ještě méně vhodné.
     Kdotuto válku nechtěl, měl mít odvahu nést také důsledky. Důsledkem ale vtomto případě muselo být obětování Rakouska. Válka by přišla stejně,avšak nikoliv jako boj všech proti nám, nýbrž v podobě trháníhabsburské monarchie. Přitom bylo nutné se rozhodnout: zúčastnit senebo pouze přihlížet a s prázdnýma rukama dát průběh osudu. Právě ti,kteří dnes nejvíce zlořečí začátku války a soudí nejmoudřeji, osudově aneblaze pomáhali tomu, abychom se do války dostali.
     Sociálnídemokracie praktikovala po desetiletí darebácké válečné štvaní protiRusku, zatímco politický střed nejvíce udělal z náboženských hledisekrakouský stát ústředním bodem německé politiky. Teď jsme museli néstdůsledky této politiky. Co přišlo, přijít muselo a nebylo vyhnutí zažádných okolností. Vinou německé vlády bylo to, že kvůli udržení mírupropásla vhodný čas k útoku, zapletla se do spojenectví za udrženisvětového míru a tak se nakonec stala oběti světové koalice, kteráproti snaze udržet světový mír postavila rozhodnost vést světovou válku.
     KdybyRakousko tehdy dalo ultimátu jinou, mírnější formu, nic už by to nasituaci nezměnilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smetenovzpourou lidu. Protože v očích mas byl tón ultimáta příliš ohleduplný,málo brutální a vůbec nezašel příliš daleko. Kdo se to snaží dneszapřít, je buď zapomnětlivec nebo vědomy Ihář.
     Boj v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.
     Jentak lze pochopit, že se k tomuto nejtěžšímu zápasu dobrovolněpřihlásilo pod korouhev více než dva milióny německých mužů a mladíků,ochotni bránit ji do poslední kapky krve.
     Mě se zdály tehdejšíhodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mládí. Nestydím se anidnes za to, že jsem byl přemožen bouřlivým nadšením, klesl na kolena aděkoval z hloubi srdce nebi, že mi dopřálo to štěstí žít v této době.Propukl dosud nejmohutnější boj za svobodu, jaký svět ještě neviděl,neboť jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších maspřesvědčení, že se nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž obytí a nebytí německého národa. Naposledy na dlouhou dobu viděl národsvoji budoucnost jasnozřivě. Hned na začátku obrovského zápasu pronikldo opojení a mocného nadšení nutný vážný tón, neboť ono poznání udělaloz národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí. Vážnost byla také velminamístě, neboť nikdo tehdy neměl ani nejmenší představu o tom, jakdlouhý bude započatý boj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni zasedoma a pokračovat opět v mírové práci.
     Co si člověk přeje, v todoufá a věří. Drtivou většinu národa už dávno omrzel ten stav věčnénejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo už nevěřil v mírovéurovnání rakousko-srbského konfliktu, nýbrž všichni doufali v konečnévypořádání. K těmto miliónům jsem patřil i já.
     Jakmile vešla vMnichově ve známost zpráva o atentátu, mihly se mi v hlavě dvěmyšlenky: zaprvé, že válka teď bude konečně nevyhnutelná, a dále, žehabsburský stát je nyní nucen spojenectví dodržovat, neboť nejvíce jsemse obával toho, že Německo by se mohlo právě díky tomuto spojenectvídostat do konfliktu, k němuž by ale Rakousko nedalo přímý podnět,přičemž rakouský stát by z vnitropolitických důvodu neměl sílurozhodnout se a stát za svým spojencem. Neboť slovanská většina vmonarchii by okamžitě začala takový úmysl sabotovat a raději by rozbilacelý stát na kousky, než aby poskytla spojenci žádanou pomoc. Nyní všakbylo toto nebezpečí zažehnáno. Starý stát musel bojovat, ať chtěl činechtěl.
     Můj vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný,podle mne nebojovalo Rakousko kvůli nějakému srbskému zadostiučinění,nýbrž Německo za svou podstatu, za německý národ a jeho bytí či nebytí,za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo se teď muselo bít, covybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od Weisenburku ažpo Sendan a Paříž, muselo si nyní mladé Německo znovu zasloužit.Zvítězí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do společnosti velkýchnárodů a teprve potom se bude Německá říše moci osvědčit jako mocnýútulek míru a kvůli míru už nebude muset ubírat svým dětem chléb.
     Měljsem jako hoch a mladý muž přání, abych mohl alespoň jednou dosvědčitsvými činy, že národní nadšení není pro mne prázdným slovem. Tak jakomiliónům ostatních přetékalo mé srdce hrdým štěstím, že se mohu konečnězbavit pocitu ochromení. Zpíval sem tak často "Německo nade všechno" avolal z plna hrdla "Heil!", že mi připadalo téměř jako dodatečněudělená milost, moci nyní vstoupit před boží soud věčného soudce jakosvědek a osvědčit pravdivost tohoto smýšlení. Byl jsem pevně odhodlán,že v případě války - která se mi zdála nevyhnutelné - tak či onakopustím ihned své knihy. Stejně tak jsem věděl, že moje místo bude tam,kam mne pošle můj vnitřní hlas.
     Především z politickýchdůvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale přirozenější než to, ženyní, když začínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením.Nechtěl jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem připraven kdykolivzemřít pro svůj národ a pro říši, jež jej ztělesňovala.
     Dne 3.srpna jsem podal žádost Jeho Veličenstvu Ludvíkovi III. s prosbou,abych směl vstoupit do nějakého bavorského regimentu. Jaká byla máradost, když jsem už příštího dne obdržel vyřízení své žádosti svýzvou, abych se hlásil u jednoho regimentu. Jásal jsem a moje vděčnostneznala mezí. O několik dní později jsem už nosil kabát, který jsemsvlékl až téměř po šesti letech.
     Také jako pro každého Němce,začala i pro mne nezapomenutelná a největší doba mého pozemskéhoživota. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo všechnoostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím právě v těchto dnech desátéhovýročí velkých událostí na ony týdny, kdy začínal hrdinský boj našeholidu, kterého jsem se díky milosrdnému osudu směl zúčastnit. Jako by tobylo včera. Jediná starost mne trápila v té době, stejně jako mnohojiných, zda nepřijedeme na frontu pozdě. To jediné mi nedávalo klidu.Každé vítězné jásání nad hrdinským činem tajilo v sobě kapku hořkosti,zdálo se mi totiž, že s každým novým vítězstvím je nebezpečí opožděnéhopříchodu větší. Konečně přišel den, kdy jsme opustili Mnichov, abychomnastoupili k plnění naší povinnosti. Poprvé jsem cestou na západspatřil Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln západním směrem,abychom bránili řeku všech řek před chamtivostí odvěkého nepřítele.Když na nás pod něžným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprskyprvního slunce a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zazněla z celéhonekonečně dlouhého transportu stará píseň "Wacht am Rhein" do ranníhonebe a mně se málem rozskočilo srdce.
     Potom přichází vlhká achladná noc ve Flandrech, mlčky pochodujeme a když se začíná z mlhyvylupovat den, zasyčí nám náhle nad hlavami železný pozdrav a s ostrýmpráskáním vrhá proti nám mezi naše řady malé kulky, bičující mokrouzem, ale dřív než se malé obláčky rozplynuly, zaduní z dvou set hrdelvstříc poslu smrti pevné "hurá". Pak to ale začne práskat a dunět,zpívat a výt a každého to teď táhne s horečnýma očima kupředu, stálerychleji, přes řepné pole a křoviny, až konečně dojde k boji muž protimuži. Zdálky k nám doléhají zvuky písně a jsou stále blíže, přeskakujíod kompanie ke kompanii a v tom, když smrt právě pilně zamířila donaších řad, dostala se píseň i k nám a my ji dávali dál: "Deutschland ,Deutschland iber alles, tiber alles in der Welt!" Po čtyřech dnech jsmese vraceli. Krok byl teď jiný. I sedmnáctiletí chlapci se podobalimužům. Dobrovolníci regimentu se snad ještě ani nenaučili pořádněbojovat, ale umírat uměli jako staří vojáci. To byl začátek.
     Atak to šlo rok za rokem. Namísto bitevní romantiky však nastoupilahrůza. Nadšení zvolna vychladlo a jásot byl dušen strachem ze smrti.Přišel čas, kdy každý musel vybojovat svůj boj mezi pudem sebezáchovy avědomím povinnosti. Ani já jsem nezůstal ušetřen tohoto boje. Vždycky,když smrt byla na lovu, pokoušelo se něco neurčitého ve mně revoltovat,snažilo se to představit se slabému tělu jako rozum, ale byla to jenzbabělost, která se v přestrojeni pokoušela zmocnit se jednotlivce.Nastávalo velké tahání a varování a často rozhodl jen poslední zbyteksvědomí. Čím byl ale tento hlas zřetelnější, čím hlasitěji a dotíravějilákal, tím tvrdší byl můj odpor až konečně po dlouhém vnitřním zápasezvítězil smysl pro povinnost. Už v zimě 1915/1916 byl u mne tento bojrozhodnut. Vůle se stala konečně absolutním pánem. Jestliže jsem vprvních dnech mohl útočit s jásotem a smíchem, teď jsem byl klidný arozhodný. Bylo to natrvalo. Teprve teď mohl osud přikročit k poslednímzkouškám, aniž mi povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého válečnéhodobrovolníka se stal starý voják. Tato změna proběhla v celé armádě. Znekonečných bojů vyšla zestárlá a tvrdá a to, co neodolalo bouři, bylozlomeno. Teprve teď mohla být tato armáda hodnocena. Po dvou třechletech, během nichž jsme byli vrháni z jedné bitvy do druhé, bojujícestále proti číselné přesile i převaze zbraní, trpíce hladem, teď přišelčas zkoušet kvalitu této armády.
     Uplyne tisíc let a nikdonebude moci mluvit o hrdinství, aniž by nevzpomenul německou armádu zesvětové války. Ze závoje minulosti se vynoří železná fronta šedivýchocelových helem, nekolísající a neustupující, pomník nesmrtelnosti. Apokud budou žít Němci, uvědomí si, že toto byli kdysi synové jejichnároda.
     Byl jsem tehdy voják a nechtěl jsem politizovat. Nebylzde na to ani čas. Avšak ještě dnes jsem přesvědčen, že poslední vozkaprokázal vlasti cennější služby než i ten první, řekněme "poslanec".Nikdy jsem nenáviděl tyto žvanily víc, než v této době, kdy každýpořádný chlap, pokud měl co říct, křičel to nepříteli do tváře, nebozanechal svou vyřídilku doma a konal někde mlčky svoji povinnost. Ano,nenáviděl jsem tenkrát všechny ty "politiký" a kdyby bylo po mém, bylby ihned vytvořen parlamentní lopatový batalion, tam by mohli žvanit dosytosti a nezlobili by či dokonce nepoškozovali slušné lidi.
     Nechtěljsem tehdy vědět o politice, avšak nemohl jsem jinak, než zaujmoutstanovisko k určitým jevům, které se týkaly celého národa a zvláště násvojáků. Dvě věci to byly, které mě v nitru rozčilovaly a které jsempovažoval za škodlivé. Už po prvních zprávách o vítězství začal jistýtisk pomalu a snad pro někoho zpočátku neznatelně kapat pelyněk dovšeobecného nadšení. Dělo se tak pod maskou shovívavosti a dobréhomínění a dokonce s určitou starostlivostí. Byly pochybnosti tykající sepřílišné velkoleposti oslav vítězství. Byly tu obavy, že to v tétoformě není důstojné tak velkého národa a tudíž nevhodné. Neboťstatečnost a hrdinství německého vojáka je přece něco docelasamozřejmého, takže se nemá člověk nechat strhávat k takovým projevůmnadšení - už kvůli cizině, které prý je sympatičtější více tichá adůstojná forma radosti než nevázaný jásot a podobné hlasité projevy. Akonečně my Němci jsme neměli zapomínat na to, že válka nebyla našimzáměrem, a proto se nemusíme stydět přiznat otevřeně a mužně, že jsmekdykoli připraveni přispět svým dílem ke smířeni lidstva. Proto by prýnebylo moudré znevážit čistotu činů naší armády příliš velkým křikemjelikož ostatní svět by neměl pro toto pochopení. Nic není víceobdivováno než skromnost, s níž skutečny hrdina své činy tiše a skromně- zapomene, neboť k tomuto to všechno směřovalo. Místo toho, abytakového chlapa chytili za jeho dlouhé uši a oběsili na vysokém kůlu,aby pisálek neurážel estetické cítění oslavujícího národa, začaliskutečně vystupovat proti nevhodnému druhu vítězného jásání. Neměli anitušeni, že jednou potlačené nadšení nelze znovu po libosti vzbuzovat.Je to opojení a musí být v tomto stavu udržováno. Jak ale obstát bezsíly nadšeni v boji, jež podle lidského soudu klade na duševnívlastnosti národa nesmírné nároky? Znal jsem psychiku širokých mas ažpříliš dobře, abych nevěděl, že touto "estetickou vznešeností" nelzešířit oheň nutný k tomu, aby železo zůstalo žhavé. Podle mne to byliblázni, když nedělali nic pro to, aby stupňovali nadšení lidu a bylonepochopitelné, že je dokonce ještě tlumili.
     Další co mněrozčilovalo, byl způsob, jež byl považován za vhodný k vypořádání se smarxismem. V mých očích to pouze dokazovalo, že o tomto moru nemělinejmenší ponětí. Zdálo se, že vážně věří tomu, že marxismus přiměli kezdrženlivosti ujišťováním, že v této době nehrají politické stranyžádnou roli. Nechápali, že se nejedná o žádnou stranu nýbrž o učení,jež ve svých důsledcích musí vést ke zničení veškerého lidstva,poněvadž toto se na univerzitách, kde bylo plno Židů, neučilo. Přílišmnoho našich vyšších úředníků, vychovaných v hloupé domýšlivosti,neuznávalo za nutné vzít do ruky knihu a učit se něco, co právěnepatřilo do učební látky jejich vysoké školy. Obrovské přeměny míjejítyto "hlavy"' beze stopy, pročež také státní instituce pokulhávají zasoukromými. Všeobecně pro ně platí lidové přísloví: "Co sedlák nezná,to nežere". Nečetné výjimky potvrzují i zde pravidlo.
     Byl tonesmysl, který nemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914německého dělníka s marxismem. Německý dělník se tehdy vymanil z objetítéto jedovaté nákazy, neboť jinak by nikdy nemohl k boji vůbecnastoupit. Hloupost ale byla velká dost na to, aby panovalo domnění, žemarxismus se nyní stal "národní". Tento záblesk ducha svědčí o tom, žev oněch dlouhých letech nikdo z oněch úředníků "řídících stát"nepovažoval za účelné studovat podstatu tohoto učení, neboť jinak byjim sotva unikl takový nesmysl.
     Marxismus, jehož konečným cílemje a zůstává zničení všech nežidovských národních států, viděl ke svéhrůze, že v červencových dnech roku 1914 německé dělnictvo, jež sedomníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu sepostavilo do služeb své vlasti. V několika dnech se rozptýlila páratohoto hanebného podvádění lidu a židovská vůdcovská chátra tu stálanáhle osamocena, jakoby nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévanéhošedesát let masám do hlav. Byl to zlý okamžik pro ty, kteří podvádělidělnictvo německého národa. Jakmile však vůdcové rozpoznali hrozícínebezpečí, zamaskovali se lží a drze předstírali i oni národní nadšení.
     Teďby byl vhodný okamžik k zásahu proti tomuto podvodnému společenstvížidovských travičů německého národa. Teď se s nimi měl udělat krátkýproces, bez ohledu na případný pokřik a nářky. V srpnu roku 1914vymizely naráz z hlav německého dělnictva zmatené poučky o mezinárodnísolidaritě a místo toho začaly o několik týdnů později americkéšrapnely přinášet požehnání bratrství na helmy pochodových kolon. Nyní,když německý dělník našel cestu zpět ke svému národu, bylo povinnostístarostlivé vlády nemilosrdně vyhladit jeho štváče proti vlastnímunárodu. Když na frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoňvyhubit hmyz. Namísto toho podalo Jeho Veličenstvo císař sám ruku těmtozločincům a dal tak lstivým úkladným vrahům národa pardon a možnostvnitřního klidu. Teď mohl had opět působit, opatrněji než předtím, aletím nebezpečněji. Zatímco čestní lidé snili o hradním míru,organizovali tito křivopřísežní zločinci revoluci. Skutečnost, že setenkrát rozhodli k tak příšerné polovičatosti, mne vnitřně veliceznepokojovalo, avšak že to bude mít tak hrozný konec, to jsem ani jánepovažoval za možné.
     Co bylo třeba učinit? Posadit vůdcecelého hnutí ihned za mříže, udělat jim proces, aby je měl národ zkrku. Bylo třeba bezohledně nasadit vojenské mocenské prostředky kvyhubení této morové nákazy. Strany měly být zrušeny, Říšský sněm bylotřeba přivést k rozumu případně i bajonety, nejlépe však ihnedrozpustit. Jako dnešní republika ruší politické strany, měly býtzrušeny už tehdy, neboť důvodu pro to bylo víc než dnes. Ve hře přecebylo bytí či nebytí národa!
     Samozřejmě, že vyvstává otázka: jevůbec možné duchovní ideje vymýtit mečem? Lze bojovat hrubým násilímproti "světovým názorům"? Tuto otázku jsem si častěji kladl už tehdy.
     Připromýšlení analogických příkladů, jež lze nalézt v historii zejména nareligiózním podkladě, vyplyne následující základní poznatek: Představya ideje, ale i hnutí s určitými duchovními základy, ať už jsou tytonesprávné či nikoliv, lze od určitého okamžiku jejich existence zlomittechnickými mocenskými prostředky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzickézbraně samy nositeli nové plamenné myšlenky, ideje nebo světovéhonázoru. Užití násilí bez předpokladu hnací síly nějaké základníduchovní představy nemůže vést ke zničení ideje a jejího šíření, ledaformou naprostého vyhubení i toho posledního jejího nositele a zničeníposlední tradice. To však znamená většinou vyřazení takového státníhotělesa z oblasti mocensko-politického významu, a to často na velmidlouhou dobu, někdy i navždy. Neboť taková krvavá oběť postihne, jakvíme ze zkušenosti, lepší část národa, protože každé pronásledování bezduchovního předpokladu se jeví jako morálně neoprávněné a právěhodnotnou část národa vybičuje k protestu, jež se projeví převzetímduchovního obsahu hnutí nespravedlivě pronásledovaného. Dochází k tomunamnoze prostě z opozice proti pokusu o zničení nějaké ideje brutálnísilou.
     V tomto případě vzrůstá počet vnitřních sympatizantů touměrou, jak se stupňuje pronásledování. Proto je absolutní vymýcenínového učení možné jen cestou natolik rozsáhlé a stále se stupňujícílikvidace, že nakonec dotyčný národ nebo i stát přijde vůbec o všechnuskutečně cennou krev. Vždycky však bude celý tento postup od počátkumarný, jestliže učení, které má být vymýceno, již překročilo určitýmalý kruh stoupenců.
     I zde, jako při každém růstu, existuje vdětském období nejlepší možnost vymýcení určitého učení, zatímco spostupujícím věkem roste i síla odporu a teprve s přicházející slabostístáří ustupuje i když jinou formou a z jiných důvodu. Ve skutečnostivšak vedou téměř všechny pokusy o vymýceni nějakého učení a jehoorganizačního působení použitím síly bez duchovní základny kneúspěchům, nezřídka je výsledkem dokonce pravý opak tohoto úsilí, a toz následujícího důvodu: Nejdůležitějším předpokladem pro způsob bojezbraněmi otevřeného násilí je vytrvalost. To znamená, že možnostúspěchu spočívá pouze v trvale stejnoměrném používání metod k potlačeníurčitého učení apod. Pokud ale dojde ke kolísání mezi násilím ashovívavostí, pronásledované učení se bude nejen neustále regenerovat,ale bude schopné získávat pro sebe z pronásledování nové hodnoty tím,že po opadnutí vlny útlaku mu rozhořčení nad utrpením přivede novéstoupence, přičemž ti již existující budou na něm trvat s ještě většímvzdorem a nenávistí než předtím a dokonce i odpadlíci se budou k němupokoušet po zmizení útlaku vracet. Pouze v nepřetržitě stejnoměrnémpoužívání násilí spočívá hlavní předpoklad úspěchu. Taková vytrvalostje však vždy výsledek určitého duševního přesvědčení. Každé násilí, ježnepramení z pevného duševního základu, je kolísavé a nejisté. Chybí mustabilita, jež může vyvěrat pouze ze světového názoru. Je výsledkemenergie a brutální rozhodnosti každého jednotlivce, podléhá však změnámosobnosti, její podstaty a síly. K tomu přistupuje ještě další věc:Každý světový názor, ať už náboženský či politický - zde je hranicečasto těžko stanovitelná - bojuje zničení ideového světa protivníka,ale především za pozitivní prosazení vlastních idejí. Tím je tento bojvíce útočný než obranný. Ve výhodě je již při stanovení cíle, neboťtento cíl představuje vítězství vlastní ideje, zatímco naopak je velicetěžké určit, kdy je možné cíl zničení nepřátelského učení považovat zadosažený a zajištěný. Už z tohoto důvodu bude útok světového názoruplánovitější i mohutnější, že obrana před nim, jako všude tak i zdenáleží prvotní rozhodnutí útoku a nikoliv obraně. Boj proti duchovnísíle násilnými prostředky je však obranou jen tak dlouho, dokudnevystoupí meč sám jako nositel, hlasatel a šiřitel nového duchovníhoučení. Můžeme tedy shrnout: Každý pokus o vymýcení nějakého světovéhonázoru mocenskými prostředky je nakonec neúspěšný, pokud tento boj nemápodobu zápasu o prosazení nějakého nového duchovního učení. Pouze vpřípadě zápasu dvou světových názorů může brutální násilí, používanésoustavně a bezohledně, napomoci k vítězství té straně, kteroupodporuje. Na tomto však boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. Tobylo také důvodem toho, proč i Bismarckovo protisocialistickézákonodárství neuspělo a ani uspět nemohlo. Neboť zde chyběla platformanového světového názoru, za jehož prosazení by byl zápas veden. Nebo žeby žvásty o takzvané "státní autoritě" nebo o "klidu a pořádku" mohlybýt základem pro duchovní podnět k boji na život a smrt, s tím by semohla spokojit snad jenom příslovečná moudrost vyšších ministerskýchúředníků.
     Jelikož neexistovala skutečná duchovní nositelkatohoto zápasu, musel Bismarck prosazování svých protisocialistickýchzákonů svěřit instituci, která sama byla výplodem marxistického způsobumyšlení. Tím, že "železný kancléř'" svěřil svůj boj proti marxismublahovůli občanské demokracie, udělal kozla zahradníkem. To všechno alebylo nutný důsledek absence zásadního, marxismu protichůdného novéhosvětového názoru, jenž by se prosazoval s bouřlivou dobyvatelskou vůlí.Takže výsledkem Bismarckova úsilí bylo jen těžké zklamání.
     Byly poměry během světové války nebo na jejím počátku jiné? Bohužel nikoliv.
     Čímvíce jsem se zabýval myšlenkou změny postoje vlád k sociální demokraciijako ztělesnění marxismu, tím více jsem postrádal nějakou použitelnounáhradu tohoto učení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby bylasociální demokracie zničena? Neexistovalo žádné hnutí, od nějž by sedalo očekávat, že se mu podaří absorbovat masy dělníků, kteří ztratilisvé vůdce. Je nesmyslné a víc než hloupé domnívat se, žeinternacionální fanatik, jež ztratil svou třídní stranu, okamžitěvstoupí do nějaké občanské strany, tedy do nové třídní organizace.Neboť i když je to nejrůznějším organizacím nepříjemné, nelze popřítskutečnost, že občanským politikům se jeví třídní rozdělení většinoudocela samozřejmé, pokud toto nezačne působit politicky v jejichneprospěch. Zapírání této skutečnosti je důkazem nejen drzosti, ale ihlouposti těchto lhářů.
     Je třeba se vyvarovat toho považovatširoké masy za hloupější než jsou. V politických záležitostechrozhoduje nezřídka lépe cit než rozum. Avšak názor, že dostatečnýmdůkazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupýinternacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutečnost, žepacifistická demokracie je neméně šílená, ačkoliv její nositelé téměřvýhradně pocházejí z řad měšťanstva. Pokud milióny občanů každé ránonábožně vzývají svůj židovský demokratický tisk, nepřísluší těmto pánůmvtipkovat o hlouposti sociálnědemokratického "soudruha", který polykátotéž svinstvo, pouze v jiném balení. V obou případech je jehoproducentem jeden a tentýž Žid. Je třeba se také vyvarovat zapíránívěcí, které existují. Nelze popřít skutečnost, že se v otázce třídnejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží namluvitzejména před volbami. Stavovské cítění velké části našeho lidu a stejnětak malá vážnost manuální práce jsou skutečnosti, jež nejsou výplodyfantazie nějakého náměsíčníka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlenínaší takzvané inteligence je skutečnost, že právě v těchto kruzích senechápe, že je třeba bránit se rozrůstání marxistického moru, přičemžinteligence není v tomto směru schopna získávat zpět ztracené pozice.
     Občanskéstrany, jež se samy tak označují, nebudou nikdy schopny integrovat dosvého tábora "proletářské" masy, neboť se jedná o dva protichůdnésvěty, jež jsou částečně přirozeně a částečně uměle odděleny, a jejichžvzájemný vztah může být jedině boj. V něm zvítězí ten mladší - a to bybyl marxismus.
     Ve skutečnosti byl boj proti sociální demokraciiv roce 1914 myslitelný, avšak je problematické, jak dlouho by trvaltento stav při absenci jakékoli praktické náhrady za marxismus. Tadybyla velká mezera. Zastával jsem tento názor už dříve před válkou aproto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do některé existujícípolitické strany. Událostmi světové války jsem byl v tomto názoru ještěposílen, přičemž rozhodující byla právě ona evidentní nemožnost zahájitbezohledný boj proti sociální demokracii, neboť neexistovalo hnutí, ježby bylo více než "parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamarádůjsem o tom často hovořil. Avšak tehdy mě poprvé napadlo, že se budupozději politicky angažovat. To bylo podnětem k tomu, že jsem v užšímkruhu svých přátel řikal, že po válce chci vedle svého povolání působitjako politický řečník. Myslel jsem to vážně.

4. kapitola

MNICHOV

     Na jaře 1912 jsem přišel definitivně do Mnichova. Toto městojsem znal tak dobře, jako kdybych v jeho zdech pobýval už léta. Mělo toopodstatnění v mém studiu, jež mě na každém kroku upozorňovalo na tutometropoli německého umění. Kdo nezná Mnichov, nezná Německo a předevšímnezná německé umění.
     Každopádně byla tato předválečná dobanejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě. Můjvýdělek byl stále ještě velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval,ale maloval jsem proto, abych si tím zajistil možnost žít, čili abychsi mohl dovolit další studium. Byl jsem přesvědčen, že jednou přece jendosáhnu svého cíle, který jsem si vytýčil. To mi pomáhalo snášet celkemlehce všechny ostatní malé starosti všedního dne.
     K tomu ovšempřistupovala moje vnitřní láska, která se mne zmocnila téměř od prvníchokamžiků pobytu v tomto městě, láska větší než ke kterémukoliv jinémumě známému místu: německé město! Jaký rozdíl oproti Vídni. Dělalo se mišpatně, když jsem jen pomyslel na ten rasový Babylon. K tomu ještědialekt mně mnohem bližší, který mi připomínal zejména ve styku sDolnobavoráky dobu mého mládí. Bylo tu tisíce věcí jež mi byly vnitřněmilé a drahé. Nejvíce mě ale přitahovalo nádherné spojení prapůvodnísíly a jemného uměleckého pocitu, tato originální linie od Dvorníhopivovaru k náměstí Odeon, od říjnových slavností piva ke Starépinakotéce atd. Že dodnes lpím na tomto městě víc než na kterémkolivjiném místě na tomto světě je dáno tím, že je a zůstane nerozlučněspjato s vývojem mého vlastního života, že se mi tehdy dostalo štěstískutečné vnitřní spokojenosti, připisuji kouzlu Wittelsbašskérezidence, která působí nejen na každého, kdo je nadán počtářskýmrozumem, ale i na lidi citlivé mysli.
     Kromě zaměstnání mnepřitahovalo i zde studium aktuálních politických událostí, zejména zoblasti zahraniční politiky. Dospěl jsem k tomu oklikou přes německoupolitiku spojeneckých svazků, kterou jsem již ve svém rakouském obdobípovažoval za naprosto nesprávnou. Každopádně ve Vídni mi byl ještě celýrozsah tohoto sebeklamu Německa nejasný. Byl jsem tehdy nakloněn věřit,nebo jsem si to jen namlouval, že se v Berlíně snad již ví, jak slabý amálo spolehlivý spojenec Rakousko ve skutečnosti je, ale že z více ménětajemných důvodu se o tom nemluví, to aby se posílila politikaspojeneckých svazků, kterou kdysi založil sám Bismarck a jejíž náhlépřerušení by mohlo být nežádoucí už proto, aby se nepolekala číhajícícizina či neznepokojili vlastní měšťáci.
