Můj plán na večer nevyšel, šel jsem do DVD půjčovny, kde měli zavřeno, tak jsem si koupil nanuka a kdyz jsem ho rozbaloval, tak mi zustal v ruce klacek a musel jsem ho snist z papiru a pak skončím zase tady a nevím co napsat.

Takže budu psát všechno co mě zrovna napadne při psaní, nebudu přemýšlet o čem to bude, někdy se povede, že stvořím i něco co má hlavu a patu a dá se o tom podebatovat, takže to jdu zkusit i dnes. aaa, pauza, nevím co psát dál, ale já jsem řekl, že budu psát v kuse a nesmím nechávat pauzy na přemýšlení a to jsem teď na chvíli přerušil, takže píšu dál i když nevím co z toho vzejde až to dokončím. Ale co, lepší psát tohle, než napsat nějakej nesmysl o dvou slovech, tak si alespoň ten nesmysl budete muset přečíst a bude pěkně dlouhej, třeba to někdo dělá stejně, teda asi to dělají všichni, protože když se kouknu kolem sebe, tak mi přijde, že moc lidí nepřemýšlí dopředu a jednají bezmyšlenkovitě a nedomyslí důsledky, prostě něco plácnou nebo něco provedou a taky u toho nepřemýšlí, tak proč bych si to taky nemohl dovolit, nikomu tím neublížím, nebo jo? Alespoň si vyzkoušíte, jaké to je číst něco, co jak se zdá je jen nesmylná skladba slov, ale možná, že až dojdu na konec, tak z toho vznikne něco k zamyšlení.

Jnak jaký to je pocit číst něco o ničem nebo o něčem, říkejte si tomu jak chcete, pořád píšu, nesmím zastavit, zatím se daří. Tak jaké to je? Jste naštvaný, že už jste dočetli až sem a nic pořádného vám to nedalo? Nebo vás to pobavilo? nebo máte stejnou Náladu? No to já nemohu posoudit. 80% lidí stejně napíše, že je to moc dlouhé a nebudou to číst, tak to je vlastně stejné, jako psát o ničem. Tenhle příspěvek - je to moc dlouhé vyjadřuje lenost a nezájem o věci okolo, možná omezenou slovní zásobu? Nebo zájem o povrchní diskuze a věci? aaa, už zase pauzíruju, to ne, to nesmím, takže jedu dál. Budu ještě chvílku pokračovat, možná unavím neb naštvu ještě pár lidí, ale to nevadí, mě taky štvou lidi okolo. No co z toho všeho vlastně plyne? To si domyslete sami, jste přece velký nebo snad ne?

Proč si tohle myslí většina lidí? jak jen sny? tak s tímhle přístupem asi u ničeho jiného než u snů nezůstane. Spíše se ptejme co nám brání to uskutečnit? A pak hledejme možnosti, jak odstranit zábrany a co bráni pak? Hmm? Nic. Proč lidi říkají o někom, komu se něco povede, no ten měl štěstí, to mě by se nestalo. Pochybuju, že většina těch lidí vyhrála sportku nebo se narodila do bohaté rodiny nebo něco podobného, spousta z nich začínala s minimem jako máme všichni. Co nás odlišuje od nich, co tak nepřekonatelného, abychom si nemohli splnit své sny?

No nebylo to uplne tak cestou domu z prace, protoze po praci jsme jeste posedeli s par prateli, ale proste cestou domu se me zmocnil zas pocit, kterej zna asi hodne lidi. Odejdete ze spolecnosti a v hlave se vam honi spousta myslenek. Je to Vas svet a mozna ho nikdo nechape, jen Vy sami. A to je prave to co me trapi. Nasadim si sluchatka do usi a opet se odevzdam svemu mysleni, svemu svetu, ktery vi, proc co delam, co me k tomu vede a chape proc to tak je.

