chytám kapky slz do rukou
není čeho se chytit
nic není mi zárukou
druhé místo v tomto ohledu
nestačí
prosím ať štěstí se konečně
uráčí
zas jsme se viděli
smáli se
možná uvnitř brečeli
teď pláču i navenek
hrudník svírá se
všechny naděje mizí
nekontrolovatelně
toužím
nechci se zbavit tvé přítomnosti
ať už jenom přátelské
a i když tam něco málo vždy bude
chci s Tebou trávit chvíle
tak prosím ať aspoň tohle zbyde
myslíš teď na sebe
potřebuješ čas
a pak udeříš tvrdě?
do živého zas?

Omlouvám se,
že Bůh mi život daroval,
mám v duši jen prázdno,
a tak si přeji,
aby si svůj dar zpátky vzal.

Omlouvám se,
že mé stopy nesou jen smutek,
že šířím bolest,
a nemám jak odčinit svůj skutek.

Omlouvám se,
že mé srdce stále bije,
a že ještě dýchám,
že jen špatné věci od druhých slýchám,
že jsem slabá a v bolestech se zmítám.

Omlouvám se,
za všechny chyby co kdy jsem udělala,
že když jsem měla štěstí, dostala jsem křídla,
ale brzo jsem se ho nadýchala,
a věřila, že k nebi konečně jsem vzlítla.

Chtěla jsem tak moc letět k nebi,
ale bolest sráží mě teď k zemi…

Jen do tmy rychle padám,
a světlo více neuvidím,
záchranu marně hledám,
jen, že teď budu sama cítím.

A omlouvám se za všechno…

Jsi ticho
co plíží se mi v zádech..

Jsi vzduch
na který mi stačí jeden nádech..
Neboj se, slov blaznívých,
jenž jsou ostré jako střepy..
Že s tebou něco je
to vidí i slepý!

Jsi hlas,
co kříčí v tvé hlavě zmateně
Jsi díra,
co zeje naproti ve stěně.
Neboj se, jsem jak motýlek
co poletuje kolem
sem tam, nahoru a dolu
jakoby všechny moje představy
seděly u jednoho stolu!
Jsi bolest,
co táhá za moje svaly.

Neboj se, a naslouchej mému hlasu
neb jsi ostrým střepem, co zarývá se v kůži
až teče krev..
..jakoby si slyšel ďablův zpěv!
Jsem zlo,
ale mě nemusiš se nikdy bát..
Jsem šilenost,
které se můžem společně smát..

Neboj se, neb mě vždycky zříš
já počkám až mě v zrcadle uvídíš!
Jsem ty a ty to víš..

..Já vím
…
tehdy padal sníh jak bílé tajemství
odraz hvězd v očích tvých mě pálil
a já chtěla zemřít za chvíli věčnosti
pro svou nejkrásnější ze ctností..

Jak po zimě slunce život dává
zrodil se i v nás omamný cit
mé tělo stalo se komnatou
pro tvé motlitby i příchuť hanbatou..

Dala jsem ti jméno láska
napsala ho na dveře svého světa..
zamkl nás a jedla jsem tvůj smích
pila tvé slzy a žila tvůj dech..

Ruku v ruce skákajíc přes kaluže
jednou se smočil já…
podruhé zas ty
běželi jsme vtříc

pádu...

Cit v tobě zemřel
a s ním i kus ze mě
vzpomínám jak jsi vlastně vypadal
než jsi ze mě vypadal..

..v zapomnění..

Položil jsi ruce na mé,
už nevím, co jsem řekla,
jen jedna osamělá slza
po tváři mi stekla..

Nebyla to slza smutku
ani slza radosti,
byl v ní zpečetěný osud
a také špetka hořkosti..

A já dobře věděla jsem,
že když zrak k tobě zvednu,
štěstí že je na dosah
a zároveň v nedohlednu..

Tak jsem se jen usmála,
svou bolest snažila se skrýt,
krutý osud pošeptal mi,
že nemůžeme spolu být..