     Ovšem společenskýstyk, především s lidem, mne k mé hrůze brzy přesvědčil o tom, že mojedomněnka byla nesprávná . K svému úžasu jsem zjišťoval, že o podstatěhabsburské monarchie neměly zdání ani jinak dobře informované kruhy.Právě lid žil v iluzi, že toto spojenectví Ize považovat za serióznísílu, která se v hodině nouze rozhodně osvědčí. Lidové masy považovalymonarchii vždy za "německý" stát a doufaly, že se na ni lze spolehnout.Lidé mysleli, že sílu lze poměřovat milióny obyvatel asi jako v Německua úplně zapomínali, že Rakousko za prvé už dávno přestalo být německýmstátem a za druhé, že vnitřní poměry v této říši spěly hodinu od hodinyk jejímu rozpadu.
     Znal jsem tenkrát tento státní útvar lépe,než ona takzvaná oficiální "diplomacie", která slepě jako vždy spěchalavstříc neblahému osudu, nálada lidu byla vždycky podmíněna jen tím, cose shora nalévalo do veřejného mínění. Shora ale byl vzhledem ke"spojenci" praktikován kult zlatého telete. Odpovědní doufali, že lzepřívětivostí nahradit to, co druhé straně chybí na upřímnosti. Přičemžslova byla brána za bernou minci.
     Ve Vídni jsem se vždyrozčílil, když jsem čas od času zpozoroval rozdíl mezi řečmioficiálních státníků a obsahem novin "Wiener Presse". Přitom byla Vídeňpřece jen německým městem, alespoň zdánlivě. Jak jinak se ale věci mělymimo Vídeň a mimo německé části Rakouska, ve slovanských provinciíchříše. Stačilo si přečíst pražské noviny a bylo vidět, jak tam jsouposuzovány vznešené kejkle Trojspolku. Tam už neměli pro "mistrovskédílo státnictví" žádné pochopení, zato však výsměch a ironii. Vnejhlubším míru, kdy si oba císaři vyměňovali přátelské polibky načelo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku,kdy bude učiněn pokus převést tento skvoucí ideál Niebelungů dopraktické skutečnosti.
     Jaké bylo rozčílení o několik letpozději, když přišla hodina pravdy, ve které se měly svazky osvědčit.Itálie z Trojspolku odskočila a pustila oba své partnery k vodě, aby senakonec ještě stala jejich nepřítelem. Že se vůbec kdy někdo odhodlal ijen na minutu věřit tomu zázraku, že by Itálie bojovala na straněRakouska - opak musel být jasný každému, kdo nebyl raněn diplomatickouslepotou. A v Rakousku se měly věci právě tak, ani o vlas jinak.
     Nositelimyšlenky Trojspolku byli v Rakousku pouze Habsburkové a Němci.Habsburkové z vypočítavosti a z donucení, Němci v dobré víře - a zpolitické hlouposti. V dobré víře proto, že se domnívali, žeTrojspolkem prokáží Německé říši velkou službu, posílí ji a pomohouzabezpečit, z politické hlouposti proto, že nesouhlasil ani ten první,dobře míněny názor, naopak - pomohli tím připoutat Německou říši kmrtvole státu, která musela strhnout obě strany do propasti, předevšímale proto, že tímto svazkem stále více propadali odněmčení. Habsburkovése domnívali, že svazkem s Německou říši budou zajištěni předvměšováním z její strany, což bohužel také byli a mohli tím svojivnitřní politiku pozvolného potlačování němectví realizovat podstatněsnáze a bez rizika. Nejenže se při své známé "objektivitě" nemuseliobávat námitek ze strany Německé říšské vlády, ale mohli rakouskýmNěmcům s odkazem na toto spojenectví kdykoliv zavřít prostořeká ústa,když se ozývala proti příliš podlému způsobu slavizace. Co potom mohlNěmec v Rakousku dělat, když němectví v říši samé habsburskou vláduuznávalo a důvěřovalo jí? Měl se postavit na odpor a být pak ocejchovánněmeckou veřejností jako zrádce? Právě on, který po staletí přinášelneslýchané oběti pro svůj národ!
     Jakou by ale měl tento svazekcenu, kdyby bylo němectví v habsburské monarchii vyhlazeno? Nebyla snadhodnota Trojspolku pro Německo přímo závislá na výsadním postaveníNěmců v Rakousku? Nebo věřil snad někdo opravdu tomu, že Německo budemoci žít ve spolku také se slovanskou habsburskou říší?
     Postojoficiální německé diplomacie a také celého veřejného mínění kvnitrorakouskému národnostnímu problému byl už nejen hloupý, bylšílený! Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na něm jistotasedmdesátimiliónového národa - a přihlíželo se k tomu, jak se jedinázákladna tohoto svazku u partnera rok od roku plánovitě a nezadržitelněničí. Jednoho dne pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídeňskoudiplomacii, avšak smluvní pomoc říše zmizela.
     U Itálie tomu tak bylo od samého počátku.
     Kdybyv říši trochu lépe studovali dějiny a psychologii národů, nevěřili byani hodinu, že jednou bude stát společně v jedné bojové linii Quirinala Vídeňský Hofburg. Itálie by se proměnila v sopku, kdyby se nějakájejí vláda odvážila fanaticky nenáviděnému habsburskému státu postavitna bojiště jediného italského vojáka - leda jako nepřítele. Viděl jsemnezřídka ve Vídni vášnivé opovržení i bezbřehou nenávist, se kterou"lnuli" Italové k rakouskému státu. Habsburský dům se po staletíprohřešoval proti italské svobodě a nezávislosti a bylo to přilišzávažné, než aby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vůle. Aletaková vůle nebyla ani u lidu, ani u italské vlády. Pro Itáliiexistovaly tedy jen dvě možnosti soužití s Rakouskem: buďto spolek neboválka. Tím, že se zvolila první možnost, mohla se připravovat druhá.
     Zejménaod doby, kdy se vztah Rakouska k Rusku stále více blížil k válečnémukonfliktu, byla německá spojenecká politika stejně nesmyslná jakonebezpečná. Byl to klasický případ, na němž se dala demonstrovatabsence jakéhokoliv velkého a správného směru myšlení.
     Proč bylTrojspolek vůbec ustaven? Přece jenom proto, aby byla budoucnost říšezajištěna lépe, než kdyby byla odkázána jen sama na sebe. Avšak tatobudoucnost Říše byla pouze otázkou udržení existence německého národa.Otázka tedy mohla znít pouze: jak je třeba uspořádat život německéhonároda v blízké budoucnosti a jak zajistit tomuto vývoji potřebnézáklady a nutnou bezpečnost v rámci všeobecných evropských mocenskýchpoměrů?
     Při nezaujatém pohledu na zahraničně politickou činnostněmeckého státnictví se muselo dospět k následujícímu přesvědčeni:Německo má roční přírůstek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit tutoarmádu nových státních občanů je rok od roku větší a musí jednouskončit katastrofou, nebudou-li nalezeny prostředky a cesty k tomu, jakvčas předejít nebezpečí zbídačení hladem.
     Existovaly čtyři východiska, jak se vyhnout takovému příšernému budoucímu vývoji:
     1.Bylo možné po vzoru Francouzů omezit růst porodnosti a čelit takpřelidnění. Příroda přece také přistupuje v dobách velké nouze nebošpatných klimatických podmínek a neúrody k omezení rozmnožováníobyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jakmoudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou,nýbrž zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám astrádáním a tudíž vše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrátitse do klína věčně nepoznaného. To, co příroda nechá, přetrvá.Přetrvávat nesnáze bytí je tisíckrát vyzkoušeno, tvrdé a schopné můžedále plodit, načež opět nastává výběr od počátku tím, že zachází sjednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává k sobě zpět, pokud tentonestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a dokonce stupňujejejich sílu až k nejvyšším výkonům. Tak je sníženi počtu posílenímosoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud člověk sám sechystá omezovat počet lidi. Není to přirozené, ale "humánní". Neomezujezachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu zdá,poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, lidštější aomluvitelnější, než-li opačná cesta. Ale bohužel i následky jsouopačné: Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobujezachování, vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné životaa jenom tyto udržuje a dělá z nich nositele druhu, omezuje-li člověkplození, křečovitě se stará o to, aby každá narozená bytost byla zakaždou cenu zachována. Tato korektura božské vůle se mu jeví jakomoudrá a humánní a má radost, že nad přírodou zase jednou vyzrál a žedokonce dokázal její nedokonalost. Že ve skutečnosti je počet siceomezen, ale že hodnota jednotlivců je snížena, to ovšem slyší nerad.Pokud je plozeni jako takové omezováno a počet porodů klesá, nastoupínamísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnějšía nejzdravější, chorobná touha "zachránit" za každou cenu i tynejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které budestále ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli.Konec bude takový, že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jehoexistence na tomto světě, člověk snad může po jistou dobu vzdorovatvěčným zákonům udržování rodu, ale pomsta se dostaví dříve nebopozději. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve svéposlední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanityjednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničíslabost, aby udělala místo síle. Kdo tedy chce německému národuzajistit bytí cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tímbudoucnost.
     2. Druhá cesta i dnes je velmi často navrhována avychvalována: vnitřní kolonizace. Je to návrh, který je mnohajednotlivci dobře míněn, ale většinou lidi špatně chápán a natropil takvelké škody, jaké si jen lze představit. Bezpochyby může být výnosnostpůdy až do určité meze zvyšována, avšak pouze do určité meze a nikolivdo nekonečna. Po určitou dobu lze tedy zvyšováním výnosnosti naší půdyvyrovnávat přírůstky německého národa, aniž by hrozilo nebezpečí hladu.Avšak na druhé straně stojí skutečnost, že požadavky na život sezvyšují rychleji, než počet obyvatel. Požadavky lidí co do stravy aošacení se obecně zvyšují rok od roku a už teď například nejsou vžádném poměru k potřebám našich předků před 100 lety. Je tedy mylnédomnívat se, že každé zvýšení produkce dokáže kompenzovat rostoucípočet obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do určitého stupně, přičemžpřinejmenším část nadprodukce se spotřebuje k uspokojení oněchzvyšujících se potřeb lidí. I při největším omezení na straně jedné ahorlivé píli na straně druhé dosáhne se jednou hranice, kterou stanovípříroda sama. I při největší píli se už nepodaří z ní víc vyzískat apak se dostaví, po nějakou dobu oddalovaný, neblahý osud. Hlad se budedostavovat nejprve jenom občas, když přijde neúroda apod. Bude však ktomu docházet stále častěji až nakonec to nebude pouze zřídka, i kdyžse snad v nemnohých nejbohatších letech naplní sýpky. Ale to už seblíži doba, kdy nouzi už nelze překonat a hlad se stane věčnýmspolečníkem dotyčného národa. Nyní musí opět pomoci příroda a vybratty, kteří jsou vyvoleni k životu. Nebo si pomůže člověk sám, to znamená, že příkoří k umělému omezování počtu obyvatel se všemi již uvedenýmitěžkými následky pro rasu a druh.
     Možná, že někdo namítne, žetato budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivýnárod nemůže ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkemsprávné, avšak je třeba uvážit následující: Jistěže bude v určitémčasovém okamžiku celé lidstvo přinuceno k tomu, že v důsledkunemožnosti nadále vyrovnávat zvyšováním produkce půdy stoupající početlidí bude nutné zastavit rozmnožováni lidského rodu a buďto nechatpřírodu rozhodnout, anebo přikročit k svépomoci, potom ovšemsprávnějším způsobem než dnes dospět k vyrovnání. Toto tedy postihnevšechny národy, zatímco nyní jsou postiženy bídou pouze ty rasy, kterénemají dosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto světě potřebnoupůdu. Neboť situace je taková , že dnes existují na světě obrovsképlochy nevyužité půdy a tato čeká na hospodáře. Rovněž ale je správné,aby tato půda nepatřila jistému národu nebo rase, nýbrž aby seuchovávala jako rezervní plocha pro budoucnost, neboť je to země a půdapro ten národ, který má sílu si ji vzít a má píli ji obdělávat.
     Přírodanezná žádné politické hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na tétozeměkouli a přihlíží hře sil. Nejsilnější a nejodvážnější, jejínejmilejší dítě, dostane právo vládce nad bytím.
     Pokud senějaký národ omezí na vnitřní kolonizaci, protože ostatní rasy se pevnědrží na stále větších plochách půdy této planety, bude nucen sáhnout ksebeomezování již v době, kdy se ostatní národy ještě dále rozmnožují.Jednou nastane tento případ, a to tím dříve, čím menší životní prostormá onen národ k dispozici. Bohužel se jedná příliš často o nejlepšínárody, nebo správněji o jediné skutečné kulturní rasy, nositele všeholidského pokroku, jež se ve svém pacifistickém zaslepení rozhodly vzdátse získávání nové půdy a spokojit se s "vnitřní" kolonizací, zatímcoméněcenné národy si dovedou zajistit obrovské životni plochy. Vedlo byto k následujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně bezohledné rasyby musely v důsledku své omezené půdní plochy nemezovat svérozmnožováni už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně brutálnějšínárody by byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru,se nadále rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stanemajetkem méněcenného, avšak činorodějšího lidstva.
     V dosudještě vzdálené budoucnosti budou existovat pouze dvě možnosti: buď budesvět řízen podle představ naší moderní demokracie, čímž padne těžištěrozhodování ve prospěch početně silnějších ras, nebo bude svět ovládánpodle přirozeného řádu sil a zvítězí národy s brutální vůlí, tedynikoliv národ sám sebe omezující. Že tento svět bude jednou vystavennejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat. Nakonec zvítězínáruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita co by směs hlouposti,zbabělosti a domýšlivého mudrlantství taje jako sníh v březnovémslunci. Ve věčném boji lidstvo vyrostlo - věčným mírem zaniká.
     Pronás Němce je heslo "vnitřní kolonizace" neblahé už proto, že v násokamžitě posiluje domněnku, že jsme našli prostředek, který nám dovolípodle pacifistického názoru "vypracovat" si v mírném, ospalém životěsvé bytí. Bude-li toto učeni u nás bráno vážně, znamená to konecjakékoliv snahy uhájit si na tomto světě místo, které nám náleží. Akdyby průměrný Němec nabyl přesvědčení, že i touto cestou je možnézajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o aktivní a tímjedině plodné prosazování německých životních potřeb vyřízen. Každáopravdu užitečná zahraniční politika by byla pohřbena a s ní i veškerábudoucnost německého národa.
     Ve světle poznání těchto důsledkůnení náhodné, že je to v prvé řadě vždy Žid, jež se pokouší a dokáženasazovat do našeho národa smrtelně nebezpečné myšlenkové pochody. Znásvé Pappenheimské příliš dobře, než aby nevěděl, že vděčně naletíkaždému španělskému šejdíři, který tvrdí, že byl vynalezen prostředekjak vyvést přírodě podařený kousek a odmítnout tvrdý a neúprosný boj oexistenci jako zbytečný, stát se pánem planety brzy a bez boje, jenprací a někdy i pouhým nicneděláním, podle toho, "jak se to hodí".
     Jetřeba velmi ostře zdůraznit, že každá německá vnitřní kolonizace musí vprvé řadě sloužit pouze k odstraněni sociálních zlořádů a předevšímzabránit všeobecné spekulaci s půdou, avšak nikdy nemůže stačit, abyzajistila budoucnost národa bez nové půdy. Budeme-li jednat jinak,dospějeme záhy nejenom k vyčerpáni naší půdy, ale i našich sil. Akonečně je třeba konstatovat ještě toto: Omezení se na určitou maloupůdní plochu v důsledku vnitřní kolonizace, jakož i následky omezenírozmnožováni vedou k mimořádně nepříznivé vojensko-politické situacidaného národa.
     Velikost sídla národa je podstatným faktorem kstanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jež má národ kdispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana, neboť vojenskározhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovatsnáze, rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkýmstátům. V rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana protineuváženým útokům zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosaženteprve po dlouhých a těžkých bojích, riziko svévolného přepadenívelkých států se bude tedy jevit jako vysoké, pokud k němu nebudouzcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti státu spočívá důvodsnadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa, zatímco naopakmalý stát přímo vyzývá k zabrání.
     První dvě možnosti vyrovnánímezi rostoucím počtem obyvatelstva a neměnící se rozlohou půdy byly vtakzvaných nacionálních kruzích říše odmítnuty. Důvody tohoto postojebyly ovšem jiné než shora uvedené. Vztah k omezování porodnosti bylodmítavý především na základě určitého morálního cítění, vnitřníkolonizace byla rozhořčeně odmítnuta proto, že byla pociťována jakoútok proti majetku velkostatků a počátek všeobecného boje protisoukromému vlastnictví vůbec. Vzhledem k formulaci, jako byla druháspásná myšlenka prezentována, mohl být takový názor dokonce oprávněný.
     Zbývají už jen dvě cesty k zajištění práce a chleba pro rostoucí počet lidí.
     1.Buď získat novou půdu a přesunout na ni každoročně přebytečné miliónylidí a udržet tak národ na základě uživeni sama sebe, anebo
     2. Přejít na průmyslovou výrobu a obchod pro cizí potřeby a z těchto výnosů hradit životní náklady.
     Tedy:Buďto politika půdy, anebo koloniální a obchodní politika. Obě cestybyly zkoumány z různých pohledů, doporučovány a zavrhovány, až se skonečnou platností šlo tou poslední.
     Zdravější z obou byla ovšem cesta první.
     Získávánínové půdy pro osídlení přebytečného počtu obyvatel má velmi mnohopředností, zvláště vzhlížíme-li k budoucnosti a nikoliv k přítomnosti.
     Užjenom možnost udržení zdravého rolnictva jako základu národa jenesmírně cenné. Pevný kmen malých a středních rolníků byl ve všechdobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které dnes máme. Jeto také jediné řešení, která zajistí ve vnitřním hospodářském oběhuchléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucíhopostaveni a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního avyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavujízáklad obživy národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že sevyrovná vlastní produkce se spotřebou ve všech oborech, vznikne co setýče výživy národa větší či menší nezávislost na zahraničí, což pomáházajistit svobodu a nezávislost národa zejména v těžkých dobách.
     Ovšemtakovou politiku není možné uskutečňovat někde v Kamerunu, ale třebaEvropě. Je třeba zaujmout chladné a střízlivé stanovisko v tom smyslu,že určitě nemůže být vůlí nebes, dát jednomu národu na tomto světěpadesátkrát více půdy než národu druhému. V takovém případě se nelzedát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá skutečněživotní prostor pro všechny, pak ať se nám tedy dostane půdy, kteroupotřebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dělat rád. Potom alenastoupí právo sebezáchovy, co bude odepřeno po dobrém, musíme si vzítpo zlém. Kdyby se naši předkové kdysi rozhodovali podle stejnýchpacifistických nesmyslů jako dnes, vlastnili bychom pouze třetinu našínynější půdy, potom by ale jakýsi německý národ měl sotva ještě nějakéstarosti v Evropě. Ne - přirazené rozhodnosti k boji za vlastní bytívděčíme za obě východní Marky a za vnitřní sílu našeho státního anárodního území, jež se zachovala dodnes.
     Ještě z jiného důvoduby bylo toto řešení správné: Dnešní evropské státy se podobají pyramiděpostavené na špici. Jejich evropské území je směšně malé oproti ostatnízátěži v koloniích, v zahraničním obchodě atd. Lze říct: špička vEvropě, základna po celém světě, na rozdíl od americké Unie, která mázákladnu na vlastním kontinentu a špičkou se dotýká ostatního světa.Odtud pramení neslýchaná vnitřní síla tohoto státu a slabost většinykoloniálních mocností.
     Ani Anglie není důkazem proti tomutotvrzení, neboť se příliš často zapomíná tváří v tvář britskému impériuna anglosaský svět jako takový. Postavení Anglie není srovnatelné sžádným jiným státem v Evropě, a to díky jazykovému a kulturnímuspolečenství s americkou Unii.
     Pro Německo byla jediná možnostjak provádět zdravou politiku půdy, a sice získat nové území v Evropě.Kolonie nemohou sloužit tomuto účelu, pokud nejsou v co největší mířevhodné k osídlení Evropany. Avšak v 19. století už nebylo možné,získávat koloniální oblasti mírovou cestou. Koloniální politika by bylarealizovatelná pouze cestou těžkého boje, který by ale byl vhodnějšínikoliv pro získání mimoevropských území, ale spíš pro území nadomovském kontinentu.
     Takové rozhodnutí vyžaduje ovšemnaprostou oddanost. Nelze přistupovat váhavě nebo s polovinouprostředků k úkolu, jehož provedení je možné pouze s vynaloženímveškeré energie. Žel‚ politické vedení Říše by muselo vzdávat holdtomuto mimořádnému účelu, nikdy by nesměl být učiněn žádný krok vedenýjinými pohnutkami, než poznáním tohoto úkolu a jeho podmínek. Musí býtsjednáno jasno v tom, že tento cíl bude dosažitelný pouze bojem aklidně a odhodlaně dát průchod zbraním.
     Je třeba přezkoumatveškeré svazky a zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska.Nárokovala-li se kdy v Evropě půda, mohlo se tak stát jedině na úkorRuska, potom se musí nové říše dát na pochod cestou někdejších řádovýchrytířů, aby německým mečem vybojovala německému pluhu hroudu a dalanárodu chléb vezdejší.
     Pro takovou politiku je v Evropě pouzejediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií je možné s krytými zády zahájitnové tažení. Naše právo k tomu by nebylo menší, než právo našichpředků. Žádný z našich pacifistů neodmítá jíst chléb z východu, ačkoliprvní pluh tak kdysi znamenal "meč"!
     Pro vůli Anglie kvítězství by nesměla být žádná naše oběť příliš vysoká . Bylo by třebavzdát se kolonií a převahy na moři, ale ušetřit britský průmyslkonkurence.
     Pouze bezpodmínečně jasný postoj by mohl vést kdanému cíli: vzdát se kolonií a světového obchodu, vzdát se významnéhoněmeckého válečného loďstva, koncentrace veškerých mocenskýchprostředků státu na pozemní vojsko.
     Výsledkem by bylo momentální omezení, avšak veliká a mocná budoucnost.
     Byladoba, kdy by se bývalo dalo s Anglií v tomto smyslu mluvit. Protoževelmi dobře chápala, že Německo musí v důsledku nárůstu obyvatelstvahledat nějaké východisko a buď že ho najde spolu s Anglií v Evropě,nebo bez Anglie ve světě.
     Toto tušení lze připsatskutečnosti, že na přelomu století se Londýn sám pokusil o sblíženi sNěmeckem. Tehdy se poprvé ukázalo to, co jsme později s hrůzou molisledovat. Byli jsme nepříjemně dotčeni při myšlence, že bychom měli zaAnglii tahat kaštany z ohně, jako by vůbec nějaký svazek mohl existovatna jiném základě než na vzájemném obchodě. S Anglií se ale dal udělattakový obchod velmi dobře. Britská diplomacie byla vždy inteligentnínatolik, aby věděla, že žádnou službu nelze očekávat bez protislužby.
     Představmesi ale, že by chytrá německá zahraniční politika v roce 1904 převzalaúlohu Japonska. Sotva si Ize představit, jaké následky by to proNěmecko mělo. Nikdy by nedošlo ke "světové válce"! Krev z roku 1914 byušetřila desetinásobek krve z let 1914-1918. Ale jaké postavení by dnesNěmecko ve světě zaujímalo! Ovšem, spojenectví s Rakouskem by bylnesmysl. Neboť tato státní mumie se spojila s Německem nikoliv proto,aby vybojovala válku, ale aby udržela věčný mír, jehož by chytře mohlobýt využito k pomalému, ale jistému vymýcení němectví v monarchii.Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo očekávat žádnéofenzivní zastávání německých národních zájmů, poněvadž neměl sílu aani odhodlání skoncovat s procesem odněmčování na své bezprostředníhranici. Když Německo nemělo tolik národního smýšlení a takébezohlednosti, že nevyrvalo nemožnému habsburskému státu možnostdisponovat osudy deseti milionů soukmenovců, nedalo se opravduočekávat, že by nabídlo ruku tak perspektivním a smělým plánům. Postojstaré říše k rakouské otázce byl prubířským kamenem jejího postoje vosudovém boji celého národa.
     Každopádně se nesmělo přihlížet ktomu, jak bylo němectví rok od roku více potlačováno, vždyť hodnotarakouského spojenectví byla určována výhradně zachováním německéhoživlu. Avšak touto cestou se nešlo.
     Ničeho se nebáli tak, jakoboje, k němuž byli posléze stejně přinuceni, a to v té nejnepříznivějšídobě. Chtěli uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udrženísvětového míru a skončili u světové války.
     To bylnejvýznamnější důvod, proč se nevěnovala žádná pozornost této třetícestě k uspořádání německé budoucnosti. Vědělo se, že získání nové půdyje možné pouze na východě, viděli nevyhnutelný boj a přece jen chtělimír za každou cenu, heslem německé zahraniční politiky už dávno nebylozachování německého národa všemi způsoby, jako spíš zachování světovéhomíru všemi prostředky. Jak se to podařilo, je známo. Ještě se k tomuvrátím.
     Zbývá tedy ještě čtvrtá možnost: průmysl a světový obchod, námořní moc a kolonie.
     Tentovývoj by byl zprvu snadnější a rychlejší. Osídlováni půdy je zdlouhavýproces, který trvá často celá staletí, právě v něm je třeba hledatvnitřní sílu, neboť se nejedná o náhlé vzplanutí, nýbrž o pozvolný,důkladný a trvalý růst, na rozdíl od průmyslového vývoje, jež se může vprůběhu několika let nafouknout jako bublina, aniž by se podobal nějakézdárné síle. Námořní flotilu lze jistě vybudovat rychleji, než v tvrdémboji zřizovat selské statky a osídlit je farmáři, avšak flotilu lzetaké rychleji zničit.
     Jestliže Německo nastoupilo tuto cestu,muselo přece poznat, že i tento vývoj jednoho dne vyústí v boj. Jenděti se mohou domnívat, že přátelským, mravným chováním a trvalýmzdůrazňováním mírových úmyslů, se dostanou ke svým banánům "v mírovémsoutěžení národů", jak se tak krásně a barevně žvanilo, tedy aniž by semuselo sáhnout po zbrani.
     Ne: vydáme-li se touto cestou, musíse jednoho dne stát Anglie našim nepřítelem. Odpovídalo by naši vlastnínaivní bezelstnosti nesmyslně se rozhořčovat nad tim, že Anglie sijednoho dne dovolí vystoupit proti našemu mírovému řádění se surovostínásilnického egoisty. My bychom to však nikdy neučinili.
     Jestližese evropská politika půdy dala uskutečňovat jedině proti Rusku vespolku s Anglií, tak naopak koloniální politika a světová obchodnípolitika je myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii. Potom ale měly býtbezohledně vyvozeny důsledky také zde - a mělo se urychleně pustit kvodě především Rakousko. Svazek s Rakouskem byl už na přelomu stoletíčirým šílenstvím, ať to pozorujeme ze kteréhokoliv úhlu pohledu.
     Naspojenectví s Ruskem proti Anglii se ani nepomyslelo, rovněž tak naspojenectví s Anglií proti Rusku, neboť v obou případech by to skončiloválkou. Aby se jí zabránilo, bylo nejprve učiněno rozhodnutí veprospěch obchodní a průmyslové politiky. V "hospodářsko-mírovém"dobývání světa teď měli návod, který měl jednou provždy zlomit vazpolitice použití násilí. Nebyli si svou věcí zase tak jisti, zejménapokud přicházely čas od času z Anglie nepochopitelné hrozby, protopadlo rozhodnutí o stavbě námořní flotily, avšak nikoliv za účelemútoku a zničení Anglie, nýbrž k "obraně" již zmíněného "světového míru'a "mírového" dobývání světa. Proto byla flotila pojata trochu skromnějinejen co do počtu, ale i co do tonáže a výzbroje jednotlivých lodí, abyi tady nakonec probleskl "mírový" úmysl.
     Povídání o"hospodářsko-mírovém" dobývání světa bylo asi největším nesmyslem,který byl kdy povýšen na vůdčí princip státní politiky. Tento úmysl bylještě umocněn tím, že se neostýchali dovolávat se Anglie jako korunníhosvědka možnosti realizace takového konání. Zločin, jehož se přitomdopustila naše profesorská historická věda se svým pojetím dějin nelzeodčinit a je pádným důkazem toho jak mnoho lidí se "učí historii", anižby ji rozuměli či dokonce pochopili. Právě na příkladu Anglie by muselipoznat pádné popření této teorie, žádný národ nepřipravoval s většíbrutalitou a později tak bezohledně s mečem v ruce nehájil svéhospodářské výboje jako Anglie. Není snad příznakem britskéhostátnického umění vyzískat z politické síly hospodářsky a každéhospodářské posílení přeměnit zase ihned v politickou moc? Jaký toomyl, domnívat se, že by Anglie snad byla příliš zbabělá k tomu, abynasadila vlastní krev pro svou hospodářskou politiku! To, že anglickýnárod neměl žádné "národní" vojsko, nedokazuje v žádném případě opak,neboť nezáleží na momentální formě branné moci, nýbrž na vůli arozhodnosti tuto moc použít. Anglie měla vždy výzbroj, kteroupotřebovala. Bojovala vždy zbraněmi, které vyžadoval úspěch. Využívalažoldáky, pokud žoldáci stačili, sáhla ale také pro hodnotnou krevnároda, jestliže taková oběť měla naději na vítězství, vždy zde všakbyla odhodlanost k boji, jež byl veden urputně a bezohledně.