Je to jako byste byli na pustem ostrove. Kolem je jen more a v dalce nikdo. Kazdy den vyhlizite, ale je to porad stejne, nekdy klidna hladina, jindy velike vlny a rozbourene more, ale porad jen voda. Chodite si sami po svem ostrove, znate ho temer cely i zakony, jake je treba dodrzovat k preziti. Jste tu uz dlouho, takze spoustu veci uz znate a spoustu se jich jeste naucite, protoze ostrov je veliky a cely jste ho jeste neprosli. Kdo vi, jestli se mi ho nekdy cely poznat povede.

Posledni dobou mam spoustu prace, fakt hodne a dalsi starosti okolo. Nedavno jsem sedel v praci, fakt uz jsem nemohl, jen jsem sedel, podeprenou hlavu rukama a mel pocit, ze musim kazdou chvili vypnout, jakoby se ma mysl zastavila a proste se chtela uvest do rezimu spanku. To se mi jeste nestalo, asi jsem to kapku prehnal. Tretinu prace jsem si pridal dobrovolne, nemusim to delat, ale mam urcite plany do budoucna, takze vlastne musim, pokud chci aby se mi splnili. Ale mohl bych se na to vykaslat a zit jen tak, z toho co mam a neresit to. Pak je tu dalsi vec, ten zacatek toho co tu pisu, kdyz mam hodne prace, neresim tyhle veci, protoze na to neni cas. Premyslite jen o postupech, ktere je treba vykonat a snazite se neco stihnout a nezbyva cas na premysleni o sobe a o svete kolem a o tom, jestli Vam neco chybi nebo ne. Mam pratele, rodinu, ale neni nikdo, kdo by dokazal pochopit me sameho. Sam tomu nerozumim proc to tak je, nepripadam si nijak vyjimecny. Takze hura zas do prace.

Přemýšlíte často o tom jak žijete? Jaký smysl Váš život má nebo jestli opravdu žijete tak, že Vás to naplňuje? Že máte pocit, že jste udělali všechno proto, aby jste cestu jakou jdete upravili co nejvíce podle svých představ? Jasně některé věci neovlivníme, ale máte vliv na věci, kde to jde? Myslíte si, že tam kde to jde jste pány svého života a určujete kudy se bude ubírat, jdete si za svými sny a za vysněnou budoucností? Máte nějaké plány nebo raději necháte všemu spontaní průběh?¨

Já spíše hodně plánuju, nevím jestli je to dobře nebo ne. Ale dneska je svět tak uspěchanej, že jsem zjistil, že mě uplně semlely konvence téhle doby. Zabilo to hodně času, práce a všechen spěch okolo, že když člověk přijde domů, tak je rád, že je rád. Ale takhle to nejde. Žít jako bohém nechci, je mi jasné, že pokud chci žít, musím společnosti něco dát, jinak to nejde. jednou bych chtěl mít rodinu a musím ji dokázat zaopatřit, takže budu sluhou peněz do konce svých dnů jako většina lidí dnes, bez toho to prostě nejde. Ale řekl jsem si, že se budu muset na vším více zamyslet. Nad tím co vlastně dělám a odstřihnout aktivity, které nikam nevedou, neposouvají mě kupředu k mému cíli. Prostě budu muset začít více plánovat co s tím časem dělám, aby mi zbyl taky nějaký na mé blízké a na aktivity, které dělám rád. A vůbec všechno změnit k obrazu svému, nebo se mu hodně přiblížit. Prostě abych si udělal takovej graf toho, jestli opravdu to co dělám k něčemu je, nebo žiju jen ze dne na den. Já myslím, že nežiju. A musím to změnit, nevím jak dlouho tu budu a chci si jednou říct, udělal si maximum proto abys žil, ne si říkat, měl jsem udělat tohle a tamhleto apod. Prostě si říct, udělal si co si mohl a být spokojený. Pořád na to musím myslet a musím to dát dohromady hodně rychle, to mi vstříkne do žil novou chuť žít, silnější než mám teď.

