V posledních třech čtyřech dnech jsem se nějak rozepsal, a tak přináším další článek. Myslím, že ,,Můj´´ jev už se snažilo vysvětlit hodně lidí, ale já jsem určitě první, kdo ho po sobě pojmenoval , takže opět originál. Jedná se o jev nejvyšší a nejkrásnější stránky psychologie - lásky. To jsme samozřejmě v mém případě nikdo nečekali, že. Stručná definice celého jevu by mohla být : jev, kdy dochází k situaci, ve které se člověk bez jakýchkoli náboženských, rasových, nebo jiných odlišností dostává do psychologického rozhraní, kdy pozici ,,milovaného´´ nezstává jeden, ale dva lidé (předpokládá se, že opačného pohlaví, alespoň většinou). Laitsky řečeno, kluk nebo holka se zamilují do dvou holek nebo kluků. Ovšem podstatná pro nás v teď není definice, i když se samozřejmě hodí, ale odůvodnění. Prvním faktorem ke vzniku Vojtkova jevu je člověkova momentální ,,zamilovaná situace´´. U vojtkova jevu vycházíme ze základního faktu, že člověk před spuštěním řetězce jevu miluje jednu ze dvou osob jevu. Asi si říkáte, jakou měla pro tento článek předchozí věta podstatu. Vysvětlíme následovně. Oběťi jevu to totiž s první milovanou osobou vůbec nesmí vycházet podle jeho představ, a tak začne podvědomě, ano, skutečně podvědomě, hledat, jakousi oporu, horší náhradu za prvotní dokonalost, kterou ale pořád miluje. Po sléze ji skutečně najde, a zde začíná moment propuknutí jevu. Zjistí totiž, že druhotný subjekt se na ůrovni dokonalosti rovná, či dokonce mírně převažuje, subjekt první, což vede k následnému zamilování se i do druhého subjektu, či dokonce k jistému druhu poblouznění. První subjekt ovšem i přes ten druhý, i když je třeba ještě dokonalejší, hraje stejně důležitou roli v životě daného člověka. To už je Vojtkův jev v plném proudu. V tomto bodě si již jistě říkáte, že člověk postižený ,,jevem´´ by patřil jedině na psychiatrii. Ovšem opak je pravdou. Tento člověk naopak začne pod vlivem deprese způsobené jevem aktivněji přemýšlet o tom, jestli jeden přebytečný subjekt nevyřadit, a srovnává jeden s druhým. Jedna možnost je, že dojde k závěru, že jeden subjekt je lepší než ten druhý, tedy Vojtkův jev u něj skončí, druhá možnost pak je, že se zblázní, ovšem je i třetí možnost. Totiž ta, že člověk sice zůstane pod vlivem jevu, ale bude to mít v hlavě natolik v pořádku po přemýšlení o celé situaci, že jeden subjekt v mysli nebude překážet tomu druhému, tudíž Vojtkův jev u takového silně vyrovnaného člověka vůbec nehraje roli.

Kdo umí anglicky, a chápe, že jsem kluk, dojde mu (většinou mozkem), že teď hodlám psát o nejkrásnější tábornici (Američance) všech dob . Jméno uvádět nebudu, protože by se hned rozneslo, že jsem uchyl, že jedu po holce, která je o pět let starší. Omyl přátelé! za 1.:Líbí se mi, ale nebalím ji, protože má kluka a nemám na ni, a za 2.: No, ten druhý důvod jsem právě zapoměl. Asi jste si již řekli, co se dá do článku psát o holce? Ano, tuto otázku jsem si položil již i já. Nejspíš si řeknete,, no tak maximálně : krásná, chytrá, v pohodě, atd.´´

Mnohým z vás jsem již možná vyprávěl o mém nejkratším vážném vztahu s holkou na letu z Chicaga do Vídně, kdy jsem si na svou milovanou američanku zapoměl vzít v samé zamilovanosti číslo, a z letu JA7951 také o tom, jak mě v Boeingu 747-400 na letu z Tokya do Amsterdamu podezírali na palubě první třídy v druhém podlaží z terorismu. Ovšem tento let byl mnohem pestřejší, než by si kdo mohl myslet. Dvě přihody jsem tři roky zatajoval, možná pro to, že jsem je chtěl mít prostě jen pro sebe, možná proto, že jsem se nechtěl dostat do průšvihu. Moment, kdy jsem byl zdržen stewardkami kvuli podezření z terorismu, které vzniklo z toho, že jsem jim musel desetkrát opakovat otázku, jestli se mohu podívat do kokpitu, byl asi uprostřed takzváné ,,časové zóny volné zábavy za dlouhého letu´´ (což znamená, že mě mamka nehlídala, protože spala). Ovšem před ním, i po něm se stalo ještě něco. Nejspíš jsem byl tenkrát ještě v ,,balící formě´´, jelikož se mi shruba 11 hod. Amsterdamského času podařilo (a to vážně nikomu neříkejte) sbalit letušku. Sám jsem se divil své důmyslnosti, ale odpověď na záhadu byla hned za... no rohem ne, ale za obloukem záchodu obchodní třídy, tzn. v kuchyňce spodní části první třídy. Prozradila mi (mezi těmi ,,běžnými věcmi´´) že jí je teprve 18. Ano, sice to yl tenkrát rozdíl sedmi let, ale japonky jsou za prvé malé, a za druhe strašně fajn . Za ty 2 hodiny, co jsme spolu strávili, jsem zjistil, že anglicky umí lépe, než ostatní členové posádky dohromady, takže jsme si docela pěkně popovídali. To, že jsem na to přišel, mi velmi pomohlo v další zatajované stránce. asi 3 hodiny před přistáním v Amsterdamu se z odpočinkového prostoru posádky stěží vybelhal druhosměnový pilot, který byl očividně silně opilý. Přišel až k záchodu, snažil se ho normálně otevřít, no a když mu to nešlo, snažil se ty dveře vypáčit a začal kolem sebe cosi křičet japonsky, až se kvůli tomu probudila půlka ekonomické třídy. pak přiběhl ke mě, začal na mě něco strašně rychle chrlit. Asi pět minut moji přítelkyni trvalo, než mu vysvětlila, že nejsem steward, ale pak musela rychle odejít, a tak jsem to byl nakonec já, kdo mu musel vysvětlit, že červená značka u kličky záchodu znamená, že je někdo vevnitř. Následně se pak řešilo vyměňování pilotů, kdy se jednomu nepoštěstilo, a kvuli tomu opilému musel sedět za kniplem až do Amsterdamu, čili celých 15 hodin.