     Alev Německu se pozvolna ve škole, v tisku, v humoristických časopisech,pěstovala taková představa Angličana a skoro ještě víc jeho říše, ježmusela vést k nejhoršímu sebeklamu, a protože tímto nesmyslem bylonakaženo téměř vše, následovalo podceňování, které se pak velmi zlevymstilo. Toto falšování bylo tak hluboké, že lidé byli přesvědčeni otom, že v osobě Angličana mají před sebou prohnaného a osobně naprostozbabělého obchodníka. Naším učitelům profesorské vědy nedošlo, že takvelká říše, jakou mají Angličané, se nedá vytvořit "podloudně čipodvodně". Vzpomínám si docela přesně na udivené tváře kamarádů, kdyžjsme ve Flandrech nastoupili proti "Tomíkům". Už v prvních dnech bitvysvitlo v každém mozku, že tito Skotové neodpovídají právě těm, kterénám malovali v humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdyjsem začal uvažovat o účelných formách propagandy. Neboť tatofalzifikace měla pro svého šiřitele také něco dobrého: na tomto, i kdyžnesprávném příkladě, se dala demonstrovat správnost hospodářskéhodobývání světa. Co se podařilo Angličanovi, muselo by se podařit i nám,přičemž za zvláštní plus byla považována naše přece jen větší čestnosta absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že setím snáze získá náklonnost především menších národů a důvěra těchvelkých.
     Že naše čestnost byla pro jiné hrůzou, nás nenapadlouž jen proto, že jsme všemu vážně věřili, zatímco okolní svět považovalnaše jednání za výraz mazané prolhanosti, až konečně, k největšímuúdivu, dala revoluce hlouběji nahlédnou do neomezené hlouposti našehoupřímného smýšlení.
     Z nesmyslnosti "hospodářsky-mírového"dobývání světa vyplývala jasná a pochopitelná nesmyslnost Trojspolku.Se kterým státem jsme se vůbec mohli spojit? S Rakouskem se samozřejměnedalo začít s válečným dobýváním ani v Evropě. Právě v tom spočívalaod začátku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck si mohl tuto výpomocv nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho břídilský nástupce a nejméně vdobě, kdy základní předpoklady Bismarckova spolku už dávnoneexistovaly. Neboť Bismarck se mohl ještě domnívat, že Rakousko jeněmecký stát. Se zavedením všeobecného volebního práva však tato zeměklesla na úroveň neněmeckého, parlamentem řízeného zmatku.
     Svazeks Rakouskem byl zhoubný i z hlediska rasové politiky. Byl trpěn vzniknové slovanské velmoci na hranicích říše, jež by dříve nebo pozdějimusela zaujmout vůči Německu jiný postoj, než například vůči Rusku.Přitom svazek se stával rok od roku slabší a sice v témže poměru, vjakém jednotliví nositelé této myšlenky ztráceli v monarchii vliv avýznam a byli vytlačováni z rozhodujících míst.
     Už na přelomustoletí se dostal spolek Německa s Rakouskem do stejného stádia, jakospolek Rakouska s Itálií. Také zde byly jenom dvě možnosti: buďtospolek s habsburskou monarchií, anebo protest proti utlačováníněmectví. Začne-li se ale jednou s něčím takovým, končívá to většinoubojem.
     Hodnota Trojspolku byla i psychologicky více nežskromná, neboť pevnost svazku se snižuje tou měrou, čím více se tentoomezuje na zachování stávajícího stavu. A naopak: svazek se stávápevnější, čím více smluvní strany doufají, že jeho pomocí dosáhnouurčitých hmatatelných expanzivních cílů. Také zde, stejně jako všude,síla spočívá v útoku, nikoliv v obraně. To poznaly různé strany jižtehdy, bohužel nikoliv ony takzvané "povolané". Například plukovníkLudendorf, důstojník tehdejšího velkého generálního štábu, poukázal vesvém memorandu z roku 1912 na tyto slabiny. Samozřejmě ze strany"státníků" nebyl této věci přikládán žádný význam, jasný rozum seúčelně projevuje zpravidla jen u normálních smrtelníků, zásadně se aleztrácí tehdy, jde-li o "diplomaty".
     Pro Německo bylo štěstím,že válka v roce 1914 vypukla oklikou přes Rakousko a Habsburkové se jímuseli zúčastnit, kdyby tomu bylo naopak, zůstalo by Německo osamělé.Neboť habsburský stát by se nikdy nepodílel na boji, který by vzniklpřičiněním Německa. To, co bylo později tak striktně odsuzováno vpřípadě Itálie, by se ještě dříve dostavilo v případě Rakouska: toto byzůstalo "neutrální" ve snaze zachránit stát před revolucí, jež byvypukla hned na počátku. Neboť rakouské slovanstvo by spíše rozbilomonarchii již v roce 1914, než aby připustilo nějakou pomoc Německu.Jen nemnozí dokázali tenkrát pochopit, jak velká nebezpečí a obtížepřinášelo Německu spojenectví s podunajskou monarchii. Za prvé,Rakousko mělo příliš mnoho nepřátel, kteří doufali že získají nějaké todědictví po tomto prohnilém státě, než aby zde nevznikla časem určitánenávist vůči Německu, když si nyní uvědomovali příčiny jeho stařeckéslabosti a perspektivu rozpadu monarchie. Zavládlo přesvědčení, žeVídně je možné zmocnit se pouze oklikou přes Berlín.
     Za druhé,Německo tím ztrácelo nejlepší a nejperspektivnější možnostispojenectví. Namísto toho nastoupilo sílící napětí s Ruskem a dokonce sItálií. Přitom všeobecná nálada v Římě byla pro Německo příznivá stejnětak, jako byla nepříznivá pro Rakousko. Toto nepřátelství dřímalo ačasto i jasně vzplálo v srdci i toho nejposlednějšího Itala. Poněvadžse nyní všichni vrhli na průmyslovou a obchodní politiku, nebyl užsebemenší důvod k boji proti Rusku. Jenom nepřátelé obou národů na němmohli mít zájem. Skutečně to byli především Židé a marxisté, kteřívšemi prostředky podněcovali válku mezi oběma státy.
     A konečněza třetí, toto spojenectví skrývalo v sobě velké nebezpečí pro Německov tom smyslu, že velmoci skutečně nepřátelské Bismarckovu Německu semohlo podařit kdykoliv snadno zmobilizovat řadu států proti Německutím, že každému svítala naděje na obohaceni se na úkor Rakouska.
     Protipodunajské monarchii bylo možné podnítit celý evropský východ, zejménapak Rusko a Itálii. Nikdy by se neuskutečnila světová koaliceiniciovaná králem Eduardem, kdyby Rakousko jako spojenec Německanepředstavovalo tak slibné dědictví. Jen tak bylo možné postavit dojedné útočné fronty státy s tak heterogenními zájmy a cíli. Neboť každýz nich mohl doufat, že společný postup proti Německu mu přineseobohacení na úkor Rakouska. Toto nebezpečí se zvýšilo pak ještě tím, žek tomuto nešťastnému svazku přibylo jako tichý společník ještě Turecko.
     Mezinárodní světové židovské finance potřebovaly toto lákadlo,aby mohly realizovat svůj plán zničení Německa, které se dosudnepodrobilo všeobecné nadstátní finanční a hospodářské kontrole. Jentak mohla být ukována koalice, silná a smělá vzhledem k počtupochodujících milionových armád, odhodlaná dostat se oklamanémuSigfriedovi konečně na tělo.
     Spolek s habsburskou monarchií,který mne už v Rakousku naplňoval nevolí, byl příčinou dlouhýchvnitřních zkoušek, jež mne v následující době ještě posílily v dříveutvořeném názoru. Již tehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem sestýkal, netajil přesvědčením, že tato neblahá smlouva povede zároveň sestátem určeným k zániku i Německo ke katastrofálnímu zhroucení,jestliže se toto včas nedokáže od Rakouska odpoutat. Ani na okamžikjsem nezakolísal v tomto svém skálopevném přesvědčení, ani když bouřesvětové války vyřadila jakékoliv rozumné úvahy a opojné nadšenízachvátilo i taková místa, kde mělo vládnout pouze chladné pozorovánískutečnosti. Když jsem byl na frontě, zastával jsem všude, kde přišlařeč na tyto problémy, svůj názor, že spolek by měl být ukončen, a topro německý národ čím dříve tím lépe, že ponechání habsburské monarchiejejímu osudu by nebylo žádnou obětí, kdyby tím Německo mohlo dosáhnoutznevýhodnění svých protivníků, neboť milióny mužů si nenasadilyocelovou helmu kvůli udržení zpustlé dynastie, nýbrž kvůli záchraněněmeckého národa.
     Před válkou se několikrát zdálo, že sealespoň v jednom táboře vyskytuje jistá pochybnost o správnostipraktikované spojenecké politiky. Německé konzervativní kruhy občasvarovaly před přílišnou důvěřivosti, ale bylo to házení hrachu nastěnu. Politici byli přesvědčeni, že jsou na správné cestě k "dobytí"světa, přičemž úspěch že bude obrovský a ztráty nulové. Naším"nepovolaným" zase jednou nezbylo nic jiného, než mlčky přihlížet, proča jak "povolaní' pochodují do záhuby a milý lid táhnou za sebou.
     Neschopnostsrozumitelně vysvětlit hlubší příčinu nesmyslu "hospodářského dobývánísvěta" jako politické cesty za cílem zachování "světového míru"spočívala ve všeobecném onemocněni našeho politického myšlení. Neboť svítězným tažením německé techniky a průmyslu, s rostoucími úspěchyněmeckého obchodu se stále víc ztrácel poznatek, že to vše je možnépouze za předpokladu silného státu. V mnoha kruzích se zašlo takdaleko, že vládlo přesvědčení o tom, že právě stát vděčí za svouexistenci oběma uvedeným jevům, že on sám je v prvé řadě institucíhospodářskou a má být řízen v souladu s hospodářskými zájmy, že jehobytí závisí na hospodářství, takový stav byl vychvalován a považován zanejzdravější a nejpřirozenější. Stát ale nemá s určitým hospodářskýmpojetím nebo hospodářským rozvojem co dělat. Účelem státu je organizacefyzicky a duševně stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepšíudržení jejich druhu a dosažení cíle jejich bytí, předznamenanéhoProzřetelností. To a nic jiného je účelem státu. Hospodářství je přitompouze jedním z mnoha pomocných prostředků nezbytných k dosažení tohotocíle. Nikdy však není příčinou nebo účelem státu, pokud tento nespočíváod počátku na nesprávném, nepřirozeném základně. Jen tak si lzevysvětlit skutečnost, že stát jako takový nepotřebuje nutně předpokladteritoriálního ohraničení. Toto bude nutné jen u národů, které chtějísami ze sebe svému druhu zajistit výživu, tedy vlastní prací vybojovatboj s jsoucnem. Národy, které se chtějí vloudit jako trubci meziostatní lidstvo, mohou vytvořit stát bez vlastního, určitým způsobemvymezeného prostoru. To se týká v prvé řadě národa,jehož parazitovánímdnes trpí celé poctivé lidstvo: židovstva.
     Židovský stát nikdynebyl prostorově ohraničen, byl univerzálně neomezen co do prostoru,avšak vymezen co do rasy. Proto také tvořil tento národ vždy stát vestátech. Patří k nejgeniálnějším trikům všech dob, nechat tento státplout jako "náboženství" a zajistit mu toleranci, kterou Árijec je vždyochoten přiznat náboženskému vyznání. Neboť mojžíšské náboženství neníve skutečnosti ničím jiným, než učením o udržení a zachováni židovskérasy. Obsahuje téměř všechny sociologické, politické a hospodářskévědní oblasti, které mohou připadat v úvahu.
     Pud zachovánídruhu je první příčinou vytvoření lidských společenství. Tím však jestát národním organismem a nikoliv hospodářskou organizací. To jerozdíl tak velký, že zůstává nesrozumitelný oněm dnešním takzvaným"státníkům". Ti se domnívají, že pomocí hospodářství mohou vybudovatstát, zatímco stát je ve skutečnosti vždy výsledkem součinnosti těchvlastností, které spočívají v linii udržování druhu a rasy. Tyto jsouvždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramářským egoismem, neboť zachováníexistence druhu předpokládá ochotu jednotlivce k oběti. V tom spočívásmysl slov básníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej nezískáte".
     Obětovániosobního bytí je nutné, aby bylo zajištěno zachování druhu. Provytvoření a udržení státu je nejpodstatnějším předpokladem pocitsounáležitosti na základě jedné podstaty a stejného druhu, jakož ipřipravenost zasadit se o to všemi prostředky. U národů na vlastní půděto vede k vytváření hrdinských ctností, u příživníků k prolhanémupokrytectví a zrádné krutosti, pokud už tyto vlastnosti nejsouprokazatelně předpokladem jejich, svou formou různorodých, státníchexistencí. Vždy ale bude vytváření státu probíhal alespoň zpočátku snasazením těchto vlastností, přičemž v zápase o sebezachování podlehnoupodmanění a dříve nebo později vymřou ty národy, které v boji prokážíméně hrdinských ctností, anebo se nevyrovnají s prolhanou lstínepřátelského příživníka. Avšak i v tomto případě lze podlehnutí téměřvždy připsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako spíše nedostatkurozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod pláštíkem humánního smýšlení.
     Jakmálo ale souvisí státotvorné a stát udržující vlastnosti shospodářstvím, ukazuje nejjasněji skutečnost, že vnitřní síla státu seshoduje s takzvaným hospodářským rozkvětem pouze velmi zřídka, naopakzdá se, že ve velké řadě případů signalizuje blížící se úpadek státu.Kdyby se mělo utváření lidského společenství připisovat v prvé řaděhospodářským silám či podnětům, potom by musel vrchol hospodářskéhorozvoje znamenat současně obrovský rozvoj státu a nikoliv naopak.
     Vírave státotvornou a stát udržující sílu hospodářství působí obzvláštěnesrozumitelně, platí-li v jedné zemi to, co ve všech ostatníchvykazuje jasně a důrazně historický opak. Právě přiklad Pruska ukazujenádherně ostře, že nikoliv materiální vlastnosti, nýbrž ideální ctnostipodmiňují schopnost k vytvoření státu. Teprve pod jejich ochranou můževzkvétat hospodářství tak dlouho, až se se zánikem státotvornýchschopností zhroutí také hospodářský proces, který můžeme právě dnessledovat v tak hrozně smutné podobě. Hmotným zájmům lidí nejvíceprospívá , když zůstávají ve stínu hrdinských ctností, jakmile se alepokusí vstoupit do prvého kruhu bytí, zničí si předpoklad své vlastníexistence.
     Vždy, když v Německu nastal politický rozmach,začalo se pozvedat i hospodářství, avšak vždy, když se hospodářstvístalo jedinou náplní života našeho národa a tím udusilo ideálníctnosti, stát se zhroutil a strhl s sebou v krátké době i hospodářství.
     Položíme-lisi otázku, které síly jsou skutečně státotvorné a stát udržující,můžeme je shrnout následovně: schopnost a vůle jednotlivce k obětovánísebe sama pro celek. Že tyto ctnosti nemají s hospodářstvím vůbec nicspolečného, vyplývá z prostého poznatku, že člověk se pro hospodářstvínikdy neobětuje, jinými slovy: neumírá pro obchody, nýbrž pro ideály.Nic nedokázalo psychologickou převahu Angličana při poznávání dušenároda lépe než motivace, kterou dokázal dát svému boji. Zatímco myjsme bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak zavlastni, jako za svobodu malých národů. Smáli jme se této drzosti,anebo jsme se zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovitě hloupé bylotakzvané státnické umění Německa už před válkou. Neměli ani potuchy opodstatě síly, která dokázala vést muže ze svobodné vůle a rozhodnutína smrt.
     Pokud se německý národ v roce 1914 ještě domníval, žebojuje za ideály, odolával nepříteli, jakmile bojoval už jenom zachléb, raději hru vzdal.
     Ale naši duchaplní "státníci" sedivili této změně smýšlení. Nikdy jim nebylo jasné, že od okamžiku, kdyčlověk bojuje za nějaký hospodářský zájem, vyhýbá se smrti, neboť ta byho navždy připravila o požitek odměny za tento boj. Starost o záchranuvlastního dítěte udělá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj ozachování druhu a stáda, jež jej ochraňuje a také o zachování státuhnalo ve všech dobách muže proti oštěpům nepřátel.
     Následujícívětu lze postavit jako věčnou pravdu: Žádný stát nikdy nebyl založenprostřednictvím mírového hospodářství, nýbrž vždy jenom instinktemsebezachování druhu, až už se tyto nacházely v oblasti hrdinské ctnostinebo lstivé prolhanosti: z prvé oblasti vycházejí Árijské státy práce akultury, ze druhé židovské příživnické kolonie. Pokud však u nějakéhonároda nebo v nějakém státě začne hospodářství přesahovat tyto pudy,stane se lákavou příčinou poroby a útisku.
     Víra předválečnédoby, že je možné pomocí obchodní a koloniální politiky otevřít mírovoucestou německému národu svět a dokonce ho dobýt, byla klasickýmpříznakem ztráty faktických státotvorných a stát udržujících ctností az toho vyplývající vůle a odhodlanosti, odpovědí přírodních zákonů bylasvětová válka a její důsledky.
     Pro toho, kdo nezkoumá věcihlouběji, by mohl tento postoj německého národa, jež byl takřkavšeobecný, být hádankou: Nebylo snad Německo skvělým příkladem říše,která vzešla z čistě mocensko-politických základů? Prusko, zárodekříše, vzniklo na základě skvělého hrdinství a nikoliv z finančníchoperací a obchodů a říše sama byla nádhernou odměnoumocensko-politického vedení a vojenské odvahy. Jak mohl právě německýlid dospět k takovému onemocnění politického instinktu? Neboť nešlo onáhodný ojedinělý jev, nýbrž o momenty úpadku, které brzy a v úděsnépočtu zaplápolaly jako bludičky a obsypaly tělo národa, anebo se do nějjako jedovaté boláky na mnoha místech zažíraly. Zdálo se, jakobyneustálý proud jedu byl hnán jakousi tajemnou mocí do všech žil tohotokdysi hrdinského těla za účelem stále většího ochromení zdravéhorozumu, tj. prostého pudu sebezáchovy.
     Nechával jsem si tytootázky nesčetněkrát projít hlavou, což bylo podmíněno mým názorem nasmluvní a hospodářskou politiku Německé říše v letech 1912-1914, a jakořešení této hádanky se stále více jevila ona moc, již jsem poznal uždříve ve Vídní ze zcela jiného pohledu: marxistické učení a jehosvětový názor, jakož i jeho organizátorské působení. Podruhé ve svémživotě jsem se zavrtal do tohoto učení zkázy tentokrát ovšem nikolivpod dojmem a vlivem svého každodenního okolí, nýbrž z hlediskasledování obecných procesů v politickém životě. Zahloubal jsem se doteoretické literatury tohoto nového světa a když jsem se pokusilvyjasnit si jeho možné působení, porovnával jsem je se skutečnými jevya událostmi v politickém, kulturním a hospodářském životě. Poprvé jsemobrátil svou pozornost také k pokusům o zvládnutí tohoto světovéhomoru.
     Studoval jsem Bismarckovy výjimečné zákony z hlediskajejich záměru, boje a úspěchu. Pomalu jsem zde dostával přímo žulovýzáklad pro své přesvědčení, takže jsem poté už nikdy nemusel měnit svůjnázor na tuto otázku. Stejně tak jsem podrobil dalšímu důkladnémuzkoumání vztah marxismu a židovstva.
     Jestliže mi dříve ve Vídnípřipadalo především Německo jako neotřesitelný kolos, vtíraly se nyníjisté obavy. Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích svýchznámých o německé zahraniční politice jakož i o onom, jak se mi zdálo,neuvěřitelně lehkomyslném způsobu, jímž se projednával tehdy marxismus,nejdůležitější problém Německa. Skutečně jsem nemohl pochopit, jakslepě se tehdy potáceli vstříc nebezpečí, jehož působení, podle záměrůmarxismu samého, by muselo být strašlivé. Už tehdy jsem varoval svéokoli, stejně jako dnes varuji ve velkém rozsahu, před uklidňujícímvýrokem všech zbabělých ubožáků: "Nám se přece nemůže nic stát"!Podobná morová nákaza ve smýšlení už kdysi zničila obrovskou říši.Nepodléhalo snad Německo stejným zákonům jako všechna jiná lidskáspolečenství?
     V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v různýchkruzích, které dnes částečně věrně stojí v nacionálně socialistickémhnutí, vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa jeotázkou zničení marxismu. V neblahé spojenecké politice Německa jsemviděl jeden z důsledků rozkladné práce tohoto učení, neboť bylo hrozné,že tento jed zcela neviditelně ničil veškeré základy zdravého pojetíhospodářství a státu, aniž by postižení často jen tušili, jak jejichjednání a vůle jsou výsledkem tohoto jinak nejostřeji odsuzovanéhosvětového názoru. Vnitřní úpadek německého národa tehdy už dávno začal,aniž by lidé, jak tomu v životě často bývá, měli jasno o ničiteli svéhobytí. Někdy se proti nemoci něco dělalo, avšak zaměňovaly se příznaky spříčinami a původcem. Poněvadž původce nebyl znám, nebo jej nechtělipoznat, měl boj proti marxismu hodnotu fušérského mastičkářství.

3. kapitola

VŠEOBECNÉ POLITICKÉ ÚVAHY Z MÉ VÍDEŇSKÉ DOBY

     Dnes jsem přesvědčen, že - s výjimkou zcela mimořádného nadání- muž nemá být veřejně činný v politice před svým třicátým rokem. Toproto, že až do této doby si vytváří obecnou platformu, ze které zkoumárůzné politické problémy a stanoví svůj vlastní postoj k nim. Teprve pozískání základního světového názoru a tím i stálosti vlastního pojetíjednotlivých otázek má nebo smí se muž vnitřně politicky vyzrálýpodílet na politickém vedeni obce.
     Není-li tomu tak, vydává sev nebezpečí, že své dosavadní stanovisko bude muset jednoho dne vzásadních otázkách změnit, anebo proti svému vědomi a svědomí setrvatna stanovisku, které rozum a přesvědčení dávno odmítají. v prvnímpřípadě je to trapné pro něho osobně, poněvadž teď sám kolísá a právemuž nemůže očekávat, že mu jeho stoupenci budou stejně pevně věřit jakopředtím, pro ty, které řídí, vede takový pád jejich vůdce k bezradnostia nezřídka k pocitu určitého zahanbení i vůči těm, proti kterým bojuje.v druhém případě nastává to, co dnes tak často vidíme: tou měrou, jakvůdce sám už nevěří tomu, co říká , je jeho argumentace prázdná aplytká, ale zato vulgárnější ve volbě prostředků: Zatímco on sám užnepomýšlí na vážnou obranu svého politického přesvědčeni (člověk přeceneumírá za něco, čemu sám nevěří), požadavky na jeho stoupence rostou ajsou stále nestydatější, až on nakonec obětuje poslední zbytek svéhovůdcovství a skončí u politiků, to znamená u dolního druhu lidí,jejichž jediným smýšlením je bezcharakternost spolu s drzou dotěrnostía s často neslušně vyvinutým uměním lhát.
     Dostane-li senaneštěstí pro slušné lidi takový chlapík do parlamentu, musíme už odpočátku vědět, že podstata politiky spočívá pro něj pouze v heroickémboji o trvalé vlastnictví této láhve s mlékem pro jeho život a rodinu.Čím více potom jeho žena a děti na této lahvi lpí, tím urputněji budebojovat o svůj mandát. Každý jiný člověk s politickými instinkty se užproto stává jeho osobním nepřítelem, v každém novém hnutí větří možnýpočátek svého konce a v každém větším muži další nebezpečí.
     Otomto druhu parlamentních štěnic promluvím ještě důkladněji. Itřicetiletý muž se bude muset v životě ještě hodně učit, ale bude topouze doplnění a výplň rámce, který mu stanový jeho zásadní světonázor.Jeho učení už nebude žádným přeškolováním, nýbrž doškolením a jehostoupenci nebudou muset propadat stísněnému pocitu, že jím byli dosudšpatně vedeni, nýbrž naopak: patrný růst vůdce jim poskytne uspokojení,poněvadž jeho učeni znamená jen prohlubování jejich vlastního názoru.To ale je v jejich očích důkazem správnosti názoru dosavadního. Vůdce,který poznal nesprávnost platformy svých obecných politických názorů amusí ji tedy opustit, jedná rozumně pouze tehdy, je-li ochoten vyvoditz poznání dosavadních chybných názorů poslední důsledek. Musí v tomtopřípadě odstoupit od výkonu další politické činnosti. Protože se užjednou zmýlil v základních poznatcích, může se to stát i podruhé. Vžádném případě už nemá právo požívat důvěry spoluobčanů nebo ji dokoncevyžadovat. Jak málo se ovšem dnes taková slušnost vyskytuje, o tomsvědčí celková zvrhlost lůzy, která se v této době cítí být povolána"dělat" do politiky. Sotva kdo z nich je k tomu povolán.
     Kdysijsem se vyhýbal veřejným vystoupením, i když myslím, že jsem se zabývalpolitikou víc než mnozí jiní. Jen v nejužším kruhu jsem mluvíval o tom,co hýbalo mým nitrem nebo co mne přitahovalo. Tyto promluvy v úzkémkruhu měly v sobě mnoho dobrého: naučil jsem se sice méně "mluvit", alezato poznávat lidi v jejich často neskutečně primitivních názorech anámitkách. Přitom jsem neztrácel čas a možnost školit se a dál sevzdělávat. Příležitost k tomu nebyla nikde v Německu tak příznivá, jakove Vídni.
     Všeobecné politické myšleni bylo ve starépodunajské monarchii zprvu větší a rozsáhlejší než ve starém Německutéže doby, s výjimkou části Pruska, Hamburku a pobřeží Severního moře.Pod označením "Rakousko' chápu v tomto případě ono území habsburskéříše, které diky Německému osídlení nejenže dalo historický podnět kvytvoření tohoto státu, ale výhradně toto obyvatelstvo mělo potřebnousílu, která tomuto politicky a kulturně tak umělému útvaru dávala pomnoho staletí vnitřní kulturní život. Postupem doby závisel stát a jehobudoucnost stále více na udržení tohoto zárodku budoucí říše.
     Jestližedědičné země tvořily srdce habsburské říše, které hnalo čerstvou krevdo krevního oběhu státního a kulturního života, pak Vídeň byla mozkem avůlí zároveň.
     Už ve vnější okázalosti Vídně spočívala sílavládnoucí královny, která sjednocovala tento národnostní konglomerát,aby nádherou a vlastní krásou dala zapomenout na zlé příznaky stářícelého státu. Až říší zmítaly krvavé boje jednotlivých národností,cizina a zvláště Německo vidělo pouze přívětivý obraz tohoto města.Klam byl o to větší, že Vídeň prožívala v té době již svůj poslední anejvětší viditelný rozmach. Pod vedením vskutku geniálního starostyožila úctyhodná rezidence císaře staré říše ještě jednou zázračnýmmladým životem. Poslední velký Němec, kterého zrodil národ kolonistůvýchodní Marky, nepatřil oficiálně do řad takzvaných "státníků, avšaktím, že tento Dr. Luear jako starosta "říšského hlavního a rezidenčníhoměsta Vídně" podával jeden nevídaný výkon za druhým a lze říct ve všechoblastech komunálního hospodářství a kulturní politiky, posílil srdcecelé říše a oklikou se vlastně stal větším státníkem než všichnitehdejší takzvaní "diplomaté" dohromady.
     Jestliže semnohonárodnostní země jménem "Rakousko" přece jen zhroutilo, nemluví toproti politickým schopnostem Němectví ve staré východní Marce, nýbržbyl to nutný výsledek nemožnosti udržet natrvalo pomoci deseti milionůlidí padesátimiliónový stát různých národností, k čemuž nebyly dányvčas naprosto přesné podmínky. Rakouský Němec myslel víc nežušlechtile. Byl vždy zvyklý žít v rámci velké říše a neztratil nikdycit pro úkoly s tím spojen‚. Byl jediný v tomto státě, kdož viděl zahranicemi té které korunní země ještě hranice říše, když ho osudoddělil od společné Německé vlasti, stále se ještě pokoušel zvládnoutobrovsky úkol: udržet pro němectví to, co si jeho předkové kdysi vnekonečných bojích vybojovali na východě. Přitom je třeba uvážit, že setak mohlo stát pouze rozdělenou silou: srdce a vzpomínky těchnejlepších nikdy nepřestaly cítit se svou společnou mateřskou zemi,jejíž zbytek teď zůstal domovem.