Dnes, ostatně jako už vícekrát, jsem zašel na diskuzy ke článkům, které běží na titulní strane seznam.cz v novinky cz. Objevil se tam článek o muslimovi, kterej zabil svou ženu kvůli nevěře tady v ČR. Jste měli vidět, v jakém duchu se vedla diskuze k tomuto článku. 75% přispívajících neumělo napsat nic jiného, než muslimové do hajz*lu, naboženství je nádor pro tuto zemi a podobná hesla. Když jse se ptal, proč to píšou, buď mě taky poslali do hajzlu a nebo se odvolávali na větu toho vraha, kterou patrně použil na svou obhajobu. Zněla asi takto: "U nás ve vesnici na horách může muž svou ženu za nevěru zabít "nebo něco v tom smyslu. Tohle byl jejich slaboučký argument k tomu, aby mohli odsuzovat celý muslimský svět. To je docela směšné nemyslíte? :)

Používat slova pomatence proti milionům lidí a dívat se na ně jako na vrahy, protože jeden z nich se tak momentálně zachoval? Co to je za demenci tohle? Další argument. "Byl jsem v Anglii a viděl jsem jakej bordel tam dělají, chovají se arogantně a dělají hluk na ulicích." - viděli jste ty mladé blbečky z italie, co se tu prochází po Václaváku a myslí si, že jim patří svět? Není to stejné? Ale nikdo to neřeší, když bílej evropan někoho zabije nebo znásilní, všichni odsoudí toho zločince, když to udělá muslim, černoch nebo rom, tak za to může celé etnikum. Polovina našeho národa je banda zabedněnejch xenofobů a lidí co si umí jen stěžovat a houfně na něco nadávat. A to aniž by měli pádné argumenty k tomu, aby si obhájili své názory. Fakt mě to strašně naštvalo ty kecy a zklamalo. Ale to už jsem věděl dříve, jen jsem se v tom dnes utvrdil. Lidi přemýšlíte vůbec o tom co říkáte? Nebo se jen přidáváte k většine bezmyšlenkovitě?

Další diskuze probíhala u článku o průměrné hrubé mzdě, kde zas dvě třetiny lidí brečeli, že si o tom můžou nechat jen zdát apod. Že za to může vláda ODS, prezident nebo kraj ve kterém se nachází. To je taky dobrej joke, házet svou neschopnost na režim ve státě nebo na jeho hlavu :) Fakt vtipné, kolik lidí se toho chytlo. Taky pocházím z regionu, kde je málo práce a poloviční mzdy, než je průměr ve státě, ale každý máme volnost pohybu, je tu možnost udělat si různé kurzy, dodělat si vzdělání dálkově při práci, podnikat téměř v čemkoliv a lidi pořád brečej? Tak se víc snažte! Kdo jen sedí a brečí nebude mít nic! Musíme pořádně makat a přemýšlet u toho.

Sposta lidí si tak podle mě řaší své komplexy, teda doufám, že to nikdo nemyslel vážně, hlavně s těmi xenofobními kecy, jinak se stydím za polovinu Čechů.

Poslední dobou se každý den ptám sám sebe, co to vlastně dělám, jestli vůbec žiju, co to vlastně znamená žít? Jak vůbec můžu vědět, co to je život? Jestli je to jen to, že dýchám, jím a pohybuju se, tak ano, ale to si nemyslím. Podle mě je člověk žije, jen pokud dělá něco, co ho naplňuje. Ať je to práce nebo rodina, partner, koníčky, prostě nějaká činnost, která nás dělá šťastnými.

     Dlouho jsem přemýšlel, co by mi udělalo velkou radost. Co by mě naplňovalo. Došel jsem k závěru, že život, který je předepsaný společností to není. Mým snem není trávit většinu času v zaměstnání, ve kterém stejně dostanete 10% z toho, k čemu jste opravdu napomohli svou prací, někde ani to ne. Přjde mi strašně nelogický sedět někde za desetinu své realné ceny a zabíjet tím veškerý čas, který lze použít k žití. Ale to už pomalu řeším, to se brzy zmení a já budu ohodnocen za veškerou svou práci. To ale stále není to o čem mluvím, poněvadž stále zůstávám otrokem peněz a to budu až do konce života, pokud chci mít jednou rodinu a ženu a zabezpečit je a to samozřejmě chci.