     Už všeobecný obzor rakouskýchNěmců byl poměrně široký. Jejich hospodářské vztahy zahrnovaly častotéměř celou mnohotvárnou říši. Téměř všechny velké podniky byly vjejich rukou, řídící personál, technici a úředníci se většinourekrutovali právě zde. Byli také nositeli zahraničního obchodu, pokudžidovstvo nevztáhlo ruku na tuto pravlastní doménu. Politicky drželistát ještě pohromadě. Služba v armádě vedla do dáli za těsné hranicedomova. Rakousko-německý rekrut narukoval patrně k Německému regimentu,ale regiment mohl být ležením v Hercegovině zrovna tak jako ve Vídninebo v Haliči. Důstojnický sbor byl stále ještě německý, vyššíúřednictvo převážně také. Německé byly i uměni a věda. Nehledě na kýčnejnovějších uměleckých směrů, jehož produkci by bez problémů zvládl inárod negrů. Pouze Němec byl vlastníkem a šiřitelem skutečnéhouměleckého smýšleni. v hudbě, architektuře, sochařství a malířství bylaVídeň nevyčerpatelnou studnicí, která, aniž kdy vyschla, zásobovalacelou monarchii.
     Němci byli také nositeli veškeré zahraničnípolitiky, odhlédneme-li od několika Maďarů. Přesto byl marný každýpokus udržet tuto říši, poněvadž chyběl zásadní předpoklad pro to, abymohl rakouský mnohonárodnostní stát existoval, jediná možnost, jakpřekonat odstředivé síly jednotlivých národností je uřídit státcentrálně a tak ho také vnitřně organizovat, neboť jinak není státmyslitelný.
     V různých světlých okamžicích přišlo pochopení z"nejvyšších míst" pouze proto, aby bylo většinou v krátké době zasezapomenuto nebo jako těžko proveditelné odsunuto stranou. Jakákolivmyšlenka více federativního uspořádání říše se musela nutně minoutúčinkem, protože chyběl zárodek silné státní zastřešující moci. K tomupřistupovaly ještě další podstatné‚ vnitřní předpoklady rakouskéhostátu a to vztahy k Německé říši v Bismarkově pojetí. V Německu sejednalo pouze o překonání politických tradic, protože společný kulturnízáklad tu byl vždy. říše zahrnovala především příslušníky jednohonároda, pomineme-li pramalých cizích střípků.
     V Rakousku tomubylo naopak. Tady neexistovala politická vzpomínka na vlastni velikostjednotlivých zemí - s výjimkou Maďarska - buď to vůbec, nebo bylahoubou času smazána nebo přinejmenším rozmazána a nezřetelná. Zato sevyvinuly v tomto století nacionalismu v různých zemích národnostnísíly, jejichž překonání bylo o to těžší, že se na okrajích monarchiezačaly tvořit národní státy, spřízněné s jednotlivými rakouskýminárodnostními střípky rasově a měly tedy větší přitažlivost, než tomubylo možné naopak pro rakouské Němce. Sama Vídeň už nemohla natrvalo vtomto boji obstát. S rozvojem Budapešti jako velkoměsta dostala Vídeňsoupeřku, jejímž cílem už nebyla celá společná monarchie, ale posíleníjedné její části. V krátké době měla následovat Praha, potom Lvov,Ljubljana atd. Se vzestupem těchto kdysi provinčních měst na velkoměstajednotlivých zemí se vytvářela také střediska jejich kulturního života.Tím se dostalo národněpolitickým instinktům duchovni základny aduchovního prohloubení. Jednou musel přijít okamžik, kdy tyto hnacísíly se staly silnější než síla společných zájmů a Rakousko byloztraceno. Průběh tohoto vývoje je možné sledovat od smrti Josefa II.Tempo tohoto vývoje bylo závislé na řadě faktorů, které spočívalyzčásti v monarchii samé, zčásti byly výsledkem zahraničněpolitickéhopostavení říše.
     Jestliže vůbec byla vůle začít boj za udrženítohoto státu a zvítězit v něm, potom mohla vést k cíli pouze bezohlednáa vytrvalá centralizace. Bylo třeba zásadně stanovit jednotný úřednístátní jazyk, který zdůrazňuje čistě formální sounáležitost a kterápředstavuje technický pomocný prostředek, bez nějž nemůže jednotný státexistovat. Rovněž tak škola a vyučování mohly jen tímto způsobemvypěstovat jednotné státní smýšleni. Toho se nedalo dosáhnout jednou zadeset nebo dvacet let, nýbrž se muselo počítat ve staletích, tak jakove všech kolonizátorských otázkách, kde je důležitější vytrvalost nežsíla okamžiku.
     Rozumí se samo sebou, že jak státní správa tak i politické vedení by musely být vykonávány přísně jednotně.
     Bylopro mne nesmírně poučné zjistit, proč se tak nestalo, nebo lépe řečeno,proč to nebylo učiněno. Jen ten, kdo zavinil toto opomenutí, měl vinuna zhroucení Rakouska.
     Staré Rakousko bylo více než jiný státvázáno na rozsah svého řízení. Neboť tady chyběl fundament národníhostátu, který má v síle národa stále ještě moc, jež ho udrží i kdyžselže vedení. Jednotný národní stát může někdy díky přirozenémukonservatismu svého obyvatelstva a s ní spojená odolnosti snášetkupodivu velmi dlouhá období nejhorší správy a vedení státu, aniž by setím nějak vnitřně zhroutil. Je to jako by v takovém těle už nebyl duch,jako by byl mrtev, odumřel, až se najednou domněle mrtvá opět zvedne adá ostatnímu lidstvu znamení své nezničitelné životní síly.
     Jinakje tomu ale v říši, která sestává z různých národů a nedrží jipohromadě společná krev, nýbrž společná pěst. Tady každá slabost vedenínekončí zimním spánkem státu, ale probuzením všech individuálníchinstinktů, jež jsou v krvi a nemohly se v předchozí době rozvíjet. Jenstaletí společné výchovy, společné tradice, společné zájmy atd. mohouzmírnit toto nebezpečí. Proto jsou takové státní útvary - čím mladšíjsou - více závisle na moci vedení a často, jako dílo význačnýchnásilníků a hrdinů ducha, se již po smrti svého velkého zakladatelerozpadají. Ale ani po staletích trváni není toto nebezpečí překonáno,jen dřímá, aby se najednou probudilo, jakmile slabost společnéhovedení, síla výchovy a vznešenost tradice už nemohou přemoci rozmachtouhy různých kmenů po vlastním životě.
     Je tragickým osudemHabsburského Domu, že toto nepochopil. Jen jednomu z nich ukázal osudpochodní na budoucnost jeho země, potom však tato pochodeň uhaslanavždy.
     Josef II., římský císař národa německého, siuvědomoval s velkými obavami, že jeho dům, vytlačený na samý okrajříše, by jednoho dne zmizel ve víru Babylonu národů, kdyby neodčinil vposlední hodině to, co otcové zameškali. S nadlidskou silou se vzepřeltento "přítel lidí" proti nedbalosti předků a pokusil se za deset letdohnat to, co bylo zameškáno za staletí předtím. Kdyby mu bylo dopřánoalespoň čtyřicet let pro jeho dílo a kdy alespoň dvě generace po něm vtomto díle pokračovaly stejným způsobem, pravděpodobně by se zázrakpodařil. Avšak když po deseti letech vlády zemřel, umořen na těle i naduchu, šlo s ním do hrobu i jeho dílo, aby už nikdy neprocitlo azesnulo navždy v kapucínské hrobce. Jeho následníci na tento úkolnestačili ani duchem, ani odhodláním. Když potom v Evropě vzplanulyprvní revoluční příznaky nové doby, začaly se postupně přenášet i naRakousko. A když nakonec vypukl požár, byl rozdmýchávána nikolivsociálními, společenskými nebo obecně politickými příčinami, ale spíšnárodnostními hnacími silami.
     Revoluce roku 1848 mohla být užvšude třídním bojem, avšak v Rakousku to byl počátek boje rasového.Němci tehdy zapomněli na svůj původ nebo ho neuznávali, dali se doslužeb revolučního vzbouření a tím zpečetili svůj osud. Pomáhaliprobouzet ducha západní demokracie, který je v krátké době připravil ozáklady jejich existence. Vytvořením parlamentního zastupitelskéhoorgánu bez předchozího stanovení a upevněni společného státního jazykabyl položen základní kámen konce převahy němectví v monarchii. Odtohoto okamžiku byl ztracen i stát. Vše, co nyní následovalo, bylo jenhistorickým procesem rozpadu jedné říše. Sledovat tento rozklad bylootřesné i poučné zároveň. V mnoha tisících forem probíhal výkonrozsudku dějin. Velká část lidí byla slepá k procesu rozpadu a to jenpotvrdilo vůli Bohů ke zničení Rakouska.
     Nechci se tu ztrácet vpodrobnostech, není to úkolem této knihy. Chci jen důkladně sledovatony procesy, které obsahují stále stejné příčiny zkázy národů a států amají význam také pro naši dobu a které nakonec napomohly k zajištěnízákladů mého politického myšleni.
     Mezi institucemi, nakterých bylo rozežírání rakouské monarchie nejzřetelnější, a to i proměšťáky, kteří jinak nejsou nadáni zvlášť ostrým zrakem, byla na prvnímmístě ta, která měla být nejsilnější - parlament, v Rakousku zvanýŘíšská rada. Vzor této korporace má svůj původ v Anglii, v zemiklasické "demokracie". Odtud bylo převzato celé toto obšťastňujícízařízení a přesazeno pokud možno beze změny do Vídně.
     Vposlanecké a panské sněmovně slavil anglický dvoukomorový systém svévzkříšení. Když kdysi Berry nechal vyrůstat anglický parlamentní palácz vln Temže, sáhl do dějin britské světové říše a vytáhl odtud šperkpro 1200 výklenků, konsol a sloupů své nádherné stavby. V sochařském amalířském umění se stal dům lordů a dům lidu chrámem slávy národa.
     Prvnípotíž Vídně začíná už tady. Neboť když Dr. Hansen dokončil posledníštít na mramorovém domě nové sněmovny národů, pro okrasu mu nezbylo jižnic jiného než pokusit se o výpůjčku z antiky. Římští a řečtífilozofové krášlí teď tuto divadelní budovu "západní demokracie" a vsymbolické ironii se přes dva domy rozjíždějí do čtyř světových strankvadrigy a skýtají tak nejlepší obraz někdejšího ruchu uvnitř i venku.
     Neboť"národnosti" by považovaly za urážku a provokaci, kdyby v tomto dílebyly velebeny rakouské dějiny, podobně jako v říši samotné se osměliliaž po dunění bitev světové války umístit na Wallotově stavbě Říšskéhosněmu v Berlíně nápis s věnováním německému národu.
     Když jsem vnecelých dvaceti letech vešel poprvé do nádherné stavby naFranzensringu, abych byl jako divák a posluchač přítomen schůziposlanecké sněmovny, byl jsem zachvácen pocity velké nevole.
     Parlamentjsem nenáviděl odjakživa, ale vůbec ne jako instituci jako takovou.Naopak, jako svobodomyslný člověk jsem si nedovedl jiný způsob vládypředstavit, neboť myšlenka na nějakou diktaturu by mi při mém vztahu khabsburskému domu připadala jako zločin proti svobodě a rozumu. Nemálok tomu přispěla má náruživá četba novin, která mi, aniž bych to sámtušil, naočkovala obdiv k anglickému parlamentu, kterého jsem se nemohljen tak zbavit. Důstojnost, se kterou se tam i v dolní sněmovně věnujísvým úkolům (jak nám to krásně líčil náš tisk), mi silně imponovala.Mohla snad existovat nějak vznešenější forma vlády jednoho národníhospolečenství?
     Právě proto jsem byl nepřítelem rakouskéhoparlamentu. Považoval jsem formu celého jeho vystupování za nedůstojnouvelkého vzoru. Teď k tomu přibylo následující:
     Osud němectvív rakouském státě z visel na jeho postavení v Říšské radě. Až dozavedení všeobecného a tajného hlasovacího práva existovala vparlamentu ještě německá majorita, i když bezvýznamná . Už tento stavbyl na pováženou, protože vzhledem k národně nespolehlivému postojisociální demokracie vystupovala tato v kritických otázkách týkajícíchse němectví vždy proti německým národním zájmům, aby si neodradilastoupence z jednotlivých národů. Už tehdy nemohla být sociálnídemokracie považována za německou stranu. Se zavedením všeobecnéhovolebního práva přestala existovat i jistá číselná německá převaha.Odněmčování státu už nestálo nic v cestě.
     Národní pudsebezáchovy mi už tenkrát bránil, aby z tohoto důvodu zvlášť milovalzastoupení, v němž němectví nebylo zastupováno, nýbrž zrazováno. Ale tobyly nedostatky, jako mnohé jiné, jež nelze připisovat věci samé, nýbržrakouskému státu. Už dříve jsem se domníval, že ani případné obnoveníněmecké většiny v zastupitelských orgánech státu nebude mít zásadnívýznam, pokud starý stát bude existovat. S takovým postojem jsem poprvévstoupil do prostor posvátných i sporných. Ovšem pro mne byly posvátnéjen díky vznešené nádherné stavbě. Zázračné helénské domy na německépůdě. Ale vzápětí jsem byl pobouřen, když jsem viděl to ubohé divadlo,jež se konalo před mýma očima! Bylo přítomno několik stovek těchtozástupců lidu, měli právě zaujmout stanovisko k jakési důležitéhospodářské otázce. Stačil mi jeden den a měl jsem podnět k přemýšlenína týdny. Obsah předneseného byl na skutečně skličující "výši", pokudvůbec tomu žvanění bylo rozumět, neboť někteří pánové nemluviliněmecky, nýbrž svými slovanskými mateřskými jazyky či jejich dialekty.Měl jsem příležitost to, co jsem dosud znal jen z četby novin, slyšetna vlastní uši. Vzrušený dav křičící jeden přes druhého ve všechtóninách, zdivočelá masa, a nad tím vším nevinný starý strýc, snažícíse v potu tváře se zvonkem v ruce vykřikovat vážné prosby i hrozby, abyzjednal domu opět důstojnost.
     Musel jsem se smát.
     Oněkolik týdnů později jsem tam byl opět. Obraz se změnil, nebyl kpoznání. Sál byl úplně prázdný. Dole se spalo.. Několik poslanců bylona svých místech, zívali jeden na druhého, jeden mluvil. Přítomen bylmístopředseda sněmovny a hleděl evidentně znuděn do sálu.
     Rokklidného pozorováni stačil k tomu, abych svůj původní názor na podstatutéto instituce beze zbytku změnil a v tomto se utvrdil. Vnitřně už jsemnezaujímal postoj ke znetvořené formě parlamentarismu, kterou tatomyšlenka v Rakousku měla, ne, teď už sem nemohl parlament jako takovýuznávat. Až dosud jsem viděl neštěstí rakouského parlamentu v absenciněmecké majority, nyní jsem ale viděl neblahý osud v podstatě tétoinstituce vůbec.
     Napadla mne tehdy celá řada otázek. Začal jsemse důkladně seznamovat s demokratickým principem stanovení většiny jakozákladu celé této instituce. Nemenší pozornost jsem ale věnoval iduchovním a morálním kvalitám oněch pánů, jež byli vyvoleni svýminárody, aby sloužili tomuto účelu. Poznal jsem tak současně instituci ijejí nositele. Během několika let jsem si pak z poznatků a názorůvytvořil plastický obraz "nejdůstojnějšího" jevu nové doby:parlamentáře. Vštípil jsem si ho ve formě, která už nikdy poténedoznala podstatné změny.
     Také tentokrát mě praktická výukazkušenosti uchránila od toho, že jsem se neutopil v teorii, jež semnohým jeví na první pohled tolik svůdná, avšak přesto patři kúpadkovým jevům lidstva. Demokracie dnešního západu je předchůdcemmarxismu, který by bez ní byl nemyslitelný. Dává živnou půdu tomutosvětovému moru, v jehož prostředí se nákaza šíří. Ve své vnější formě,v parlamentarismu, vytvořila směšný výplod z bláta a ohně, ale oheň,jak se bohužel zdá, už asi vyhořel.
     Musím být osudu víc nežvděčný, že mi i tuto otázku předložil k řešení ještě ve Vídni, neboť jemožné, že by mi byla odpověď v tehdejším Německu příliš usnadněna.Kdybych byl poznal směšnost této instituce zvané "parlament" nejdříve vBerlíně, propadl bych možná opaku a zdánlivě bez důvodu se postavil nastranu těch, kteří spatřovali blaho říše ve výhradné podpoře sílymyšlenky císařství a přesto stáli, cizí a slepí, proti lidu a době.
     VRakousku toto možné nebylo. Tady se nedalo tak lehce upadat z jednéchyby do druhé. Jestliže byl parlament neschopný, platilo to proHabsburky ještě mnohem víc - v žádném případě méně. Pouhým odmítáním"parlamentarismu" to zde nekončilo, neboť pak zůstávala otevřen otázka:co teď ? Odmítnutí a odstranění Říšské rady by znamenalo, že celávládni moc by zůstala habsburskému domu - pro mě zcela nesnesitelnámyšlenka. Obtížnost tohoto zvláštního případu mne přivedla kdůkladnějším úvahám o tomto problému, což by se jinak asi v tak mladémvěku nestalo.
     Na prvním místě a nejvíc jsem přemýšlel o zřejméabsenci jakékoli zodpovědnosti jednotlivých osob. Parlament učinínějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo zato nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy hnán k zodpovědnosti.Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda,která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustíparlament? Cožpak může vůbec byt kolísající většina lidí volána kzodpovědnosti? Cožpak není myšlenka každé odpovědnosti vázána na osobu?Může se v praxi stát, že vedoucí osoba ve vládě je volána kzodpovědnosti za činy, jejichž původ a provedení je připisováno výlučněna konto vůle a náklonnosti většiny lidí?
     Anebo: nemá býtúkolem vedoucího státníka plodit tvůrčí myšlenky, namísto aby tentoúkol spočíval v uměni vysvětlovat genialitu svých návrhů stádu beranů sdutými hlavami a pak si vyžebrávat jejich souhlas?
     Je kritériemstátníka, zda ovládá uměni přemlouvání tak dobře, jako umění státnickémoudrosti v přijímáni velkých směrnic a rozhodnutí? Je neschopnostvůdce dokázána tím, že se mu nepodařilo získat pro určitou ideu většinunáhodně více či méně čistými způsoby dohromady sehnaného houfu?Pochopil vůbec tento houf nějakou myšlenku dříve, než úspěch prokázaljejí velikost? Není snad každý geniální čin na tomto světě viditelnýmprotestem génia proti netečnosti masy? Co má ale udělat státník,kterému se nepodaří vlichotit se houfu natolik, aby získal jeho přízeňpro své plány? Má si je koupit? Anebo se má vzhledem k hlouposti svýchspoluobčanů vzdát realizace životně důležitých úkolů a stáhnout se doústraní, nebo má zůstat? Nedostává se v takovém případě skutečnýcharakter do neřešitelného konfliktu mezi poznáním a slušností, nebolépe řečeno poctivým myšlením? Kde tu vede hranice oddělující obecnoupovinnost od závazku osobní cti? Nemusí si každý opravdový vůdcezakázat, aby byl takovým způsobem degradován na politického kšeftaře? Anaopak: nemusí se teď každý kšeftař cítit povolán "dělat" do politiky,poněvadž konečnou zodpovědnost neponese on, nýbrž nějaký neuchopitelnýhouf? Nemusí vést náš většinový princip k demolici vůdcovské myšlenkyvůbec? Domnívají se lidé, že pokrok tohoto světa pochází z mozků většina ne z hlav jednotlivců? Nebo snad můžeme v budoucnosti tentopředpoklad lidské kultury postrádat? Nejeví se snad dnes nezbytnějšínež kdykoliv dříve?
     Parlamentní princip většinového rozhodováníodmítá autoritativní osobnost a staví na její místo počet daného houfua hřeší tím proti základním aristokratickým myšlenkám přírody, přičemžovšem její názor na šlechtu nemusí být v žádném případě ztělesněn vdnešní dekadenci našich současných horních deseti tisíc.
     Jakézpustošení tato instituce moderního parlamentarismu místo vládnutízpůsobuje si ovšem čtenář židovských novin nedovede představit, pokudse nenaučil samostatně myslet a analyzovat. Tento tisk je v prvé řaděpříležitostí pro neuvěřitelné zaplavování celého politického životapodřadnými jevy našich dnů. Zatímco opravdový vůdce se bude stahovat zpolitické činnost, která většinou nemůže spočívat ve výkonné tvůrčípráci, ale spíše v licitaci a handrkování o přízeň většiny, bude právětato činnost vyhovovat malému duchu a přitahovat ho. Čím nepatrnějšíhoducha a schopností takový obchodník s kůžemi dnes je, čím jasněji muvlastní názor ozřejmuje ubohost jeho vlastního zjevu, tím více budechválit systém, který od něj nevyžaduje sílu a genialitu obra, nýbržspíše bere za vděk mazanosti vesnického rychtáře a dokonce vidí radějitento druh moudrosti než tu, jíž měl Perikles.
     Přitom se nemusítakový hlupák nikdy trápit odpovědností za své působení. Je tétostarosti zbaven, neboť dobře ví, že až je výsledek jeho "státnického"žvanění jakýkoliv, jeho konec je už dávno zapsán ve hvězdách: jednohodne bude muset uvolnit místo jinému, právě takovému duchu jako je onsám. Neboť znamením takového úpadku je mimo jiné to, že počet velkýchstátníků narůstá právě tou měrou, jakou klesá měřítko jednotlivce. Srostoucí závislostí na parlamentních většinách se bude muset alezmenšovat, poněvadž velcí duchové budou odmítat být blízcí lidíneschopných a žvanilů, a naopak, reprezentanti hlouposti, tj:hlouposti, nenávidí nic víc než hlavu, která nad nimi vyniká.
     Jevždy příjemný pocit vědět, že v čele městského zastupitelstva vKocourkově je vůdce, jehož moudrost odpovídá úrovni přítomných: každýje rád, že se může čas od času blýsknout svým duchem, ale především,může-li být mistrem Petr, proč tedy ne taky jednou Pavel?
     Nejniternějivšak odpovídá tento vynález demokracie jedné naši vlastnosti, ježpřerostla v poslední době v ostudu, totiž zbabělosti velké části našehotakzvaného "vůdcovství". Jaké štěstí, když se mohou při všechskutečných a alespoň trochu významných rozhodnutích schovat pod šosytakzvané majority!
     Podívejme se na jednoho takového politickéhorošťáka, jak ustaraně si vyžebrává souhlas většiny ke každému konání,aby si tak zajistil potřebné druhy ve zbrani a mohl ze sebe shoditbřemeno odpovědnosti. To je také hlavní důvod, proč je takový druhpolitické činnosti muži v jádru slušnému a odvážnému odporný a proč honenávidí, zatímco všechny bídné charaktery přitahuje. Kdo nechce osobněpřevzít zodpovědnost a hled úkryt, je zbabělý lump. Bude-li se jednouvedení národa skládat z takových ubožáků, velice brzy se to zle vymsti.Nikdo nebude mít odvahu rozhodně jednat, každý raději přijmenejpotupnější zneuctěni, než aby se vzchopil k nějakému rozhodnutí, užtu přece není nikdo takový, kdo by byl ochoten, dát svou osobu a svouhlavu do služeb realizace bezohledného rozhodování.
     Neboť jednonesmí být zapomenuto: majorita nemůže ani zde nahradit skutečného muže.Je vždy pouhou zástupkyni hlouposti a zbabělosti. Jako sto prázdnýchhlav nenahradí jednoho moudrého, tak ze sta zbabělců nevyjde hrdinskérozhodnutí.
     Avšak čím menši je zodpovědnost jednotlivých vůdců,tím větší je počet těch, kteří se budou i přes svou ubohou úroveňrovněž cítit být povolání, dát národu k dispozici své nesmrtelné síly.Ano, už vůbec nebudou mu.set čekat, až přijdou konečně i oni na řadu,stojí v nekonečné frontě a s bolestnou lítostí počítají ty, kteří stojípřed nimi a téměř vypočítávají hodinu, kdy se podle lidského uváženidostanou na tah. Touží tedy po každé změně v úřadu, o němž sní a jsouvděční za každý skandál, který tu řadu před nimi proklestí. Jestliževšak někdo nechce z obsazeného místa odstoupit, pociťují to téměř jakoporušení svaté smlouvy společné solidarity. Pak začnou být zlomyslní anedají pokoj až do té doby, kdy je ten nenasyta konečně svržen a dá svéteplé místo k dispozici. Zato se hned tak brzy na žádné místonedostane. Neboť je-li jedna z těchto stvůr přinucena vzdát se svéhomísta, bude se ihned pokoušet vsunout se znovu někam do řadyčekajících, pokud ji nezadrží pokřik a nadávky ostatních. Výsledek tohovšeho jsou děsivě rychlé změny na nejdůležitějších místech a úřadechtakového státu, tedy skutečnost, která v každém případě působínepříznivě, někdy až katastrofálně. Neboť tomuto mravu padne za oběťnejen hlupák a člověk neschopný, ale často i opravdový, skutečný vůdce,jestliže osud vůbec ještě dokáže takového člověka na toto místodosadit. Jakmile to jednou vejde ve známost, zešikuje se ihned sevřenaobranná fronta, zejména když taková hlava, aniž by pocházela zvlastních řad, si přesto troufá proniknout do vznešené společnosti.Tito lidé tu chtějí být jen sami mezi sebou a jako společného nepřítelenenávidí každého, kdo by mohl být jedničkou mezi nulami. A v tom ohleduje instinkt tím ostřejší, čím více může chybovat kdekoliv jinde.
     Důsledkembude stále se rozšiřující duchovní zbídačování vedoucích vrstev. Co ztoho plyne pro národ a pro stát, může každý zvážit sám pokud ovšem sámnenáleží k téže skupině "vůdců". Staré Rakousko vlastnilo parlamentnívládu v čisté podobě. Předsedové vlád byli sice jmenováni císařem akrálem, avšak toto jmenováni nebylo ničím jiným než výkonem parlamentnívůle. V licitaci a handrkování o jednotlivá ministerská místa bylo všakRakousko typickou západní demokracií. Výsledky odpovídaly do praxepřevedeným zásadám. Zejména výměny jednotlivých osobností probíhaly vestále kratších intervalech, až se staly skutečnou honbou. Stejnou měrouklesala velikost "státníků, až konečně zůstal onen malý typparlamentního kšeftaře, jehož státnická hodnota byla stále více měřenaa uznávána podle toho, jak se mu dařilo slepovat dané koalice, tj.provádět ty nejpokleslejší politické obchody, které výhradně dokážouzdůvodnit vhodnost těchto zástupců lidu pro politickou práci.
     Vtéto oblasti zprostředkovávala vídeňská škola ty nejlepší dojmy. Neméněmě přitahovalo porovnávání schopností a znalostí těchto zástupců lidu súkoly, které na ně čekaly. Ovšem bylo třeba se chtě nechtě blížezabývat duševním horizontem těchto národních vyvolenců, přičemž nebylomožné vyhnout se procesům vedoucím k odhalení těchto skvostných jevů vnašem veřejném životě a nevěnovat jim nutnou pozornost. Také způsob,jakým byly skutečné schopnosti těchto pánů dávány do služeb vlasti abyly používány, tedy technický proces jejich činnosti, stál za důkladnéstudium a prozkoumání.
     Celkový obraz parlamentního života sejevil o to žalostnější, čím větší bylo odhodlání proniknout dovnitřních vztahů a studovat osoby a věcné základy bezohlednosti sostrou objektivitou. Ano, to je velmi vhodné vzhledem k instituci,jejíž nositelé poukazují v každé druhé větě na "objektivitu" jakojediný správný základ veškerých úvah a stanovisek. Podívejme se na tytopány a zákony jejich hořkého bytí a budeme se divit výsledku.
     Neexistuježádný jiný princip, který - objektivně vzato - je tak nesprávný, jakoprincip parlamentní. Můžeme přitom dospět až k tomu, jak se pánizástupci lidu ke svému úřadu a důstojenství dostávají, nehledě nazpůsob jejich volby. Že se tu jedná skutečně jenom o nepatrný zlomeknaplnění obecného přání či dokonce požadavku, svitne ihned každému,komu je jasné, že politické znalosti široké masy nejsou naprostovyvinuté natolik, aby samy o sobě dospěly k určitým obecným politickýmnázorům a vyhledaly osoby, jež tu připadají v úvahu.
     Ať užvýrazem "veřejné mínění" označujeme cokoliv, spočívá jeho význam jen vnepatrné míře ve vlastních zkušenostech nebo dokonce v poznatcíchjednotlivce, nýbrž naopak v představě, jež vzniká jako důsledeknesmírně důrazné a vytrval‚ tzv. "osvěty". Podobně jako je víravýsledkem výchovy, neboť v lidském nitru potřeba či vyznání (konfese)jen dřímá, tak i politický názor masy je konečným výsledkem někdy ažzcela neuvěřitelně houževnatého a důkladného zpracování duše a rozumu.
     Zdalekanejvětší podíl na politické "výchově", kterou označujeme velmipřípadným slovem "propaganda" připadá na konto tisku. Ten obstarává vprvní řadě tuto "osvětovou práci" a představuje tak svého druhu školupro dospěl‚. Toto vyučování ale není v rukou státu, nýbrž zčásti vdrápech nanejvýš méněcenných sil. Ve Vídni jsem měl jako mladý člověknejlepší příležitost dobře poznat majitele a duchovní producenty tohotostroje na výchovu mas. Zpočátku jsem se musel divit, v jak krátkém časebylo této velmoci umožněno vyrábět určité mínění, i když se přitomjednalo o naprostou falzifikaci nepochybně existujících všeobecnýchvnitřních přání a názorů. Za několik dnů se ze směšné věci udělalavýznamná státní akce, a naopak, v téže době propadly do zapomněníživotně důležité problémy, lépe řečeno byly z paměti a vzpomínek masyvykradeny.
     Během několika týdnů se podařilo vyčarovat z ničehonějak jména, spojit s těmito jmény neuvěřitelné naděje širokéveřejnosti a dokonce jim zajistit takovou popularitu, jaké se skutečněvýznamným mužům nedostalo za celý život, jména, která před měsícemnikdo neznal ani z doslechu, zatímco v téže době staré, osvědčenéosobnosti státního nebo veřejného života i při nejlepším zdraví prosvět zemřely nebo byly zahrnuty tolika bídnými potupami, že jejichjménům hrozilo stát se symboly nějaké zcela určité podlosti čidarebáctví. Tento hanebný židovský způsob, jak vylít ze stovek místnajednou čestnému člověku na čistý oděv kbelíky nejnižších špinavýchpomluv a zneuctění, je třeba prostudovat a osvětlit, aby byla správněoceněna nebezpečnost těchto novinářských lumpů.
     Není nic, co bytakovému duševnímu loupežnému rytíři nebylo vhod, aby se dostal ke svýmpovedeným cílům. Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitostia nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabenějaký neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konecnešťastné oběti. A nenajde-li se přes důkladné očmuchávání ani veveřejném a ani v soukromém životě vůbec nic, sáhne takový chlapíkprostě k pomluvám, v pevné víře, že vždycky něco na oběti ulpí a žestonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o které se postarají jehokamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů znemožněna, přitom titolumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné pochopitelných důvodu.Bůh chraň! Takový strašák zaútočí na své okolí velmi darebáckýmzpůsobem a zahalí se do mraku počestných a úlisných frázi, žvaní o"novinářské povinnosti" a o jiných lživých věcech. Dokonce se odvažujenudně žvanit na zasedáních a kongresech, tedy na akcích, kde se tatopohroma vyskytuje ve větším počtu, o zcela zvláštní, totižžurnalistické "cti", o níž se tam nashromážděná pakáž navzájemujišťuje. Tato lůza však fabrikuje z více než dvou třetin takzvané"veřejné mínění', z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodité.
     Prosprávné vyléčení těchto praktik a jejich prolhané nepravdivosti by bylotřeba napsat celé knihy. Nejlépe a nejsnáze vysvětlíme tento nesmyslnýa nebezpečný lidský zmatek, jestliže porovnáme demokratickýparlamentarismus se skutečnou germánskou demokracií.
     Pozoruhodnostprvního spočívá v tom, že je zvoleno řekněme pět set mužů, v poslednídobě i žen, kterým ve všem přísluší poslední slovo. Jsou tak praktickyvládou, neboť i když volí vládní kabinet, jež navenek řídí správustátních záležitosti, je toto pouhé zdání. Ve skutečnosti nemůže tatotakzvaná vláda podniknout žádný krok, aniž by si zajistila svolenívšemocného shromáždění. Z tohoto důvodu ji také nelze činit za nicodpovědnou, neboť konečné rozhodnutí nečiní vláda, nýbrž parlamentnívětšina. Vláda je každopádně pouhou vykonavatelkou vůle většiny. Jejípolitické schopnosti lze vlastně posuzovat pouze podle toho, jak dokážepřetáhnout většinu na svou stranu nebo jak se dokáže přizpůsobit vůlitéto většiny. Tím ale klesá z úrovně opravdové vlády na úroveň žebračkyvzhledem k majoritě. Ano, její nejnaléhavější úkol teď spočívá pouze vtom, aby si případ od případu buďto zajišťovala přízeň dané většiny,anebo vytvářela většinu novou, vládě více nakloněnou. Správnost záměrůvlády sama o sobě nehraje roli. Tím je prakticky vyloučena jakákolivzodpovědnost. K jakým důsledkům to vede, vyplývá ze zcela prosté úvahy:výsledkem vnitřní skladby oněch pěti set zvolených zástupců lidu podlejejich povolání nebo dokonce schopností je rozháraný a navíc většinouubohý obraz. Nelze přece uvěřit tomu, že tito vyvolenci národa jsoutaké vyvolenci ducha nebo alespoň rozumu! Doufám, že se nikdonedomnívá, že z volebních lístků voličů, kteří jsou všechno jiné nežplní ducha, vyrostou hned po stovkách nějací státníci. Vůbec je třebaostře vystoupit proti nesmyslu, že ve všeobecných volbách se zrodígéniové. Za prvé, v jednom národě se najde jen jednou za velmi dlouhéobdobí jeden jediný skutečný státník a nikoliv hned sto a vícesoučasně, za druhé, odpor mas je proti každému géniovi přímoinstinktivní. Spíš projde velbloud uchem jehly, než-li seprostřednictvím voleb "objeví" skutečně velký muž. To, co skutečněpřesahuje normální míru širokého průměru, se ve světových dějináchobvykle ohlásí samo. Tady však hlasuje pět set lidi více než skromnéhoformátu o nejdůležitějších záležitostech národa, dosazují vlády, kterési pak musí obstarávat schválení tohoto shromáždění v každémjednotlivém případě a v každé zvláštní otázce. Politiku tedy dělá veskutečnosti oněch pět set. A podle toho ta politika také většinouvypadá .
     Avšak i když ponecháme stranou genialitu těchtozástupců a pomyslíme na to, jak různé problémy ve zcela protichůdnýchoblastech čekají na vyřešení a rozhodnutí, pochopíme, jak neschopnámusí být vládní instituce, která i poslední rozhodovací právo přenášína masové shromáždění lidi, z nichž má vždy jen nepatrný zlomekznalosti a zkušenosti v projednávané záležitosti. Nejdůležitějšíhospodářská opatření se předkládají fóru, jehož členové mají asi jen zjedné desetiny ekonomické vzdělání. To však neznamená nic jiného, nežvložit konečné rozhodnutí do rukou lidí, kterým k tomu chybí jakékolivpředpoklady.
     Tak je tomu i ve všech ostatních otázkách. Vždyrozhoduje většina lidí neznalých věci a neschopných. Skladba tétoinstituce zůstává neměnná, zatímco projednávané problémy se týkajívšech oblastí veřejného života, což by předpokládalo stálou změnuposlanců, kteří tyto problémy posuzují a rozhoduji o nich. Je přecenemožné, aby stejní lidé rozhodovali o záležitostech dopravy a stejnětak třeba o otázkách vysoké zahraniční politiky. Museli by to býtuniverzální géniové, jací se objeví sotva jednou za století. Bohužel seale většinou nejedná o "hlavy", nýbrž o omezené, domýšlivé a nafoukanédiletanty, o duševní polosvět nejhoršího druhu. Odtud také prameni onanepochopitelná lehkomyslnost, se kterou tito pánové mluví a rozhoduji ověcech, jež by i velkým duchům daly důvod k starostlivým úvahám.Nejzávažnější opatření pro budoucnost státu, ba i národa, se tuprovádějí tak, jakoby na stole ležela rozehraná partie karet a nikolivosud rasy.
     Bylo by však jistě nespravedlivé domnívat se, žekaždý poslanec nějakého parlamentu by byl zatížen tak nepatrným pocitemodpovědnosti. Ne, vůbec ne. Ale tím, že tento systém nutí jednotlivcezaujímat stanoviska k otázkám, kterým nerozumí, kazí mu postupněcharakter. Nikdo nenajde odvahu prohlásit: "Pánové, myslím, že tétootázce nerozumíme. Alespoň já osobně vůbec ne." Ostatně nic by senezměnilo, protože upřímnost by stejně nenašla pochopení a ostatní bysi asi tím čestným oslem nenechali zkazit všeobecnou hru, ale kdo ználidi, pochopí, že v takto osvícené společnosti nikdo nechce být tennejhloupější a v určitých kruzích se čestnost rovná hlouposti.
     Takbude i tento zpočátku čestný zastupitel přinucen dát se na dráhuvšeobecné prolhanosti a podvodů. Právě přesvědčeni, že čestnostjednotlivce by na věci vůbec nic nezměnila, umrtví každé čestnépohnutky, které by se snad mohly u někoho projevit. Nakonec si ještěnamlouvá, že on osobně zdaleka ještě není ten nejhorší a že svouspoluúčastí snad zabrání něčemu horšímu.
     Samozřejmě lzenamítnout, že jednotliví poslanci v té či oné věci sice nemají zvláštníznalosti, ale jejich stanoviska jsou formulována frakcí, jež řídípolitiku svých poslanců a poradí jim, že mají své zvláštní výbory,které jsou odborníky poučovány víc než dost. Na první pohled tosouhlasí. Ale vnucuje se otázka: proč volíme pět set lidí, jestližepouze několik z nich má potřebnou moudrost k zaujetí stanoviska vdůležitých Záležitostech? Ano, v tom je jádro pudla.
     Cílemnašeho dnešního parlamentarismu není vytvořit shromážděni moudrých, alespíš sestavit hejno duševně závislých nul, jejichž ovládání podleurčitých směrnic je o to lehčí, čím větší je omezenost jednotlivců.Jenom tak lze dělat v dnešní době stranickou politiku v tom špatnémsmyslu. Jen tak je možné, že utajený původce se drží vždy v pozadí,aniž by mohl být volán k odpovědnosti. Neboť každé, i pro národškodlivé rozhodnutí nebude připsáno na vrub jednoho z těchto lumpů,nýbrž svaleno na bedra celé frakce.
     Tím odpadá jakákolivpraktická odpovědnost, neboť ta může spočívat pouze v závazkujednotlivce a nikoliv na parlamentní žvanírně. Toto zařízení může býtmilé a ceněné jenom nejprolhanějšími a denního světla se štítícímijezevci, zatímco každý čestný, přímý a k osobní odpovědnosti připravenýčlověk ho musí nenávidět.
     Tento druh demokracie se stal takénástrojem rasy, která se pro své interní cíle musí bát slunce dnes i vbudoucnu. Jenom Žid může vychvalovat zařízení, jež je špinavé a falešnéjako on sám.
     Proti tomu stojí skutečná germánská demokraciesvobodné volby vůdce s jeho závazkem plně převzít veškerou odpovědnostza své konání. V této demokracii neexistuje žádné hlasováni majority ojednotlivých otázkách, nýbrž rozhodování jediného člověka, který paksvým majetkem a životem stojí za svým rozhodnutím. Bude-li vznesenanámitka, že za těchto předpokladů se jen ztěží najde někdo, kdo budeochoten věnovat se tak riskantnímu úkolu, je třeba odpovědět: Bohudíky, v tom je přece smysl germánské demokracie, aby se ten prvnínedůstojný snaživec a morální zbabělec nedostal oklikou k vládě nadsvými soukmenovci, ale aby už jen samotná velikost převzatéodpovědnosti odradila neschopné a slabochy. Kdyby se ale přece jenomnějaký takový chlápek pokusil sem vloudit, lze jej lehce objevit anevybíravě okřiknout: Pryč, zbabělý lumpe! Ustup, umažeš schody, neboťhlavní schodiště do panteonu dějin není pro pokrytce, nýbrž pro hrdiny!K tomuto názoru jsem se dopracoval po dvouletém navštěvování Vídeňskéhoparlamentu. Potom už jsem tam nechodil.
     Vláda parlamentu mělahlavní zásluhu na oslabování habsburského státu v posledních letech.Čím více byla jeho zásluhou potlačována nadvláda němectví, tím více seprosazoval systém vzájemného protivenství národů. V Říšské radě toprobíhalo vždy na úkor Němců a tím ovšem i v neprospěch Říše, neboť napřelomu století muselo být jasné i tomu nejprostšímu člověku, žepřitažlivost monarchie už nedokáže zvládat odstředivé síly jednotlivýchzemí. Naopak. Čím nedostatečnější byly prostředky, které mohl státvynakládat na své udržení, tím více rostlo pohrdání tímto státem.Nejenom Maďarsko, ale i jednotlivé slovanské provincie se již tak máloidentifikovaly se společnou monarchii, že její slabost už nebylapociťována jako vlastní hanba. Spíše tu byla jakási radost z příznakůzačínajícího stáří, doufalo se víc v její smrt než v její uzdravení.
     Parlamentještě zabraňoval úplnému zhrouceni, avšak za cenu nedůstojných ústupkůa splnění jakéhokoliv vyděračství, jež pak musel zaplatit Němec, v říšipak byla co nejšikovněji dohrávána partie jednotlivých národů protisobě. Nicméně všeobecná vývojová linie směřovala proti Němcům zvláštěvšak od doby, kdy se stal následníkem trůnu arcivévoda FrantišekFerdinand. Díky následnictví získal jistý vliv a čechizace, probíhajícíod shora dolů, dostala plán a řád. Tento příští panovník se pokoušelvšemi prostředky napomáhat odněmčení, nebo je sám podporoval či alespoňkryl. Zvláště německá města byla oklikou přes státní úřednictvo pomaluale jistě zahrnuta do ohrožených, jazykově smíšených zón. I v DolnímRakousku postupoval tento proces stále rychleji a Vídeň už byla promnoho Čechů jejich hlavním městem.
     Vůdčí myšlenka tohoto novéhoHabsburka, jehož rodina mluvila česky (choť arcivévody, bývalá českáhraběnka, pocházela z kruhů, kde byl protiněmecký postoj tradicí), bylozřídit ve střední Evropě pozvolna slovanský stát, který měl být, zaúčelem ochrany proti ortodoxnímu Rusku, postaven na přísně katolickýchzákladech. Tím se náboženství zase jednou dostalo do služeb čistěpolitické myšlenky, jak tomu bylo u Habsburků dost často, myšlenkynešťastné, alespoň z německého pohledu. Výsledek byl v mnoha ohledechvíc než smutný. Ani Habsburský dům, ani katolická církev nedostaly očekvanou odměnu. Habsburk přišel o trůn, tím o velký stát. Neboť tím, žekoruna ve svých politických záměrech postavila do svých služeb takénáboženské momenty, vyvolala ducha, jehož sama zpočátku nepovažovala zamožného. Jako odpověď na pokusy vymýtit ve staré monarchii všemiprostředky němectví, vyrostlo v Rakousku staroněmecké hnutí. Vosmdesátých letech dosáhl také v monarchii svého vrcholu manchersterskýliberalismus v židovském pojetí. Reakce naproti tomu přišla, jak bylo vRakousku zvykem, v první řadě nikoliv ze sociálních, nýbrž znacionálních pozic. Pud sebezáchovy přinutil němectvo k obraně vnejostřejší formě. Až v druhé řadě začínaly mít vliv také hospodářskéaspekty. Ze všeobecného politického zmatku se vylouply dvastranickopolitické útvary, jeden byl zaměřen více nacionálně, druhývíce sociálně, oba však velmi zajímavé a poučné pro budoucnost.
     Poskličujícím konci války 1866 se zabýval Habsburský dům myšlenkou odvetyna bojišti. Jen osud císaře Maxe Mexického, jehož pád přivodiliFrancouzi přičemž jeho nešťastná expedice se připisovala předevšímNapoleonu III., vyvolala velké pobouřeni a zabránila užšímu sblížení sFrancii. Nicméně Habsburk tehdy číhal. Kdyby se válka 1870/71 nestalatak ojedinělým vítězným tažením, byl by se Vídeňský dvůr asi odvážilkrvavé odvety za Sadovou. Ale když došly první zvěsti z bojiště,zázračné, neuvěřitelné a přece pravdivé, tu poznal "nejmoudřejší" zevšech monarchů nevhodnou dobu a tvářil se neupřímně dobrotivě.
     Neboťhrdinský boj těchto dvou let přinesl ještě další a větší zázrak. UHabsburků nebylo změněné stanovisko upřímné, bylo vynuceno vnějšímiokolnostmi. Zato německý Žid ve staré východní Marce byl hluboceuchvácen vítězstvím a viděl před sebou oživlý sen svých otců, stávajícíse nádhernou skutečností. Neboť nemylme se: skutečně německy smýšlejícíRakušan poznal od této chvíle, že Hradec Králové byl tragickým, alezároveň nutným předpokladem pro znovu vybudování Říše, která už nemělabýt a také nebyla zatížena hnilobným marasmem starého svazku. Navlastním těle pociťoval, že Habsburský dům ukončil své dějinné poslánia že nová říše si zvolí za císaře jen toho, kdo v hrdinném zápalu může"Koruně Rýna" nabídnout svou hlavu. Je třeba děkovat osudu a chválitjej za to, že ji dal v léno potomku domu, který už jednou dávno darovalv osobě Bedřicha Velikého národu světlý symbol slávy.
     Když alepo velké válce Habsburský dům rázně přistoupil v monarchii k přímému,ale neúprosnému mýcení nebezpečného, jednoznačně smýšlejícího Němectva- neboť toto by byl nutně výsledek slavizační politiky - vzplanul odpork zániku odsouzeného národa způsobem, jaký novější dějiny nepoznaly.Poprvé se stali rebely muži nacionálně a patrioticky smýšlející. Rebelynikoliv proti národu ani proti státu, ale proti způsobu vládnutí, ježpodle jejich přesvědčení muselo vést k zániku jejich národa.
     Poprvév novějších německých dějinách se oddělil zemský dynastickýpatriotismus od nacionální lásky k vlasti a národu. Bylo zásluhouvšeněmeckého hnutí německého Rakouska.
     V devadesátých letech,že jasně a jednoznačně konstatovalo, že státní autorita má právovyžadovat úctu a ochranu jen tehdy, jestliže je v souladu se zájmynároda, nebo je alespoň nepoškozuje. Státní autorita nemůže býtsamoúčelná, neboť v takovém případě by každá tyranie na tomto světěbyla nenapadnutelná a posvátná.
     Vede-li vládní moc pomocnýmiprostředky národ k zániku, potom je vzpoura nejen právem, ale ipovinností každého příslušníka takového národa. Otázka, kdy takovýpřípad nastává a kdy nikoliv, nebude rozhodnuta teoretickýmipojednáními, nýbrž silou a úspěchem.
     Každá vládní moc sinárokuje povinnost udržovat státní autoritu, ať je sebehorší a i kdybytisíckrát zradila zájmy národa. Proto národní pud sebezáchovy můžepoužívat v boji za nabytí svobody či nezávislosti stejná zbraně, jakýmise ji pokouší protivník zadržet. Boj "legálními" prostředky je vedenjen tak dlouho, dokud i hroutící se moc takové používá, ale není třebabát se použit i jiné prostředky, používá-li je i protivníci. Obecně senemá nikdy zapomínat, že udrženi státu nebo dokonce vlády nenínejvyšším cílem lidského bytí, cílem je uchování druhu. Je-li ale druhv nebezpečí, je-li utiskován, nebo hrozí-li mu dokonce odstraněni,potom otázka legality hraje jen podřadnou roli. Může se pak stát, že ikdyž vládnoucí moc tisíckrát používá ve svém konání takzvané "legálníprostředky", přesto je pud sebezáchovy utiskovaných vždy vyššímospravedlněním jejich boje všemi dostupnými zbraněmi. Lidské právo rušístátní právo. Je-li ale národ ve svém boji o lidská práva poražen,znamená to, že byl na váhách osudu shledán příliš lehkým pro štěstíudržet se dále na tomto pozemském světě. Neboť kdo není ochoten neboschopen bojovat za své bytí, tomu určila věčně spravedliváprozřetelnost jeho konec.
     Svět tu není pro zbabělé národy. Jaksnadné je pro tyranii navléci si pláštík takzvané "legality", ukázalose nejjasněji a nejzřetelněji na příkladu Rakouska.
     Legálnístátní moc se opírala tehdy o Němcům nepřátelskou půdu parlamentu - a orovněž Němcům nepřátelský panovnický dům. V těchto dvou faktorech bylaztělesněna veškerá státní autorita. Bylo nesmyslné chtít z těchto místzměnit osud rakousko-německého národa. Podle našich ctitelů jedinémožné "legální" cesty by to znamenalo zřeknutí se boje, neboť tento bynebyl proveditelný legálními prostředky. Znamenalo by to ale také konecNěmců v monarchii - a to ve velmi krátké době. Skutečně jen díkyzhrouceni státu bylo němectví uchráněno tohoto osudu. Avšak obrýlenýteoretik by raději zemřel pro svoji doktrínu, než pro svůj národ. Khrůze všech teoretických doktrinářů a jiných státních fetišistůtehdejší členové všeněmeckého hnutí v Rakousku tímto nesmyslem důkladnézametli, což zůstává jejich zásluhou. Zatímco se Habsburkové všemiprostředky pokoušeli dostat se němectvu na kobylku, zaútočila tatostrana dokonce na "vznešený" panovnický dům a to bezohledně. První zevšech provedla sondu v tomto shnilém státě a otevřela oči statisícům.Její zásluhou byl nádherný pojem "láska k vlasti" osvobozen z objetítéto smutné dynastie. V první době svého nástupu měla mimořádně mnohopříznivců, jejich počet hrozil přerůst ve skutečnou lavinu. Ale úspěchnevydržel. V době mého příchodu do Vídně bylo toto hnuti už překonánokřesťansko-sociální stranou a stalo se dokonce téměř zcelabezvýznamným. Celý tento proces zrodu a zániku všeněmeckého hnuti najedné straně a neslýchaného vzestupu křesťansko sociální strany nastraně druhé měl pro mě mimořádný význam jako klasický objekt studia.
     Kdyžjsem přišel do Vídně, byly mé sympatie zcela na straně všeněmeckéhosněmu. Velmi mi imponovalo, že měl někdo odvahu zvolat v parlamentu"sláva Hohenzellernovi" a rovněž mě těšilo, že stále ještě někdopovažoval Rakousko za přechodně oddělenou součást německé říše anenechal projít ani okamžik, kdy by toto také veřejně neprohlásil.Vzbuzovalo ve mě radostnou naději, že byli lidé, kteří ve všechotázkách němectví bezohledně přiznávali barvu a nikdy se nesnižovali kekompromisům. Byla to podle mého názoru jediná ještě schůdná cesta kzáchraně národa. Nechápal jsem, že hnutí po tak nádherném vzestuputolik kleslo. Ještě méně jsem chápal, že se křesťanskosociální stranave stejné době stala tak obrovskou silou. Byla právě na vrcholu svéslávy.
     Když jsem se chystal porovnat obě tato hnutí, dal mi i vtomto případě osud, urychlen mojí neútěšnou situací, tu nejlepší výukupro pochopení příčin této hádanky.
     Začnu u dvou mužů, kteříbyli vůdci a zakladateli oněch dvou stran: Georg von Schtinerer a Dr.Karl Lueger. Čistě lidsky vzato oba převyšují rámec a úroveň takzvanýchparlamentních zjevů. V bahně všeobecné politické korupce zůstal jejichživot čistý a neporušený. Mé sympatie byly nejdříve na straněvšeněmeckého Schtinerera, a1e pozvolna se obracely rovněž kekřesťanskosociálnímu vůdci.
     Když jsem porovnával jejichschopnosti, by1 tehdy Schtinerer, jak se mi zdálo, lepší a důkladnějšímyslitel v zásadních problémech.
     Rozpoznal nezbytný konecrakouského státu správněji a jasněji než kdokoliv jiný. Kdyby jeho vúvahy poslouchali lépe zejména v říši, když varoval před habsburskoumonarchií, nebylo by došlo k neštěstí světové války Německa proti celéEvropě. Schtinerer rozpoznával vnitřní podstatu problémů, o to víc sevšak mýlil v lidech.
     Zde byla silná stránka Dr. Luegera. Bylmimořádným znalcem lidi a vystříhal se toho, aby je viděl lepší nežjsou. Počítal tedy více s realitou života, zatímco Schtinerer pro niměl jen malé pochopení. Všechno, co si myslel, bylo teoreticky vzatosprávné, ale protože mu chyběla síla a pochopeni toho, že teoreticképoznatky je třeba zprostředkovat masám a to formou odpovídající jejichchápáni, které je a zůstane omezené, zůstávalo všechno poznáni jenprorockou moudrostí, aniž se stalo praktickou skutečností.
     Tatoabsence faktické znalosti lidí vedla později k chybnému hodnocení silcelého hnutí i prastarých institucí. Schtinerer nakonec ovšem poznal,že se jedná o světonázorové otázky, ale nepochopil, že vhodnýminositeli těchto téměř náboženských názorů mohou být především vždy jenširoké masy lidu. Viděl bohužel jen ve velmi malém rozsahu mimořádnouomezenost bojové vůle takzvaných "měšťanských kruhů", což bylo dáno užjejich hospodářským postavením a z toho vyplývající obavou, že mají coztratit a proto se drží zpátky. Ale světonázor bude mít přece vyhlídkuna vítězství jen tehdy, jestliže je tu široká masa jako nositelkanového učení a je ochotna postoupit nutný boj. Ve všech těchto věcechbyl Dr. Lueger opakem Schtinerera. Důkladná znalost lidi mu pomáhalasprávně oceňovat možné síly a tím zůstal uchráněn před přílišnýmpodhodnocením stávajících institucí, dokonce snad právě proto se naučilpoužívat tyto instituce jako pomocné prostředky pro dosaženi svýchcílů. Také velmi dobře chápal, že politická bojová síla dnešníchvyšších měšťanských vrstev je malá a nedostačující k tomu, abyvybojovala vítězství novému velkému hnutí. Proto ve své politickéčinnosti kladl důraz na získání vrstev, jejichž existence bylaohrožena, což znamenalo spíš povzbuzeni bojové vůle než její ochromení.Byl rovněž ochoten použít všechny stávající mocenské prostředky anaklonit si mocné instituce tak, aby z těchto starých zdrojů sílyzískával užitek pro vlastní hnutí. Zaměřil svou novou stranu předevšímna střední stav, ohroženy zánikem, čímž si získal stoupence velmiobětavé i opravdu bojovné. Jeho nesmírně moudrý vztah ke katolickécírkvi mu získal mladší duchovni v takovém rozsahu, že stará klerikálnístrana byla nucena vyklízet pole, anebo, chytřeji, připojit se kestraně nové a získávat tam pozvolna pozici za pozicí.
     Kdybychomale jen toto považovali za charakteristiku podstaty tohoto váženéhomuže, velmi bychom mu křivdili. Neboť nebyl jen obratný taktik, ale mělvlastnosti skutečně velkého a geniálního reformátora. Byl však omezenpřesnou znalostí stávajících možnosti jakož i vlastních schopností.Tento skutečně významný muž si vytyčil velmi praktický cíl. Chtěl dobýtVídeň. Vídeň byla srdcem monarchie, z tohoto města proudil ještě životdo nemocného a starého těla vetché říše. Čím zdravější bude srdce, tímvíce ožije celé tělo. Zásadě správná myšlenka, která však mohla býtpoužita jen po určitou omezenou dobu. A v tom byla slabost tohoto muže.Co vykonal jako starosta města Vídně, je v nejlepším slova smyslunesmrtelné, monarchii tím však zachránit nemohl - bylo příliš pozdě. Toviděl jeho odpůrce Schtinerer jasněji. Nač prakticky Dr. Lueger sáhl,báječně se zdařilo, co si od toho sliboval, to se nedostavilo. Co chtělSchtinerer, to se mu nepodařilo, čeho se obával, to se bohužel strašnýmzpůsobem dostavilo. Tak ani jeden z obou mužů nedosáhl svého cíle:Lueger už nemohl zachránit Rakousko a Schtinerer už nemohl zachránitněmecky národ před pádem. Je ne

2. kapitola

LÉTA UČENÍ A STRÁDÁNÍ VE VÍDNI

     Když matka zemřela, učinil už osud v jednom ohledu svérozhodnutí. V posledních měsících matčiny nemoci jsem jel do Vídněsložit zkoušky na akademii. Vydal jsem se na cestu vyzbrojen tlustýmbalíkem kreseb a s přesvědčením, že zkoušku složím hravě. Na reálcejsem byl daleko nejlepší kreslíř ve třídě; od té doby se mé schopnostiještě zcela mimořádně vyvíjely, takže moje vlastní spokojenost měČinila hrdým a šťastným a dávala mi naději na to nejlepší. Jedinýmráček se někdy objevil: můj kreslířský talent předčil talent malířský,zvláště ve všech oblastech architektury. Stejnou měrou vzrůstal můjzájem o stavební umění. To ještě urychlila moje první dvoutýdennínávštěva Vídně v necelých šestnácti letech. Odjel jsem tam, abychstudoval obrazárnu Dvorního muzea, ale měl jsem oči téměř jen promuzeum samotné. Běhal jsem celé dny až do pozdní noci od jedné‚pamětihodnosti ke druhé, byly to vždy pouze stavby, které mne upoutalyv první řadě. Celé hodiny jsem tak mohl stát před operou, hodiny jsemobdivoval Parlament; celá Ringstrasse na mne působila jako kouzlo zTisíce a jedné noci.