      Jde o to, že potřebuju vidět, jak se žije tam venku, za hranicema našeho státu, kontinentu. Poznat lidi, který mají jiné hodnoty, než na jaké jsem zvyklej z ČR. Vidět místa, která tu po sobě zanechali lidé z dávných civilizací, místa, která mě přečkají. A co tu zůstane po mně? Pokud budu žít tak, jako do teď, tak nic. Nikomu nepomáhám, nic velkého jsem neudělal. Budu jen jedno zrnko písku v poušti, bezvýznamné a ztracené. Budu jedním z těch, kolem kterých chodíme, když se jdeme podívat na nějaký starý hřbitov. Jen vytesané jméno do kamene, které za pár let nikomu nic neřekne. Jen kus kamene bez historie, protože ta upadne v zapomnění spolu s odchodem lidí, kteří mě znali. Ptám se tedy jak správně žít a udělat něco, co pomůže třeba více lidem a zanechat tu po sobě něco, z čeho můžou ještě ostatní v budoucnu těžit? Potřebuju vidět hodně věcí a poznat hodně lidí a zemí, porovnat způsoby života lidí, kteří jsou v zajetí moderní doby a lidí, kteří se dobrovolně této doby zřekli a nebo k nim ješte nedospěla a žijí v harmonii s přírodou. Vidět ty neskutečné scenerie, které znám jen z televize na vlastní oči, protože probouzejí v člověku pokoru i radost z toho, že je může vidět na vlastní oči. Tyhle všechny pocity potřebuju zažít a snad se mi povede zjistit, kdo dopopravdy jsem a kudy mám jít a možná o tom něco napíšu a snad to pomůže někomu dalšímu. Touha něco po sobě zanechat je stará jako lidstvo samo, někdo po sobě zanechal sotpy v podobě hrdinských činů ve velkých bitvách, někdo se vydal cestou fylozofických úvah, které pak sepsal, někdo se stal objevitelem něčeho zásadního. Já musím objevit podstatu sebe, svého bytí tady.

Dnes je jeden z těch večerů, kdy přijdete domů unavení z práce ale nechce se Vám ještě spát. Je přesně ta chvíle, kdy si uvědomíte, že jste sami v tom smyslu, že potřebujete mít vedle sebe člověka, kterej Vás chápe. Někoho, s kým si máte co říct. Pustíte oblíbenou hudbu - mě teď zrovna hraje skladba Civil war od Guns´n Roses. Cítíte se sami. Máte přátelé, rodinu, která Vás má ráda, to ano. Ale vidíte také to, že to jací jste doopravdy vlastně nikdo neví. Nebylo to ani komu zjevit. Nepřišel nikdo, kdo by Vás naplnil pocitem, že to pochopit může a proto se mu můžete otevřít.

     Já tyhle pocity řeším většinou tak, že si naložím hodně práce a pak nemám čas nad tím přemýšlet, ale večer, když sedíte u PC, tak se to vše zas posune před povinnosti, na které teď nechcete myslet a začnete nad tím přemýšlet. - moment, musím vrátit opět již zmiňovanou skladbu na začátek, momentálně mi přijde, že nejvhodněji podtrhuje mou náladu a dobře se mi u ní píše. Člověk má období, kdy je naprosto v pohodě, někdy si to i myslí, ale v jádru ví, že to tak úplně není pravda. Pak tahle pravda vypluje na povrch, problém je v tom, pokud nemůžete ovlivnit a změnit to co Vás trápí. Vždycky se najde doba, kdy jste sami se svou myslí a vyvoláte to, na co nechcete myslet a hledáte všemi možnými způsoby, jak na to nemyslet. Ale člověk se tomu nevyhne.
    
     Nazval jsem to, chci s někým mluvit, ale vlastně teď s nikým mluvit nechci, jsem rád, že jsem po 13h doma a v klidu z práce a nikdo na mě nemluví. To spíše dělá ten pocit, že není komu říci všechno a jde to vůbec?