     Nyní jsem tedy byl v tomto krásném městěpodruhé a čekal jsem, hoříc netrpělivostí, ale i hrdou nadějí navýsledek přijímací zkoušky. Byl jsem tak přesvědčen o úspěchu, že měodmítnutí zasáhlo jako náhlý blesk z Čistého nebe. A přece tomu takbylo. Když jsem byl představen rektorovi a přednesl mu prosbu ovysvětlení důvodu, které vedly k nepřijetí na Všeobecnou malířskouškolu na Akademii, ujistil mě ten pán, že z mých přinesených kresebjednoznačně vyplývá, že se nehodím na malířství, nýbrž zřejmě naarchitekturu, jak ukazují moje schopnosti; malířská škola pro mnepřipadá v úvahu, nýbrž škola architektury na Akademii. To, že jsemdosud nenavštěvoval ani stavitelskou školu, ani jiné vyučováníarchitektury nelze vůbec pochopit. Zdrcen jsem opustil nádhernouHansenovu stavbu na Schillerově náměstí a poprvé jsem ve svém mladémživotě byl znepřátelen se sebou samým. To, co jsem uslyšel o svýchschopnostech, bylo jako oslnivý blesk. Najednou, jako by to odhalilorozpor, kterým jsem už dávno trpěl, aniž bych mohl říci proč a nač.
     Zaněkolik dnů jsem věděl už i sám, že budu stavitelem. Cesta byla ovšemneslýchaně těžká, protože to, co jsem na reálce ze vzdoru zameškal, semi trpce vymstilo. Návštěva školy architektury na Akademii byla závislána návštěvě stavební školy na technice a vstup do této byl podmíněnsloženou maturitou na střední škole. To vše mi úplně chybělo. Podlelidské úvahy nebylo už splnění mého uměleckého snu možné. Když jsem jelpo smrti matky do Vídně‚ potřetí a tentokrát na mnoho let - vrátil semi mezitím klid a rozhodnost. Dřívější vzdor se zase vrátil a zaměřilse s konečnou platností na můj cíl. Chtěl jsem být stavitelem apřekážky tu nejsou proto, aby se před nimi kapitulovalo, ale aby sepřekonávaly. A překonávat tyto překážky jsem chtěl s obrazem otce předočima. Toho otce, který se kdysi vypracoval z chudého vesnickéhochlapce a ševcovského učedníka na státního úředníka. Tak byla půda podmýma nohama přece jen už lepší, možnost boje o tolik lehčí, a co se mitehdy jevilo jako tvrdý osud, chválím dnes coby moudrostProzřetelnosti. Tím, že mě vzala do náručí bohyně nouze a často mihrozila rozmačkáním, rostla vůle k odporu a nakonec zvítězila vůle.
     Tehdejšídobě děkuji za to, že jsem se stal tvrdým a mohu byt tvrdým. A ještěvíce ji chválím za to, že mne vytrhla z jalovosti pohodlí mého života,že vytáhla matčina mazlíčka z měkkých peřin a za matičku mi určila paníStarost, že jej vzpouzejícího se hodila do světa bídy a chudoby a dalamu tak poznat ty, za které bude později bojovat.
     V této doběse mi otevřely oči na dvě nebezpečí, která jsem předtím podle jménasotva znal, v žádném případě ne v jejich nejstrašnějším významu proexistenci německého lidu: marxismus a židovství.
     Vídeň -město, které je pro mnoho lidi pojmem pro veselost, slavnostní prostorspokojeních lidi - je pro mne bohužel jen živou vzpomínkou nanejsmutnější dobu mého života. Ještě i dnes může toto město ve mněvzbudit jen smutné vzpomínky. Pět let bídy a strasti je pro mne skrytove jméně tohoto města. Pět let, kdy jsem si nejprve vydělával na chlébjako pomocný dělník, pak jako drobný malíř; na svůj opravdu skromnýchléb, kterého nikdy nebylo dost k utišení obvyklého hladu. Byl tehdymým věrným strážcem, který mě jako jediný téměř nikdy neopouštěl, kterýse mnou poctivě o všechno dělil. Každá kniha, kterou jsem získal,podněcovala jeho účast. Při návštěvě Opery mi dělal společnost celédny, byl to neustály boj s mým nemilosrdným přítelem.
     A přecejsem se v té době naučil tolik jako nikdy předtím. Mimo méhostavitelského uměni a občasnou návštěvu Opery odtrženou od úst, měljsem pouze jediné přátele - knihy.
     Četl jsem tehdy nekonečněmnoho. A to důkladně. Čas, který mi zbyl po práci, byl věnován bezezbytku mému studiu. Za pár let jsem si tak vytvořil z klady vědění, zekterých Čerpám ještě dnes. Ale ještě mnoho jiného. V této době seutvářel můj obraz světa a světový názor, který se stal žulovýmfundamentem mého dnešního jednání. Jen málo jsem se potřeboval doučit ktomu, co jsem si kdysi vytvořil, měnit jsem nemusel nic. Naopak. Dnespevně věřím tomu, že se obecně veškeré tvůrčí myšlenky objevují zásadněuž v mládí. Pokud takové člověk má. Rozlišuji mezi moudrostí stáří,která spočívá jen ve větší důkladnosti a opatrnosti, což je výsledkemzkušenosti dlouhého života, a genialitou mládí, které v nevyčerpatelnéplodnosti sype myšlenky a nápady a nemůže je hned ani zpracovat,protože jich je takové množství. Dodává stavební materiál a plány dobudoucna, z nichž si moudřejší stáří bere kameny, otesává je a provádístavbu, pokud takzvaná moudrost stáří neudusila genialitu mládí.
     Život,který jsem vedl až dosud v otcovském domě, se jen málo lišil, nebovůbec nelišil od života všech ostatních. Mohl jsem bezstarostněočekávat novy den a žádný sociální problém pro mne neexistoval.Prostředí mého mládí se skládalo z maloměstských kruhů, tedy ze světa,který má jen málo styků se skutečným dělníkem rukou. Neboť - ať se tozdá na první pohled sebepodivnější - propast mezi těmito hospodářskynijak skvěle postavenými vrstvami a dělníkem pěsti je často hlubší, nežse zdá. Důvod tohoto, řekněme téměř nepřátelství, vězí v obavách jednéspolečenské skupiny, která se teprve nedávno povznesla nad úroveňdělníků rukou, že klesne opět do starého, málo váženého stavu, neboalespoň že k němu bude ještě počítána. K tomu přistupuje ještě odpornávzpomínka na kulturní bídu této nižší třídy, častá vzájemná hrubost,přičemž vlastni i sebenižší postavení ve společenském životě byjakýkoliv styk s touto překonanou kulturní a životni úrovnínesnesitelně zatížil.
     Tak se stává, že člověk často výšepostavený přistupuje ke svému bližnímu neméně zaujatě než by tak učinilpovýšenec. Neboť povýšencem je zkrátka každý, kdo se vlastníčinorodostí probojuje ze svého dosavadního životního postavení dopostavení vyššího. Nakonec ale často v tomto velmi tvrdém boji odumřesoucit. Bolestný zápas o vlastní existenci zabíjí cit pro bídu těch,kteří zůstávají pozadu. V tomto ohledu měl se mnou osud soucit. Tím, žemne přinutil vrátit se do tohoto světa chudoby a nejistoty, který měběhem svého života opustil, sňal mi s očí klapky omezené maloměstskévýchovy. Teprve nyní jsem poznal lidi, naučil jsem se rozlišovat pouhézdáni nebo brutální zevnějšek od vnitřního jádra.
     Vídeňpatřila už na přelomu století k sociálně nevýhodným městům. Skvělébohatství a odpudivá bída se střídaly v drsných proměnách. V centru ave vnitřních okresech pulzoval život dvaapadesátimilionové říše se všímpovážlivým kouzlem mnohonárodního státu. Oslňující nádhera dvorapůsobila jako magnet na bohatství celého státu. K tomu ještěpřistupovala silná centralizace habsburské monarchie jako takové. Taskýtala jedinou možnost jak udržet tuto národnostní kaši v pevné formě.Důsledkem toho byla mimořádná koncentrace vysokých a nejvyšších úřadů vhlavním a rezidenčním městě.
     Ale Vídeň byla nejen politickoua duchovni centrálou staré podunajské monarchie, nýbrž i centrálouhospodářskou. Proti armádě vysokých důstojníků, státních Úředníků,umělců a učenců stálo ještě větší armáda dělníků, proti bohatstvíaristokracie krvavá chudoba. Před paláci na Ringstrasse se potulovalytisíce nezaměstnaných a pod touto VIA TRIUMPHALIS starého Rakouskabydleli v přítmí a v bahně kanálů bezdomovci.
     V málokterémněmeckém městě se dala lépe studovat sociální otázka než ve Vídni. Alenesmíme se klamat. Toto "studováni" nesmi probíhat shora dolů. Kdo sesám nenalézá v kleštích této škrtící zmije, nikdy nepozná její jedovatézuby. V opačném případě se z toho vyvine jen jalový žvást nebo prolhanásentimentalita. Obojí škodí. Jedno proto, že nikdy nedokáže proniknoutk jádru problému, druhé si problému nepovšimne. Nevím co je zhoubnější.Nevšímat si sociální bídy, jak to činí většina lidi obdařených štěstíma také ti, kteří se pozvedli vlastní zásluhou, anebo nafoukaná a někdyzase dotěrná netaktnost, ale vždy milostivá blahosklonnost jistých lidív nažehlených sukních a kalhotách. Tito lidé hřeší každopádně více, nežjsou ve svém rozumu bez instinktů schopni pochopit. Výsledek jejich"sociálního smýšleni" je pak k jejich údivu nulový. Častěji ale jevýsledkem dokonce rozhořčené odmítání, což je pociťováno jako důkaznevděčnosti lidu. Že s tím ale nemá sociální činnost vůbec co dělat,především že nemá nárok na diky, protože neuděluje přece žádné milosti,nýbrž má zjednávat práva - to v těchto hlavách svitne jen s nelibostí.Byl jsem ušetřen takového poznání sociální pomoci. To, že mne bídavrhla do začarovaného kruhu svého utrpení, neznamenalo, jak se zdá,pozvánku k "učení", ale spíše znamení toho, že jsem měl být zkoušen.Nebyla to její zásluha, že pokusný králík přece jen přestál operaci vezdraví.
     Pokouším - li se nyní popsat řadu svých tehdejšíchpocitů, nemůže tento popis být ani jen přibližně úplný. Chci vylíčitjen ty nejpodstatnější a pro mne nejotřesnější dojmy s těmi několikaponaučeními, která jsem z nich už v té době vyvodil.
     Nebylo promne tehdy většinou příliš těžké sehnat práci jako takovou, ale protožejsem nebyl vyučen řemeslu, musel jsem se pokusit vydělat si na živobytíjako takzvaný pomocný dělník či příležitostný dělník.
     Postaviljsem se přitom na stranu všech těch, kteří stírají prach Evropy zesvých nohou s neúprosným předsevzetím, že si v Novém světě založí novouexistenci a vydobudou si novou vlast. Odpoutáni od všech dosavadníchochromujících představ o povolání a stavu, od okolí a tradice, sahajíteď po jakémkoli výdělku, který se jim naskytne, pustí se do jakékolivpráce a tím se stále více probojovávají k pojetí, že poctivá prácešlechtí člověka, aţ je jakákoliv. Tak jsem byl také já rozhodnut skočitrovnýma nohama do tohoto pro mne nového světa a probíjet se.
     Brzyjsem poznal, že nějaká práce vždycky je, ale že je možné ji stejněrychle ztratit. Nejistota nádeníka se mi zakrátko jevila jako jedna znejhorších stinných stránek nového života. Vyučený dělník sice neskončítak často na dlažbě jako nevyučený, avšak není také zcela uchráněn odtohoto osudu. Namísto ztráty výdělku z nedostatku práce u něhonastupuje výluka nebo jeho vlastní stávka.
     Zde se vymstí nejistota výdělku nejhorším způsobem na celém hospodářství.
     Selskýhoch, který putuje do velkoměsta přitahován zdánlivě nebo skutečnělehčí prací, kratší pracovní dobou, nejvíce ale oslňujícím světlem,které velkoměsto bude vyzařovat, je ještě zvyklý na určitou jistotuvýdělku. Staré místo většinou opouští jen tehdy, má-li alespoň vyhlídkuna nějaké nové. Nedostatek zemědělských dělníků je velký apravděpodobnost delšího nedostatku práce je sama o sobě nepatrná. Jechybou myslet si, že mladý hoch, který se odebírá do velkoměsta, je užpředem horšího ražení než ten, který se živi na rodné hroudě. Ne,naopak. K těmto vystěhovalcům patří ale nejen vystěhovalci do Ameriky,ale i mladý čeledín, který se rozhodne opustit rodnou ves a vystěhovatse do cizího velkoměsta. Také on je připraven vzít na sebe nejistýosud. Většinou přichází do města s trochou peněz, takže nemusí hnedprvní dny klesat na mysli, nenajde-li ihned zaměstnání. Horší je ovšem,ztratí-li zaměstnání v krátké době. Nalezeni nového zaměstnání jeobzvláště v zimě často těžké, ne-li nemožné. První týdny to ještě jde.Dostává z pokladny svých odborů podporu v nezaměstnanosti a protloukáse jak to jen jde. Avšak když je spotřebován poslední haléř aodborářská pokladna zastaví výplatu podpory, protože nezaměstnanosttrvá příliš dlouho, přichází velká nouze. Potlouká se teď hladový,zastaví a prodá často svůj poslední majetek, jeho oblečení je čím dálhorší a svým zevnějškem klesá do prostředí, které ho kromě tělesnéhoneštěstí ještě navíc duševně otráví. Ztratí-li k tomu ještě střechu nadhlavou a je-li to v zimě - jak tomu často bývá - je bída už přílišvelká. Konečně najde zase nějakou práci. Ale hra se opakuje. Podruhé hoto zas hne podobně, potřetí snad ještě hůře a tak se postupně naučísnášet nejistotu stále lhostejněji. Nakonec se opakování stane zvykem.A tak se názor na život jinak silného člověka uvolňuje a on se stávánástrojem těch, kteří ho využívají ke svému nekalému prospěchu. Byl takčasto nezaměstnaný bez vlastní viny, už nejedná o vybojováníhospodářských práv, nýbrž o zničení státních, společenských nebovšeobecných lidských hodnot. Nebude se mu chtít už ani stávkovat astávky mu budou lhostejné.
     Tento proces jsem viděl vlastnímaočima v tisíci případech. Čím déle jsem tu hru pozoroval, tím vícerostl můj odpor k milionovému městu, které nejprve žádostivé lidizlákalo, aby je pak zničilo. Když přišli, patřili ještě ke svémunárodu, když zůstali, byli pro národ ztraceni.
     Také mnepohazoval život ve světovém městě sem a tam a já jsem mohl vyzkoušet navlastní kůži účinky tohoto osudu a duševně je zpracovat. A viděl jsemještě jedno: rychlé střídání práce a nezaměstnanosti a naopak a tímpodmíněné věčné kolísání mezi příjmem a výdaji na živobytí. Toto trvaleničí u mnoha lidi cit pro spořivost a rovněž pochopení pro rozumnérozvržení života. Tak si zdánlivě pomalu zvyká žít blahobytně v dobrýchčasech a ve zlých časech hladovět. Ano, hlad ničí každý úmyslrozvrhnout si rozumně lepší výdělek na pozdější dobu. staví. totiž předztrápeného člověka neustálou fatu morganu s obrázky sytého ablahobytného života a umí vystupňovat tento sen až k takové touze, žechorobná žádostivost ukončí jakékoli sebeovládání, jakmile to výdělek amzda dovolí. Z toho vyplývá, že ten, kdo sotva získal práci, okamžitěbez rozumu zapomene na jakékoli rozdělováni a místo toho plnými douškyužívá života. To samo o sobe vede ke zrušení týdenního rozpočtu,poněvadž zde chybí rozumné rozdělení; stačí to na začátku ještě na pětdní místo na sedm, později už jenom na tři a nakonec sotva na jeden dena na konci je vše prohýřeno v první noci.
     Doma je často žena sdětmi. Někdy se i ony nakazí tímto životem, zejména když muž je k nimhodný a svým způsobem je miluje. Pak se týdenní mzda promrhá společněza dva tři dny; jí se a pije dokud peníze stačí a poslední dny serovněž společně hladoví. Pak se žena plíží k sousedům a do okolí, něcosi vypůjčí, nadělá malé dluhy u hokynáře a pokouší se vydržet posledníšpatné dny v týdnu. V poledne sedí všichni společně u hubených misek,někdy také u misek prázdných a čekají na příští výplatu, mluví o ní adělají si plány a zatímco hladovějí, sní o příštím štěstí.
     Takse seznamují už i ty nejmenší děti s těmito strastmi. Špatně to končítehdy, jde-li muž od počátku svou vlastní cestou a žena proti tomuvystoupí právě kvůli dětem. Pak jsou hádky tím větší, čím více se mužženě odcizuje a čím více sahá po alkoholu. Ted' je každou sobotu opilýa žena se z pudu sebezáchovy a v zájmu svých dětí pere s mužem o těchpár grošů, kvůli kterým ho navíc musí uhánět většinou na cestě mezítovárnou a krčmou. Vrátí-li se muž sám v neděli nebo v pondělí v nocidomů opilý a brutální, v kapse ani haléř, pak se často odehrávajíscény, že Bůh chraň. Zažil jsem to ve stovkách případů a z počátku jsembyl zhnusen a rozhořčen, ale později jsem pochopil tragiku tohotoutrpení a naučil jsem se rozumět hlubším příčinám. Nešťastné obětišpatných poměrů.
     Skoro ještě smutnější byly tehdy bytovépoměry. Bídné byty vídeňských pomocných dělníků byly otřesné. Děsím seještě dnes, když si vzpomenu na ubohé obytné sluje, na noclehárny aspolečné byty, na tyto temné obrazy neřádu, odporné špíny a ještěhorších věci.
     Co se muselo a musí jednou stát, až se z těchtobídných slují vyhrne proud osvobozených otroků a přežene se přes tentonesmyslný svět a přes lidstvo samo! Neboť tento jiný svět je nesmyslný.Bezmyšlenkovitě pohání věci, aniž by ve svém nedostatku instinktu i jentušil, že dříve či později musí osud přistoupit k odplatě, jestliže silidé osud včas neusmíří.
     Jak jsem dnes vděčen prozřetelnosti,že mě přivedla do této školy. V ní jsem už nemohl sabotovat to, co semi nelíbilo. Vychovala mne rychle a důkladně. Jestliže jsem si nechtělzoufat z lidí z mého tehdejšího okolí, musel jsem se naučit rozlišovatmezi jejich vnější podstatou a životem a důvody jejich vývoje. Jen takto bylo snesitelné a člověk nemusel klesat na mysli. Pak už nevyrůstalize všeho toho neštěstí a bídy, z neřádu a vnější zpustlosti lidé, nýbržsmutné výsledky smutných z konců; tíha vlastního nelehkého životníhoboje mne přitom chránila, abych v žalostné sentimentalitě nekapitulovalpřed zchátralými konečnými produkty tohoto vývojového procesu.
     Ne, tak to chápáno být nemá.
     Už tehdy jsem viděl, že zde může vést jen dvojí cesta ke zlepšení těchto poměrů:
     Nejhlubšípocit sociálni odpovědnosti pro vybudováni lepších základů našehobudoucího vývoje a současně brutálni rozhodnost k vymýceninepolepšitelných plodů tohoto zlořádu.
     Tak jako přírodasoustřeďuje svoji největší pozornost nikoliv na udržováni stávajícího,nýbrž na pěstování nového potomstva jako nositele druhu, tak i vlidském životě může se jednat méně o umělé zušlechťování toho, co ješpatné - což je při založení lidí z devadesáti devíti procent nemožné -nýbrž o zajištění zdravějších cest budoucího vývoje od prvopočátku.
     Užběhem mého existenčního boje ve Vídni mi bylo zřejmé, že sociálníčinnost nikdy nemá spatřovat svou úlohu ve směšném a bezúčelném sněni oblahobytu, nýbrž v odstraněni těch zásadních nedostatků v organizacinašeho hospodářského a kulturního života, které nutně vedou kezpustlosti jednotlivců nebo je alespoň mohou svádět na scestí.
     Obtížnostpostupu proti státu nepřátelskému zločinectví pomocí krajních anejbrutálnějších prostředků spočívá v nemalé míře právě v nejistotěposouzení motivů nebo příčin těchto současných jevů.
     Tatonejistota pramení z pocitu vlastní viny státu na takových tragédiíchzpustlosti a ochromuje každé vážné a pevné odhodláni a protože kolísá,ochromuje uskutečňování i těch nejnutnějších opatření sebezáchovy,která jsou pak slabá nebo polovičatá. Teprve až přijde jednou dobanezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároveňvnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému vyřezáni divokých výhonků a kodstranění plevele.
     Poněvadž rakouský stát téměř neznalsociální soudnictví a zákonodárství, bila do očí jeho slabost také připotírání dokonce i těch velmi špatných nešvarů.
     Nevím, co mě vté době nejvíce děsilo: hospodářská bída mých tehdejších druhů, mravnía morální otrlost nebo nízká úroveň jejich duševní kultury.
     Jakčasto neupadá náš střední stav do morálního rozhořčení, slyší-li z ústnějakého bědného tuláka výrok, že je mu jedno, zda je Němec či ne, žese cítí všude stejně, jen když má potřebné živobytí. Jinak si ale natento nedostatek národní hrdosti velmi stěžují a vyjadřují silnounechuť k podobnému smýšlení.
     Kolik lidí si však kdy položilo otázku, co je vlastně příčinou jejich lepšího smyšlení?
     Kolikpaklidí chápe obrovský počet jednotlivých vzpomínek na velikost vlasti anároda ve všech oblastech kulturního a uměleckého života, které jimzprostředkují jako hromadný prožitek pojem oprávněnou hrdost nad tím,že smějí být příslušníky tak Bohem nadaného národa?
     Kolik jichchápe jak moc je tato vlastenecká hrdost závislá právě na znalostech ovelikosti národa ve všech těchto oblastech.
     Přemýšlejí vůbecnaše měšťanské kruhy o tom, v jak směšně malém rozsahu je tentopředpoklad k vlastenecké hrdosti zprostředkováván lidu?
     Nevymlouvejmese na to, že "v jiných zemích to také není jiné", a dělník se tam"přece" hlásí ke svému národu. I kdyby tomu tak bylo, nemohlo by toposloužit jako omluva vlastního opomenuti. Ale není tomu tak. Neboť to,co označujeme jako "šovinistickou" výchovu např. francouzského národa,není přece nic jiného než přílišné vyzdvihování velikosti Francie vevšech oblastech kultury nebo civilizace, jak praví Francouz. MladýFrancouz není totiž vychováván k objektivitě, nýbrž knejsubjektivnějšímu názoru, který si lze představit, co do politickénebo kulturní velikosti jeho vlasti.
     Tato výchova se bude musetpřitom vždy omezovat na všeobecná, velká témata, která - bude-li tonutné - se budou muset neustále opakovat a vštěpovat do paměti asmýšlení národa.
     Ted' ale se u nás dopouštíme hříchunegativního opomíjeni, navíc skutečného ničení i toho mála, co jedinecnaštěstí má, tj. navštěvovat školu. Krysy politické otravy našehonároda vyžírají ještě i to málo ze srdcí a vzpomínek širokých mas,pokud už bída a neštěstí nevykonaly své.
     Představme si následující věc:
     Vesklepním bytě, sestávajícím ze dvou místností, bydlí sedmičlennádělnická rodina. Mezi pěti dětmi je také chlapec řekněme tříletý. Je tověk, ve kterém si dítě začíná uvědomovat první dojmy. U nadaných lidínalézáme stopy vzpomínek z této doby ještě ve vysokém věku. Už jentěsný a přeplněný prostor nevede k příznivým vztahům. Hádky vznikajíčasto už jen z tohoto důvodu. Neboť lid‚ tu nežiji spolu, nýbržnamačkáni na sobě. Každý i ten nejmenší konflikt, který se v prostornémbytě srovná sám o sobě možnosti vzájemného odstupu, vede zde kneustálým odporným hádkám. U dětí je to ještě snesitelné, hádají sepřece v takových situacích neustále a rychle a důkladně to zase mezisebou zapomenou. Probíhá-li ovšem tento boj mezi rodiči a to téměřkaždý den a nevybíravou formou, pak se musí, i když pomalu, dostavitposléze výsledky takové názorné výuky děti. Jaké ty výsledky jsou, sidokáže představit jen ten, kdo toto prostředí zná. Vzájemné spory jsoudoprovázeny surovými výtržnostmi otce a vedou v opilosti k týránímatky. v šesti letech tuší malý politováníhodný hoch věci, ze kterýchmá dospělý hrůzu. Morálně přiotráven, tělesně podvyživen, ubohouhlavičku zavšivenou - tak chodí malý státní občan do národní školy. To,že se s bídou dostane ke čtení a psaní, je také poměrně všechno. O tom,že by se učil doma, nemůže byt řeči. Naopak. Matka a otec mluví - a topřed dětmi - o učiteli a škole způsobem, který nelze reprodukovat. Zatojsou spíše ochotni přehnout svého potomka přes koleno a přivést ho krozumu. Co všechno malý chlapec jinak ještě doma slyší, nevede kposílení úcty k lidem. Na lidstvu nezůstane nic dobrého, všechnyinstituce jsou napadány, počínaje učitelem a konče hlavou státu.Lhostejno, zda jde o náboženství či konfesi (vyznání), o morálku, ostát nebo o společnost, všem se sprostě nadává a na vše se hází blátonejoplzlejším způsobem. Když teď mladý hoch ve čtrnácti opouští školu,je těžké rozhodnout, co je na něm horší: neuvěřitelná hloupost,nedostatek skutečných znalostí a dovedností, nebo sžíravá drzost jehovystupováni spojená s nemorálností už v tomto věku, až člověku vstávajívlasy hrůzou.
     Jaké postavení ale může tento člověk zaujmout vživotě, do kterého se chystá vstoupit? Nic mu už není svaté, nicvelkého nepoznal a naopak tuší a zná nížiny života. Z tříletého dítětese stal patnáctiletý opovrhovač jakoukoli autoritou. Nic kromě špíny aneřádu mladý člověk ještě nepoznal. Nic, co by mu mohlo dát podnět kvyššímu nadšení.
     Ale teď teprve vstupuje do vysoké školy tohotobytí. Teď začíná žit stejný život, který přijímal od otce ve svémdětství Lajdá se, chodí domů bůhví kdy, dokonce tluče tu zhroucenoubytost, která byla kdysi jeho matkou, rouhá se proti Bohu a světu, ažje konečně z jakéhokoli důvodu odsouzen a umístěn do vězeni promladistvé. Tam dostane konečnou vybroušenost.
     Náš milýměšťanský svět je ale zcela udiven nedostatečností "národního nadšení"tohoto mladého "státního občana". Tento svět vidí, jak se do lidu dennělijí vědra jedu v divadle, v kině, v brakové literatuře a v bulvárnímtisku a diví se pak malému "mravnímu obsahu", "národní lhostejnosti"lidových mas. Jako by filmový kýč, bulvární tisk a podobné mohly dátzáklady poznání velikosti vlasti. Nehledě už vůbec na předchozívýchovu. Co jsem dříve nikdy netušil, naučil jsem se tehdy rychle adůkladně chápat:
     Otázka "nacionalizace" národa je v prvé řaděotázkou vytvořeni zdravých sociálních poměrů jako zakladu novýchvýchovných možnosti jedince. Neboť jen ten, kdo pozná výchovou a veškole kulturní, hospodářskou, ale především politickou velikost svévlasti, je schopen získat a také získá onu vnitřní hrdost, že smi býtpříslušníkem takového národa. A bojovat mohu jen za to, co ctím, a ctítmohu jen to, co alespoň znám.
     Jakmile se ve mně probudilzájem o sociální otázku, začal jsem ji velmi důkladně studovat. Byl tonový, dosud nepoznaný svět, který se mi tak otevíral.
     V letech1909 a 1910 se změnila také moje vlastní situace natolik, ze jsem užnemusel vydělávat na chléb jako pomocný dělník. Pracoval jsem už tehdysamostatně jako drobný kreslíř a akvarelista. Bylo to velmi hořké co setýče výdělku - sotva to stačilo k životu, zato to bylo dobré pro mojezvolené povolání. Také už jsem nebyl večer po příchodu z práce k smrtiunaven, neschopný podívat se do knihy a neusnout. Moje nynější práceprobíhala paralelně s mým budoucím povoláním. Byl jsem svým pánem, mohlsi svůj čas podstatně lépe rozdělit, než to bylo možné v minulosti.Maloval jsem, abych si vydělal na živobytí a učil jsem se pro radost.
     Takmi bylo také umožněno, abych získal ke svému názornému vyučování nutnéteoretické doplnění. Studoval jsem poměrně všechno, co jsem mohl naléztv knihách k celé této tématice a zahloubal jsem se také do vlastníchmyšlenek.
     Myslím, že mne mé okolí považovalo tehdy zapodivína. Že jsem byl přitom oddán své lásce ke stavebnímu umění, bylopřirozené. Architektura byla pro mne vedle hudby královnou uměni,zabývat se jí za těchto okolností nebylo pro mne "prací", ale největšímštěstím. Mohl jsem číst nebo kreslit dlouho do noci, unaven jsem nebylnikdy. Tak se posílila moje víra, že se mi můj krásný sen někdy staneskutečností, i když po mnoha letech. Byl jsem pevně přesvědčen, že sestanu jednou renomovaným stavitelem.
     Že jsem měl mimochodemmaximální z jem o vše, co souviselo s politikou, se mi nezdálo přílišvýznamné. Naopak! V mých očích to byla nejsamozřejmější povinnostkaždého myslícího člověka vůbec. Kdo pro to neměl pochopení, ztratilprávo cokoli kritizovat a na cokoli si stěžovat.
     Také opolitice jsem hodně četl a učil se. Samozřejmě že "čtením" myslím něcojiného než velký průměr naší tzv. "inteligence". Znám lidi, kteřínekonečně mnoho "čtou, a to knihu za knihou, písmeno za písmenem, apřesto je nemohu nazvat "sečtělými". Mají ovšem velké množství"vědění', ale jejich mozek není sto provádět třídění a registraturutohoto vstřebaného materiálu. Chybí jim umění oddělit v knize cenné odbezcenného. To prvé si pak uložit v hlavě navždy, to druhé pokud možnovůbec nevidět, ale každopádně to nevláčet s sebou. Čtení není přecesamoúčelné, nýbrž je to prostředek právě k tomuto. Má v prvé řaděpomáhat naplnit rámec, který je dán každému jeho nadáním a schopnostmi,má tedy dodat nástroje a materiály, které člověk potřebuje ke svémuživotnímu povolání, a je zcela lhostejno, zda toto slouží jenprimitivnímu výdělku, nebo představuje uspokojení vyššího určení, vdruhé řadě ale má zprostředkovat všeobecný obraz světa. V oboupřípadech je však nutné, aby bylo pořadí knih předáváno paměti kuchování. Kniha dostává ve všeobecném obrazu světa své místo jakokamínek mozaiky a tím pomáhá utvářet tento obraz v čtenářově hlavě.Jinak vzniká divoký zmatek naučených věcí, které jsou bezcenné a kteréna druhé straně posilují ješitnost jejich nešťastného majitele. Neboťten se skutečně vážně domnívá, že vzdělaný rozumí životu a má znalosti,zatím se ale s každým novým přírůstkem "vzdělání" tohoto druhu vpravděsvětu stále více odcizuje, až skončí buď v sanatoriu, nebo jako"politik" v parlamentu.
     Nikdy se takové hlavě nepodaří vybratze změti svých "vědomostí" to, co je právě v dané chvíli potřeba,protože jeho duševní balast není uspořádán do linií života, ale dopořadí knih, jak je četl a jak má jejich obsah v hlavě. Kdyby ho osudve svých požadavcích v každodenním životě upamatovával vždy na správnépoužití kdysi přečteného, musel by také uvést název knihy a číslostránky, protože by chudák ani za celou věčnost nenašel to správné.Protože to ale osud nedělá, dostávají se tito vševědi v každé kritickéhodině do nejhroznějších rozpaků, hledají křečovitě analogické případya seženou přirozeně s naprostou jistotou špatné recepty.
     Kdybytomu tak nebylo, nebylo by možné pochopit politické výkony našichučených vládních herojů na nejvyšších místech jinak, než že bychom unich předpokládali místo patologického založení darebáckou podlost.
     Alekdo ovládá umění správného čtení, toho cit při studiu každé knihy,každého časopisu nebo brožury okamžitě upozorní na to, co by si podlesvého mínění měl trvale zapamatovat, protože je to buď účelné anebo tostoji za zapamatování. A také to, co tímto způsobem získáme, tj.smysluplné zařazeni do stávajícího obrazu, aby bylo možné mít představuo té či oné věci, obraz buď opraví nebo doplní, tedy zvýší správnostnebo zřetelnost téhož. Jestliže život položí najednou nějakou otázku kpřezkoušení či zodpovězení, tak u tohoto druhu čtenářů paměť okamžitě shne po měřítku už existujícího názorného obrazu a vybere z nějjednotlivé příspěvky týkající se této otázky, nashromážděné zadesetiletí, předloží ji rozumu k přezkoušení a k novému zaujetístanoviska, dokud otázka není vysvětlena a zodpovězena. Jen tak máčetba smysl a účel.
     Například řečník, který nepředkládá svémurozumu nutné podklady tímto způsobem, nebude nikdy sto zastávat řádněsvůj názor proti odporu, i kdyby tisíckrát hlásal pravdu neboskutečnosti. V každé diskusi ho paměť nechá bezohledně na holičkách.Nenajde ani zdůvodnění pro posílení svých názorů ani důvody k vyvrácenínázorů protivníka. Pokud se přitom jedná v první řadě pouze o osobníblamáž řečníka, ještě to jde, špatné je to ale, když osud povolá takovévševědy a nic neumějící lidi k řízení státu.
     Snažil jsem se odraného mládí správně číst. V tom mě šťastným způsobem podporovaly paměťa rozum. Z toho hlediska byla pro mne plodná a cenná zvláště vídeňskádoba. Zkušenosti z denního života byly podnětem k stále novému studiunejrůznějších problémů. To, že jsem byl nakonec schopen zdůvodňovatskutečnost teoreticky a konfrontovat teorii se skutečností, měuchránilo od toho, že jsem se neudusil teorii ani nesklouznul doplytkosti při zkoumání skutečnosti.
     Určujícími a podnětnými prodůkladné teoretické studium byly v této době nejdůležitější dvě otázky.Kromě otázky sociální tu byla otázka zkušeností z každodenního života.
     Osociální demokracii jsem věděl ve svém mládí pramálo a hodněnesprávného. Vnitřně mě těšilo, že bojovala za všeobecné a tajnévolební právo. Můj rozum mi přece říkal už tehdy, že to povede nutně koslabení mnou tolik nenáviděné habsburské vlády. Byl jsem přesvědčen,že dunajský stát je neudržitelný, ledaže by se obětovalo němectví. Alei sama cena pomalé slavizace německého živlu by ještě negarantovalaskutečně životaschopnou říši, poněvadž státotvorná síla Slovanstva bylahodnocena jako velmi pochybná. Vítal jsem každý vývoj, který by vedl kezhroucení tohoto nemožného státu, který odsuzoval k smrti němectví vpodobě 10 milionů Němců. Čím více zmatení jazyků rozežíralo a trhalo nakusy i parlament, tím více se blížila hodina osvobození miléhoněmecko-rakouského národa. Jen tak mohlo nastat opět připojení ke starémateřské zemi. Tato činnost sociální demokracie mi nebyla nesympatická.To, že usilovala - stejně jako moje tehdejší nevinná a ještě dosthloupá mysl - o zlepšen životních podmínek dělníků, mluvilo spíše proni než proti ni. Co mne nejvíce odrazovalo, byl její nepřátelský postojk boji o zachování němectví, to ubohé ucházení se o přízeň slovanských"soudruhů", kteří tyto námluvy přijímali, pokud byly spojeny spraktickými ústupky. Jinak se drželi nafoukaně zpátky, dávajíce taktodotěrným žebrákům zaslouženou odměnu.
     A tak mi bylo v sedmnáctiletech slovo "marxismus" ještě málo známé, zatímco pojmy "sociálnídemokracie" a "socialismus" se mi jevily jako identické. Bylo potřebataké zde nejdříve rány osudu aby se mi otevřely oči vzhledem k tomutonehoráznému podvodu národů.
     Seznámil-li jsem se až dosud sesociálnědemokratickou stranou jako divák při některých masovýchdemonstracích - aniž bych byl i jen málo zasvěcen do mentality jejichpřívrženců či dokonce do podstaty jejich učení - současně jsem byl vkontaktu s produkty jejich výchovy a "světového názoru". A to, co by seudálo snad až po desetiletích, jsem pochopil během několika měsíců:smysl morové nákazy kráčející pod maskou sociální počestnosti a lásky kbližnímu, od které je třeba rychle svět osvobodit, protože jinak bysnadno mohl být zbaven lidstva.
     Moje první setkání se sociálnídemokracií se uskutečnilo na stavbě. Už na začátku to nebylo mocpotěšující. Moje oblečení bylo ještě jakžtakž v pořádku, moje řečvybraná a mé chování zdrženlivé. Měl jsem se svým údělem ještě tolikpráce, že jsem se o své okolí mohl starat jen málo. Hledal jsem jenpráci, abych neumřel hlady a mohl se alespoň pomalu vzdělávat. Snadbych se o své okolí nestaral vůbec, kdyby se nepřihodila už třetíhonebo čtvrtého dne událost, která mne okamžitě přinutila zaujmoutstanovisko. Byl jsem vyzván, abych vstoupil do odborové organizace.
     Mojeznalosti odborů se tehdy ještě rovnaly nule. Ani účelnost, anibezúčelnost jejich existence bych nemohl tehdy dokázat. Poněvadž mivysvětlovali že vstoupit musím, odmítl jsem. Zdůvodnil jsem to tím, ževěci nerozumím a že se nedám vůbec k ničemu nutit. Snad to první bylopříčinou, že mě hned nepropustili. Snad doufali, že mne za pár dníobrátí a zkrotí. Každopádně se pořádně mýlili. Za čtrnáct dnů už jsemse stát členem nemohl, i kdybych byl chtěl. v těchto čtrnácti dnechjsem poznal své okolí blíže, takže mě žádná moc světa nemohla přimět kevstupu do organizace, jejíž nositelé se mi mezitím objevili vnepříznivém světle.
     První dny jsem se zlobil. V poledne šlajedna část do nejbližší restaurace, zatímco druhá zůstala na staveništia pojídala svůj většinou velmi chudý oběd. Většinou to byli ženatímuži, jimž ženy přinesly v ubohém nádobí polední polévku. Koncem týdnejich bylo stále víc. Proč, to jsem pochopil později. Tak sepolitizovalo.
     Někde stranou jsem vypil svou láhev mléka a snědlkousek chleba, studoval jsem opatrně své nové okolí, nebo jsempřemýšlel o svém bědném osudu. Přesto jsem slyšel víc než dost, také semi zdálo, že se ke mně úmyslně přiblížili, aby mě podnítili k vyjádřenístanoviska. To, co jsem uslyšel, bylo každopádně toho druhu, že jsem sekrajně rozčílil. Všechno se tu odmítalo: národ, jako vynález"kapitalistických" tříd - jak často jsem tam musel vyslechnout to slovo"vlast jako nástroj buržoazie k vykořisťování dělnictva", autoritazákona jako prostředek k utlačování proletariátu, škola jako institucek výchově otrockého materiálu, ale také otrokářů, či konfese jakoprostředek k ohlupování lidu určeného k vykořisťování, morálka jakoznamení hloupé beránčí trpělivosti atd. Nebylo tu ale vůbec nic, co bynezatáhli do příšerně hlubokého bláta.
     Nejprve jsem zkoušelmlčet. Pak už to nešlo. Zaujal jsem stanovisko a začal jsem odporovat.Tady jsem ovšem poznal, že to bylo beznadějné, pokud nemám alespoňurčité znalosti bodů, o které jsme se přeli. Tak jsem začal pátrat vpramenech, ze kterých oni čerpali svou domnělou moudrost: Na řadě bylykniha za knihou, brožura za brožurou.
     Na stavbě teď bylo častoživo. Přel jsem se s nimi a den ode dne jsem byl lépe informován ojejich vědomostech než mojí protivníci sami. Až jednoho dne byl použítprostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí.Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že měshodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsempřednost první radě.
     Šel jsem naplněn odporem a zároveň takuchvácen, že jsem nemohl nechat věc jen tak. Ne, po vzedmutí prvníhorozhořčeni zvítězila opět tvrdohlavost. Byl jsem pevně rozhodnut jitpřece jen znovu na stavbu. V tomto rozhodnutí mě posilovala nouze,která mne po několika týdnech, když jsem utratil svoji ušetřenounepatrnou mzdu, pojala opět do své nemilosrdné náruče. Musel jsem chtěnechtě. A hra začala zase od začátku, aby skončila podobně jakopředtím. Tehdy jsem zápasil ve svém nitru: Jsou ti lidé ještě hodni býtpříslušníky velkého národa?
     Palčivá otázka: Bude-li zodpovězenakladně, nestojí boj o národ za námahu a oběti, které mají přinést tinejlepší pro takové vyvrhely. Jestliže odpověď' zní "ne", pak už je vnašem národě lidí.
     S neklidnou sklíčenosti jsem viděl ve dnechhloubání a přemyšlení jak narůstá masa těch, kteří už nepatří ke svémunárodu, až se z nich stává hrozivá armáda.
     Se zvláštními pocityjsem jednoho dne zíral na nekonečné zástupy vídeňských dělníků namasové demonstraci. Stál jsem tam skoro dvě hodiny a se zadrženýmdechem jsem pozoroval obrovského lidského draka, který se pomalu valilkolem. S úzkostlivou stísněností jsem konečně opustil náměstí a šeldomů. Cestou jsem spatřil v trafice "Dělnické noviny", ústřední orgánstaré rakouské sociální demokracie. V jedné laciné lidové kavárně, kamjsem často chodil číst noviny, ležely také, já jsem se dosud nemohlpřimět dívat se do těch ubohých novin déle než dvě minuty. Jejich tónna mne působil jako duševní jed. Pod deprimujícím dojmem demonstracemne vnitřní hlas poháněl, abych si tyto noviny jednou koupil a důkladněje pročetl. Večer jsem si je obstaral, přičemž jsem přemáhal prudkývnitřní hněv nad tím koncentrovaným roztokem lži. Nyní jsem každodenníčetbou tohoto sociálně demokratického tisku studoval vnitřní podstatutěchto myšlenkových pochodů lépe než z celé teoretické literatury. Jakýto rozdíl mezi teoretickou literaturou s jejími typickými frázemi osvobodě, kráse a důstojnosti, mezi zavádějícími, zdánlivě nejhlubšímipravdami vyjadřujícími se hrou slov a odpornou humánní morálkou - tovše napsáno s železným čelem prorocké jistoty - a mezi brutálním, žádnépodlosti se neštítícím denním tiskem, pracujícím s pomluvami adosahujícím opravdu nebezpečné prolhanosti, tiskem, který hlásá spásu‚učeni nového lidství! Jedno je určeno hloupým hejlům ze středních apřirozeně také z vyšších vrstev inteligence, to druhé je určeno masám.
     Promne znamenalo zahloubání se do literatury a tisku tohoto učeniznovunalezení mého národa. Co pro mne bylo nejprve nepřekonatelnoupropastí, nyní mělo být podnětem vřelé lásky jako nikdy dříve.
     Jenblázen dokáže zatracovat oběť, zná-li obrovskou práci, jež bylavynaložena na otrávení této oběti. Čím více jsem se v dalších letechosamostatňoval, tím více se mi s rostoucí vzdáleností dařilo nacházetvnitřní příčiny sociálnědemokratických úspěchů. Též jsem chápal význambrutálního požadavku: jen rudé noviny, navštěvovat jen rudáshromáždění, číst rudé knížky atd. S plastickou jasností jsem měl předočima vynucený výsledek tohoto nesnášenlivého učení.
     Psychika širokých mas není přístupná polovičatosti a slabosti.
     Podobnějako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktníhorozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhu po další síle a která seproto raději skloní před silným, než aby ovládala slabocha. Davy milujítaké více vládce než prosebníka a vnitřně je uspokojuje učení, kterévedle sebe netrpí žádné jiné než to, které schválí liberální svoboda,neví většinou, co si s ní má počít a cítí se dokonce trochu opuštěny‚.Nestydatost duševního terorismu si uvědomuje jen málo, podobně jakopobuřující zneužívání lidské svobody a vůbec netuší vnitřní nesmyslnostcelého učení. Vidi jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výrokůa před tou se nakonec vždy skloní.
     Bude-li sociální demokraciekonfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně realizovaným,toto učeni, i když po těžkém boji, zvítězí.
     Pochopil jsemhanebný duševní teror, kterým působí toto hnutí zejména na měšťanstvo,které morálně ani fyzicky nezvládá takové útoky. Působí tak, že naznamení spustí bubnovou palbu Iží a pomluv proti nepříteli, který sejeví nejnebezpečnější, a to tak dlouho, dokud napadeny neztratí nervy.A jen aby už zase byl klid, je než viděný obětován.
     Avšak klidti bláhovci stejně mít nebudou. Hra začíná znovu a opakuje se takčasto, dokud se strach z divokého psa nezmění v sugestivní ochromeni.
     Poněvadžsociální demokracie zná z vlastní zkušenosti cenu víry, útočí protitěm, v jejichž bytosti větří něco z této zvláštní látky. A naopakchválí každého slabocha z druhé strany, tu opatrně, tu hlasitěji podlepoznaných nebo domnělých duševních kvalit.
     Méně se bojí bezmocného, slabého génia, než silné povahy, byť skromného ducha.
     Nejnaléhavěji doporučují slabochy na duchu zároveň se slabochy fyzickými.
     Umívzbudit zdání, jako by se jen tímto způsobem udržel klid a zatím chytřea opatrně, ale přesto pevně získává jednu pozici za druhou, tu tichýmvydíráním, tu skutečnou krádeží v okamžicích, kdy je obecná pozornostupoutána jinde a veřejnost buď nechce být rušena, anebo považujezáležitost za tak nepatrnou, že kvůli ní nechce vzbudit pozornost apodráždit zlého protivníka.
     Je to taktika, které kalkuluje sevšemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspěchu,pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu zase jedem. Slabšímpovahám je třeba říci, že se tu jedná o bytí a nebytí. Neméněpochopitelný byl pro mne význam fyzického teroru proti jednotlivci,proti mase. I zde je přesná kalkulace psychologického účinku. Teror napracovišti, v továrně, ve schůzovním lokále a při masové demonstraci jeprovázen úspěchem stále častěji, pokud proti němu nevystoupí stejněvelký teror.
     Pak ovšem strana začne naříkat, strašně křičet avolá o pomoc přesto, že odjakživa pohrdá státní autoritou, bude se ji skřikem dovolávat, aby většinou dosáhla za všeobecného zmatku skutečnéhocíle - totiž najít vyššího úředníka - troubu, který v hloupé naději, žesi nakloní pro pozdější dobu obávaného protivníka, jí pomůže zdolatodpůrce tohoto světového moru.
     Jaký dojem zanechá takový úspěchv myšlení širokých mas, přívrženců i protivníků, posoudí jen ten, kdozná duši lidu ne z knih, nýbrž ze života. Neboť zatímco dosaženévítězství bude v řadách stoupenců chápáno jako triumf práva ve vlastnívěci, poražený protivník si většinou zoufá i nad zdarem dalšího odporuvůbec.
     Čím více jsem poznával metody fyzického teroru, tím více jsem odprošoval ty statisíce, které mu podlehly.
     Děkujico nejvroucněji svému tehdy strastiplnému období, že mi vrátilo můjnárod, že jsem se naučil rozlišovat oběti od svůdců. Neboť jinak nežoběťmi výsledky tohoto svádění lidí nazvat nelze. Když jsem se snažilvykreslit v několika obrazech ze života "nejnižší" vrstvy, nebylo by toúplné bez zjištění, že i v těchto hloubkách jsem našel také světla:mimořádnou obětavost, nejvěrnější kamarádství, obzvláštní nenáročnost azdrženlivou skromnost, zvláště pokud šlo o tehdy starší dělnictvo.Přestože se tyto ctnosti ztrácely u mladé generace stále víc a zejménavlivem velkoměsta, byli i zde mnozí, kteří měli naprosto zdravou krev azvítězili nad sprostými ničemnostmi života. Když pak tito lidé, častodobrosrdeční a spořádaní, vstoupili ve své politické činnosti do řadsmrtelných nepřátel našeho národa a pomohli jim sevřít řady, bylo tojen proto, že nepochopili a ani nemohli pochopit podlost nového učeni,že se nikdo nesnažil postarat se o ně a že sociální poměry byly vposledku silnější než všechna vůle, která snad i směřovala k opaku.Nouze, které jednoho dne tak či onak propadli, je zahnala nakonec dotábora sociální demokracie.
     Poněvadž se měšťanstvonesčetněkrát nejnešikovněji a nejnemorálnějším způsobem postavilodokonce i proti všeobecně lidským a oprávněným požadavkům, aniž dosáhloz tohoto postoje jakéhokoliv užitku, ba aniž užitku vůbec očekávatmohlo, byl i ten nejslušnější dělník z odborové organizace vehnán dopolitické činnosti.
     Odpor dělníků, kteří jistě byli zpočátkunepřáteli sociálně demokratické strany, byl zlomen častonejnesmyslnějším způsobem, když měšťanské strany nepřistoupily na žádnýjejich sociální požadavek. Prostě tupé odmítání všech pokusů o zlepšenípracovních poměrů, ochranných zařízení u strojů, zákaz dětské práce aochrana žen alespoň v těch měsících, kdy nosily pod srdcem příštíhosoukmenovce - to vše dopomohlo sociální demokracii, která se s povděkemchytá každého žalostného případu, jak vehnat masy do svých sítí. Nikdynemůže naše politické měšťanstvo své hříchy odčinit. Svým odporem protikaždému pokusu o odstranění sociálních nešvarů rozsévalo nenávist azdánlivě ospravedlňovalo tvrzeni úhlavního nepřítele národa, že jenomsociálnědemokratická strana zastupuje zájmy lidu.
     Měšťanstvotak vytvořilo v první řadě morální zdůvodnění faktické existenceodborů, tedy organizace, která odjakživa byla největším náhončímpolitické strany.
     V mých vídeňských učňovských letech jsem bylnucen zaujmout chtě nechtě stanovisko k otázce odborů. Poněvadž jsemodbory považoval za neoddělitelnou součást sociálnědemokratické strany,bylo moje rozhodnutí rychlé - a nesprávné. Samozřejmě jsem je docelazamítl. Také v této tak nesmírně důležité otázce mne naučil sám osud.Výsledkem byla zásadní revize mého prvního úsudku. Ve dvaceti jsem senaučil rozlišovat mezi odbory jako prostředkem k obraně všeobecnýchsociálních práv pracujících k vybojování lepších životních podmínek amezi odbory jako nástroje strany v politickém třídním boji.
     To,že sociální demokracie chápala enormní význam odborů, ji zajistilonástroj a úspěch. Měšťanstvo to nechápalo a to ho stálo politicképostavení. Domnívalo se, že svým "odmítáním" udělá konec logickémuvývoji. Aby tento vývoj nakonec ve skutečnosti vehnalo na nelogickécesty. Neboť to, že odborové hnutí je vlastně nepřátelské vlasti, jenesmysl a navíc nepravda. Správný je spíše opak. Je-li odborářskáčinnost zaměřena na zlepšení postavení toho stavu, který patři kzákladním pilířům národa, nepůsobí nepřátelsky vůči vlasti a státu,nýbrž působí "národně" v nejlepším smyslu tohoto slova. Pomáhá vytvářetsociální předpoklady, bez nichž není myslitelná všeobecná národnívýchova. Získává tak největší zásluhu, neboť odstraňuje sociální nádorya tím se dostává na kobylku i duševním a tělesným původcům nemoci apřispívá tak ke všeobecnému zdraví národa.
     Otázka jejich nutnosti je tedy vskutku zbytečná.
     Pokudjsou mezi zaměstnavateli lidé s nízkým sociálním cítěním nebo dokoncelidé bez citu pro právo a spravedlnost, je nejen právem, ale ipovinností jejich zaměstnanců, kteří jsou přece součástí našeho národa,chránit obecné zájmy proti hrabivosti nebo nerozumu jednotlivce, neboťnárodním zájmem je zachováni věrnosti a víry v jeden národní organismusstejně jako zachováni zdraví lidu.
     Oboji je těžce ohroženonezodpovědnými podnikateli, kteří se necítí být členy národníhospolečenství. Z jejich špatné činnosti a hrabivosti vyrůstají velkéškody do budoucna.
     Odstranit příčiny takového vývoje znamenázískat si zásluhu o národ a nikoliv naopak. Neříkejme přitom, že je nakaždém jednotlivci, aby vyvodil důsledky z faktického či domněléhobezpráví, jemu učiněného. Nikoliv! To je klam a je třeba v tom vidětpokus o odvedení pozornosti. Bud'to je odstranění špatných asociálníchpostupů v národním zájmu, nebo nikoliv. Jestliže ano, musíme s nimibojovat takovými zbraněmi, které mají naději na úspěch. Jednotlivýdělník není ale nikdy schopen prosadit se proti moci velkéhopodnikatele, neboť se tu nemůže jednat o otázku vítězství vyššího práva- jelikož uznáním tohoto práva by se spor pro nedostatek jakékolipříčiny nekonal -jedná se o otázku vítězství větší moci. v jinémpřípadě by právní cítěni samo ukončilo čestným způsobem spor, nebo lépeřečeno, nikdy by nemohlo ke sporu dojít.
     Ne, jestližeasociální nebo nedůstojné jednání s lidmi vyzývá k odporu, potom můžebýt tento boj, pokud nejsou za účelem odstraněni těchto sporů vytvořenyzákonné soudní instituce, rozhodnut pouze větší mocí. Potom je alesamozřejmé, že proti jednotlivému subjektu, jímž je koncentrovaná sílapodniku, musí vystoupit jako jednotlivý subjekt souhrnný početzaměstnanců, jinak by již od počátku neměli žádnou šanci.
     Takmůže odborová organizace přispět k posílení sociální myšlenky vkaždodenní praxi a tím i k odstraněni příčin, které stále dávají podnětk nespokojenosti a stížnostem.
     Že tomu tak není, je připisovánoz velké části na účet těch, kteří kladli překážky každé zákonnéregulaci sociálních nedostatků nebo ji svým politickým vlivem zamezili.
     Touměrou, jak politické měšťanstvo nechápalo, nebo spíš nechtělo chápatvýznam odborové organizace a stavělo se na odpor proti ní, ujala se jísociální demokracie. Vytvořila tím předvídavě pevný, podklad, který seosvědčil už několikrát v kritických hodinách jako její poslední opora.Sociální demokracie nikdy nepomýšlela na zachováni původní úlohyprofesního hnutí. Ne, na to ovšem nikdy nemyslela.
     Za několikdesítek let se pod zkušenou rukou stal z pomocného prostředku obranysociálních lidských práv nástroj k rozbiti národního hospodářství.Zájmy dělníků jim v tom ani v nejmenším nebránily. Neboť i politickyposkytuje použití hospodářských nátlakových prostředků možnost kdykolivydírat, pokud existuje nesvědomitost na straně jedné a hloupá beránčítrpělivost na straně druhé. To je něco, co v tomto případě platí naobou stranách.
     Už na přelomu století přestalo odborové hnutídávno sloužit svému původnímu úkolu. Rok od roku se tato organizacedostávala stale více do začarovaného kruhu politiky sociálnídemokracie, aby nakonec byla použita jako beranidlo třídního boje.Celému s námahou vybudovanému hospodářskému tělesu měla přivodit pádtím, že mu podkope základové zdi a poté by stejný osud očekával i stát.Zastupování všech důležitých potřeb dělnictva postupně přestávalo hrátroli, až nakonec politický důvtip usoudil, že je nežádoucí odstraňovatsociální a kulturní bídu širokých mas, protože pak vznik nebezpečí, žepo uspokojení svých přání už nebudou moci být používány jakožto bojovéoddíly, které bez odporu plní cizí vůli.
     Vůdci třídního bojenakonec prostě jakékoliv blahodárné sociální zlepšení co nejrozhodnějiodmítali a nejen to: postavili se rozhodně proti němu. O zdůvodněnítohoto zdánlivě nepochopitelného chování se nemuseli nikdy obávat. Tím,že se požadavky neustále stupňovaly, byla možnost jejich splnění miziváa masám se mohlo vždy namluvit, že se jedná o ďábelský pokus oslabitúdernou sílu dělnictva, či ochromit ji jakýmsi směšným plněním jehonejsvětějších práv. Nedivme se úspěchu, vždyť masa měla jen nepatrnouschopnost myslet.
     V měšťanském táboře panovalo rozhořčení nadtak zřejmou prolhaností sociálnědemokratické‚ taktiky, ale nevyvodilyse z toho ani nejmenší závěry pro nějakou směrnici postupu vlastníhojednání. Právě obava sociální demokracie z jakéhokoliv skutečnéhopozvednutí dělnictva z hloubi jeho dosavadní kulturní a sociální bídyby musela vést k co největšímu úsilí v tomto směru, aby se postupněvyrazil nástroj z rukou vůdců třídního boje. To se však nestalo. Místotoho, aby sami zaútočili na protivníkovo postaveni, nechali se tlačit astrkat sem a tam až nakonec sáhli ke zcela nedostatečné výpomoci, kterázůstala neúčinná, protože přišla pozdě, a jelikož byla bezvýznamná,dala se i lehko odmítnout. Tak zůstalo vpravdě vše při starém, jennespokojenost byla větší než předtím.
     Jako hrozivý mrak viselyuž tehdy "svobodné odbory" nad politickým horizontem a nad životemjednotlivců. Byly jedním z nejstrašnějších nástrojů teroru protibezpečnosti a nezávislosti národního hospodářství, proti stabilitěstátu a osobní svobodě.
     Byly to odbory, které udělaly z pojmudemokracie odpornou a směšnou frázi, nesmrtelně zhanobily svobodu abratrství větou "nechceš-li být soudruhem, tak ti lebku rozbijem". Takjsem tehdy poznal tyto "přátele" lidstva. Během let se můj názor na něrozšířil a prohloubil, měnit jsem ho nemusel. Čím více jsem nahlížel dovnější podoby sociální demokracie, tím větší byla má touha postihnoutvnitřní jádro tohoto učení.
     Oficiální stranická literatura mi vtom mohla jen málo pomoci. Co se tyk hospodářských otázek, je nesprávnáve svých tvrzeních a důkazech, pokud pojednává o politických cílech, jeprolhaná. K tomu všemu jsem se cítil vnitřně zhnusen, zvláště novějšímrabulistickým způsobem vyjadřování a způsobem výkladu. S obrovskýmmnožstvím slov nejasného obsahu nebo nesrozumitelného významu jsousestavovány věty rádoby duchaplné leč nesmyslné. Jen dekadence našivelkoměstské bohémy se může cítit jako doma v tomto bludišti rozumu avybírat z hnoje tohoto literárního dadaismu "vnitřní prožitek",podporována přitom příslovečnou skromností části našeho lidu, který vtom, co je mu nejméně srozumitelné, větří o to hlubší moudrost.
     Avšakkdyž jsem zvažoval teoretické nepravdy a nesmysly tohoto učeni seskutečnosti tohoto jevu, dostával jsem postupně jasný obraz jehovnitřních záměrů. V takových hodinách se mne zmocňovaly smutnépředtuchy a zlý strach. viděl jsem před sebou učení sestávající zegoismu a nenávisti, která může podle matematických zákonů vést kvítězství, avšak zároveň s tím musí nutně přivodit konec lidstva.
     Mezitímjsem se naučil chápat souvislost mezi tímto učením zkázy a podstatounároda, která mě byla do té doby taktéž neznámá . Pouze znalostžidovstva samého poskytuje klíč k pochopení vnitřních a tím skutečnýchzáměrů sociální demokracie. Kdo zná tento národ, tomu spadne z očizávoj mylných představ o cíli a smyslu této strany a z oparu a hrysociálních lží se mu zvedá rozšklebená tvář marxismu.
     Je promne dnes těžké, ne-li nemožné říci, kdy mi slovo "Žid" dalo popud kezvláštnímu zamyšlení. Z otcovského domu si vůbec nepamatuji, že bychkdy za otcova života toto slovo slyšel. Domnívám se, že by starý panspatřoval už ve zvláštním zdůrazňováni tohoto označení nějakou kulturnízaostalost. Dospěl za svého života k více méně k světoobčanskýmnázorům, které se i při nejpřísnějším národním smýšlení nejen udržely,ale ovlivnily i mě. Také ve škole jsem nenalezl žádný podnět ke změněpřevzatého obrazu. Na reálce jsem poznal jednoho židovského chlapce, sekterým jsme jednali opatrně, ale jen proto, že jsme mu - poučenirůznými zkušenostmi - nijak zvlášť nedůvěřovali, nic mne však přitomnenapadlo a stejně tak i ostatní.
     Teprve ve čtrnácti či vpatnácti letech jsem častěji narazil na slovo Žid, částečně vsouvislosti s politickými rozhovory. Pociťoval jsem vůči tomuto slovulehkou nechuť a nemohl jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který semne zmocňoval, když šlo o náboženské hašteření. Tu otázku jsem tenkrátnijak jinak nevnímal.
     V Linci bylo jen velmi málo Židů. Běhemstaletí se jejich zevnějšek poevropštil a zlidštil, ano dokonce jsem jepovažoval za Němce. Nesmyslnost této domněnky mi nebyla jasná, protožejediný rozlišovací znak jsem spatřoval v cizím náboženství. Jak jsem sedomníval, byli právě za to pronásledováni a proto můj nesouhlas snegativními výroky o nich přerostl téměř v odpor. O tom, že existujíprogramoví protivníci Židů, jsem neměl vůbec potuchy. Pak jsem přišeldo Vídně.
     Zaujatý množstvím dojmů z architektury, deptán tíhousvého osudu, neměl jsem zpočátku oči pro vnitřní rozvrstveni lidu vobrovském městě. Přestože měla Vídeň v těchto letech dva milionyobyvatel, z toho téměř dvě stě tisíc Židů, neviděl jsem je. Moje oči amé smysly byly v prvních týdnech příliš zam

1. kapitola

V RODNÉM DOMĚ

     To, že mi osud určil jako rodiště Braunau an Inn, považujidnes za předurčení šťastné. Toto městečko leží přece na hranici oněchdvou německých států, jejichž opětné spojeni se alespoň nám mladým jevíjako životní úkol, který musíme uskutečňovat všemi prostředky!
     NěmeckéRakousko se musí opět stát velkou německou vlastí a to ne z důvodunějakých hospodářských úvah. Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednoceni pohospodářské stránce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo byse přesto uskutečnit. Stejná krev patří do společné říše. Německý národnebude mít žádné morální právo na koloniálně-politickou činnost, dokudnebude moci své vlastní syny spojit ve společném státě. Teprve tehdy,až se hranice Říše uzavřou i za posledním Němcem, aniž by bylo možnézajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo nazískání cizí půdy. Pluh pak bude mečem a ze slz války vyroste propotomky chléb vezdejší. Tak se mi jeví toto pohraniční městečko jakosymbol velkého úkolu. I z jiného hlediska se tyčí do dnešní doby avaruje. Více než před sto lety mělo toto nenápadné hnízdo tu přednost,ze bylo dějištěm tragického neštěstí celého německého národa a tím jezvěčněno alespoň v análech německých dějin. V době nejhlubšího poníženínaší vlasti tam padl za své milované Německo Norimberčan Johannes Palm,měšťanský knihkupec, zatvrzelý "nacionalista" a nepřítel Francouzů.Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe řečeno hlavní viníky.Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, právě jako tento, denunciovánFrancii jedním zástupcem vlády. Augsburský policejní ředitel si získaltuto smutnou slávu a dal tak vzor novoněmeckým úřadům v říši panaSeveringa.
     V tomto městečku na Innu, pozlaceném paprskymučednictvím, bavorském co do krve, rakouském co do státu, bydlelikoncem osmdesátých let minulého století moji rodiče; otec svědomitýstátní úředník, matka cele zabraná do domácnosti a především oddaná námdětem a věčně o nás s láskou pečující. Jen málo utkvělo v mýchvzpomínkách z této doby, poněvadž už po několika letech musel otec totohraniční městečko, které si zamiloval, zase opustit a dát se dolů poInnu, aby nastoupil v Pasově do nového místa; tedy v Německu samém.
     Avšakosudem rakouského celního úředníka bylo tehdy "putování". Již zakrátkou dobu přišel otec do Lince a tam nakonec odešel také do penze.Samozřejmě, že to pro starého pána nemělo znamenat "klid". Jako synchudého malého domkaře neměl už tenkrát doma stání. Nebylo mu ještě anitřináct let, když si tehdy malý hoch sbalil svůj raneček a utekl zdomova do Waldviertlu. Přestože ho zkušení vesničané odrazovali,putoval do Vídně, aby se tam vyučil řemeslu. To bylo v padesátýchletech minulého století. Hošík‚ rozhodnutý vydat se na cestu donejistoty s třemi zlatkami v kapse. Když ale hochovi bylo sedmnáct,složil tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak.Dlouhé období tehdejší nouze, věčné bídy a strastí v něm upevnilorozhodnutí stát se něčím "lepším". Zdál-li se být chudému chlapci navsi kdysi pan farář pojmem veškeré dosažitelné lidské výše, tak nynítváří v tvář mocně se rozvíjejícímu velkoměstu to byla hodnost státníhoúředníka. S veškerou houževnatostí hocha "zestárlého" bídou a žalem seuž téměř v dětství zakousl jako sedmnáctiletý do svého novéhorozhodnutí a stal se úředníkem. Po téměř třiadvaceti letech, myslím,dosáhl svého cíle. Nyní -jak se zdálo - byl splněn také předpoklad propřísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi složil, totiž: nevrátit se domilé rodné vesnice dříve, než se někým stane. Ted' bylo cíle dosaženo;avšak ve vesnici si už nikdo na někdejšího malého chlapce nepamatoval ajemu samému byla vesnice cizí. Když šel nakonec jako šestapadesátiletýdo výslužby, nebyl by přesto snesl ani jediný den jako "zaháleč".Koupil poblíž hornorakouského města Lambach statek, hospodařil na něm atak se v koloběhu svého dlouhého, prací vyplněného života vrátil kpůvodu svých otců. V této době jsem si vytvářel své první ideály,vlast‚ dovádění v přírodě, dlouhá cesta do školy, styk s velmirobustními chlapci, který naplňoval zvláště matku hořkými starostmi -to vše ze mne udělalo všechno jiné než pecivála. Ačkoliv jsem tehdytéměř nepřemýšlel o svém budoucím povolání, lze říci, že mé sympatie vžádném případě nepatřily životní dráze mého otce. Myslím, že jsem užtehdy cvičil svůj řečnický talent ve Více Či méně důležitýchrozhovorech se svými kamarády. Stal jsem se malým náčelníkem, který setehdy snadno a dobře učil, jinak ale byl poměrně obtížně zvladatelný.Poněvadž jsem se ve volném Čase učil zpěvu v mužském klášteře vLambachu, opájel jsem se velmi Často slavnostní nádherou mimořádněskvělých církevních slavností. Co bylo přirozenější než to, že se minyní zdál, podobně jako kdysi mému otci malý vesnický pan farář, býtvrcholným ideálem pan opat. Ale aspoň občas se to stávalo. Když ale panotec z pochopitelných důvodu neocenil řečnický talent hádavého hochatak, aby z toho snad vyplynuly příznivé důsledky pro jeho ratolest,nemohl také přirozeně mít pochopení pro podobné mladické myšlenky.Starostlivě asi pozoroval tento rozpor přírody. Skutečně se pak velmibrzy ztrácela také dočasná touha po tomto povolání, aby uvolnila místonadějím více odpovídajícím mému temperamentu. Při prohrabávání otcovyknihovny jsem našel různé knihy vojenského obsahu, mezi nimi i lidovévydání Německo-Francouzské války 1870-1871. Byly to dva svazkyilustrovaného Časopisu z těchto let, které se nyní staly mojí Četbou.Netrvalo dlouho a velký hrdinský boj se pro mne stal největším vnitřnímzážitkem. Od nynějška jsem horoval stále více pro všechno, co nějaksouviselo s válkou nebo s vojenstvím.
     Ale také v jiném ohleduto mělo pro mne být významné. Poprvé se mi, i když ne zcela jasně,vnucovala otázka, zda a jaký je rozdíl mezi bojujícími Němci a těmidruhými? Pročpak také Rakousko nebojovalo v této válce, proč ne otec avšichni ti ostatní?
     Cožpak nejsme totéž, co všichni ostatníNěmci? Nepatříme snad všichni k sobě? Tento problém začal poprvé vrtatv mém malém mozku. S vnitřní závistí jsem musel poslouchat odpovědi naopatrné otázky, že ne každý Němec má to štěstí patřit k Bismarkověříši. To jsem nemohl pochopit.
     Měl jsem studovat. Z celé mépodstaty a ještě více z mého temperamentu usuzoval otec, žehumanistické gymnázium by bylo v protikladu k mým vlohám. Podle něho bylépe vyhovovala reálka. V tomto názoru byl utvrzován zvláště zřejmýmnadáním ke kreslení - předmětu podle jeho přesvědčení na rakouskýchgymnáziích zanedbávaným. Snad to byla ale také jeho vlastní těžkáceloživotní práce, která také spoluurčila, že humanistické studium bylov jeho očích nepraktické a tudíž méněcenné. Zásadě ale bylo projevemjeho vůle, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn státnímúředníkem. Jeho trpké mládí způsobilo, že se zcela přirozeně jevilo to,čeho dosáhl, o to větším, nakolik to bylo přece výlučně výsledkem jehoželezné vůle a vlastní činorodosti. Byla to pýcha člověka, jež sevlastni silou vypracoval, která ho přiměla k vůli dostat i svého synado stejného a snad i vyššího postavení v životě a to o to více, žepřece se svojí pílí dokázal svému dítěti tolik ulehčit tuto cestu.
     Myšlenkaodmítnutí toho, co bylo kdysi celým jeho životem, se mu jevilanepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutí otce jednoduché, určité a jasnéa z jeho pohledu samozřejmé. Nakonec by se zdálo jeho panovačné povaze,která se utvářela v trpkém existenčním boji, zcela nesnesitelnéponechat konečné rozhodnutí chlapci samotnému, v jeho očích nezkušenémua tím ještě nezodpovědnému. Také by se to nehodilo k jeho chápánípovinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost náležité otcovskéautority pro další život dítěte.
     Ale přece tomu mělo být jinak.Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva jedenáctiletý zahnán doopozice. Jak tvrdý a rozhodný chtěl otec být v prosazování svých plánůa úmyslů tak zarytě a vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu vůbecnebo jen málo vyhovovala. Nechtěl jsem byt úředníkem. Ani domluvy, ani"vážné" námitky nemohly na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem býtúředníkem, ne a ještě jednou ne. Všechny pokusy vzbudit líčením zvlastního otcova života lásku nebo chuť k tomuto povolání se obrátily vopak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence, že budu muset jednousedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého Času, nýbržmuset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů. Jak‚myšlenky to mohlo vyvol vat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než"hodný" v běžném smyslu slova! Straţně snadné učení ve škole miposkytovalo tolik volného Času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj.Jestliže mi političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozornostimůj život až do doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevoukonstatovat, jak‚ nesnesitelné kousky vyváděl tento "Hitler" už vmládí, tak děkuji nebesům, že mi ještě i teď' něco poskytují zevzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly tehdy bojištěm, na kterémse řešily vždy přítomné "rozpory'. Na tom nemohla nyní nic změnit anireálka. Ovšem nyní musel byt vybojován jiný protiklad.
     Pokudotcův Úmysl udělat ze mne státního úředníka stál pouze proti mémuzásadnímu odporu k úřednickému povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsemse se svými vnitřními názory držet trochu zpátky, nemusel jsem přecehned odmlouvat. Abych se vnitřně uklidnil, stačilo mi vlastní pevnéodhodlání nestát se později úředníkem. Toto odhodlání bylo alenezměnitelné. Těžší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí můjvlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnesuž sám nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtěl státmalířem, akademickým malířem. Můj talent na malování byl nesporný, bylpřece důvodem toho, že mne otec dal na reálku, ovšem nikdy by bylnepomyslel na to, dát mne v tomto povol ni vyškolit. Naopak. Když jsempoprvé dostal otázku - už po odmítnuti otcovy oblíbené myšlenky - Čímse tedy sám vlastně chci stát - a vyrukoval dosti bezprostředně se svýmpevným rozhodnutím, otec nejprve oněměl. "Malíř? Akademický malíř?"Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatně slyšel nebo špatněrozuměl. Ovšem když si to vyjasnil a vycítil vážnost mého úmyslu,vzepřel se tomu s plnou rozhodností své bytosti. Jeho rozhodnutí tubylo velmi jednoduché, přičemž nějak‚ zvažováni mých snad opravduexistujících schopností nepřicházelo v úvahu. "Akademický malíř, ne,dokud žiji, nikdy." Poněvadž ale jeho syn nejspíš zdědil některé jinéjeho vlastnosti, zdědil asi i tvrdohlavost. Jenom přirozeně v opačnémsmyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec neopustil své "Nikdy' a já jsemposílil své "Přesto."
     Toto vše mělo málo potěšitelné následky.Starý pán zahořkl a já ač jsem ho velmi miloval - také. Otec mi zakázaljakoukoli naději, že bych se učil malířem. já jsem šel o krok dál aprohlásil jsem, že se tedy už vůbec nechci uČit. Poněvadž jsem ale spodobnými prohlášeními přece jen neuspěl, starý pán se chystalprosazovat bezohledně svoji autoritu. Napříště jsem mlčel, ale svojihrozbu jsem uskutečnil. Myslel jsem, že až otec uvidí nedostatečnýpokrok v reálce, bude mě muset chtě nechtě pustit k mému vysněn‚muštěstí.
     Nevím, zda by tento výpočet souhlasil. Jistý byl jenmůj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil, předevšímvšechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl potřebovat.Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě jinaknepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvědčení z této dobypředstavovala vždy extrémy - podle předmětu a jeho ocenění. Vedle"chvalitebný" a "výborný" také "dostatečný" a "nedostatečný". Dalekonejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě lepší ve světových dějinách.Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl. Když se nynízkoumavě dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvěskutečnosti za zvláště významné:
     Za prvé: stal jsem se Nacionalistou. Za druhé: naučil jsem se chápat dějiny podle jejich smyslu.
     StaréRakousko bylo "národnostním státem". Příslušník Německé Říše nemohlcelkem vzato - alespoň tehdy - vůbec pochopit význam této skutečnostipro každodenní život jednotlivce v takovém státě. Po nádherném vítěznémtaženi hrdinných armád v Německo-Francouzské válce se lidé pozvolnastále více odcizovali němectví, v zahraničí Částečně nebyli schopni hoocenit a částečně také už asi ho ocenit nemohli. Zchátralá monarchie sezaměřovala zvláště ve vztahu k rakouským Němcům na v jádru zdravýnárod.
     Lidé nechápali, že nemít Němci v Rakousku skutečněnejlepší krev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou pečeť 52miliónovému státu natolik, že právě v Německu vzniklo mylné mínění, žeRakousko je stát německý. Nesmysl s nejtěžšími důsledky, ale přece jenskvělé vysvědčení pro deset milionů Němců ve Východní Marce. O věčném aneúprosném boji o německý jazyk, o německou školu a o německou podstatumělo potuchu jen zcela málo Němců z Říše. Teprve dnes, kdy tato smutnábída je vnucována milionům našeho národa v říši, která pod cizímpanstvím sní o společné vlasti a touží po ní, pokoušejí se udržet svatéprávo na mateřský jazyk, teprve dnes je chápáno v širším smyslu, coznamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu. Nyní snad dokáženěkdo změřit velikost Němectví ze staré Východní Marky, která, odkázánasama na sebe, po staletí bránila říši nejprve na východě, aby konečněudržela německou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v době, kdyse Říše snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev předsvými dveřmi. Jako vždy a všude v každém boji byly také v jazykovémboji týž vrstvy: bojovníci, vlažní a zrádci.
     Už ve škole začalototo prosívání. Neboť, a to je to nejpozoruhodnější v jazykovém bojisnad vůbec, že jeho vlny snad nejtíže omývají právě školu jako místovýchovy příští generace. Tento boj je veden o dítě a k dítěti směřujeprvní výzva tohoto boje: "Německý hochu, nezapomeň, že jsi Němec, dívkopamatuj, že se máš stát Německou matkou"!
     Kdo zná duši mládeže,ten dokáže pochopit, že právě ona poslouchá takovýto bojový pokřiknejradostněji. V rozličných formách pak vede tento boj svým způsobem asvými zbraněmi. Odmítá zpívat neněmecké písně, horuje o to více proněmeckou hrdinnou velikost, čím více se pokoušejí ji této velikostiodcizit; sbírá haléře odtržené od úst pro bojový poklad velkých.Neuvěřitelně dobře slyší neněmeckého učitele a je zároveň neústupná;nosí zakázané znaky vlastní národní podstaty a je šťastná, když je zato potrestána nebo dokonce bita. Je tedy v malém věrným odrazemvelkých, jen je často lepšího a upřímnějšího smýšlení.
     Také jájsem měl kdysi možnost už v poměrně ranném mládí účastnit senárodnostního boje starého Rakouska. Sbíralo se na Jižní Marku aškolský spolek, smyšlení se zdůrazňovalo chrpami ačerno-červeno-žlutými barvami, zdravilo se "Heil" a místo císařskéhymny se zpívalo raději "Deutschland iber alles", přes varování atresty. Hoch byl přitom politicky školen v době, kdy příslušník takzvaného národnostního státu většinou věděl už jen málo o své národnostia znal jen řeč. Že jsem už tehdy nepatřil k vlažným, se rozumí samosebou. V krátké době jsem se stal fanatickým "německým nacionálem"přičemž toto ovšem není identické s naším dnešním stranickým pojmem.
     Tentovývoj postupoval u mne velmi rychle, takže jsem dospěl už v patnácti kchápáni rozdílu mezi dynastickým "patriotismem" a lidovým"nacionalismem" a znal jsem tehdy už jen to druhé.
     Pro toho,kdo se nikdy nenamáhal se studiem vnitřních vztahů habsburskémonarchie, nemusí už být takový postup zcela jasný. Jen vyučovánísvětových dějin ve škole v tomto státě muselo položit základ tohotovývoje, neboť specifické rakouské dějiny existují přece jenom vnepatrné míře. Osud tohoto státu je tak spojen se životem a růstemcelého Němectví, že odlučování dějin německých od dějin rakouských sezdá zcela nemyslitelné. Ano, když se Německo nakonec začalo dělit nadvě mocenské sféry, stalo se právě toto rozdělení německými dějinami.
     Zdáse, že císařské insignie někdejší říšské nádhery, uchovávané ve Vídni,působí nadále jako podivuhodné kouzlo, jako záruka věčnéhospolečenství.
     Živelný výkřik německorakouského lidu ve dnechzhroucení habsburského státu po sjednocení s německou mateřskou zemibyl jen výsledkem touhy po tomto návratu do nikdy nezapomenutého otcovadomu, která dřímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylonikdy vysvětlitelné, kdyby dějinná výchova každého jednotlivéhorakouského Němce nebyla bývala příčinou takové všeobecné touhy. V ní jepramen, který nikdy nevysychá; který zvláště v časech zapomnění budešeptat stále znovu tichou vzpomínku na minulost a tím i připomínku novébudoucnosti a to nehledě na momentální blahobyt.
     Vyučovánísvětových dějin na takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnesještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisunemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí,že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitvaodehrála, kdy se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdy nějakémuvětšinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jehopředků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.
     Učit sedějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněchpůsobení, které máme potom před očima jako dějinné události.
     Uměni Číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.
     Bylosnad určující pro celý můj další život, že mi kdysi štěstí dopřálotakového učitele dějepisu, který jako jeden z mála dokázal uplatnittoto hledisko jako rozhodující při vyučování i zkouškách. V mémtehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci byltento požadavek ztělesněn skutečně ideálním způsobem. Starý pándobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejenupoutat oslňující výřečností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes sivzpomínám v tichem pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohnisvého líčení dával zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulédoby. Suchou dějinnou vzpomínku z mlžného z voje tisíciletí přetvářel vživou skutečnost. Seděli jsme pak Často planouce nadšením, někdydokonce dojati k slzám.
     Štěstí bylo o to větší, když tentoučitel dokázal z přítomnosti osvětlit minulé‚ děje, z minulosti alezase vyvodit důsledky pro přítomnost. Více než kdo jiný měl taképochopení pro všechny každodenní problémy, které námi tehdy hýbaly. Nášmalý nacionální fanatismus se stal prostředkem naší výchovy. Nejednouapeloval na náš pocit národní hrdosti a už jen tím si zjednal u násvýrostků pořádek. A toho nebylo možno ¨dosáhnout jinými prostředky.Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený předmět. Ovšemže jsem sestal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad dosáhnout nechtěl.Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat německédějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahýmzpůsobem ovlivňoval osudy národa? Kdo nakonec mohl ještě zachovávatvěrnost císaři a dynastii, která v minulosti i přítomnosti neustalezrazovala věc německého národa kvůli svému prospěchu? Nevěděli jsmesnad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k námNěmcům a chovat ani nemohl?
     Dějinné poznání o činnostiHabsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Naseveru a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa aVídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. "Arcidům" sečechizoval, kde to jen bylo možné a byla to pěst bohyně věčného práva aneúprosné odplaty, která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda,největšího nepřítele rakouského němectví, padnout kulkou, kterou on sámulil. On byl přece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shoradolů!
     Obrovské byly zátěže, které dopadaly na německý lid,neslýchané byly jeho oběti na daních a krvi a přesto musel každý, kdonebyl úplně slepý, poznat, že to všechno by bylo zbytečné. Obzvláštěbolestivá byla přitom pro nás skutečnost, že celý tento systém bylmorálně kryt svazkem s Německem, Čímž bylo pomalé vyhubení němectví dojisté míry sankcionováno Německem samým. Habsburské pokrytectví, kterédokázalo navenek vzbudit zdání, jako by Rakousko bylo stále ještěněmeckým státem, prohlubovalo nenávist vůči tomuto domu až k rozhořčenía zároveň opovrženi. Jenom "povolaní" v říši samé nic z toho neviděli.Jako ranění slepotou kráčeli po boku mrtvoly a domnívali se, že vpříznacích tlení objevili dokonce ještě příznaky "nového" života. Vneblahém spojení mladé Říše s rakouským rádoby státem spočíval zárodekpozdější světové války a také zhroucení. Budu se muset v průběhu tétoknihy zabývat tímto problémem ještě důkladněji. Zde postačíkonstatování, že jsem v podstatě už v nejranějším mládí došel k názoru,který mne už nikdy neopustil, nýbrž se ještě prohloubil. Že totižzabezpečení němectví předpokládalo zničení Rakouska a že nadále národnícit není ničen identicky s dynastickým patriotismem. Že předevšímhabsburský arcidům byl určen k neštěstí německého národa. Už tehdy jsemvyvodil důsledky z tohoto poznatku: vřelou lásku k mé Německo-rakouskévlasti, hlubokou nenávist vůči rakouskému státu.
     Způsobhistorického myšlení, kterému mě naučili ve škole, už mě v dalšíchletech neopustil. Světové dějiny se mi stále více stávalynevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání vpřítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci "poučovat", nýbrž onamusí učit mne. Jestli jsem se stal tak brzy "revolucionářem"politickým, měl jsem se jim stejně brzy stát i v oblasti uměni.
     Hornorakouskézemské hlavní město nemělo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkemvšechno. Ve dvanácti letech jsem viděl poprvé "Viléma Tella", o několikměsíců později první operu v mém životě, "Lohengrina". Rázem měupoutala. Mladistvé nadšení pro bayreuthského mistra neznalo hranic.Stále znovu mne to přitahovalo k jeho dílům a dnes považuji za zvláštníštěstí, že mi skromnost provinční inscenace dala možnost pozdějšígradace.
     To vše upevnilo zvláště po překonání klackovskýchlet (což u mne probíhalo velmi bolestně) můj nejniternější odpor kpovolání, které pro mne zvolil otec. Stále více jsem nabývalpřesvědčeni, že bych jako úředník nikdy nebyl šťastný. Od té doby, couž uznávali moje malířské nadání i v reálce, bylo mé rozhodnutí tímpevnější. Na tom už nemohly nic změnit prosby ani hrozby. Chtěl jsem sestát malířem a za žádnou cenu ne úředníkem. Zvláštní bylo jen to, že spřibývajícími lety se dostavil rostoucí zájem o architekturu. Považovaljsem to tehdy za samozřejmé doplnění mých malířských schopnosti a měljsem nejen vnitřní radost z tohoto rozšíření mého uměleckého rámce. Žeby tomu mohlo být někdy jinak, jsem netušil. Otázka mého budoucíhopovolání měla být nyní přece jen rychleji rozhodnuta než jsem předtímočekával.
     Ve třinácti letech jsem ztratil náhle otce. Mrtvícepostihla jinak ještě statného pána a ukončila naprosto bezbolestnýmzpůsobem jeho zemskou pouť a nás všechny uvrhla do nejhlubší bolesti.To, po Čem nejvíce toužil - pomoci svému dítěti vybudovat existenci,aby mu ulehčil svoji vlastní hořkou cestu k povolání - se mu tehdy asinepovedlo. Jen on sám, i když zcela nevědomě, dal z klad jehobudoucnosti, kterou jsme ani jeden nechápali. Nejprve se při pohleduzvenku nic nezměnilo. Matka se cítila zavázána řídit mojí výchovu dále,jak si otec přál, tj. nechat mě vystudovat pro úřednickou dráhu. Já sámjsem byl víc než kdykoli předtím rozhodnut nestát se úředníkem zažádnou cenu. Jak se vzdalovala střední škola co do látky a vzdělánímému ideálu, stával jsem se vnitřně lhostejnějším. Tu mi náhle přišlana pomoc nemoc a za několik měsíc… rozhodla o mojí budoucnosti a osporné otázce otcovského domu. Moje těžká plicní choroba přiměla lékařeporadit mé matce co nejdůrazněji, aby mne za žádných okolností nedávalado kanceláře. Rovněž návštěva reálky musela být na rok přerušena. Počem jsem v tichosti tak dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalose - teď po této události naráz - téměř samo sebou skutečností. Poddojmem mé nemoci matka konečně svolila, že mne vezme později z reálky anechá mě navštěvovat akademii. Byly to nejšťastnější dny mého života,které mi připadaly skoro jako sen a pouhým snem mělo také všechnozůstat. O dva roky později náhlá smrt matky všechny ty krásné plányzhatila. Byl to závěr dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od počátku nebylavelká naděje na vyléčení. Přesto mě ta rána strašlivě postihla. Otcejsem ctil, matku jsem však miloval.
     Nouze a tvrdá skutečnostmě nyní nutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostředky po otci byly zvelké části vyčerpány těžkou nemocí matky; sirotčí penze, která mipříslušela, nestačila ani na živobytí, takže jsem byl nyní nucen sám sinějakým způsobem vydělávat na chléb.
     S kufrem prádla a šatů vruce, s neotřesitelnou vůlí v srdci jsem jel do Vídně. Doufal jsem, žesi na osudu vymohu to, co se podařilo otci před padesáti lety. Také jájsem se chtěl "někým" stát, ovšem v žádném případě úředníkem.